autor: Catherine & Sch-Rei
„J-já…“ Andreas asi pochopí. Nastaví Billovi před pusu dlaň. On mu do ní s dávivými zvuky opět nazvrací trošku krve. S povzdechem nakrčím obočí. Utrápeně se na černovláska dívám. Jednou rukou se chytím za kšilt a stáhnu si ho do tváře. Cítím se opravdu… Zle. Jo, mám z toho špatný pocit, tak trošku viny, ale… O pocit viny tady vůbec nejde. Mám… Mám strach. Andreas do mě šťouchne čistou rukou. Druhou si zatím utírá do ubrousku.
„Bill není plnoletý, Tome.“ Podívám se na něj. A kurva…
„Bill není plnoletý, Tome.“ Podívám se na něj. A kurva…
„Do prdele,“ zanadávám. To znamená, ehm…?
„To znamená, že se to musí dozvědět…“ vydechne Andy. Jo. Něco jsem mu o jeho rodičích říkal. Zakroutím hlavou.
„Ne, ne! Do prdele, proč musím bejt takovej debil, proč se o něj neumím prostě postarat,“ nasucho vzlyknu. Andreas mě… Obejme? Zvláštní.
„Tome, to není tím, že by ses neuměl postarat. Bude to v pořádku. Uvidíš.“ Zakroutím hlavou, ale nechám se.
„Nebude to v pořádku. Kvůli mně si zničil vztah s rodičema, a teď jsem to dokurvil úplně,“ zašeptám a vzlykem se mi zlomí hlas. Jo, moje vina. Koho jiného? Proč prostě nemůžu být normálně šťastný, proč to musím takhle kazit já? Bill ke mně natahuje ruku. Asi… vnímá. Jo. Musí vnímat. Zalapu po dechu a otočím na něj pohled. Chytím ho za ruku a nakloním se opatrně k němu.
„Tome, to není tím, že by ses neuměl postarat. Bude to v pořádku. Uvidíš.“ Zakroutím hlavou, ale nechám se.
„Nebude to v pořádku. Kvůli mně si zničil vztah s rodičema, a teď jsem to dokurvil úplně,“ zašeptám a vzlykem se mi zlomí hlas. Jo, moje vina. Koho jiného? Proč prostě nemůžu být normálně šťastný, proč to musím takhle kazit já? Bill ke mně natahuje ruku. Asi… vnímá. Jo. Musí vnímat. Zalapu po dechu a otočím na něj pohled. Chytím ho za ruku a nakloním se opatrně k němu.
„Promiň,“ šeptnu. Oh… Cítím, jak mi na tvář sjede pár slz. Od kdy se ze mě stal tak moc citlivý člověk?
„Neomlouvej se, nemáš za co.“ Hladí mě.
„Tome, kdy bude Bill plnoletý?“ zeptá se Andreas. Zamrkám.
„J-já… Kolikátého je?“ vůbec nemám přehled.
„J-já… Kolikátého je?“ vůbec nemám přehled.
„Zlato?“ šeptnu k Billovi.
„Pětadvacátého dubna, odpoví Andreas. Bill ale… Mlčí. Má zavřené oči. Pohladím ho po tváři. Pravděpodobně usnul.
„Prvního září. Za… Um, nechce se mi to počítat,“ fňuknu a zakroutím hlavou. Začnu dvěma prsty jezdit po Billových tvářích, přejedu jimi po jeho bradě a rtech, přes celé čelo. I v tomhle stavu je tak strašně krásný. Posmutněle si prohlížím jeho obličej.
„Prvního září. Za… Um, nechce se mi to počítat,“ fňuknu a zakroutím hlavou. Začnu dvěma prsty jezdit po Billových tvářích, přejedu jimi po jeho bradě a rtech, přes celé čelo. I v tomhle stavu je tak strašně krásný. Posmutněle si prohlížím jeho obličej.
„Aha. Já… Myslel jsem, že kdyby je měl dřív, mohli by si policajti pohrát s číslama. Tudíž by nebyly problémy.“ Zakroutí hlavou. Oba nás odstrčí od Billa a vezou ho do velké budovy.
„Sakra, co budu dělat,“ zašeptám. „Jeho máma mě nenechá se na něj ani podívat, odstěhují se na Mars a já už Billa v životě neuvidím,“ zachraptím a přikryju si obličej dlaněmi.
„Sakra, co budu dělat,“ zašeptám. „Jeho máma mě nenechá se na něj ani podívat, odstěhují se na Mars a já už Billa v životě neuvidím,“ zachraptím a přikryju si obličej dlaněmi.
„To bude dobrý,“ snaží se mě uklidnit Andreas. Ne. Nebude. Nechápe, jak mi je.
„Asi si ho nezasloužím, neumím se o něho ani postarat, dát na něj pozor, udržet ho… v bezpečí,“ zase nasucho vzlyknu.
„Asi si ho nezasloužím, neumím se o něho ani postarat, dát na něj pozor, udržet ho… v bezpečí,“ zase nasucho vzlyknu.
(Bill)
Mám zavřené oči. Jo, je to tak lepší. Nenamáhám se tím, že koukám. Jinak je mi ale pořád stejně. Vnímám podvědomě hlasy a to, že mě někam vezou. Nic víc… Úlevně vydechnu, když mi píchnou nějakou tekutinu do ruky.
„Tom-i,“ zašeptám k zavírajícím se dveřím. Slyším ho mluvit a nakonec jen prostě klid. Dělají mi snad všechna vyšetření. Nakonec sestra vyjde na chodbu.
„Jste rodinný příslušník?“ zeptá se Toma.
„Já… Jsem přítel,“ řekne Tom tiše trošku chraplavý hlasem.
„Tom-i,“ zašeptám k zavírajícím se dveřím. Slyším ho mluvit a nakonec jen prostě klid. Dělají mi snad všechna vyšetření. Nakonec sestra vyjde na chodbu.
„Jste rodinný příslušník?“ zeptá se Toma.
„Já… Jsem přítel,“ řekne Tom tiše trošku chraplavý hlasem.
„Lituju, ale nemůžu vám v tom případě nic říct. Zkuste sehnat rodiče,“ odpoví sestra nepříjemně. Zakloním hlavu a začnu vzlykat. Ne, nechci rodiče. Chci Toma.
„Sakra, proč ne? Musím ho vidět. Já… Prosím,“ řekne Tom opravdu zoufalým tónem. Z jeho hlasu jde trošku poznat, že plakal. Pevně zavřu oči. Slyším to až sem.
„Prosím, řekněte mu něco,“ řeknu zoufale a zareju nehty do lehátka. Slyším, jak sestra volá pravděpodobně s mámou.
„Prosím, řekněte mu něco,“ řeknu zoufale a zareju nehty do lehátka. Slyším, jak sestra volá pravděpodobně s mámou.
„Musíte mě k němu pustit. Potřebuje mě,“ řekne Tom tiše, ale trošku tlumeně. Nevím čím, ale… Slyším ho vzlyknout.
„Lituju, nemůžu,“ vyhazuje Toma druhá sestra. Zaúpím. Začnu přemýšlet. Sáhnu na hadičku od kapačky. Zatahám za ni. Něco mě napadne.
„Pokud sem přítele nepustíte, utrhnu si to. Chyba bude na vaší straně. Nikdo mi nic nedokáže,“ řeknu tlumeně a zavřu oči.
„Tak už mě sakra za ním pusťte!“ zvýší Tom hlas. Netrpělivý, rozklepaný, starostlivý, zoufalý hlas. „Prosím,“ dodá tiše.
„Pokud sem přítele nepustíte, utrhnu si to. Chyba bude na vaší straně. Nikdo mi nic nedokáže,“ řeknu tlumeně a zavřu oči.
„Tak už mě sakra za ním pusťte!“ zvýší Tom hlas. Netrpělivý, rozklepaný, starostlivý, zoufalý hlas. „Prosím,“ dodá tiše.
„Ale jen… na chvilku,“ upozorní. Šťastně se usměju. Jsem rád, že alespoň na chvilku může Tom ke mně. Natahuju k němu ruku, ve které nic nemám. Tom rychle dojde ke mně a za ruku mě chytí. Pousměje se na mě, ale je to takový… utrápený úsměv, je to to, co mu vidím na očích. Vypadá celkem… utrápeně, ale usmívá se na mě.
„Lásko, miluju tě,“ řeknu jen a chytím ho za ruku. Oddaně se na něj koukám. Trošku se usměju. Chci tím dodat Tomovi… Energii.
„Měl jsem… Na tebe dávat větší pozor, mohlo mě napadnout, že je napadne nějaká blbost. Já…“ vydechne a zamrká. Lesknou se mu oči. Zakroutím hlavou a pevně zavřu oči. Ne. Tohle ne. Tom si to nesmí vyčítat. Nemůže za to.
„Lásko, pst. Tohle prosím… Neříkej. Nemůžeš za to. Ty ses o mě postaral. Udělal jsi maximum,“ zašeptám a hladím ho palcem po hřbetu ruky.
„Měl byste jít. Akorát pacienta stresujete,“ zašklebí se sestra. Grrrr. Ať jde do prdele. Tom mě tady jedinej uklidňuje. A jestli přijdou rodiče, bude to teprve něco…
„Ne, Tom nikam nepůjde,“ řeknu odhodlaně a snažím se ho k sobě přitáhnout. Skloní se ke mně a políbí mě na čelo, pohladí po tváři.
„Bude to dobrý, dobře? Bude to zase tak, jako předtím, musí být,“ zašeptá Tom, i když to vypadá, jako by spíš přesvědčoval sám sebe. Možná se mu ani nedivím, kvůli… mým rodičům.
„Bude to dobrý, dobře? Bude to zase tak, jako předtím, musí být,“ zašeptá Tom, i když to vypadá, jako by spíš přesvědčoval sám sebe. Možná se mu ani nedivím, kvůli… mým rodičům.
Vydechnu a zakroutím hlavou. Tohle bude… Ještě hodně zajímavý, vzhledem kvůli tomu, že nejsem plnoletý. Zamrkám. Slyším na chodbě… Mámu? Kurva. Proč musí přijít tak hned? Líbnu Toma na ruku. Tuším, že ho teď vyhodí. Jo. Nemýlím se. Je to máma a Gordon.
„Ty se ještě opovažuješ být tady s Billem?! Hnedle ho zabiješ a lezeš k němu? Vypadni!“ zakřičí máma na Toma. Zavřu oči. Ne. Tohle se nemělo stát.
„Mami, prosím, uklidni se. Tom za nic nemůže,“ zašeptám útrpně. Alespoň trošku slitování by mít mohla. Je mi zle a ona řve jak na lesy. Zkusím stisknout Tomovi víc ruku. Nemůže mi ho vzít. Ne. Tom si nejdřív skousne ret, koukne pryč, jako by se nechtěl otočit na mámu. Stiskne mi ruku a otočí se.
„Já… omlouvám se,“ řekne potichu a pokrčí rameny. Otočí se na mě a skloní se, aby mi dal pusu. Rychle mě políbí.
„Miluju tě,“ šeptne a ještě pohladí po tváři. Pomalu mi pouští ruku. Chce… Vážně odejít?
„Já… omlouvám se,“ řekne potichu a pokrčí rameny. Otočí se na mě a skloní se, aby mi dal pusu. Rychle mě políbí.
„Miluju tě,“ šeptne a ještě pohladí po tváři. Pomalu mi pouští ruku. Chce… Vážně odejít?
Skousnu si ret. Do očí se mi nahrnou slzy. Začnou mi pomalu stékat po tvářích.
„Tomi, prosím… Neodcházej. Miluju tě. Potřebuju tě,“ zašeptám k němu a dívám se za ním.
„Tomi, prosím… Neodcházej. Miluju tě. Potřebuju tě,“ zašeptám k němu a dívám se za ním.
„Ty potřebuješ klid. Ne žádného buzeranta!“ zavrčí máma. Tohle se tak hnusně poslouchá… Ignoruju jí.
autor: Catherine & Sch-Rei
betaread: Janule
tohle už není mateřská starostlivost a láska, tohle je mateřská ubohost. Vidle na ni.
Tom je tak zodpovědný a starostliví, nezaslouží si takové jednání. Jde vidět že mu na Billovi hodně záleží a Bill zase visí na něm. Je tak nechápavá nebo psichicky nemocná. Snad alespoň Gordon má rozum. Bojím se co ta fůrie bude chít udělat. Předvedla se už tím, že řve v nemocnici, je to neslušný vůči pacientům a hlavně Billovi. Dělá mu ostudu. Ať fvojčátka vydrží, ono to bude zase o.k. doufám……nemůžu se dočkat dál…
Ta Billlova matka je fakt debilní!! Chudák Tom za nic nemůže!!! A to ani nebere ohledy na Billa, že mu vůbec není dobře! Chudáček Bill, taky od něj nemusela vyhazovat Toma-to mu bude ještě hůř. No, ale i tak doufám, že to dopadne dobře a na konci bude happy end… Už se mooc těším na další díl-jen tak dál:)
Já to říkala a čekala…:( Teď mi zbývá se jenom za Billa a Toma modlit…:) aby jim to dopadlo dobře…:) Jinak přidáván se k holčinám přede mnou, opravdu je Billova matka divná a ono i jeho otčím….
Tá Billova matka je otrasná, a mýslimsi že na Billovu a Tomovu smolu aj Billov otec,lebo on suhásilstýmsťahovaným. Dúfam že sa to niak vyrieči, že Bill bude v poriadku, a že bezhohladnosť jehomami mu neublíži.