autor: LadyKay
„Tak co? Dohodneme se?“ Zeptá se Pat a posadí se na pohovku umístěnou u stěny. Po dlouhém přemýšlení jsem nakonec přece jen vzal do ruky mobil, abych zjistil, kdy by na mě měl čas. Byl jsem překvapený, že navrhnul sejít se pozítří, tedy dnes. Počítal jsem spíše s tím, že dřív než za týden nebude moci, a spletl jsem se. Ačkoli já se mýlím v poslední době nějak moc často, tak by mě to nemělo ani moc překvapovat. Nadiktoval mi adresu, kam mám přijet, stanovil čas a dodal, že jsem mu udělal radost. Na místo jsem dorazil na vteřinu přesně, byl bych tu byl i dříve, kdybych nebloudil uličkami a pětkrát neprošel kolem jednoho malého krámku s levnými knihami, nebo co tam nabízeli.
Po překročení prahu jsem se domníval, že jsem se ocitl u Patricka doma, a že jsem opět a znovu na omylu, mi potvrdil, když otevřel dveře a já spatřil nahrávací studio. Srdce mi zaplesalo radostí! Vůbec si nepamatuji, kdy naposledy jsem se v něm ocitl. Pat mě nechal uvnitř samotného. Prý proto, aby mi donesl něco k pití, já však věřím tomu, že to udělal, abych si mohl všechno osahat a prohlédnout. Chápu, někdo by to neprožíval a mávl by nad tím rukou, jenže pro mě to byl větší zážitek než návštěva Disneylandu v dětství.
První šok jsem měl za sebou, další mě však teprve čekal. O pár desítek minut později jsem se dozvěděl, že dělá managera a producenta jedné začínající skupině, kterou objevil na nějakém minifestivalu. Okamžitě se mi vrátily vzpomínky na dobu, kdy objevili nás. S klukama jsme skákali, ječeli radosti, pořád se objímali a jeden druhého ujišťovali, že je to pravda. Největší radost měl Bill nebo ji spíše nejvíce a nejhlasitěji projevoval. Málem mě uškrtil, jak se mi pověsil na krk a odmítal se mě pustit. Pištěl mi do ucha, mlel páté přes deváté a šil sebou jako šídlo. Podruhé mi spadla brada, když mi byla nabídnuta spolupráce. Zamrkal jsem, a pro jistotu jsem Pata požádal, zda mi mohl ještě jednou zopakovat, co právě řekl. Když znovu zaznělo, co jsem slyšel prve, vypil jsem sklenici minerálky na ex. Spolupracovat? Já? A s ním?
„Takže bych nemusel dělat, co dělal David?“ Ujišťuji se pro jistotu, že bych v případě jejich závratně rostoucí popularity, nepřišel do styku s tiskem a nemusel žehlit průšvihy, ke kterým by mohlo dojít. Jsou sice na začátku, ale člověk musí myslet dopředu.
„Pokud bys nechtěl, tak ne.“ Ubezpečí mě, že vše by byla čistě má volba a on by mě do ničeho nenutil. Spadne mi kámen ze srdce. Nejsem nejlepší osobou, která by měla novinářům vysvětlovat něčí prohřešky.
„A oni o tom ví?“ Napadne mě zničehonic, jestli se se svými úmysly svěřil i jim. Těžko odhadovat jejich reakci. Lidi si mě dnes pamatují spíše pro ty estrády, co jsem předváděl s několika promilemi v krvi, než pro úspěchy, kterých jsme s klukama dosáhli.
„Neví.“ Potvrdí mi, co jsem si myslel. „Pokud se však bojíš, že budou proti, tak se uklidni. Pro ně jsi vzor.“
„Líp si vybrat nemohli.“ Ušklíbnu se a přehodím si prázdnou sklenici do druhé ruky. Doufám, že jejich rodiče netuší, koho si ratolesti zvolily za idol. Nerad bych čelil atakům naštvaných maminek. To je to poslední, co mi chybí ke štěstí.
„Slashe znáš, ne?“ Zeptá se mě zničehonic Pat na něco, co podle mě nemá vůbec souvislost s tím, o čem se tu bavíme.
„Z Guns N‘ Roses? Jasně že znám.“ Zamračím se, abych mu dal najevo, že se mi nelíbí, jak mě podceňuje. Slashe znám moc dobře, kdo by ho neznal? Jeho nezbytný módní doplněk klobouk a kytarové umění jsou legendární.
„Duffa taky?“ Zazní další jméno.
„Taky.“ Kývnu hlavou, když si vybavím bývalého basáka GN’R s blonďatou hřívou. Takové skupiny a jejich členy si pamatuje kdekdo. Rockoví fanoušci určitě, a i ti, kteří rocku moc neholdují, vědí, o koho jde.
„A co se ti vybaví, když slyšíš jejich jména? Že jsou to skvělí muzikanti, nemám pravdu?“ Počká, dokud nekývnu a pokračuje, aby dokončil svou myšlenku. „Tak vidíš! A byli to zrovna oni dva a ještě Adler, kdo často byli během vystoupení namol nebo hůř pod vlivem drog. A kdo to dneska řeší? Lidi rozhodně ne. Tak to hoď za hlavu.“ Poplácá mě po stehně, jako to dělával ze začátku, když jsme měli vystupovat a já byl nervózní. Vždycky nás uměl povzbudit, pochválit, ale i pokárat, když s námi nebyl spokojen. Přesto jsem jej nikdy nevnímal tak jako Davida, ten se stal mým přítelem. Však s námi taky byl nejčastěji. Na Davea, Petera a hlavně Pata jsem hleděl vždy trošku jinak a bral náš vztah spíše jako profesní než přátelský.
„Jestli chceš, Tome, můžeš si je přijít poslechnout. Jednak proto, aby ses ubezpečil, že do toho chceš jít, a také proto, abys viděl, že jim jsou hříchy z minulosti naprosto volné.“
BILL
„Pane Kaulitzi, mám pro… Pane Kaulitzi?“
„Co máte?“ Zahulákám zpod stolu, kam mi zapadla oblíbená tužka, kterou vždy kreslím návrhy nových kousků. Bez ní mi to nejde, a protože jsem se vrhnul do práce, musím mít v ruce ji, aby se mi dařilo. Když delší dobu panuje ticho, vykouknu a spatřím Alexe, jak na mě třeští oči. Co je? To nikoho neviděl vlézt pod stůl nebo co? „Tak co máte?“ Zeptám se a vlezu zpátky.
„Mám pro vás dobrou zprávu.“ Jak to řekne, ozve se rána. Nadzvedl jsem se totiž a praštil se do hlavy. Říkám to stále, že tu přijdu k úrazu.
„Máte ho?“ Vysoukám se na židli s triumfálním výrazem ve tváři. Tužku mám a ještě jsem se dočkal dobré zprávy. Ještě ten Tom a jsem spokojený naprosto.
„No, ne úplně, ale podařilo se mi s ním spojit.“ Objasní mi, co měl na mysli, a omluvně se usměje. Jeho kolegové z něj udělali jakousi spojku mezi nimi a mnou. Nikdo jiný se totiž neodvažuje přijít mi po poslední poradě na oči. Když procházím chodbami, jen pozdraví a klidí se mi z cesty. Kdyby dělali, co mají, nemusejí se mi vyhýbat. Proto musí teď Alex, který měl doteď na starosti výhradně modely a věci s nimi spojené, dělat práci i za ostatní. Krom toho byl asi jediný, kdo přijal mé rozhodnutí takřka bez mrknutí oka. Zbytek na mě zíral, jako bych se pomátnul na rozumu, když jsem vyslovil jméno člověka, jehož chci jako tvář. Můj nápad je geniální. Zničím konkurenci, která o něj má zájem, a má firma tím získá, protože jeho popularita nějak zázračně vzrostla. Kdo by si to před pár měsíci pomyslel? Já tedy rozhodně ne.
„A? Co vám řekl, když jste mu sdělil, proč voláte?“ Netrpělivě poposednu na židli a ukážu na protější, aby se i Alex usadil. Jsem z toho jeho postávání celý nervózní. Než se rozhodne tlumočit mi, co si vyslechnul, posadí se a zhluboka se nadechne do plic.
„Poslechl si mě a pak mi řekl, že aktuálně je mimo Německo. Až se vrátí, tak se prý uvidí. Víc nic.“ Pokrčí rameny a nesnaží se skrývat zklamání z toho, že pro mě nemá žádné lepší zprávy.
„A kdy se pán hodlá vrátit?“ Rozepnu si sako, protože mě polilo horko.
„Noo, z toho, co mi narychlo sdělil, jsem pochopil, že někdy koncem týdne.“
„Aspoň že to není za půl roku, že?“ Zaksichtím se a vstanu. Pořád lepší nějaké něco než vůbec nic. Než se maestro dostaví do mé kanceláře, abychom vše probrali, budu se věnovat jiným věcem. Například bych mohl zjistit, co mi to Alex vlastně podstrčil.
TOM
„Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi přišel.“ Přiznám se, když si právě příchozí sedá naproti mně.
„Snad ti po mně nebylo smutno?“ Zažertuje a přidá úsměv. Mám-li být upřímný, pak musím odpovědět, že svým způsobem bylo. Uvědomil jsem si totiž znovu, že nemám nikoho, s kým bych se mohl dělit o dobré i špatné novinky týkající se mé osoby. Máma nepřipadá v úvahu. Nebyl bych u ní ani pět minut a už by se ptala, co Bill. Přátelé jsou rovněž mimo. Někteří se na mě dávno vykašlali, jiní by vyslepičili všechno divušce. A Bill? Střídají se u mě dny, kdy bych odhodil hrdost a šel za ním, s těmi, kdy se na něj zlobím jako snad ještě na nikoho. Momentálně převažuje to druhé.
„Tobě po mně bylo, že jo?“ Chytře se z odpovědi vyvléknu.
„Mně? Šíleně.“ Odpoví tak, že bych tomu snad i věřil. Aspoň někomu scházím! Zajímalo by mě, jestli se stýská Billovi. Možná je na tom stejně jako já. Chvílemi se div nehroutí, že nejsme spolu, chvílemi si nadává, že je slaboch. Vždycky na mě byl závislý, vždycky. Šílel, když jsem si dovolil nechat ho na hotelu a vyrazil jsem třeba jen s Georgem. Žárlivka moje! Ve chvíli, kdy ho nazvu ‚moje‘, se mé nitro podivně stáhne. Nedovedu pojmenovat, co to způsobilo. Smutek? Úzkost? Či snad dokonce strach?
„Co je?“ Pete svraští čelo, neboť zaregistruje, že si jej se zájmem a důkladně prohlížím.
„Máš tmavší vlasy.“ Konstatuji, když se mi podaří rozpoznat, co je na něm jiného. Tímto prohlášením mu přivodím záchvat smíchu a málem zapříčiním, že se polije džusem, který si objednal. Mám kliku, že to na sebe nevylil, měl bych totiž o práci navíc. A prát jeho hadry se mi nechce, ještě by se to srazilo jako unikátní kalhoty a měl bych vyděláno. Při pohledu na fialový fujtajbl, který pije, se mi zkřiví ústa. Borůvkový džus jsem pil jednou, byl neuvěřitelně kyselý a od té doby jsem na něj definitivně zanevřel.
„Odkdy se ty díváš na vlasy?“ Podiví se. Má mě za slepce nebo jak si to mám vysvětlit? Vždyť to bije do očí!
„Já nevím, prostě jsem si toho všiml, no. Jsou tmavší a ještě k tomu kratší.“ Doplním, co jsem prve řekl, čímž si vysloužím uznalé kývnutí hlavou doprovázené smíchem. „A neříkej, že ne. Mimochodem, mám pro tebe novinu!“ Prohlásím důležitě a stejně tak se i zatvářím.
„Neříkám, že nejsou.“ Odvětí s úsměvem a poděkuje mi, když mu řeknu, že takhle vypadá ještě lépe než předtím. „Jakoupak? Týká se to té práce?“
„Přesně. Byl jsem si včera poslechnout tu skupinu a jdu do toho. Jsou nadaní, a hlavně… Hlavně se vrátím k tomu, co miluji, k hudbě.“ Řeknu zasněně a přistihnu se, že jsou mé rty opět zvlněné do blaženého úsměvu. Možnost věnovat se muzice a předávat, co jsem se za ty roky naučil někomu dalšímu, je přesně to, nač jsem celou dobu čekal. Vyslechl jsem si několik skladeb, řekl děckám svůj názor, který ze mě div nepáčili, a bylo rozhodnuto. Patrick měl pravdu, že jim bude jedno, zda jsem byl alkoholik nebo nebyl. Zajímaly je úplně jiné věci, otázka střídala otázku a já nevěděl, komu odpovídat dřív. Čas mi v jejich společnosti neuvěřitelně rychle a příjemně ubíhal a po dlouhé době jsem se cítil skutečně šťastný.
„Dokonce jsem napsal i písničku.“ Přiznám se. Jen co jsem dorazil domů, vytáhl jsem kytaru, oprášil ji a dal se do díla. Zprvu mi to moc nešlo. Dokonce jsem se i vyděsil, že jsem ztratil veškerý talent, po pár minutách se však pokojem nesly první tóny nově vznikajícího songu. Jsem zvědavý, co na to řeknou. „Moment, ty jsi mi chtěl ale něco říct, ne?“ Uvědomím si, že něco naznačoval do telefonu.
„To počká.“ Odbyde mě stroze, což se mi nelíbí a u něj mi to přijde až podezřelé. Krom toho zněl záhadně, když jsme si volali, a to jen podnítilo mou zvědavost a touhu dozvědět se, co pro mě má za zprávu.
„Nepočká. Chci to vědět.“
„Je to pitomost a zatím to nespěchá.“ Mávne nad tím rukou a zatváří se tak, až nakonec skutečně uvěřím tomu, že je to opravdu nepodstatné a můžeme to odložit na později. Stejně mě zajímá něco jiného.
„Můžu se na něco zeptat?“
„Proč bys nemohl? Díky.“ Když věnuje úsměv servírce, která nám přinesla kávu, na niž zapomněla, když mu nesla džus, přistihnu se, že se na ni mračím. Ne na něj, ale na ni. Nemám rád, když mi někdo bere pozornost člověka, se kterým mluvím. Vyžaduji, aby se na mě druhý díval a ne aby se kochal okolím. Pak to působí, že ho vůbec nezajímám ani já, ani co říkám.
„Co jsi dělal v té Francii?“
„Pracoval.“
„To ano, dva dny, ale byl jsi tam celý týden.“ Poznamenám, a když si všimnu pozvednutého obočí, okamžitě dodám: „Jen čistě ze zvědavosti.“ Uvědomuji si, že to mohlo vyznít všelijak. Nebylo to myšleno nijak zle, čí snad žárlivě, protože i tak to mohlo působit. Chci to vědět, protože jsem zvědavý a krom výletů, které jsem absolvoval s bratrem, sedím doma na zadku. Až bude čas a příležitost, někam vypadnu. Myslím, že si po tom všem relax zasloužím!
„Nic jsem neřekl.“ Pousměje se, a když se předkloním a začnu prsty klepat do stolu, jakože čekám, až se uráčí mi to prozradit, skutečně se odpovědi dočkám. „Relaxoval, nakupoval, byl jsem u známých… Mám pokračovat?“
„Co jsi mi přivezl?“ Zeptám se relativně uspokojen jeho odpovědí, dotaz samozřejmě míním spíše v legraci. Není přece jeho povinností mi něco vozit, ač by mě nějaký malý dáreček jistě potěšil. Pokud by to ovšem nebyl nějaký bláznivý výstřelek paní Módy. Bez toho se klidně obejdu.
„Sebe.“ Odvětí pohotově. „Kecám, něco pro tebe mám. Doma.“ Dodá, když natáhnu krk a snažím se přijít na to, kam dárek mohl schovat. Sklerotik! Koupí mi něco a nechá to klidně ležet doma. Musím však přiznat, že tou první možností, že mi dovezl sebe, mě zaskočil. Málem bych mu to uvěřil, kdyby se nezačal culit.
„Tak mi to doneseš příště.“ Rozhodnu nakonec a mrknu na něj. Stejně je hezké, že si na mě vzpomněl. Teď se jen modlit, aby prezent byl normální a já jej mohl plně využívat. Přihlížím tomu, jak se Pete napije, a vzápětí se zašklebí, což mě donutí se alespoň nepatrně pousmát. Nejspíš nejsem jediný, komu káva nechutná. A jak se zdá, máme i podobné úmysly. Takřka v ten samý moment se natáhneme po cukřence, abychom se alespoň pokusili nějak nápoj vylepšit. Zatímco já však sevřu sklo, Petova dlaň stiskne tu moji. Jen co se tak stane, pohledy nás obou sklouznou k dotýkajícím se rukám, na něž chvíli hledíme, než vzhlédneme a zadíváme se sobě do očí. Několik okamžiků strnule sedíme, rozpačitě na sebe zíráme a ani jeden se nemáme k tomu, abychom něco udělali, natož řekli. Sice to trvá, ale jako první se proberu já. Věnuji Petovi úsměv a pomalinku vyprostím ruku zpod té jeho.
autor: LadyKay
betaread: Janule
Pusu, pusu, pusu! * vesele skanduje* 😀 <3
Tom ♥ Pete :33 anooooo ^.^
Ladynko♥♥♥, tedy já tě dnes táááááák moc lovuju. Tohle byl díl jak dělaný pro mé srdíčko. Neplesalo jen to Tommyho, když se ocitnul v nahrávacím studiu, ale i to mé. Má to hned snad milion důvodů. Tak dobře, tolik zas ne, ale je jich docela dost. Jednak jsem nadšená, že se Tommymu splní sen, "ONI" můžou být šťastni za Toma. Dále – Tommy?? Okamžitě chci tu písničku slyšet! Je mi jasné, že to bude hit!♥ Prostě chvíle, kdy si představím a mám tu možnost mít Toma spolu s jeho láskou, KYTAROU – wow!♥♥♥ Svaté chvíle…♥
No a já prostě byla naprosto nadšená jen při přečtení dvou jmen: haha, teď čekáš, Ladynko, Toma s Petem, že jo? No jasně, k tomu se také dostanu. Ale momentálně myslím na jiné hvězdy a lásky mé! Slash! Bože! Ho miluji!!!♥♥♥ Nejlepší kytarista všech dob (promiňte pánové, Tommy, Tomo, Roberte, Tomáši – myslím Kodyma s Varťákem)… ale má veliká láska – DUFF McKAGAN♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥ Jen slyším ty nádherné písně: November Rain, Live And Let Die, Welcome to the Jungle… Teda to byl pro mě veliký zážitek, za který opět jen můžu děkovat!
Jméno člověka? Mně je už jasné, že to MUSÍ být PETE! Další má láska. Jednak se na Billa dívali, že se pomátl, takže je to jasné a dál? Pete chtěl něco Tommymu říct. Nějakou novinu… Je jasné, že to je nabídka od Billa…
A to úplně nejkrásnější…? Co Pete dovezl Tommymu? "SEBE" Anooooooo!!!♥♥♥ A žádné culení, to nevidím!
Petova dlaň tiskne tu Tommyho, já blahem snad umřu. A Tommy, nééé, žádné vyprošťování, jen dej Petovi šanci, prosím. Tohle musí vyjít, musí, prosím! To je dokonalé!
Tohle je snad ten nejkráááááááásnější díl, jaký jsem četla!♥♥♥
Ladynko, dnes ti děkuji přímo za nebeské zážitky! To byla emocionální smršť!
PS: Jen tak mimochodem… Bill se tedy cítí. Nedokázala bych poté, co bych tolik někomu ublížila, mu nabídnout spolupráci. Bill musí mít velmi vysoké sebevědomí. No, co se divím, on je bůh, že? Jsem zvědavá, zda Pete jeho návrh přijme, zda vezme tu zakázku…
Pete, kašli na Billa! Dej mu lekci. A hlavně, zmákni Toma!♥ Já vám dvěma tolik fandím!♥♥♥
[1]:
[2]: Tak dnes jste mě OPRAVDU překvapily, dámy 🙂 Čekala jsem smršť nadávek směřujících k osobě Peta a vy je snad ještě podporujete! No, Bill by vás asi moc nepochválil :)))
[3]: To jsem ráda, že se našel někdo, kdo miluje Guns N' Roses! Děkuji pánům, že se drželi starého známého "sex, drugs and rock 'n' roll", kdyby to totiž nedělali, musela bych zapátrat po někom jiném. Takhle jsem nemusela hledat, napsala jsem jen jména a jela dál :)) Mimochodem, November Rain miluju a ještě Don't Cry, to jsou moje srdcovky ♥ A Duff je Duff. On i Slash v GN'R chybí a je to znát.
Jinak jsem ráda, že jsem ti udělala radost s tím Petem a Tomem. Ještě bych však nejásala, ruka v rukávě není a těžko říct, co se mi zrodilo v hlavě a jaké mám s nimi úmysly, že? 😉
[4]: No tedy, připomněla jsi mi tím "sex, drugs and rock´n´roll Královnu prokletých, opět moji srdcovku. Ladynko, dnes jsi mi poskytla ty nejkrásnější okamžiky, jaké si jako čtenář můžu přát. Moc, mooooooc děkuji. A pozor – Don´t Cry je také nádherná… Oh, DUFF!♥♥♥
Ano, ano, anoooo!!! Jen tak dál, a šup, dej Pata (Peta) a Mata (Toma) dohromady 😀
Tak veľmi som nechcela aby sa Pete s Tomom dali dokopy, ale niekde v kútiku hlavy mi bolo jasné, že to k tomu speje, len som sa snažila nevšímať si to, akoby to mohlo len tak zmiznúť, keď to budem ignorovať. Tomovo rozmýšľanie spôsobom "môj Bill" ma seká na kúsočky 🙁 je mi to tak ľúto, že Bill sa absolútne nesnaží vyhľadať brata. Ale aspoň začal pracovať, aj keď zase nemyslím, že zobrať Peteho späť ako modela je dobré 🙁 To nedopadne dobre. Zbláznim sa kým prídem na koniec a potom budem šalieť ešte viac, kým budem čakať na kapitoly.
Tahle kapitolka byla kouzelná docela bych si přála aby se ty dva dali dohromady.