Ztroskotání 5.

Tom:

„Au… Kurva, co to bylo?“ zakřičím, když se ozve obrovská rána, až mě to odhodí na druhou stranu místnosti. Zrovna, když jsem si chtěl s Nikky užít, tak se tohle posere. To snad není možný. Ale počkat, kde je? Já ji nevidim. Rozhlídnu se po místnosti, abych ji našel. Leží vedle postele a nehýbe se. Kurňa, co jí je? Skočím přes křeslo, které mi stálo v cestě, a přihrnu se k ní.

„Lásko, jsi v pořádku?“ zeptám se zmateně, zatímco jí utírám hadrem, který ležel vedle mě, ránu na čele.

„Co se stalo?“ vydá ze sebe zmateně.

„Nevím, půjdu se podívat, počkej tady,“ odvětím, když vidím, že je schopná se zvednout a sednout si na postel. Je to pro mě znamení, že je v pořádku.

„Ne, nechoď pryč, určitě to nic nebylo.“

„Já musím, musím zjistit, co se stalo.“

„Tak dobře, ale vrať se co nejrychleji,“ přikývnu a jdu k ostatním.

Všichni se baví, jako by se nic nestalo. Že by se mi to jen zdálo? Ale to je blbost, vždyť má Nikky rozbitou hlavu. Rozhlídnu se a můj pohled zakotví u baru, kde vidím sedícího, celkem dost opilého Billa. Aha, tak se asi moc nebavil. A já řekl, že ho tu nenechám samotnýho. A co jsem udělal? Nechal jsem ho tu. Teď bych si nejradši nafackoval. Je to naše oslava a já ho tu nechal mezi cizíma lidma úplně samotného. Mám takové výčitky. Jsem tak blbej. Jak jsem ho tu mohl takhle nechat? Přijdu k němu blíž a podívám se, jestli ještě vůbec vnímá.

„Billí? Jsi v pořádku?“ zeptám se ho a odhrnu mu pramínek vlasů, který mu létal v obličeji. Unaveně se na mě podívá.

„Nic mi neni, Tome, j-di si užívat. Já jsem v po-hodě. Nevidíš? Užívám si, jak nejvíc můžu.“ vypadne z něj poloopilým hlasem.

„Bille, měl by sis jít lehnout, pojď, pomůžu ti, jen musím někomu říct, aby zašel za Mikem, ten řídí tuhle loď. A zeptal se ho, co se stalo, co to bylo za ránu.“

„Tak já tam dojdu,“ vypadne z Billa. No nevím, jestli ho tam mám pustit, ale když si postaví hlavu, tak s tím nic neudělám. A navíc, Billovi přeci věřím, a když řekne, že to zvládne, tak to zvládne. Ale radši se přesvědčím.

„Opravdu to zvládneš?“

„Tomi, tak blbě na tom zase nejsem.“ Přikývnu. Spoléhám na něj. Zvedne se a opileckou chůzí odpluje pryč. Věřím mu. Zvládne to.

Bill:

Trmácím se temnou chodbou a ani nevnímám, kde jsem. Proč jsem sem vlastně šel? A kam vůbec jdu? Rozhlídnu se, abych zjistil, kde to jsem. Sakra, kam jsem to vlezl. Au… Moje noha. Co to je? Prudce se otočím, když ucítím cizí ruce, jak mě tahají za nohu. Před sebou nikoho nevidím. Ale když se podívám dolů, vidím tam malýho, zelenýho mužíčka, který se na mě směje. Ježiši, co to je. Skopnu to ze sebe a uteču na druhou stranu chodby. Já jsem toho asi opravdu moc vypil. Možná to taky udělal trochu ten prášek, co mi nabídl kluk, který seděl vedle mě, a já si to jako blbec vzal. Myslel jsem si, že se alespoň trochu přestanu nudit, ale tohle už bylo moc. Už to nikdy neudělám. Nepamatuji si, proč tu jsem, tak se raději vrátím zpátky mezi ostatní.

„Tak co, co se stalo?“ přiběhne ke mně Tom, ale já pořád netuším, co chtěl.

„Eeee… No, všechno je v pohodě.“

„To jsem rád a co se stalo, ti neřekl?“

„Ne neřekl, řekl mi jen, že je to v pohodě a poslal mě pryč, prý ho nemám rušit,“ sice nechápu kam a za kým jsem měl jít, ale snad tohle bude sedět.

„No dobře…“ usměje se na mě mé starší dvojče a chce zase odejít pryč.

„To mě tu zase necháš samotnýho?“

„Promiň, ale čeká na mě Nikky. Musím jít.“

„No jasně, Nikky je vlastně důležitější než já, že jo…“ zamračím se, ale Toma to stejně nezastaví. Otočí se a stejně odchází, jako bych nic neřekl. Jen ať si jde. Nepotřebuju ho, umím se zabavit i bez něj, i když zatím nevím jak.

Z mého dlouhého přemýšlení nade mnou a Tomem mě vytrhne obrovská rána, která otřese celou lodí. Sakra, co to bylo? Lekl jsem se, když jsem sebou fláknul o zábradlí na palubě. Rozsekl jsem si ret a bolí to. V tuhle chvíli mi dojde, kam jsem měl jít. Vždyť já měl za Mikem, abych se zeptal, co to bylo za první ránu. A Tomovi jsem řekl, že to nic nebylo. Otočím se a chci jít za Mikem zeptat se ho teď, přeci nebudu Tomovi vyprávět, že mě přepadl zelený mužíček a tahal mě za nohu, a jelikož jsem se bál, tak jsem se vrátil zpátky. To by mi asi nesežre. Tak tam skočím teď.

Ale už tam nedojdu. Když jsem znovu v té chodbě, ve které jsem se minule zastavil, ozve se další rána, ale ta je o dost větší. Odhodí mě to úplně na druhý konec chodby a já sebou fláknu o zeď. Nevím, co se děje, ale zvednout se už nemůžu. Když se podívám před sebe, vidím velkou vlnu, která mi omyje obličej, který mám položený na zemi od pádu. Sakra, co se to děje, vždyť se ta loď brzo potopí. Jsem vyděšený, bojím se. Ale první, co mi proběhne hlavou, je Tom. Kde je? Zvednu se, i když mi to jde velmi špatně, a rychle se rozeběhnu na palubu.

Vládne tady panika. Všichni lítají jako zběsilí a křičí jako hysterky. Nedivím se jim. Mám nutkání tomu také podlehnout, ale jediné, co mi teď vrtá hlavou, je myšlenka: „Kde je mé starší dvojče?“ Musím ho najít, nemůžu ho tu nechat. Ale, stejně půjdem všichni ke dnu. Panebože to ne, já-já nechci ještě umřít.

„To-To-Tome, kde jsi, já-já mám strach,“ první kapka slz padá k zemi a hned za ní další a další. Snažím se mezi lidmi najít mé starší dvojče, ale nikde ho nevidím. Není tu, nebo já fakt nevím. Ale bojím se o něj, bojím se toho všeho, co se tu děje, nevím, co mám dělat, jak mám reagovat. Nevím vůbec nic. Potřebuju Toma, potřebuju se uklidnit.

Srdce mi bije jak o život a dech mám čím dál tím rychlejší. Loď se nahýbá, čím dál tím víc a já vidím okolo sebe větší a větší paniku. Na druhé straně vidím nějakého kluka s dredy. To je určitě Tom, musím jít za ním, nesmím ho tu nechat. Ale musím jít proti proudu lidí. Snažím se, ale jde to velmi špatně. Cítím každé jejich zakřičení. Křičí strachy, bolestí, na zemi se válí nějaký kluk. Šlapou po něm, musím mu pomoct, ale to mi zase Tom uteče. Musím za Tomem.

Při tom prostrkávání mezi lidmi do mě strčí nějaký kluk a já odlétnu k zábradlí. Prudce se praštím do hlavy. Už nevnímám ten křik ostatních. Vnímám jen tu křečovitou bolest v mé hlavě. Na tváři mi stéká proužek krve. Prsty přejedu po té tváři a pomalu klesnu k zemi…