autor: Bubbly
Nevzpomínám si, jak jsem usnul, ale muselo to být hodně pozdě v noci. Zato jsem si úplně jistý, jak jsem se probral. Probudila mě silná vůně kávy a taky to, že jsem vedle sebe necítil Billa. První, co mě napadlo, že se nejspíš přesunul do pokoje a dospal noc tam, ale pak vedle v kuchyni zacinkal porcelán. Prudce jsem otevřel oči a překulil se na bok, abych viděl. Dopad z gauče na zem nebyl moc příjemný, ale alespoň jsem viděl Billa, jak stojí uprostřed kuchyně a o něčem usilovně přemýšlí. Díval se přitom na jednotlivé skříňky, v ruce hrnečky. Konvice plná vody cvakla. Ale Bill se pořád nehýbal. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, nad čím uvažuje. Vstal jsem a vešel průchodem do kuchyně.
„Kafe je ve skříňce vedle lednice,“ pomohl jsem mu.
Podíval se na mě a na tváři se mu roztančil příjemný úsměv. Potom udělal krok ke skříňkám, natáhl se a vyndal butelu se sypkou látkou, která silně voněla. Jak se tak natahoval, jeho krátké tričko zradilo a odhalilo kousek sametové kůže. Moje tělo na to zareagovalo vzrušeným zamrazením v zádech. Zatřepal jsem hlavou, v duchu jsem si vyndal a podíval se z okna. Zrovna teď nebyl prostor pro moje vzbouřené myšlenky.
Když jsem se znovu zadíval do místnosti, přede mnou se objevil kouřící hrneček a zpoza něj vykukoval Bill. Úsměv na rtech se neměnil. Vypadal spokojeně, což mě těšilo.
„Myslím, že ti přijde vhod,“ odvětil a postavil voňavou kávu vedle mě na kuchyňskou linku. „Moc jsi toho za noc nenaspal.“
Promnul jsem si vzadu krk a zakroutil hlavou. „Jak to víš?“ zeptal jsem se překvapeně.
Bill usrkl ze svého šálku. „Usnul jsi jen chvilku předtím, než jsem se probudil.“
„Jak dlouho jsi vzhůru?“
„Asi tři hodiny. Poohlížel jsem se u sebe v pokoji a pak jsem strašně dlouho hledal koupelnu,“ zasmál se sám sobě a pak se podíval z okna. „Snažím se na všechno si vzpomenout, ale jde to těžko.“
Pozoroval jsem ho.
„A cítíš se tu alespoň jako doma?“ Tu otázku jsem mu musel položit, protože mě mátlo to, jak vystrašený mi připadal včera a jak klidný je dneska. Choval se úplně spontánně, jen mu chvíli trvalo, než si uvědomil, co se kde nachází.
Přikývl. „Ano. Jsou určité věci, které si pamatuju z minulosti. Nejvíc v mém pokoji. Ale z posledních asi dvou měsíců si nepamatuju nic. Nevedl jsem si deník?“ upřel na mě pohled.
„Cože?“ zvedl jsem obočí a pak mi došlo, že to byla otázka. „No, to nevím. Nikdy ses o tom nezmínil. Poohlédni se v pokoji, třeba ho někde budeš mít.“
Přikývl. „Později se podívám.“
Pak nastala ta trapná chvíle ticha. Každý jsme stál na jedné straně místnosti, cucal kafe a snažil se dívat všude možně a zároveň na sebe. Bylo to opravdu divné. Co nejrychleji jsem dopil, uklidil hrníček do myčky a hleděl jsem se pakovat z místnosti. Jediný problém byl v tom, že jsem nechtěl nechávat Billa samotného. Když jsem vycházel z kuchyně, otočil jsem se k němu.
„Nebude ti vadit, když si skočím do sprchy?“
„Proč by mělo?“ pousmál se. „Klidně běž.“
„Zvládneš to tu?“
Naklonil hlavu na stranu. „Nějak ano. Přece tu nějakou dobu bydlím, ne?“
„Pravda,“ kývl jsem a vydal se do koupelny. Horká sprcha byla to, co jsem přesně po ránu potřeboval.
Svlékl jsem se, vklouzl do sprchového koutu a pustil si na hlavu vodu. Chvíli jsem jen tak stál a nechal drobné kapky, aby mi klouzaly po kůži. Vnímal jsem každý jejich dotek jako dotyk Billových motýlích polibků. Ta vzpomínka na naši poslední noc byla až moc živá. Neměl bych myslet na tyhle věci teď, když je Bill nemocný. Není to ode mě fér. Ale reakce se objevila okamžitě, při tom pomyšlení jsem začínal být vzrušený. Opřel jsem se čelem o chladnou stěnu, zavřel oči a snažil se uvažovat klidně, zatímco moje tělo toužilo po uvolnění.
Na druhou stranu bych měl být zklamaný, nebo minimálně smutný z toho, co se stalo. Pořád mě nepřešly výčitky svědomí z toho, co jsem udělal. Byla to moje chyba, stejně jako Billova, ale přesto jsem byl ochotný vzít to všechno na sebe. Vlastně, ani jeden z nás neměl ten den opustit dům. Mohli jsme se oba nerušeně válet v posteli a dokazovat si, co jeden pro druhého znamenáme, uspokojovat se. A místo toho se všechno otočilo proti nám.
Vydechl jsem a otevřel oči. Život se nám proměnil ve spleť náhod, které už ani jeden z nás neovládá. Ale já vím, že to chce čas. Čas prý zhojí všechny rány. A až se tahle rána zacelí, bude všechno jako dřív.
Přestal jsem se zabývat minulostí a budoucností a zaměřil se na přítomnost. Teď není důležité to, co chci já, ale co chce Bill. Potřebuje moji pozornost, musím mu pomoct si na všechno zase vzpomenout. Budu tu ochotně jen pro něho.
Rychle jsem se osprchoval, provedl ranní očistu, oblékl se a vrátil se do kuchyně. Jenže Bill tady nezůstal, takže další možností, kde by se zrovna mohl nacházet, byl jeho pokoj. Vydal jsem se tam. Potichu jsem otevřel dveře a nakoukl dovnitř. Opravdu tu byl. Šmejdil po pokoji, v očích soustředění. Prohrabával všechny šuplíky, skříně, díval se pod postel. Opravdu hledal svůj deník v domnění, že nějaký má. Já jsem nevěděl, jestli ano. A najednou strčil ruku pod matraci a zpod ní vytáhl sešit v tvrdých deskách. Usmál se a sedl si na zem vedle postele.
Překvapeně jsem zamrkal. Takže můj bratr si opravdu psal po nocích básničky do deníčku? Nemůžu zas tak upřímně říct, že mě to překvapuje. Bill byl hodně citlivá osoba a tohle k němu zkrátka patřilo. Jediné, co mě teď zajímá, je to, co se odehrává mezi řádky té knížečky. Třeba jednou dostanu možnost to zjistit. Teď jsem se díval na Billa, jak od první stránky listuje, aby se dozvěděl o posledních několika týdnech, které se mu vypařily z paměti. Pozoroval jsem měnící se výrazy v jeho obličeji.
Stál jsem tam a uvažoval. Co se změní, když si všechno přečte nazpátek? Může mu to vrátit paměť? O tom pochybuju. Jen si uvědomí, co se mezi námi odehrávalo, ale nic víc se tím nezmění, nevzpomene si. To nejspíš ještě potrvá. Nechal jsem ho tam a vrátil se do obýváku. Sedl jsem si na gauč a zadíval se na vypnutou obrazovku televize, když se z Billova pokoje ozvalo šílené zaječení. Vyrazil jsem z gauče, ani jsem se neobtěžoval obejít konferenční stolek, běžel jsem přes něj. Vrazil jsem do Billova pokoje jako velká voda. Bill stál na posteli, deník svíral v rukou a pištěl jako holka.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se ho a díval se po pokoji.
Bill ukázal do rohu místnosti. „Tam.“
Podíval jsem se do míst, kam mi ukazoval. V rohu na koberci cupital malý pavouk, normálně neviditelný, ale jakmile šlo o pavouky, Bill je viděl i když tam vlastně nebyli. Musel jsem se zasmát. Je fajn vědět, že některé věci se prostě nezmění.
„Bille, je to jenom malý pavouk,“ zakroutil jsem hlavou a nabral toho tvorečka do sklenice, která ležela na Billově nočním stolku. Odnesl jsem ho k oknu a pustil ho na svobodu. Bůh ví, co by mu Bill ještě provedl. Umlátil by ho tou nejtlustší knížkou, kterou by našel.
Bill si sedl a zamračil se. „Nesnáším pavouky. Jsou malí a oškliví a mají osm nohou.“
„To je překvapení, viď?“ zasměju se a odložím skleničku na parapet. „Pavouci vždycky měli osm nožiček.“
Bill se oklepal a podíval se na deník ve svých rukách.
„Podívej, našel jsem ho.“
„Nevěděl jsem, že si píšeš deník.“
„Já taky ne,“ přitakal. „Chceš si ho se mnou přečíst?“
Zamrkal jsem. „Cože? Bille, to je přece tvůj deník, tvoje tajemství. To nejde.“
Díval se na mě velkýma hnědýma očima. „Tome, jsme dvojčata, prakticky vzato, nemůžeme mít mezi sebou tajemství.“
Nevím, jestli mě ukecala Billova slova nebo zvědavost, ale posadil jsem se vedle něho na postel a díval se mu přes rameno na desky jeho deníku. Připadal jsem si trochu jako pitomec, že jsem se k tomu nechal přemluvit, ale už jsem byl tady, tak se odmítám zase zdekovat. I když svědomí mě bude trochu hlodat za to, že jsem to udělal.
„Víš jistě, že chceš, abych se na to podíval?“ zeptal jsem se pro jistotu.
Bill se na mě zadíval se skeptickým výrazem. „Tome, jak ti to mám ještě vysvětlit? Může být něco, co o mně ještě nevíš, nebo co nevím já o tobě?“
„No,“ nejistě jsem se ošil. „Ty teď toho o mně nevíš hodně. Dokud si ovšem zase nevzpomeneš.“
„A myslíš, že něco z toho, co bych zatím vědět neměl, najdu tady?“ zvedl obočí.
Přikývl jsem. „Já myslím, že najdeš. A nevím, jestli se ti to bude líbit.“
Samozřejmě, že jsem měl na mysli to, co jsem spolu v poslední době dělali. Nemůžu vědět, jestli si o tom Bill psal do deníku, a jestli všechno popisoval do posledních detailů. Starý Bill to miloval, ale pochopí to i tenhle Bill, jehož paměť se zatím nachází někde v nedohlednu? Neměl bych mu to knížku radši sebrat a někde ji schovat, dokud si nevzpomene?
„Tome?“ promluví na mě.
„Co?“
„Myslíš, že ano?“
„Já nevím, Bille. Nevěděl jsem ani to, že si deník píšeš. Netuším, co se skrývá mezi řádky. Asi na to budeš muset přijít sám, ale nechci, abys byl potom zklamaný.“
Zamračil se a vypadalo to, že o tom přemýšlí. Jeho pohled se svezl k deníku. Přejel prsty po tvrdých deskách a pak zavrtěl hlavou. „Ne, přečtu si to. Nemůže tam být nic, čeho bych se měl bát. Chci si vzpomenout.“ Ta poslední věta vyzněla skoro zoufale.
Nechal jsem ho, ať dělá, jak uzná za vhodné. Díval jsem se na jeho obličej, dokud neotevřel desky a nevytřeštil oči nad první stránkou. Podíval jsem se po jeho pohledu na první stránku a nemůžu říct, že jsem byl zděšený tím, co jsem viděl. První řádky byly popsané jen třemi slovy:
Miluju tě, Tome…
autor: Bubbly
betaread: Janule
No, deník začíná velmi pěkně. 😀 Jsem zvědavá, co bude dál. 🙂
Som zvedavá a Billovu reakciu. Páči sa mi tá dôvera ktrorú k Tomovy cíti.
😀 krásný úvod do deníku 😀
což o to,krásný to je. teda krásné to bylo pro "starého" Billa. co když to ten druhý nepochopí? co když se bude sám sobě hnusit za to,že miloval svého bratra?
Od začátku dílu jsem věděla, že o Tomovi tam bude jistojistě zmínka. Ale že zrovna tohle a hned na první stránce ♥ Jsem zvědavá na Billovu reakci, ale myslím, že to nebude nic moc pěkného. Jak už psala slečna výše, možná to nepochopí a bude se cítit zvráceně za to, že ve skutečnosti miluje své dvojče. Jak řekl Tom, bude to chtít spoustu času…
Ale povídka úžasná, jsem natěšená na pokračování, daří se ti to výborně 😉 Ještě Katja by tam měla sehrát svoji roli, dřív nebo později, když je tenkrát tak krásně přistihla xD