autor: LadyKay
Když opadl prvotní šok z nastalé situace, Bill spočinul hlavou v bratrově klíně, čekaje, co se bude dít dál. Tom okamžik zaváhal, tento stav pro něj byl naprosto nový. Nikdy se v něm neocitl, nikdy si nikoho nepustil k sobě takhle blízko. Nyní to však udělal, protože tak to bylo správné. Zlobil se na sebe, jelikož najednou nevěděl, co má udělat. Bál se totiž, že něco pokazí. Nakonec však zvednul ruku a dotkl se havraních vlasů. Bill se mírně zachvěl a zavřel oči. K úsměvu jej přimělo, když ucítil, jak mu dvojče stáhlo gumičku, která jej zřejmě natolik iritovala a kazila celkový dojem, že uznal, že nejvhodnější bude ji odstranit. Krátce zauvažoval, zda by se měl překulit na záda, neboť zatoužil spatřit Tomův výraz. Zajímalo jej, jak se právě teď tváří, jak se dívají jeho oči. Ale neučinil to. Zůstával dál takřka nehybně ležet a nechával se hladit. Už to jej naplňovalo štěstím.
Tom soustředěně pročesával ebenové vlasy, sledoval, jak se mu jednotlivé prameny ovíjejí kolem prstů jako háďata. Něco však bylo „špatně“. Když rozpoznal, co to je, uchopil Billovo rameno a zatlačil, což ležícího chlapce přimělo otevřít oči. Otočil hlavou a pohlédl na bratra, který mu mačkal rameno a o něco se úporně snažil. Netrvalo příliš dlouho, aby se dovtípil, co se po něm chce. K naprosté spokojenosti dvojčete se převalil na záda a usmál se. Přihlížel, jak mu Tom odhrnul vlasy z čela, o něco později se konečky prstů dotkl jeho lící. Dotyk byl tak něžný, až Bill nabyl dojmu, že je porcelánová panenka, se kterou se musí zacházet opatrně, neboť stačí málo a pro svou křehkost se rozbije. Netušil, kde se to v něm vzalo. Ptal se sám sebe, proč zprvu odtažitý dredatý chlapec najednou toužil dotýkat se jej. Co jej k tomu přimělo? Zatímco Bill neznal odpovědi ani na jedinou z otázek, jeho bratr měl jasno. Lidé jako oni dva přece tohle dělají, tak je to správné.
~*~
„Učil ses?“ Zněla první věta, kterou Simone pronesla k synovi, když se vrátila z práce. Nalezla jej sedět v tureckém sedu na pohovce v obývacím pokoji se zahloubaným výrazem ve tváři. Chlapec místo odpovědi zvedl do vzduchu učebnici, ukázal ji matce a zase ji dal dolů. „Vidíš, že to jde.“ Řekla spokojeně a přistoupila k pohovce, na níž kromě Billa seděl také jeho mladší bratr. Tom zaujatě listoval encyklopedií, kterou dostalo jeho dvojče od babičky k Vánocům a kterou mu víc než ochotně zapůjčilo. Nešlo si nevšimnout, jak stále chodí k poličce, na níž ležela, a prohlíží si ji. Věděl však, že bez dovolení si ji vzít nesmí, protože by se Bill mohl hněvat. A zlobícího se bratra nechtěl, nelíbil se mu, protože křičel. Když pak černovlasý hoch sám od sebe vstal, vzal z police knihu, kterou nikdy neotevřel, a podal mu ji, byl Tom nadšený. Od té chvíle ji nedal z ruky a pořád otáčel stránkami. Četl si latinské názvy jednotlivých tvorů, údaje o jejich výskytu, hmotnosti a další pro něj důležité a zajímavé informace, prohlížel si jejich obrázky. Snažil se si knížku co nejvíce vychutnat, než ji bude muset zase vrátit majiteli a ten ji odloží zpět na její místo.
„Kraviny!“ Jen co Simone opustila místnost, zanechal Bill předstírání, že se učí, a odhodil učebnici na stolek. Odsud ji také vzal, když uslyšel klíč v zámku, který ohlašoval matčin návrat. K všeobecné spokojenosti stačilo, aby ho jen viděla s knížkou v ruce. Co na tom, že napsaný text nevnímal, protože si v hlavě přehrával chvíli, která se odehrála několik desítek minut před jejím příchodem. Do hlavy mu neviděla.
Přisedl si k Tomovi, který byl naprosto pohlcen bichlí, kterou byl Bill obdarován. Nechápal, proč mu babička rok co rok dávala k Vánocům knihy, když moc dobře věděla, že nečte. Kdyby mu alespoň koupila nějakou beletrii, tu by snad jednou využil, ale encyklopedie? Měl jich doma za ta léta nastřádanou slušnou sbírku. Něco se povalovalo u něj v pokoji, něco dole v knihovně. Přestože jemu přišla trapná a nezáživná, našel se někdo, koho zaujala. Tomovi se líbila od první chvíle. Knih o zvířatech měl doma spoustu, ale takovouhle ne.
„Ten má hřívu jako já!“ Prohlásil Bill, když si, hledíce sourozenci přes rameno, všiml kočkovité šelmy, ke které byl často přirovnáván.
„Nemá.“ Oponoval mu okamžitě Tom a podíval se, aby si své prohlášení potvrdil. Černé vlasy stále splývaly Billovi na ramena, po žádné lví ozdobě nebylo nikde ani stopy. Mrzelo jej, že vypadají takhle, možná se za to i na bratra zlobil, a Bill to vycítil.
„Půjdeš se mnou?“ Zeptal se a vyskočil na nohy. Trpělivě vyčkával, až Tom odloží encyklopedii a napodobí jej.
„Půjdeš.“ Odvětil nakonec a s knihou, již si tisknul k hrudi jako vzácný poklad, vstal. Billovi přirozeně neuniklo, že si dvojče znovu popletlo osobu. Stále se mu to stávalo, docházelo k tomu však méně často. Nebo spíše chtěl věřit tomu, že je to méně časté než dříve. Byl totiž zarytě přesvědčený, že všechny pokroky jsou výsledkem oboustranné snahy, a odmítal připustit, že by to nebyla pravda. Do krve by se pohádal s každým, kdo by se jen pokoušel domněnky mu vyvracet. Dokola si opakoval a ujišťoval se, že ani otec, člověk s léty praxe, by nikdy nedokázal, čeho docílil on v takovém krátkém časovém úseku.
S láskou v očích sledoval medvědí chůzi člověka, který se v minulých dnech stal středobodem jeho vesmíru, jak stoupá nahoru po schodech. Mlčky jej následoval a znovu si odpřísáhnul, že je dva nikdy nikdo nerozdělí.
~*~
„Tak co? Jsem lví král nebo ne?“ Bill se otočil na Toma a zeširoka se usmál. Po celou dobu, co si vytvářel na hlavě účes, z něj blonďák nespustil oči. Fascinovaně sledoval, jak ze zplihlých vlasů postupně vzniká obrovský hříva, kterou tolik miloval.
„Bill Kaulitz, lví král.“ Prohlásil mladší bratr a vstal z postele. Bill vyčkával, až se k němu dokolébá a dotkne se jeho právě vytvořené okrasy. Když tak učinil, vrátil se zpět na předešlé místo a posadil se tak, jak sedával jeho sourozenec. Ten se ještě letmo podíval do zrcadla a posléze usednul k Tomovi.
„Líbím se ti?“ Přestože se ptal na tuto otázku prakticky denně a vždy byla odpověď kladná, něco jej nutilo stále ji opakovat. Jako by se snad potřeboval pořád ubezpečovat, že se nic nezměnilo a v očích bratra je stále krásný.
„Jo.“ Hlava ozdobená blonďatými háďaty kývla.
„Tome, tobě se dredy líbí?“ Černovlásek konečně položil otázku, kterou si kladl už delší dobu. Když mu Tom potvrdil, co si ostatně myslel, byl nucen vyptávat se dál. „To sis vymyslel ty nebo jsi dredy viděl na někom jiném?“
„Ten kluk je měl.“ Řekl a zkroutil prsty tak, až se černovlasý kluk zděsil, že v nich nemá žádné klouby. Dokázal je ohýbat na obě dvě strany. Jak dopředu, tak dozadu.
„Jakej kluk?“ Zavrtěl Bill hlavou, když se vzpamatoval. Nějak mu nedocházelo, o kom je řeč.
„Ten u Joachima.“ Tom netušil, proč se ptá, jaký kluk měl upravené vlasy tak, jak je má nyní i on. Bylo přece jasné, kterého myslí. Toho v obchodě, kam s otcem chodili kupovat DVDčka s dokumenty, které měl rád. Mohl tam být, jak dlouho chtěl. Jörg ochotně počkal a nechal mu čas na rozmyšlenou, aby si vybral skutečně to, co si přál. Nijak na něj netlačil. Když tam však jednou přišli, nestál za pultem Joachim, ale jeho synovec, který za něj během nemoci zaskakoval. Právě u něj Tom spatřil dredy, které ho okamžitě zaujaly, a chtěl je mít. Otec dvojčat sice zpočátku nadšený nebyl, ale nakonec souhlasil.
„Bille!“ Ozval se zezdola matčin hlas a ten, jehož se dožadovala, protočil oči. Sklouzl z postele, prohodil, že je hned zpátky a otevřel dveře. Rychlostí blesku seběhl schody dolů, aby zjistil, co po něm chce. Doufal, že nemá v úmyslu ho přezkoušet, to by musel s pravdou ven. Ačkoli s jakou pravdou… Nelhal. Opravdu se pokoušel učit, ale nechal toho, protože mu to vůbec nelezlo do hlavy. Naštěstí byly matčiny úmysly jiné. Spatřil ji stát v předsíni upravenou a učesanou tak, že nemusela ani nic říkat, aby si domyslel, že se někam chystá. V duchu se zaradoval, a když se přistihl, že se až moc nápadně usmívá, nasadil vážný výraz, došel k matce a zastavil se kousek od ní. Simone neušlo, že si vyčesal vlasy tak, jak to na něm měl rád mladší sourozenec, a podvědomě vytušila, že tím splnil jeho přání. Toto zjištění ji velice potěšilo. Z obou měla radost a z Billa dokonce dvojnásobnou.
„Jdu k Agnes. Dohlédneš na Toma?“ Agnes byla její kamarádka už na základní škole. Bill jí říkával „teto“, protože ji tak vnímal. Znal ji prakticky od plenek. S chlapcovou matkou se pravidelně navštěvovali, aby probrali život. Uvědomil si, že u nich už delší dobu nebyla, alespoň si narychlo nemohl vzpomenout, kdy ji viděl naposledy. Když byl menší, chodil na návštěvy k Agnes taky, teď už mu nepřišly tak zábavné jako kdysi. Vyrostl totiž.
„Nepotřebuje to.“ Zamračil se na ni. Neměl rád, když o něm mluvila jako o nesvéprávném, protože takový nebyl. Potřeboval sice pomoc, ale nebylo nutné jej vodit za ruku a všechno mu ukazovat jak malému dítěti. Bill si byl dokonce jistý, že by Tom mohl žít jako ostatní lidé, kdyby mu někdo zpočátku pomáhal. Ten někdo by klidně mohl být i on sám. Docela dobře si dovedl představit, jak je mu nápomocen při osamostatňování se.
„Jen nechci, aby se vám něco stalo. To je všechno.“ Simone jej smířlivě pohladila po tváři a hoch si pomyslel něco o přehnané starostlivosti. Pamatoval si sice šlamastiku, do níž se vinou nešťastné náhody dostali, ale zapřísáhl se, že nepřipustí, aby se něco podobného opakovalo. A je-li Tom s někým opravdu v bezpečí, tak jedině s ním.
„Klidně běž a bav se. My budeme v pohodě a kdyby něco, tak…“ Gestem jí naznačil, že je může kdykoli zkontrolovat. Zároveň však zadoufal, že to neudělá.
~*~
„Máš hlad?“ Promluvil Bill, kterému se po dlouhém ujišťování podařilo mámu vytlačit ze dveří, když se vrátil do pokoje. Toma nalezl sedět ve stejné pozici, již zaujímal, když místnost opouštěl. Pohupoval se dopředu a dozadu a něco si pro sebe broukal. Působil sice dětským dojmem, ale jeho bratr ho měl v těchto chvílích možná ještě o něco raději než normálně. Vždy jej s úsměvem pozoroval a uvažoval nad tím, že Tom je v podstatě dítě. Okolním světem nezkažené dítě, které věří, že všichni jsou hodní a mají s ním jen samé dobré úmysly. V tom měl vlastně pravdu, neboť přesně tomu jeho aspík věřil.
„Bude šest hodin. V šest večeříme.“ Nechal se slyšet druhý chlapec a vstal. Prošel kolem Billa a zamířil dolů, aby zasednul ke stolu a pustil se do večeře. Lvímu králi trvalo, než zaregistroval, že Tom už dávno místnost opustil, protože se zase ponořil do svých úvah. Ještě rychleji než předtím seběhl schody a zamířil tam, kam před chvílí zanesly nohy dvojče. Ke své úlevě zjistil, že matka jim večeři nachystala. Na stole totiž byly dva talíře a lžíce. Nemusel tedy vařit on a riskovat tak zdraví nejen sebe, ale i Toma. Krom toho věděla, co její syn jí a co ne. Billovy znalosti až tak dalece nesahaly. Všiml si, že k něčemu je bratr odmítavý a nepozře to. Jednalo se především o to, co neznal. Proto nebylo od věci nechat Toma, aby při přípravě jídla pomáhal. Neuniklo mu taky, že než Simone naložila jídlo na talíř, nechala syna, aby nejprve ochutnal a sám rozhodnul, zda to jíst bude nebo nikoli.
„Zase.“ Povzdechl si Bill, když spatřil krupičnou kaši. Na rozdíl od Toma ji neměl rád vůbec, už jako dítě k ní měl odpor. Bylo to však jedno z jídel, s nimiž aspík nikdy problém neměl, důvěrně je znal. Vždy když u nich byl, byla schopná uvařit ji, kdykoli o to požádal. I kdyby to bylo dvakrát za den. Protože Tom měl rád kaši spíše tekutou, dělala ji Simone přesně tak, což akorát zvyšovalo Billův odpor k ní. Připadal si jako batole. Chyběla mu akorát láhev s dudlíkem, ze které by ji mohl pít. Kvůli dvojčeti však usednul ke stolu, popřál mu dobrou chuť a nabral bílou hmotu. Když vkládal lžíci do úst, zavřel oči a rychle polkl. Stejně pokračoval, dokud talíř před ním nebyl prázdný.
Tom rovněž dojedl, vstal a prázdný talíř odložil do dřezu, jak byl zvyklý z domu. Zvláštní a především krásné bylo, že nejen Bill měl příznivý vliv na něj, ale rovněž i obráceně, přestože si toho nevšimnul. Dříve se neobtěžoval po sobě sklenku, talíř či hrnek uklidit, dnes však napodoboval dvojče, jelikož taktéž vstal a špinavé nádobí po sobě odnesl.
„Dáme si čokoládu? Máš rád horkou čokoládu?“ Černovlásek ukázal bratrovi instantní nápoj, který zbožňoval. K jeho překvapení Tom souhlasil a na otázku, zda mu pomůže, několikrát důrazně kývnul hlavou. Možná by vše proběhlo bez komplikací, kdyby Bill nedostal ten bláznivý nápad.
autor: LadyKay
betaread: Janule
a do háje.Billovy nápady 😀 jen at se nestane nic vážného…
♥♥♥ Nádherný, něžný díl.
Tolik jsem čekala, jak ta důvěrná, skoro až intimní a neopakovatelná chvíle bude pokračovat. Jsem opravdu šťastná, jak se Tommy Billa dotýkal. Po doteku přeci toužil… Snad jsem si živě představila i tu chvíli, jak sundává pouhou gumičku z vlasů. Tommyho dotyk…awwwww♥♥♥ Křehkost této chvíle, jejich chvíle, přímo dýchala přes monitor. Skoro jsem se bála posunout myškou dál odstavec, aby se mi ta nádhera nerozplynula…
To, že Tommy poté popletl osoby, to nevadí… stejně se lepší, tedy snad to není jen Billyho dojem. Byla bych moc ráda.
"Bill Kaulitz, lví král." Tohle bylo překrásné…♥
Jsem zvědavá, co je to za nápad.
BTW: Krupičná kaše není až tak strašná, že? 😉
Moc se těším na pokračování, Glass je úžasná povídka! Je křehká a něžná.
Děkuji za zážitek!♥
Billův nápad to bude něco 😀 No jsem zvědavá 🙂 Pěknej díl
Tak to jsem zvědavá, co se bude dít. Těším se na další díl! ♥
[1]: [3]: [4]: Brzy se dozvíte, co se v jeho hlavě zrodilo 🙂 A děkuji vám všem za podporu! :-*
[2]: Já mám náhodou krupičnou kaši taky ráda 😀 Když tedy nepřipomíná spíš beton, takovou bych asi nepozřela 😀 A děkuji ♥
To je tak roztomilý ♥'' Těším se na další díly.Ze začátku jsem se bála co to bude když jsem tuhle povídku začala číst ale teď?Ah.. :DD Těším se na další díly ;))
Pardon za ty dvě blbý věty 😀 mi to ujelo
a sakra, Bill má nápad to nedopadne dobre xD teším sa na ďalší diel 🙂
Musím říct, jsem strašně ráda, že se tady zase začaly objevovat díly téhle úžasné povídky!!! Hrozně mi chyběla!:)
Minulý díl jsem nějak propásla, takže se omlouvám za nekomentování, ale to snad nevadí.:)
Jsem tak nadšená, že se Tom odvážil a Billa hladil po vlasech. Nečekala jsem to, ale překvapilo mě to příjemně.:) Ta chvilka byla nádherná!♥ A doufám, že jich od teď bude víc.
Jak se Bill kvůli Tommymu učesal… je to od něj vážně milé. Pořád mě překvapuje, i když jsem si jistá, že i za tu krátkou dobu by na Toma nedal dopustit a udělal by pro něj cokoli, i to nemožné. A to je na téhle povídce to nejkrásnější. Ten vztah, který, jak se zdá, se stále zlepšuje.:)) Jen mě trochu tíží ten Billyho nápad. Určitě si zase bude myslet, jak je to bezvadný nápad, ale nakonec se něco semele. No, nechám se překvapit, už jsem šíleně zvědavá!!!:)
Nádherný dílek, hlavně ten začátek. Nemůžu se dočkat na další a doufám, že tady bude brzo!:) ♥♥♥♥
[6]: [8]: [9]: Děkuju, ladies :-*