Dva králové 7.

Pomalu se vracel domů. Nechtělo se mu tam, věděl, co ho čeká. Cestou se snažit najít nějaké řešení. Pár jej jich napadlo, ale to byl celkem risk.

Došel domů a vyběhl schody rovnou do pokoje. Ani Simone nepozdravil. Vletěl do svého pokoje jako tajfun. Samir se chudinka lekla a trošku nadskočila a skrčila se do rohu. Až po chvíli Billovi došlo, že už tady vlastně není sám a lítostivě se na ni podíval.

„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat,“ posadil se do křesla.

To je v pořádku, nic se nestalo, ale vidím, že tobě ano. Copak se děje? Koukala na něj svýma velkýma bílýma očima. Bill se povzdechl. Chtělo se mu zase brečet, ale rozhodl se, že to vydrží. Párkrát zamrkal, aby zahnal přicházející slzy.

„Můj spolužák, Tom. Kdysi, když jsme byli malí, byli jsme nejlepší přátelé, ale teď ho nepoznávám. Tak strašně se změnil. Nemluví se mnou. Ubližuje mi a ponižuje mě. Dneska přijde. Pro-protože jsem se zastal jedné holky, a to je u něj už překročení hranice. Dneska mi to přijde vymlátit z hlavy a…“ než stačil cokoliv říct, uslyšel zvonek. Celý se rozklepal.

„Jak si tím jsi tak jistá?“ otázal se rozklepaným hlasem.

Neměj obavy. Chovej se, jako bych tady nebyla ano?

Bill nechápal co tím myslí, ale přikývl. Vyrušily jej hlasy. Ten jeden tak nerad slyšel. Tom se s jeho mamkou vybavoval, jako by se nic za ty roky nestalo, jako by všechno bylo tak jako před lety. Simone mu řekla, že Tom je ve svém pokojí. Bill ztuhnul, slyšel kroky a potom zaklepání. Neodpovídal, jen s hrůzou koukal na dveře. Ty se během chvilky otevřely a zpoza nich vykoukla dredatá hlava. Bill naprázdno polkl. Seděl v křesle a ani se nehnul. To se spiklenecky usmál a vešel dovnitř. Nezapomněl za sebou zavřít dveře.

„No ahoj, hrdino,“ řekl a frajersky se opřel o dveře. Stále sledoval Billa, nic jiného jej nezajímalo. Lehce se od dveří odrazil a pomalými kroky šel až k němu. Billovi se svíralo hrdlo a víc se tiskl na opěradlo křesla. Neuvěřitelně se bál. „Doporučoval bych ti být naprosto zticha. Protože jestli budeš křičet, tak se ve škole asi jen tak snadno nebudeš procházet po chodbách, aniž by se ti něco stalo,“ vyhrožoval mu. Byl už téměř u něj. Zapřel se rukama o područky křesla a naklonil se nad Billa. Bill se odtáhl jen, co to šlo. „Je na čase tě trochu poučit,“ řekl naprosto klidně, jako kdyby mluvil o počasí. Bill nasucho polkl a zavrtěl hlavou.

„Ale ano. Teď máš šanci se předvést, ty hrdino,“ ušklíbl se.

Než stačil udělat jakýkoliv pohyb, ucítil na své levé ruce dotek. Jako kdyby jej někdo chytil. Tom stočil bleskově pohled na svou ruku, ale nic neviděl. Byl to rychlý dotek. Nechápavě zavrtěl hlavou a vrátil se pohledem zpět k Billovi. Jenže ten dotek tady byl opět a trval déle. Tom pochopil, že Bill to není, protože ten si tiskl ručičky k tělu. Když se podíval na svou ruku, uviděl, jak jej drží jiná. Mrtvolně bílá s černými nehty. Vylekal se. Chtěl se odtáhnout, ale ta ruka jej stále pevně držela. Brzy na to spatřil, jak se zpoza křesla objevila hlava s černými vlasy a velkýma bílýma očima. Byla to Samir, ale to Tom nevěděl. Jen na ni vyděšeně hleděl. Samir se netvářila přátelsky. Její obličej vypadal velice strašidelně. Měla svraštěné čelo a propalovala Toma pohledem. Pustila jeho ruku a Tom pomalu couval. Samir šla stejným krokem za ním.

„Kurva, co to je?“ Koukal na ni Tom nevěřícně a vyděšeně. Bill pochopil. Napadlo jej, že to ještě trochu přikoření.

„A co?“ dělal, jako že ji nevidí, i když to byla ve skutečnosti lež.

„Bože, asi jsem zešílel,“ narazil zády na dveře, stále sledujíc Samir. Ta ukázala prstem na dveře. Tom během pár okamžiků pochopil. Chytil kliku a otevřel dveře.

„Ty už jdeš?“ provokoval Bill. Věděl, že teď má jasnou převahu.

„Jo, ale nemysli si, ještě si to vyřídíme.“ S posledními slovy za sebou zavřel dveře a vyběhl ven jako namydlený bleskl.

Jakmile Bill uslyšel bouchnutí vchodových dveří, zaradoval se.

„Bože Samir, ty jsi úžasná,“ zatleskal si pro sebe, přiběhl k ní a objal ji. Vykouzlil se jí na tváři malý úsměv. Byla ráda, že je Bill šťastný. Objetí mu opětovala. Když se Bill odtáhl, klekl si na kolena, aby na ni dobře viděl. Přece jen jeho výška byla kolem 185 cm a Samir byla docela malá.

„Samir, jak jsi to dokázala? Vždyť jsi říkala, že tě můžu vidět jen já, a teď to vypadalo, že tě i on vidí. Jak to?“ zeptal se a celý nedočkavý čekal na odpověď.

Pojď se posadit, bude to delší. Navrhla a Bill poslechl. Šel se posadit a Samir si sedla vedle něj. Bill byl jako na jehlách. Zajímalo jej to.

„Klíč k čemu?“ zeptal se Bill, nerozuměl tomu.

„Dobrá, ale to mi pořád nedává smysl, proč tě Tom viděl?“

„Chceš mi říct, že Tom nevědomky stvořil nějaký klíč k něčemu, o čem mi nechceš říct?“ překvapeně na ni koukal.

Dalo by se to tak říct. Neměj obavy, všechno se postupně dozvíš. Chce to jen čas. Zatím víš první část.

„To je šílené, kdyby mi tohle řekl někdo jiný, tak se mu vysměju do obličeje. Ale tobě věřím, nic jiného mi ani nezbývá,“ díval se na ni.

„Nemůžeš mi to říct už teď? Jsem napjatý a zvědavý.“ Samir ale zavrtěla nekompromisně hlavou.

„Kolik toho času budu mít? Za jak dlouho se to dozvím?“ udělal na ni psí oči.

Do příštího úplňku budeš vědět vše. A pro tvou informaci, ať nelistuješ v kalendáři, je to šest dní.

Bill pouze přikývl a už se na nic neptal. Byl zvědavý a chtěl to vědět hned, ale to, co řekla Samir, bylo pravdivé. Třeba by pak byl zklamaný a užíral se tím dlouhou dobu. Bill se zvedl a rozhodl se udělat si úkoly. Stráví tím přibližně hodinu. Ani jeden z těch dvou nepromluvil. Nyní ani nebyla slova potřeba. Oba si to přebírali v hlavě. Bill přemýšlel nad tím, co jej čeká, a Samir se rozhodovala, jak mu to co nejlépe podat.

Byl večer. Bill už se chystal do postele, jelikož už bylo celkem dost pozdě. Samir seděla v křesle a pozorovala jej. Když Bill ulehl do postele a přikryl se, přišla k němu a klekla si k posteli.

„Ano? Copak?“ zeptal se ji ospalým hlasem.

Mnoha… mohla bych si lehnout k tobě? Víš, nerada jsem někde sama. Bojím se. Já vím, je to zvláštní. Bill už nic neříkal. Odhrnul peřinu a trochu se posunul.

„Tak pojď,“ pousmál se a Samir vklouzla pod peřinu.