autor: LadyKay
„Dobrý den, pane Kaulitzi.“
„Dobrý den.“
„Vítejte, pane.“
„Děkuji.“
„Dobrý den, pane.“
„Dobrý den.“ S úlevou zapluji do výtahu, který mi alespoň na okamžik poskytne úkryt. Jak jen nesnáším příchody do a odchody z firmy! Každý, koho potkám, se mi ukloní, pozdraví, případně mě tu i přivítá. To by mi nevadilo vůbec, ale fakt, že musím každému jednotlivě odpovědět, mě neuvěřitelným způsobem otravuje. A po včerejšku mě to obtěžuje dvojnásob! Místo očekávaných a vytoužených dobrých zpráv jsem dostal samé neurčité odpovědi. Nedoporučoval bych nikomu, aby přede mnou vyslovoval slůvko ‚nevím‘, neboť jsem je včera slyšel tolikrát, že bych toho, kdo by je dnes řekl, namouduši zardousil.
„Dobrý den.“ Marion, která vypadá nějak jinak, vstane ze židle a oběhne stůl, aby mě tak donutila alespoň na kratičký moment věnovat jí pozornost. Sice bych se nejraději zavřel do kanceláře a až do jedenácté, na kterou je svolaná porada, bych odsud nevylezl, ale přece jen zůstanu stát a kývnutím hlavy jí dám najevo, že naslouchám a může mluvit.
„Přišlo to chvíli před vaším příchodem.“ Oznámí mi stroze, udělá něco jako pukrle a zapluje na své místo. Takže jsem jí dokonce už i pro legraci? Jak jinak si mám vysvětlit to divadýlko, co tu teď předvedla?! Sjedu ji káravým pohledem, nesouhlasně zavrtím hlavou a stisknu kliku od kanclu. Mimo toho, že působí, jako by mě záměrně provokovala, mi prozradila, že mi něco přišlo. Vzhledem ke stručnosti jejího sdělení musím sám zjistit, co to něco je. Jen co stanu na prahu, zůstanu zírat jako opařený před sebe. Několikrát po sobě zamrkám, abych se ujistil, že bdím. Aniž bych za sebou zavřel, přistoupím ke stolu a zlehka se dotknu předmětu před sebou.
„Pojďte sem!“ Zvolám a zamyšleně si prohlížím dárek, který jsem obdržel.
„Já?“ Optá se asistentka na prahu, ježiši, ta má dotazy!
„A kdo jiný asi? Kde se to tu vzalo?“ Letmo na ni pohlédnu, obejdu stůl a odložím tašku na židli. Marion chvíli mlčí a prohlíží si mě, jako by uvažovala, zda jsem plně při smyslech. Styl, kterým mi odpoví, mi mou domněnku potvrdí.
„Říkala jsem vám přeci, že to přišlo před chvílí. Přinesl to poslíček.“ Zavrtí hlavou, což bych mohl pokládat za výraz toho, že uvažuje, kdo z nás dvou je větší blbec.
„Kdo to poslal?“ Položím jí další otázku. Přece jí snad ukázali nějaký papír, kde bylo jméno odesílatele. Další slova mě však mají vyvést z omylu.
„Máte tam lístek.“
„Vidím.“ Zavrčím.
„Tady.“ Upřesní mi a pro jistotu ještě do míst, kde se lístek nachází, ukáže prstem. Ona ke mně nemá žádný respekt! Jedná se mnou jako s malým děckem nebo spíše jako s nesvéprávným jedincem, co se bez pomoci druhých neobejde. Přitom byla ze začátku tak vstřícná, milá, plnila úkoly. A dneska? Chová se, jako by jí to tu patřilo!
„Říkal jsem, že ho vidím. Můžete jít.“
TOM
„Myslíš, že si diva někdy pro ty věci přijde?“ Kouknu pod sebe na Absiho, který má hlavu nacpanou ve skříni, z níž mu čouhá jen zadek. Otevřu krabici, kterou jsem s sebou přinesl, a začnu do ní skládat Billovo oblečení. Leze mi na nervy. Člověk by čekal, že si pro ty svoje unikátní kousky aspoň někoho pošle, když už se neobtěžuje osobně, ale on ne. Moc dobře si pamatuji na scénu, co udělal kvůli kalhotám, které jsem mu s dobrým úmyslem vypral, jenže se srazily. Málem ho ranila mrtvice. Pořád mi opakoval, že s jeho oblečením musím zacházet opatrně, protože na světě je od každého jen jediný kousek, a to ten jeho. A dneska? Všechny jsou mu ukradené. On si jistě pán návrhář spíchne nějaký nový exkluzivní kousek, tak co by se staral o to, že mi to tu akorát zabírá místo, a co hůř, připomíná mi to jeho.
Když vezmu do ruky šedý svršek, sevře se mi hrdlo. Tohle měl totiž na sobě, když jsem za ním poprvé přišel do firmy. Naprosto jasně si vybavuji, jak kráčel podzemní garáží a já čekal, kdy si ten cíp přišlápne a natáhne se. Hábit, jak jsem to pro sebe pojmenoval, nekompromisně skončí v krabici. Stejný osud potká i plandavé tričko, co na sobě měl při focení, kdy na mě narval to otřesné spodní prádlo, košili s fiží a i model, který si oblékl, když mě poprvé zavezl k domu, který pro nás nebo spíše pro sebe koupil.
„Co když se mu něco stalo?“ Položím chlupáčovi další otázku, na kterou mi stejně neodpoví. Týden uběhl jako voda a divuška o sobě nedala ani slůvkem vědět. Absinth konečně přestane čmuchat ve skříni, s klidem Angličana kolem mě projde a vyskočí na postel, na kterou ulehne. Aspoň někdo je tu v pohodě. Jsem zralý na ránu! V jeden moment si nadávám, že se o něj starám, zatímco on na mě peče. Záhy však šílím, že se mu něco přihodilo. I když to bych určitě dávno věděl. Beztak je správná moje verze, Bill je jen uražený a čeká, až odprosím. Doprošovat se bylo, je a bude pod jeho důstojnost. Přestanu tedy vymýšlet katastrofické scénáře a pokračuji s balením jeho věcí. Rád bych se zítra vrhnul na malování ložnice, potřebuje to jako sůl, takže se tu nebude povalovat nic, co tu nemá co dělat.
Jako zpomalený film se mi v hlavě začíná odehrávat nedávné setkání s Petem. Jeho tvář nabývá na ostrosti, jeho hlas, který zprvu jako by zazníval z ohromné dálky, slyším čím dál jasněji.
„Tome, já jsem neřekl, že nemáš pravdu.“ Vyvede mě z omylu, že se snaží vyvracet můj názor. „Bill má dobré i špatné vlastnosti. Tou vůbec nejhorší, které se nikdy nezbaví, je…“
„Že je sobecký.“ Doplním za něj. Tohle bylo jistě to, co chtěl říci. Nevím, která jiná negativní vlastnost by mohla být horší. To proto se chová jako zmetek. Kdyby občas jednal nesobecky, zajímal se o druhé… Jenže to by se musel stát zázrak.
„Ne,“ zavrtí hlavou Pete. Ten je dneska samé překvapení. „Nikdy nepřizná svou chybu. To nikdy nepřekoná. I když on za to nemůže, to není jeho vina.“
„Nechápu.“ Potřesu hlavou. Buď jsem blbej já, nebo to, co říká, nedává žádný smysl.
„Dokonalý Bill Kaulitz.“ Řekne a já si v první chvíli pomyslím, že ten blbec bude asi Pete. Záhy mi však začne docházet, jak bylo míněno. „Všichni kolem něj ho přesvědčovali, že je dokonalý, dělali z něj boha. Nakonec tomu uvěřil i on sám.“ No, tak tomuto bych možná už věřil. Stačí si vzpomenout, jak se před ním všichni div neplazili všude, kam vkročil.
„A?“ Místo kopnutí pod stolem, kterým jsem ho chtěl přimět, aby pokračoval, zvolím mírnější formu.
„Dokonalý rovná se bezchybný. Bill chce být dokonalý, takže chyby nedělá, a kdyby přiznal, že chyba je na jeho straně, bylo by po dokonalosti.“ Tím mi bylo nepřímo řečeno, že se můžu rozloučit s tím, že se mi Bill přijde omluvit.
BILL
„Tak můžeme začít. Co pro mě máte?“ Položím si ruce na desku před sebe a vlídně se na všechny usměji. Nálada se mi od chvíle, kdy jsem sem vlezl, podstatně zlepšila. Sice by byla ještě o něco lepší, kdyby mi ty květiny poslal Tom na usmířenou nebo lépe, kdyby osobně přišel, ale ani tohle není k zahození. Už jsem se začínal bát, že na mě i on zapomněl. Důkazem toho, že mé obavy byly naprosto zbytečné, je kytice v kanceláři a kousek papíru se sonetem v mé levé kapse.
„Přál jste si ta jména.“ Ujme se slova nakonec Alex, jelikož ostatní se nezmůžou na víc než na šokované pohledy. Co se jim zase nezdá? Když na ně zvýším hlas, tváří se ublíženě. Když se usmívám, tak je to zase špatně. Člověk se jim prostě nikdy nezavděčí.
„To jsem si přál. Co máte například… Vy tam úplně vzadu.“ Ukážu prstem na osobu.
„Dirk.“
„Co to?“ Předkloním se. V paměti pátrám, zda znám nějakého modela, co se jmenuje Dirk. Ale nějak se nemůžu rozpomenout. Že by nějaká nová tvář? Pokud ano, tak sem s ním.
„Dirk Nowak.“ Zopakuje a tentokrát dodá i příjmení, čímž mi stejně nepomůže.
„Já slyším. Mohl byste používat celé věty, prosím?“ Pokouším se zachovat si milý přístup. Přece mu neudělám radost a nepřiznám, že nemám páru, o kom to mele.
„Jmenuji se Dirk Nowak, pane Kaulitzi.“
„Vím, ne?“ Pohodím hlavou a zatvářím se, jako že se cítím dotčen tím, že si o mně myslí, že si nepamatuji jeho jméno. Jen mám moc starostí, tak mi chvilku trvalo, než mi došlo, o čem je řeč. Kdyby mi pomáhali, nestalo by se to. „Jaký je váš návrh, Dirku?“
„My, tedy já a Carmen,“ kývne hlavou směrem ke své kolegyni, „jsme toho názoru, že nejlepším řešením by bylo oslovit Massima, protože…“
„ORL.“ Přeruším jej, aniž bych si vyslechnul důvody, proč je dle nich Max tou nejlepší volbou. Toto považuji za dávno uzavřené.
„Promiňte,“ zarazí se a zůstane na mě civět, jako bych mluvil maďarsky.
„Abyste si zašel na ORL neboli otorhinolaryngologii nebo chcete-li ušní, nosní, krční. Mám pocit, že poslední dobou nějak špatně slyšíte. Jasně jsem řekl, že Massimo to dělat nebude.„
„Hlavně, že sám nám říkal, že…“ zaslechnu čísi hlas.
„Co jsem říkal?“ Otočím se na toho, o kom se domnívám, že větu vyslovil. Že jsem se nemýlil, se přesvědčím ve chvíli, kdy se dotyčný zarazí. Zhluboka se nadechnu, a když se nedočkám odpovědi, vstanu. „Tak co jsem říkal?“
„Že osobní život…“ začne kuňkat, čímž mě naštve o to víc.
„Nahlas!“ Zahřmí můj hlas, až se i já sám leknu, kde se to ve mně bere.
„Že osobní život nesmí nijak zasahovat do naší práce.“ Dostane ze sebe na jeden nádech a bleskově uhne pohledem. Cítím, jak mnou lomcuje vztek, jak mi srdce tepe až ve spáncích, ruce se mi třesou a začínám vidět rudě. Co si to dovoluje? Co mi to tu jako naznačuje? A kdo mu dal právo řešit mě, můj život či mi dokonce kázat, jak se chovat?! Tohle neměl.
„A tím chcete říci co?“ Osopím se na něj, přičemž nepřestávám zhluboka dýchat. Kdybych to nedělal, asi bych s ním vyrazil dveře.
„Nic.“ Špitne.
„Tak mi laskavě vysvětlete, proč to říkáte, když tím není nic míněno.“ Zvolna klesnu zpět na židli. Nepřestávám jej však upřeně sledovat. Zdá se, že pán nemá odvahu. Šuškat něco kolegům za mými zády, by mu šlo, ale podívat se mi zpříma do očí a vyslovit to nahlas, to ne, to se bojí. A to si říká chlap!
„Budeme pokračovat,“ rozhodnu nakonec, „další návrhy.“ O pár minut později zazní v místnosti několik jmen, které jsou však jedno jako druhé rázně zamítnuty. Vypadá to, že jsem jim dal úkol, který je nad jejich síly. Copak je tak těžké zapojit mozek a vymyslet jedno pitomé jméno? K čemu ho mají? Zisk klesl o několik procent a stále klesá. Musíme sehnat někoho, kdo dokáže přitáhnout ty správné lidi. Aby se tak stalo, musel by tu myslet i někdo jiný než pouze já.
„Alexi,“ znaven vším a všemi se otočím k osobě, která mi sedí nejblíže, „vy jste něco vymyslel, že ano?“ Jako jedinému mu věnuji úsměv, jenž je záhy opětován. Sice působí rozpačitě, ale nevadí.
„Napadl mě…“
„Kdo?“ Pobídnu jej, aby větu dopověděl, když se odmlčí, jako by měl strach z mojí reakce. Víc než Dirk mě naštvat nemůže, tak ať je klidný.
„Váš bratr.“ Hádám, že jsem to slyšel jen já a lidi, co sedí v jeho blízkosti. Ti vzadu měli smůlu. Tak tichý byl Alexův hlas, když ta dvě slova vyslovoval.
„Tom?“ Vytřeštím oči a naprázdno zapohybuji rty, jako bych chtěl něco říct.
„Ty fotky byly excelentní, má talent. Je neokoukaný a myslím si, že…“
„Nápad sice dobrý, nejlepší z toho, co tu zaznělo.“ Řeknu a pohledem přelétnu tváře všech přítomných. „Tom by to však nedělal, tím jsem si jist.“ Takže jsme na začátku. S Tomem bych udělal terno. Alex má pravdu. Je neokoukaný, lidem by se určitě líbil, a že by přitáhl pozornost, je víc než jasné. Jenže můj bráška nepřipadá v úvahu. Zaprvé trucuje a těžko říct, jak dlouho mu to ještě vydrží. Zadruhé, znám jeho názor na módní bussiness. Trvalo by, než by se mi ho podařilo zpracovat a donutit jej, aby to vzal. Mé oči sklouznou k podkladům, které jsem si vyžádal a které mi byly předloženy, a začnu je rychle pročítat. Po chvíli se má ústa roztáhnou do širokého úsměvu.
„Vážení, já vám povím, koho mi seženete.“
autor: LadyKay
betaread: Janule
Nedivila bych s,e kdyby si ten blbec vyžádal Peta. 😀 Humpf. 😀
Skvělý díl. ^^ ♥
Ladynko, já jsem opět tak šťastná… je tu můj milovaný Romeo. ♥♥♥
Tohle byl velmi zajímavý díl, který opět připomíná čtenáři důležité momenty. Třeba to, že si Bill nikdy nepřizná SVOU chybu, pak by už nebyl BOHEM a samotnou ztělesněnou DOKONALOSTÍ. Je mi ho dnes skoro líto. Musí to být těžké, být stále tím bezchybným… Tohle jsi popsala naprosto mistrovsky. Ale to děláš vlastně pokaždé!♥
Marion si koleduje o malér! A jak by mohl čtenář zapomenout tu již klasickou scénu – Billyho vyprané kalhoty. Další věci se mi vybavují při představě podzemní garáže, tohle nebude jen tak pro nic připomenuté.
Ale dnes musím přiznat jednu věc, když jde takto z Billyho respekt, je vážně sexy!♥
A bravo! ALEX měl stejný nápad jako já po přečtení minulého dílu, mluví mi z duše, asi bychom si rozuměli.
Ale zkusím tipnout jméno – PETE???
Ladynko, že je to tak? Já to tušila už minule. Nějaké nuly neberu… Prostě Pete a basta… prosíííííííííím♥♥♥.
PETE je DOKONALÝ a ty víš, jak moc ho miluju. PETE *skanduje* :-DDDDDDDD
PS: Že budou i sonety, když už Bill dostal dárek… já se těšíííííím!♥