autor: Deni
Chvíli na mě naprosto nechápavě koukal, jako by snad moje otázka byla nějak těžká. Možná jsem ho zaskočil, možná tohle opravdu nečekal, ale snad si nemyslel, že po tom, co se mezi námi v noci stalo, to nechám jen tak plavat a nebudu se pídit po příčině. I když jí už dávno znám, chci to slyšet od něj, jeho slovy. Vím, že je asi troufalé říct, že si to zasloužím, ale minimálně právo vědět to mám.
„Co na mě tak koukáš?“ zeptám se ho, když už mlčí podezřele dlouho. „Není to tak těžké, jen… je tu něco, co bys mi chtěl a možná měl říct?“ Nechci na něj tlačit, nechci, aby se bál a zašprajcl se úplně, ale chci to od něj slyšet. Potřebuju to slyšet, teprve pak se může něco vyřešit, dát se věci do pohybu.
„Já… ještě si neslyšel o tom, jak jsem začal s baletem, chtěl bys?“ změní Tom najednou téma a v očích mu můžu vidět, jak upřímně doufá, že tohle opustím a chytnu se mu na lep. Je pravda, že jsem nikdy o jeho první hodině neslyšel, nechtěl jsem. I když se mi to snažil říct, kdykoliv měl jako kluk šanci, neposlouchal jsem, nevnímal jsem. Byl jsem naštvaný a zhrzený, žárlil jsem, a to poslední, co jsem chtěl, bylo poslouchat Toma žvanit o tom, co jsem na něm nenáviděl nejvíc. Teď, když nad tím tak přemýšlím, chtěl bych vědět, jaké pro něj byly začátky. Čím si musel projít až k té dokonalosti, s jakou tančí dnes. Ale… když se vyhneme tomu, o čem opravdu mluvit musíme, pomůže nám to nějak? Vyřeší to něco?
„O tom mi můžeš říct potom,“ přislíbím mu kompromis. On to možná ještě neví, ale pokud se mi přizná ke svým citům, jestli tu opravdu nějaké jsou, tak ho nečeká křik a odmítnutí. Čeká ho nejspíš přiznání podobného rázu. Musíme si mezi sebou věci vyjasnit. Vždycky byl ten zodpovědnější Tom, já byl ten, který dělal průšvihy a o nic se nestaral, ale teď je na čase to obrátit. Pokud nebudu mít pevnou ruku a nebudu si stát za tím, co teď chci, nikam se nedostaneme a věřím tomu, že pak kolem sebe budeme chodit po špičkách. To nechci. Nechci o Toma znovu přijít teď, když jsem ho konečně začal mít opravdu rád, a už vůbec pak ne kvůli něčemu, co jsme zažili společně a co se nám oběma líbilo.
„Teď je ještě jedna věc, kterou mi musíš říct, víš?“
„J-jo? Jaká?“
Je mi ho líto, opravdu je mi ho líto. Je celej bledej, klepe se, potí se a hlas se mu třese tak, jako by se měl každou chvílí rozbrečet. Nevím, jestli tahat z něj informace, je ten nejlepší nápad. S povzdechem se přesunu až těsně k němu, málem na něj vyleju kafe, který mi donesl, ale Tomovi je to jedno. Pozoruje každičký můj pohyb a vypadá, jako by se bál, že mu každou chvíli vařící obsah hrknu chrstnu do obličeje. Vážně se až tak moc bojí mé reakce?
„Tomi,“ oslovím ho něžně přezdívkou, kterou jsem mu říkal jako dítě, a kterou u něj teď používám jen zřídka. „Nemáš se čeho bát, jen mi to prostě řekni,“ pokračuju hlasem, o kterém doufám, že je uklidňující, a jemně ho pohladím po ruce, ve které se mu třese hrnek s vlastním kafem. Po kratičké chvíli nakonec vezmu oba hrnky a postavím je na zem, a do rukou místo nich uchopím ty Tomovy.
„Jsem tvoje dvojče. Jiný, než to, na který si celej život zvyklej. Nemusíš se bát, že ti ukousnu hlavu, když mi řekneš pravdu,“ pousměju se na něj jemně a v dlaních stisknu jeho prsty. Má je ledové. Vždycky se mu odkrvily ruce, když byl nervózní a měl strach. Je mi hrozně, nechci být tím, kdo mu tohle trauma způsobuje. Ale nikdo jiný to z něj nevymáčkne, a pokud budu muset, budu naléhat tak dlouho, dokud to na mě frustrovaně nevykřičí.
Upřeně se mu dívám do očí, a i když na něm vidím, že by rád pohledem uhnul, drží. Ani jeden z nás nemluví, v tichu jeho ložnice je slyšet jen náš dech, nic víc. Držím Tomovy prsty stále v těch svých a snažím se mu je nějak zahřát. Chci, aby se uklidnil, nechci mu dál ubližovat a trápit ho. Nakonec si mé dvojče odkašle a popotáhne nosem.
„Nemůžu ti prostě jen říct o svém prvním dni v baletu?“ Jeho pohled je tak upřený, tak naléhavý a úpěnlivý, že se nevzmůžu k odporu. V jeho pohledu si můžu přečíst, že ví, na co se ho ptám, co se z něj celou dobu snažím dostat. Je zmatený a já vím, že pokud na něj budu naléhat, ztratím ho, uteče, zavře se přede mnou do podobné ochranné bubliny, ve které jsem se já sám před ním skrýval celé roky. I když chci znát odpověď jeho slovy, vím, že pro teď se budu muset vzdát. On ví, že já vím, a teď není nic, co bych víc mohl udělat. Proto se jen pousměju a přikývnu. Pokud mi chce vyprávět o svém prvním dni v baletu, ať vypráví.
Tom
Jakmile mé dvojče souhlasně přikývne, hned se trochu uvolním. Doteď jsem měl napjatý každičký sval v těle, bál jsem se toho, co se to děje. Billův pohled byl tak upřený, tak neodbytný. Měl jsem pocit, jako by se mi jeho oči zarývaly do každé jednotlivé buňky v těle. Jako by viděl úplně všechno, skrze mě až do samého nitra.
On to ví. Ví to, ví všechno. Mohlo mě napadnout, že včerejší noc nezůstane bez otazníků, že se bude ptát proč, co a jak. Ale jak mu na tohle mám odpovědět? I když ví, že je něco jinak, než by být mělo, těžko z toho všeho poznal, že ho miluju tak, jako nikoho na tomhle světě. Že bych pro něj dýchal, kdybych musel. Zabil bych, kdyby o to požádal, a pokud by chtěl, šel bych až na sám konec světa jen proto, aby byl šťastný. Dal bych mu své srdce, kdyby to znamenalo, že on bude žít.
Jak něco takového máte říct svému sourozenci? Sourozenci, se kterým jste přes deset let pořádně nevycházeli, a vaše vztahy se teprve vrací do normálu? Bill může být připravený na cokoliv, ale bojím se, že tíhu mých citů by neunesl. Opět bych jej ztratil, a to dopustit nemůžu.
Jsem vděčný, že mě nechá mluvit o něčem, při čem se nebudu cítit jako největší zvrácenec pod sluncem. Že mi dovolí se vrátit do časů, kdy má láska k dvojčeti byla ta správná, ta sourozenecká, a všechno bylo ještě v pořádku. Jsem rád, že mi dovolí na chvíli zapomenout na složitosti dospělého světa, na problémy, které ještě musíme vyřešit, a dovolí mi se vrátit do chvil, kdy mi jako konec světa přišlo už jen to, že jsem měl špatné cvičky na první hodině a ostatní se mi smáli…
———-
„Dobrý den,“ pozdraví nás, mě a maminku, světlovlasá učitelka s úsměvem. Má na sobě vtipně vypadající černý úbor, který ukazuje snad i to, co by neměl. Se zasmáním se pootočím pryč a radši si prohlížím malé taneční studio, ve kterém se právě nacházíme.
Před pár dny jsem se rozhodl, že chci tancovat, že chci zkusit balet. Billa se mi vysmál, říkal, že tancují jen holky a že si ze mě všichni budou dělat srandu. Mrzelo mě to, chtěl jsem si to rozmyslet, ale maminka mi řekla, že ho nemám poslouchat, že Bill tomu nerozumí. Přišlo mi to předtím divné, že by Billa něčemu nerozuměl, on rozuměl vždycky všemu. Všechno věděl a znal, ale když mi maminka pustila dokument o baletu, kde tancovala spousta kluků v punčocháčích, kterým jsem se musel smát, věděl jsem, že tentokrát měla pravdu ona, a ne můj Bill.
A právě proto jsme teď tady a mamka mluví s paní učitelkou. Hned, jak jsem jí řekl, že tancovat opravdu chci, šla a našla mi taneční kurz. Mám úžasnou maminku! A taky mi slíbila, že pokud nebudu chtít, určitě ty hrozné punčochy nebudu muset nosit! To je pro holky!
„Tome? Ahoj, já jsem Anna Novakova, tvoje učitelka,“ usměje se na mě a já jí úsměv vrátím. Je docela milá. „Vem si věci a dojdi se támhle do šatny převléknout. Jak budeš hotový, přidej se k ostatním, dnes bereme opět úplné základy, protože je vás tu nových víc, tak ti nic neuteče,“ ujistí mě s úsměvem, a ještě před tím, než odejde, řekne něco mamce, co už ale nevnímám.
„Zlatíčko, mám na tebe-„
„Ne, mami, já nemám čas!“ vyjeknu a dám jí pusu na tvář. „Čas běží, víš?“ křiknu přes rameno a rozběhnu se k šatně. Nechci být poslední, nechci! Ještě na mamku zavolám své rozloučení, a vběhnu do šatny, kde je ještě pár opozdilců. Všichni se na mě zadívají, jsou starší než já a jejich pohledy se mi nelíbí. Radši si najdu malý koutek vzadu a vytáhnu si věci na převlečení. Mamka se tentokrát docela vytáhla a sehnala mi úžasně padnoucí tepláky a tílko. Sice mi je trochu velké, ale hrozně se mi líbí!
Jakmile si sundám mikinu a přetáhnu triko přes hlavu, za sebou slyším tichý smích. Nechci se otočit, nechci. Ale když si sundám i kalhoty, někdo se začne hrozně hlasitě smát. Podívám se přes rameno. Všichni kluci, co byli ještě v šatně, se na mě dívají a ukazují si na mě, zatímco se hlasitě smějí. Nevím, proč. Co je na mě tak směšného? Vím, že jsem menší než oni, ale nevypadám přece nijak hloupě! Snažím se je nevnímat, už ze školy jsme s Billem zvyklí, že se nám ostatní posmívají a dělají si z nás srandu. Nikdy jsme nepochopili proč, ale bylo to tak.
Obléknu se a na nohy si nasadím taneční cvičky. Maminka říkala, že na piškotky je ještě času dost, že první se musím naučit všechny kroky a zjistit, jestli je balet opravdu to, co chci dělat, že teprve pak si můžu vzít boty s tvrdou špičkou, které mě udrží tak, jako žádné jiné.
Věnuju poslední pohled těm blbcům, co si na mě furt ukazují, a se sklopenou hlavou se rozejdu do hlavního tanečního sálu, kde už ostatní stojí podél… tyčí?
„Výborně, Tome, jdi si stoupnout támhle k Medisson,“ řekne mi slečna Novakova, a ukáže na hnědovlásku, která na mě zamává. Pousměju se a už se chci rozejít k ní, když mě zastaví ruka na rameni. „Tome, vidím, že ještě nemáš správné boty. To vůbec nevadí, pro dnešek ti budou stačit tyhle, ale řekni mamince, ať ti sežene piškotky s měkčí špičkou, ano? Příští hodinu už je budeš potřebovat,“ dodá a pošle mě k Medisson. Se sklopenou hlavou dojdu až k hnědovlásce, mám slzy na krajíčku.
Vůbec to není tak, jak jsem si představoval. Ostatní se mi posmívají, bůh ví proč, a ještě jsem stihl udělat průšvih dřív, než jsem vůbec s čímkoliv začal. Chci u sebe mít svého Billu.
„Tak jo, třído, začneme,“ zatleská slečna Novakova ve chvíli, kdy dojdu k tmavovlásce a postavím se k tyči vedle ní. Furt ještě nechápu, na co tu je, ale snažím se zapadnout. Nechci, aby se mi zase někdo smál. „Začneme hezky rozcvičením,“ oznámí nám a pustí nějakou hudbu. Všichni začnou poskakovat stejně tak jako ona. Napodobím je, i když nevím, proč tu skáčeme jak blázni. Až později mi vysvětlí, že si musíme rozehřát svaly, stre-něčím, aby nás to pak nebolelo.
„Tak jo, a teď si všichni sedněte, natáhněte nohy před sebe a chyťte si špičky…“ řekne nám asi po půlhodině, když už jsem totálně bez dechu.
Hromadně se všichni usadíme na zem a děláme přesně to, co nám slečna říkala. Jsem vděčný, že můžu sedět, z toho poskakování mě už píchá v boku. Chvílemi se mi chce až usykávat bolestí, jak se mi napíná každý sval v těle a nepříjemně to tahá, ale nevzdám se. Zařekl jsem se, že už nikdo z nich nebude mít důvod se mi smát, napomínat mě. Bez řečí dělám všechno, co ostatní, i když to bolí. Slečna Novakova prochází kolem nás, opravuje nás, radí nám, co a jak udělat lépe. Připadám si jako hlupák, když mi řekne, že se protahuju sice s nasazením, ale dělám to špatně. Ostatní se mi opět začnou smát, když mě chytne za ruce, usadí se proti mně, nohama se zapře o moje špičky a natahuje mě směrem k sobě. Chce se mi brečet, chci pryč. Připadám si jako největší pitomec, naprosto neschopný, beznadějný jedinec.
*
Když je konečně po hodině, jsem poslední, kdo ještě zůstává schovaný v šatně. Jsem převlečený, věci mám schované, ale nechci jít pryč. Nechci, aby mě teď někdo viděl. Ale mé přání zůstane nevyslyšeno a někdo vejde dovnitř.
„Tome? Co tady ještě děláš? Maminka tě hledá venku.“
Jen pokrčím rameny a popotáhnu. Je mi naprosto mizerně. Na jednu stranu se mi chce vyběhnout ven a schovat se v mámině náruči, ale na stranu druhou nechci, aby věděla, jak hrozného, beznadějného syna doma má. Billovi zpěv jde, je v něm dobrý, učí se už skoro rok, a i když dělá ještě chyby, mamka je na něj hrdá. Na mě nemá důvod být hrdá!
Jediný, koho bych teď u sebe opravdu chtěl mít, je právě Bill. Sice je na mě poslední dny docela protivný, ale určitě by mi teď pomohl. Jenom ho vidět nebo slyšet… proč tu se mnou není? Já s ním na jeho první hodinu zpěvu taky šel, a chodil bych i na ty další, ale zakázali mi to. Billa, proč tu nejsi se mnou?
„Stalo se něco, chlapče?“ přisedne si slečna Novakova ke mně a pohladí mě po vlasech. Jen opět pokrčím rameny. Copak jí můžu jen tak vykládat, co všechno se stalo? Neviděla to snad sama? Jak mizerný jsem byl?
„No tak, co se stalo?“ naléhá na mě. Ještě chvíli mlčím, ale nakonec se rozbrečím jako malej kluk a řeknu jí úplně všechno. Poslouchá mě, hladí mě po vlasech, dokonce mi podá kapesník a řekne, ať nebrečím, že není proč. Snažím se protestovat, ale zastaví mě. Upřeně se na mě podívá, „Tome, dnes jsi tu byl poprvé. Nikdo není úžasný a dokonalý, když dělá něco poprvé. Všichni z těch, kteří se ti tak smáli, sem chodí už nějakou dobu, a sami na začátku nebyli o nic lepší. Taky dělali chyby, taky se jim ostatní smáli. Ale nevzdali to, vydrželi a dnes už dělají chyb daleko méně. Pokud to teď vzdáš, nedokážeš nic. Ale pokud se vzchopíš, přestaneš brečet a příští týden přijdeš znovu, uvidíš, že to jednou někam dotáhneš. Máš v sobě to, co tanečník potřebuje nejvíc, a to je odhodlání. Jen musíš vydržet a překonat těžké začátky. Pak už to půjde samo, uvidíš.“
Nevěřil jsem jí, nechtěl jsem jí věřit. Právě teď mi to všechno připadá naprosto neskutečné, nemožné, ale ona se zvedla a došla ke skříni, kterou v šatně měla, a podala mi staré špičky, baletní piškotky, které prý nosil její syn, když se učil před pár lety základy baletu. Teď už z nich dávno vyrostl, ale ona si je tam schovává jako vzpomínku na to, čím vším si musel její syn projít. Řekla mi, že chce, abych je měl já. Abych si je vzal a slíbil jí, že na další hodinu opět přijdu, a tentokrát už bez fňukání, nabitý jen odhodláním všem dokázat, co ve mně je.
Utřu si nos, s poděkováním si od ní piškotky vezmu a s objetím jí přislíbím, že přesně to udělám.
———-
„Proto si vždycky chtěl, abych šel na balet s tebou?“
Jen s mírným úsměvem přikývnu a jsem rád, že Bill ještě pořád drží mé ruce. Nikdy jsem nevzpomínal rád na svou první hodinu. I když možná je dobře, že jsem měl takhle těžké začátky. Kdyby nebylo jich, těžko bych se někdy zocelil natolik, abych se přenesl přes všechny urážky, výsměchy a nadávky. Asi jen těžko bych se dostal tam, kde jsem… nechci na to myslet. Teď už je jedno, kam jsem se kdy dostal. O všechno jsem přišel, už nemám důvod tancovat.
„Mrzí mě to,“ zašeptá Bill a já vím, že je to upřímné. Opět se na něj pousměju a jen mu řeknu, že nemusí. Co se stalo tehdy, je už dávno zapomenuto. Na všechny ostatní jsem se dovedl už jako kluk zlobit tak, že jsem s nimi třeba už nikdy nepromluvil, ale pokud šlo o Billa, vždycky to bylo jinak. Ať udělal cokoliv, nejdéle druhý den mu bylo odpuštěno. Už se mi nemusí omlouvat.
Trochu mě zaskočí, když pustí mé ruce jen proto, aby mě o pár vteřin později stiskl v objetí. Dnešní den je opravdu zvláštní. S povzdechem omotám paže kolem jeho útlého pasu, a zabořím mu nos do trička.
„Mám tě rád.“
„A já tebe, Tomi, hrozně, hrozně moc!“
Bill
„Tomi?“ zašeptám mu do ucha a pořád se k němu tisknu. V jeho objetí je mi tak krásně, tak příjemně. Nikdy by mě nenapadlo, že právě Tom se stane tím člověkem, kterému budu věřit natolik, abych se od něj nechal obejmout. Nesnášel jsem objetí snad od doby, co jsem byl dítě. Nikdy jsem nebyl ten klasický potomek, který by si chodil k mámě pro objetí a pohlazení. Radši jsem měl, když mě po nocích objímal Tom a utěšoval mě, že se táta určitě vrátí. Když se to nestalo a naši rodiče se rozvedli, i u Toma to bylo už jen velmi zřídka, kdy jsem se nechal obejmout, a čím jsem byl starší, tím horší to bylo. Nesnášel jsem objetí. Nesnáším je doteď, ale pokud jde o mé dvojče… je to jiné. Je to, jako bychom byli zase děti a on měl zpátky mou plnou důvěru.
„Hm?“ broukne mi do ucha a jeho paže kolem mě ještě zesílí stisk. Pousměju se, i on mě chce mít co nejblíže u sebe.
„Co by si dělal, kdybych ti řekl, že někoho mám?“ položím mu otázku, a ještě o něco pevněji jej obejmu, snad aby mi neutekl. Nevím, proč se ho ptám zrovna na tohle, a proč zrovna teď. Vím jen, že po tom, co mi řekl, jak moc si mě tenkrát přál mít u sebe, nemůžu nechat naši společnou noc odeznít jen tak, bez vysvětlení.
Cítím, jak pode mnou ztuhne a jeho dech se párkrát zadrhne.
„Co… co bych dělal?“ S přikývnutím mu potvrdím, že opravdu tohle mě zajímá. Snad se přes to nějak dostaneme k tomu, co od něj chci slyšet nejvíc. „No, asi… asi bych ti to přál?“ zvedne svůj hlas na konci věty, jako by si nebyl jistý, jestli je jeho odpověď správná. Jistě, že není! Měl by mi odpovědět, že každého, kdo by na mě jen sáhl, by rozcupoval na kousíčky, protože jsem jeho! Oh, tohle on ale ještě neví…
„A nevadilo by ti to?“
„Proč by mělo? Bille, co je to za otázky?“
Nepatrně se od něj odtáhnu a zadívám se mu do očí. Dobře, je mi jasné, že z něj nic nevypadne, budu muset jít s pravdou ven jako ten první. I když se toho obávám.
„Znamenala pro tebe včerejší noc něco?“ Jen na mě kouká, ale nakonec nepatrně přikývne a jeho tváře dostanou narůžovělý nádech. Pousměju se, konečně se snad někam dostaneme. „Pro mě taky, Tomi. Proto jsem se tě ptal, jestli mi nechceš něco říct a co bys dělal, kdybych někoho měl.“
„Bille,“ začne, ale pak mluvit přestane a jen mě od sebe odstrčí. Nechápavě sleduju, jak se zvedne a začne přecházet po místnosti sem a tam. Co se děje? „Ty moc dobře víš to, co chceš slyšet, tak proč to ze mě taháš? Chceš…, já nevím,… Co vlastně chceš?“ rozhodí rukama a vypadá opravdu zoufale. To jsem nechtěl. Já jenom chtěl, aby se mi přiznal ke svým citům a já mohl říct: „Tomi, to nic, to nevadí, já se do tebe totiž asi taky zamiloval.“ Ale rozhodně jsem nechtěl, aby se cítil tak mizerně, jako teď vypadá.
Vstanu a jdu za ním, a i když přede mnou couvá, nemá daleko kam couvnout a za chvíli už stojí zády přitisknutý ke své skříni. Udělám ten poslední krok, který nás dělí, a přitisknu se proti němu. Ani jeden nic neříkáme, jen Tom trhaně lapá po dechu. Je to buď teď, nebo nikdy.
S dlouhým nadechnutím se přitisknu rty na ty jeho.
betaread: Janule
Och, chudák Tom, takhle ho týrat! 😀 Ale jiná cesta asi není. 😀
Moc pěkný díl. 🙂
Dokonalé, dokonalé a dokonalé…♥ 🙂 Miluju tu povídku…;) Je mi Toma celkem líto, ale už by mu to mohl říct, aby byl Bill spokojený..:D 🙂 Jsem zvědavá, jak bude Tom reagovat. Doufám, že kladně..:) Těším se na další díll…;)**
ááách ♥…♥…♥
Čím dál lepší. Skvělé!
Koukám že Bill si dosáhne svého za každou cenu xD super, x)))
xD Zákeřnej Bill jde si za tím co chce 😀 Jen do toho 🙂
Ja tak strašne milujem keď niekto z niekoho niečo ťahá, ale ten to aj tak nechce povedať 😀 to je proste skvelé. Bolo mi Toma až ľúto jak bol chudák z toho vystresovaný. Ten koniec bol perfektný, ale tak ako Bill aj ja som chcela aby mu to Tom proste povedal. No čo už, toto je tiež dobré 😀