Tell me something I don’t know! 9.

Bill zmlkl, jako kdyby spolkl jazyk. Čokoládové oči upíral na ta tři slova a snad ani nedýchal. Já jsem se díval na něho. V jeho obličeji se odehrávala směska všech možných pocitů. Překvapení, zděšení, nechtělo se mu věřit, že tohle napsala jeho vlastní ruka. Svůj rukopis poznal, takže nebylo pochyb, že tohle psal on. Kruci, kdybych tohle tušil, kdybych věděl, že si čmárá básničky do notýsku, sebral bych ho a schoval, dokud by se mu neudělalo líp.

Bill nervózně poposedl, ale nesnažil se ode mě odtáhnout nebo s křikem utéct. Seděl, díval se a naprázdno polykal. Možná, že další pavouk by ho mohl probrat z tohohle transu. Chtěl jsem s ním mírně zatřást, ale pak jsem došel k názoru, že to není nejlepší nápad. Nechám ho, dokud se sám nevzpamatuje a něco neudělá.

Odvrátil hlavu od papíru a podíval se mi do obličeje. Pohled jsem mu s hraným klidem oplatil a vyčkával, jestli něco řekne. Rty se mu slabě zatřásly, několikrát zamrkal. Chce něco říct. Už znám tahle jeho gesta, vím, co mám očekávat.

„Tome, miluješ mě?“ zeptal se, což jsem nečekal. Myslel jsem, že mi řekne něco ve smyslu, že tohle nemůže být pravda, že bude hysterický, bude chodit po pokoji a mlátit se do hlavy. Pak mi bude nadávat, že jsem ho do toho určitě vtáhl já, ale on se musí zeptat zrovna na tohle! Přejel jsem si dlaní přes obličej a chvíli jsem přemýšlel o tom, co řeknu.

„Bille, možná, že by sis měl nejdřív přečíst, co se odehrává na dalších stránkách, abys to pochopil,“ odpověděl jsem vyhýbavě.

„Nevěděl jsi, že tě…“ nechal větu vyznít do prázdna.

Usmál jsem se. „Věděl, Bille, ale víš, nikdy jsme si to takhle přímo neřekli. Proto chci, aby sis tohle nejdřív přečetl,“ kývl jsem bradou k jeho deníku. „A pak se o tom budeme bavit dál.“ Zvedl jsem se z matrace, vyšel jsem z pokoje a nechal Billa samotného s jeho zmatenými myšlenkami

Chtěl jsem odejít, potřeboval jsem si pročistit hlavu, ale napadlo mě, že není dobrý nápad nechávat ho samotného. Možná, že bude potřebovat jisté věci vysvětlit. Natáhl jsem se v obýváku na gauč a rozhodl se počkat. Až Bill bude sám chtít, přijde za mnou.

Musel jsem usnout, protože když jsem znovu otevřel oči, venku se stmívalo a Bill seděl na křesle vedle gauče a díval se na televizi. Zvuk nebyl skoro slyšet, ale bráška hltal děj na obrazovce jedním dechem. Deník mu ležel na zkřížených nohách. Zřejmě ho dočetl, nebo se zastavil u něčeho, čemu nerozuměl a čekal, až mu to vysvětlím. Posadil jsem se, aby viděl, že jsem vzhůru.

„Jak ses vyspal?“ usmál se na mě, když zbystřil mou probuzenou přítomnost.

„Dobře,“ odvětil jsem a protáhl se. „Jak ti je?“

Přimhouřil oči. „Je mi dobře. Jen mám otázku.“

„Sem s ní, odpovím ti na všechno.“

Podal mi deník. „Prosím, přečti si ho. A pak mi řekni, co z toho se doopravdy stalo a co je jen výplod mojí fantazie,“ požádal mě.

Vzal jsem si tu malou knížečku do ruky a podíval jsem se na něho.

„Víš jistě, že je to dobrý nápad?“

„Pomoz mi si vzpomenout, Tome,“ poprosil mě a svoje slova doplnil loudivým psím pohledem. Přesně ten pohled, se kterým mě dokázal donutit vždycky ke všemu. Musel jsem se usmát a přikývnout. Dobře, když to po mně žádá, otevřel jsem první stránky a začal číst. Bill se pozorností vrátil zase k televizi, jako kdybych v místnosti ani nebyl.

Leží vedle mě a spí. Vypadá jako anděl. Je tak sladký. Někdy mě napadá, že když se ho dotknu, rozplyne se jako sen. Pokaždé, když se skláním k jeho rtům, umírám nezkrotnou touhou…

Nechci Toma nikdy ztratit. Je jako můj život. A když ho ztratím…

Překvapeně jsem si pročítal jednotlivé řádky a tajil se mi dech. Samozřejmě, že i já jsem k Billovi cítil něco zvláštního, ale nikdy jsem si nemyslel, že to bude tak silný a hluboký cit. Bill mě doopravdy miloval a nebyla to jen nějaká láska k bratrovi, k dvojčeti. On mě prostě miloval jako někoho, koho může milovat víc, než jen celým srdcem.

Každý jeho dotyk byl tak něžný a příjemný, rozplýval jsem se pod ním jako pára nad jezerem. Když mě jazykem laskal po celém těle, chtělo se mi křičet, hlasitě jsem sténal a na Tomových rtech to vykouzlilo ten nejšťastnější úsměv, který jsem kdy viděl…

Tenhle večer jsem si dobře pamatoval. Bylo to jedno z nejkrásnějších milování, které jsem s Billem prožil. Trvalo to skoro celou noc, kdy jsem se ho dotýkal, hladil, laskal ho. Možná, že na tom vážně něco bude. Znamenám pro Billa něco víc než jenom bratr. I on je pro mě něčím víc, ale v tom bude ten problém. Nikdo to o nás nesmí vědět, jinak bychom museli obětovat víc, než jen to, co k sobě cítíme, a co se mezi námi odehrává. Proto jsem možná byl tak naštvaný, když se to dozvěděla Katja, možná proto jsem hodil všechno na Billa a pak toho litoval. I o tomhle tu byl zápis.

Zatínám zuby, nehty a doufám, že je to opravdu Tomova kamarádka a je dost chytrá, aby mlčela. Prosím, bože, ať se nikdo nic nedozví…

Přes okraj deníku jsem se zadíval na Billa. Pořád se díval na televizi, ale tentokrát už dění na obrazovce tolik nevnímal. Z jeho zasněného pohledu jsem poznal, že o něčem přemýšlí. Měl ten typický přemýšlivý výraz a zuby okusoval nehet na palci. Krčil obočí, ale nemračil se. Usmál jsem se a zaklapl deník. Co nejtišeji jsem ho položil na stůl. Bill si ani nevšiml, že jsem se přestal zabývat stránkami jeho tajemství a věnuju se jemu.

„Bille?“ promluvil jsem na něho.

Nadskočil leknutím a podíval se na mě. „Co?“

„Chtěl jsi přece něco vědět, ne?“

„Ty už jsi to přečetl celé?“ zeptal se překvapeně.

Zakroutil jsem hlavou. „Ne, ale myslím, že to, co jsem přečetl doteď, mi stačí,“ usmál jsem se.

Bill zamrkal dlouhými řasami. Až teď jsem si všiml, že není nalíčený, a to si na tom zakládal, ať byl kdekoliv. Dokonce i doma chodil dříve silně nalíčený. A to byla jedna z věcí, které mě na něm velmi vzrušovaly. Teď vypadal křehce a nevinně. Byl pořád stejně krásný.

„Tak,“ odkašlal si. „Můžeš mi říct, co z toho jsem si vysnil?“

„Co myslíš?“ vybídl jsem ho.

„Tome,“ pokáral mě pohledem. „Povídej, prosím.“

„No, dobře,“ zasmál jsem se a poposedl na gauči blíž k němu. Upíral jsem na něj oči, na rtech úsměv. „Nevymyslel sis nic, Bille.“

Vypadal překvapeně. „Chceš mi říct, že…“

„…to všechno je pravda,“ dokončil jsem za něho větu.

„Takže, já tě opravdu miluju?“ Když to řekl, vypadal, že mu něco v hlavě svitlo. Jeho oči na chvíli zazářily jiskřičkami štěstí, které ovšem pohasly, když se zamračil. „A miluješ i ty mě?“

Pokrčil jsem ramenem. „Já nevím, Bille, nikdy jsme si to neřekli do očí.“

Bill vypadal zmateně. „Děláš to proto, že máš rád sex?“

„Ne!“ skoro jsem to jedno slovo vykřikl. „To ne, Bille. Dělám to proto, že mi na tobě záleží, ale teď by sis s tím neměl lámat hlavu. Nejdřív se musíš uzdravit a pak budeme řešit to ostatní, ano?“

„Ale mně je dobře, Tome. A jenom díky tomu, že se mnou o tom budeš mluvit, tak si vzpomenu.“

Podíval jsem se na něj. „Řekni mi něco, co nevím…“