autor: Bubbly
Tahle povídka už tady dlouho nebyla, a to proto, že byla ve smazaných. Jenže Bubbly se nakonec rozhodla ji dopsat, poslala mi ji celou hotovou, takže jsem prvních šest dílů vrátila zpátky na blog, kde byly (najdete je v rubrice), a pokračujeme dál. Kdo jste ji četl, můžete osvěžit paměť, kdo ne, běžte na to. Pa J. :o)
Po dvou dnech jsem si konečně mohl pro bratra přijet. Billa si v nemocnici nechali na pozorování. A po konstatování, že lehký otřes mozku je zažehnán, jsem ho mohl odvézt. Měl jsem z toho strašnou radost i přesto, že nás oba teď bude čekat těžké období.
Pomohl jsem Billovi do auta. Musel jsem si půjčit jeho auto, jelikož to moje odtáhli do servisu. Kapota, přední sklo, přední světlomet, to všechno muselo jít na výměnu. Normálně bych zuřil jak pes, protože jsem to auto miloval, ale tohle bylo něco jiného. Ta pitomá nablýskaná kára mi byla ukradená, podstatné bylo, že Bill byl v pořádku.
Nastoupil jsem na místo řidiče, vrazil klíčky do zapalování a zařadil. Auto pohodlně vycouvalo z nemocničního parkoviště. Protočil jsem volant, abych se vyhnul jiným stojícím vozidlům, a pak jsme konečně vyjeli domů.
Bill seděl rovně, jako kdyby spolkl pravítko a díval se přímo před sebe. Já jsem silnici zrovna nevnímal, ale občas jsem se ohlédl po bratrovi. Vypadal klidně, až příliš klidně na to, že neví, kdo jsem já, neví, kam jedeme a ani co ho čeká. Zajímalo by mě, jestli věří tomu všemu, co mu řekli doktoři o mně, o tom, kde žije, a když mu naslibovali, že se mu brzo paměť vrátí. Upřímně řečeno, já v to taky doufám. Potřebuju mít zpátky starého Billa, Billa, který mě miloval a patřil mi jak duší, tak tělem.
Seděl jsem na gauči a bezmyšlenkovitě jsem zíral na televizi. V hlavě jsem měl prázdno a žaludek mi plaval jako na vodě. Koutkem oka jsem vnímal Billovu přítomnost kousek od sebe. Seděl na křesle zabalený v dece a rozhlížel se, jako kdyby tu byl poprvé. Pravda, v jistém slova smyslu tu byl poprvé. Podíval jsem se na něj plnou tíhou pohledu a zamračil se.
Bílá náplast na jeho čele skoro splývala s křídovým odstínem jeho kůže. Oči měl dokořán, ale nezdál se vyděšený, prostě jen nesvůj. Drobnýma rukama svíral okraje deky a tiskl si ji k tělu, jako kdyby mu bylo zima. Když se setkal s mýma očima, zamrkal.
Snažil jsem se nějak zamaskovat svoje zklamání z toho, že si můj bratr nic nepamatuje. „Nepotřebuješ něco? Nemáš žízeň nebo hlad?“
Bill si poposedl. Zdálo se, že moji otázku přeslechl záměrně.
„Ty jsi Tom, viď? Jsi můj bratr. Dvojče,“ naklonil hlavu na stranu a díval se na mě tím pohledem, který jsem tolik miloval a pro který bych byl schopen i zabíjet. Přikývl jsem a čekal, jestli Bill bude pokračovat. On se na chvíli podíval jinam a přemýšlel. Když na mě znovu upřel čokoládové oči, povzdychl si. „Mrzí mě, co se stalo. Mrzí mě, že si nic nepamatuju.“
Překvapeně jsem zvedl obočí. „Tebe to mrzí? Bille, nebyla to tvoje chyba.“
„Co se vlastně stalo?“
Sklopil jsem oči. Tohle začínala být zoufalá situace. Co jsem mu měl říct? Promiň, Bille, ale sundal jsem tě na silnici. Já můžu za to, že má v hlavě prázdno. Dvěma prsty jsem si promnul kořen nosu a hlasitě jsem si oddychl. Na tváři jsem cítil Billův pohled.
„Tome?“ promluvil na mě a bylo slyšet, jak moje jméno vyslovuje opatrně a nejistě.
Podíval jsem se na něj. „Srazil jsem tě ve městem autem,“ odvětil jsem a snažil se, aby můj hlas zněl pevně.
Bill málem zapomněl zavřít pusu zděšením. „Cože jsi?“
„Skočil jsi mi přímo pod kola!“ bránil jsem se. „A najednou jsem tě měl na kapotě! Bille, neumíš si ani představit, co se mi v tu chvíli honilo hlavou, myslel jsem, že jsem tě zabil. Ještě teď mi buší srdce, když si pomyslím, jak to všechno mohlo dopadnout.“
Díval se na mě, nehnul ani brvou, vypadalo to, že ani nedýchá. Trvalo to několik vteřin. Pak se prostě zvedl a zabalený v dece se odšoural z místnosti. Překvapeně jsem za ním koukal, dokud se zase nevrátil s nepatrným úsměvem na rtech. „Nemohl bys mi říct, kde bych našel svoji postel? Jsem už docela unavený. Chci si jít lehnout.“
„Samozřejmě,“ vstal jsem z gauče a odvedl jsem ho k němu do pokoje. Zůstal jsem stát ve dveřích a sledoval, jak se zachumlal do peřin. Vypadal kouzelně a mě znovu zamrzelo, co se stalo. Kdyby se nic nezměnilo, dělali bychom jiné věci, než se snažili vrátit jeho ztracenou paměť.
Bill se na mě podíval a přimhouřil oči. „Díky.“
„Nemáš zač. Dobrou noc, hezky se vyspi.“
„Dobrou,“ zavrněl ospale a já potichu zavřel dveře, aby měl klid.
Sám jsem se vrátil do obýváku. Praštil jsem sebou na gauč a vypnul televizi. Neměl jsem chuť poslouchat zprávy. Jakmile blikla obrazovka, pokoj se okamžitě položil do ticha a já měl neomezený prostor na přemýšlení. Zůstal jsem zírat na strop a nechal se doslova utopit ve svých myšlenkách.
Hledal jsem správné slovo pro události, které se sběhly za poslední dny. Zvláštní? Ne, to dostatečně nevystihuje to, co se stalo. Divné? To už je zase moc drsné. Rychlé. Ano, to je to správné slovo, bylo to rychlé a já jsem se nestihl přizpůsobit. Zřejmě to ještě chvíli potrvá, než pochopím, že už nemám tolik možností, jak Billa potěšit nebo uspokojit. Ne, teď nemám na mysli to, že mi chybí sex. Chybí mi to, jak mě Bill miloval.
Povzdechl jsem si a překulil se na bok. V pokoji svítilo mdlé světlo lampy. Z toho ticha mi začalo hučet v uších. Znovu jsem se natáhl po ovladači, když vtom se ve dveřích obýváku objevila Billova hlava. Pořád byl zabalený v dece, jako kdyby byla to jediné, co mu tady připadá bezpečné.
Posadil jsem se.
„Copak je?“
„Nechci tam nahoře být sám,“ odpověděl. „Nemohl bych si lehnout tady?“
„Jistě, že můžeš,“ přikývl jsem. „Uvolním ti gauč.“
Bill udělal krok. „Ne, můžeš tam zůstat, lehnu si k tobě.“
Usmál jsem se a zůstal sedět. Bill ke mně přicupital, položil svoje drobné tělo na pohovku a hlavu si opřel o moje nohy. Slyšel jsem ho spokojeně zavrnět. A usmál jsem se a dal mu pramen vlasů za ucho. Bill se otočil čelem na mě.
„Vycházíme spolu dobře jako dvojčata?“ zeptal se.
Zasmál jsem se nad tou myšlenkou, jak velký význam může obsáhnout slovo dobře. „Nehádáme se, vzájemně si pomáháme, jeden druhýmu stojíme za zády. Takhle ti to stačí?“
Přikývl. „Doufal jsem v to. Nerad se s někým hádám,“ stáhl obočí.
„Pokud máš dost argumentů, vystrčíš drápky docela s klidem, Bille,“ upozornil jsem ho a on se na mě podíval.
„Vážně?“
„No jo,“ pokrčil jsem ramenem. Chtěl jsem ještě něco říct, když mi na stole začal zvonit mobil. Bill se rychle posadil, zatímco já se natáhl pro přístroj. Na displeji svítilo Katjino jméno. Přijal jsem hovor a podíval se na Billa.
„Čau Tome, už máš Billa doma?“ zeptala se hned.
Přikývl jsem a jen vteřinu mi trvalo, než mi došlo, že mě nevidí. „Jo, už je doma.“
„A jak je mu?
„Vypadá dobře,“ přitakal jsem. „Už se zotavuje.“
Katja chvíli mlčela, jako kdyby hledala správná slova. „A už si na něco pamatuje?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Doktor říkal, že to bude trvat minimálně několik týdnů. Doufám jen, že to bude brzy.“
„Nepamatuje si nic?“ Její hlas zněl překvapeně.
„Nic, je to jako kdyby mu někdo vymyl mozek. Ale určitě si vzpomene.“
„Takže,“ promluvila pomalu. „Raději se u vás nebudeme zjevovat.“
„Prozatím.“
„Dobře,“ ukončila to. „Až bude správná chvíle, tak mi dej vědět. Zatím se měj.“
„Ahoj,“ stiskl jsem červené tlačítko a mobil jsem zase odložil. Bill mě celou dobu sledoval. Pohled jsem mu oplatil a povzbudivě se na něj usmál.
„To byli tvoji kamarádi?“
Přikývl jsem a nakrčil nos. „Svým způsobem i tvoji. Tohle byla Katja. Ptala se, jak ti je.“
„Už mi určitě bylo i líp.“
„Bille, zas ti bude dobře.“
„A kdy si na všechno vzpomenu?“
Pokrčil jsem rameny a bylo mi trapně, že nic nevím. Nejraději bych mu řekl, že už brzy bude všechno tak, jak to bylo dřív. Jenže jsem nemohl, protože jsem sám nevěděl, kdy se něco změní. Bill si na mě může vzpomenout zítra a nebo klidně taky za měsíc. Přistihl jsem se, jak mě to užírá.
Bráška si zase lehl, hlavu mi položil na klín. „Doufám, že brzo bude všechno jako dřív. Nechceš mi o tom chvíli vyprávět?“
„Raději ne, Bille. Nech se překvapit,“ zamítl jsem jeho návrh. Nechtěl jsem mu říkat o tom, jak se vzájemně uspokojujeme, jak se škádlíme, jak se od sebe nemůžeme skoro odtrhnout a podobně. Myslím, že by ho to mohlo trochu vyděsit. Bill se zavrtěl a přitáhl si deku víc pod bradu. Sám jsem mu ji trochu porovnal.
„Tak dobře,“ rezignoval nakonec. „Nechám se překvapit.“
S pousmáním jsem ho pohladil po tváři. Vypadal neuvěřitelně kouzelně. Doufal jsem, že už brzo usne. Když spal, byl nejkrásnější bytostí pod sluncem.
„Dobrou noc, Tome.“
„Dobrou, Bille,“ zašeptal jsem potichu a sledoval, jak pomalu usíná. Začínal jsem být klidnější než před chvílí. Sice jsem Billa nemohl políbit, nebo ho silně obejmout, ale měl jsem ho zase u sebe a on se mě nebál. Bylo to lepší, než jsem čekal.
autor: Bubbly
betaread: Janule
Dneska už to nestihnu, ale později se na tuhle povídku určitě podívám, protože Bubbly píše dobře a navíc mám pocit, že jsem tohle už kdysi četla, ale nevzpomínám si. 😀
tuhle povídku jsem dřív četla ale jak zmizeli díly tak jsem na ní zapoměla a ted jsem si ji znovu oživila amusím říct že jr krásná doufám že se tu brzo objeví další díl
Já jsem ji četla a jsem moc ráda, že je zpět 🙂
teda už jsem četla hodně povídek kde Bill ztratil paměť…tak snad to bude aspon trochu jiný, než ty ostatní;)
uvidíme příště:D
Jojo, zas tak lehký to nebude i když sama jsem zvědavá, kdy se Bill rozpomene. Možná to bude tak, že narazí na něco, co mu připomene všechno to s Tomem, co spolu dělali, těžko říct, jsem zvědavá, co jsi pro nás připravila, budu se těšit na pokračování 😉