autor: Fabiana
-Bill-
Rozběhnu se. Musím být u Toma co nejdříve. Jsem idiot. Mělo mě napadnout, že když Igor získá nového vojáka, tak snadno se ho nevzdá. Jen jsem ho na Toma upozornil, takže si ho bude více hlídat. A to nesmím dopustit.
Za chvíli dorazím ke křoví, kde jsem Toma nechal. Rozhlédnu se. Nikde nikdo.
Za chvíli dorazím ke křoví, kde jsem Toma nechal. Rozhlédnu se. Nikde nikdo.
-Tom-
Najednou cítím něčí ruku na svém rameni. Trhnu sebou a otevřu oči, připraven se bránit případnému útoku, ten se ale nekoná. Je to Bill. Přidřepne si ke mně a větve nás oba skryjí.
„Bille,“ vydechnu úlevně a obejmu ho. Tiskne se ke mně, jako bychom se neviděli několik let. Taky mi to tak připadá.
Najednou cítím něčí ruku na svém rameni. Trhnu sebou a otevřu oči, připraven se bránit případnému útoku, ten se ale nekoná. Je to Bill. Přidřepne si ke mně a větve nás oba skryjí.
„Bille,“ vydechnu úlevně a obejmu ho. Tiskne se ke mně, jako bychom se neviděli několik let. Taky mi to tak připadá.
„Kde jsi byl?“ zeptám se ho tiše. Snad mi tentokrát odpoví.
-Bill-
„Byl jsem… přesvědčit velitele, aby tě nechal jít,“ řeknu prostě. Najednou se ve mně probouzí něco jako… odvaha. Takhle jsem se cítil naposledy při útěku. Je to krásný pocit. Abych si ho udržel, vím, co musím udělat. Tedy přesněji, o co se musím pokusit.
„A nechá?“ tázal se Tom.
„Ne.“
Sklopil hlavu. „Co budeme dělat?“ zamumlal. „Nemůžu tu být, Bille, já přece nejsem voják! Já jsem… Jsem jen normální kluk, jsem jen kluk, co chtěl studovat a žít normální život!“
Začíná panikařit. Musím jednat rychle; přitisknu mu ruku na ústa.
„Tiše, Tome. Musíme odsud. Utečeme. Ještě dnes.“
Zírá na mne překvapeně, skoro vyděšeně. Odtáhne mou ruku od svého obličeje, stále ji ale drží.
„Myslel jsem, že odsud není možné utéct!“
„Všechno jde, stačí chtít. Počkáme tady do setmění, pak to bude jednodušší.“
„A co stráže?“
„Mám to zjištěné, dnešní služba padá kvůli turnaji v pokeru, který pořádají přibližně jednou za měsíc. Velitel o tom nic neví. Dnes utečeme.“
Nejspíš jsem neměl plán tak uspěchat, byl jsem ale rozrušený a ve skrytu duše i nešťastný, což jsem ovšem nesměl dát najevo. Šlo to hladce; v zatajování negativních pocitů mám docela cvik.
Jakmile se začalo šeřit, opustil jsem skrýš v keři a vydal se do kasáren, abych odnesl alespoň část svých a Tomových věcí, jen to nejdůležitější. Ale co je důležité? Peníze? Nemáme žádné. Připravili nás i o doklady a civilní šaty. Nevadí. Všechno se dá opatřit, jen ať jsme co nejrychleji ze země. Věci… Na co? Jsou to jen věci. Vlastně je ani nepotřebujeme. Abych se nevrátil s prázdnou, vzal jsem si alespoň čepici. Abych našel tu Tomovu, musel bych se hodně snažit a zdržel bych se; někdo by mohl přijít. Nemohu to riskovat.
Co nejrychleji jsem se vrátil k našemu keři. Sotva jsem se skrčil na příslušném místě, Tom mne objal.
„Nebyl jsem pryč zase tak dlouho.“
Tiskl mě ještě pevněji.
„Miluju tě,“ šeptal. „Miluju.“
„A já tebe.“
-Tom-
„Takže… Jak to uděláme?“ zeptám se. Jak plyne čas, jsem stále nervóznější. Mám strach z útěku, ale zároveň mám strach tady zůstat. A ten je větší.
„Poker obvykle začíná hned po setmění, tak to vždycky bylo; nejsem si ale jistý, jestli je to tak pořád. Nebyl jsem tu hrozně dlouho. Každopádně,“ odmlčel se, rozvázal si botu a z ponožky vyňal nevelký kožený váček. Otevřel jej. „Mám klíč od hlavní brány.“
Ukázal mi malý zašlý klíček.
Uznale jsem pokýval hlavou a Bill jej opět ukryl ve své ponožce.
„Kde jsi ho vzal?“
„Dostal jsem ho před sedmi lety od zástupce velitele za… určitou protislužbu. Od té doby ho mám. Když pro mne přijeli, vzal jsem si ho, kdybych chtěl později pryč. Tehdy jsem ještě nevěděl, že unesou tebe. Má to ale logiku, nemyslíš? Sledovali mě dlouho před tím zásahem, mockrát nás viděli spolu. Báli se, že něco víš.“
„Nevěděl jsem,“ zamumlám se sklopenou hlavou. „Nic jsi mi neřekl.“
„Já vím. Oni to ale nevěděli. Nemohli to vědět. Teď už to vědí, nemohou tě ale propustit. Byli by sami proti sobě.“
„O to nejde, já bych… Chtěl bych, abys mi vyprávěl o svém životě. O svém dětství. Jak to s tebou vlastně bylo.“
Přemýšlel. Každá vteřina, kterou váhal, mě bodala do srdce jako jehla. To mi tolik nevěří?
„Chci říct… nemusíš mi říkat všechno, jestli je to až tak tajné, ale chtěl bych vědět alespoň něco. Alespoň něco málo o tobě, abych…“ zakroutím hlavou. „Zapomeň na to.“
„Ne, já ti chci vyprávět,“ pohladil mě po tváři. „Jen nevím, jak začít.
Usmál jsem se na něj.
„Třeba tím, jak ses sem vlastně dostal. Říkal jsi, že jsi tady vyrůstal.“
„Povzdechl si. Viditelně se mu do toho nechtělo, já byl ale neoblomný. Zasloužím si pravdu.
Po další chvíli ticha se Bill zhluboka nadechl a začal vyprávět.
„Nevím, jak jsem se sem dostal; jsem tady, co si pamatuji. Nevěděl jsem o sobě nic. Kdy jsem se narodil, kdo byli mí rodiče, ani že mám – bratra. Věděl jsem jen, že jsem voják. Tak jsem tady vyrůstal. Je tu vojenská škola, kde se děti odmala učí zabíjet a snášet bolest. Neuměl jsem číst ani psát, ani jsem nevěděl, že něco takového existuje.“ Na chvíli se odmlčel.
„Pak… Nám začaly zvenku chodit zprávy. Z vedení unikaly informace. Když to velitel zjistil, svého bývalého zástupce zabil. Připoutal ho nahého na dvůr a mučil ho tak, aby umíral pomalu. Všichni jsme se na to museli dívat. Zemřel v bolestech. Byla to ošklivá smrt.“ Mluvil bez náznaku jakéhokoli citu.
„Pak velitel řekl, že tohle se stane každému zrádci. Každému, kdo zatouží po něčem víc. Protože děláme jen to, k čemu jsme byli předurčeni. Na mne tím ale nezapůsobil. Bylo mi osm let a věděl jsem, že musím udělat vše pro to, co je venku. Myslel jsem, že mám právo žít lépe. A tak jsem se spolčil s novým zástupcem velitele. Vyprávěl mi o svém životě venku. O všem, co dělal, než přišel sem. Popisoval krásu přírody. Vyprávěl mi o lesech a o loukách, o zelené trávě a spoustě květin. Znělo to tak absurdně pro ty, kdo znali jen beton a asfalt a zase beton. O tři roky později zabili mého přítele, protože se pokusil o útěk.“
„To byl… ten z té fotky?“
„Ano.“
„To mě mrzí.“
„Díky, ale nemusí. Neuměl v tom chodit. To já jsem byl ten, kdo utekl. První a poslední v historii. To já jsem si uměl zařídit výhody a přízeň všech velkých důstojníků. To já jsem zjistil přesné rozpisy služeb i veškeré detaily o jejich zahálce. A já… Mám právo na lepší život.“
-Bill-
Dlouho jsem nevzpomínal. Tak dlouho, až se mé myšlenky téměř rozpadly. Tak dlouho, až se pro mne změnil jejich význam a vzpomínání mne nyní nebolí.
Pozvednu hlavu. Je tma. Ano.
„Je čas.“
autor: Fabiana
betaread: Janule
Ty jo ani snad nevěřím, že jsem se dočkala pokračování… xDD
Tak honem dál! 🙂
Haleluja ono je tady pokračování. Myslela jsme, že takhle povídka už dávno zanikla,a le jsme neskutečně ráda, že pokračuje, jen si musím trochu osvěžit paměť, co tam všechno bylo 🙂
No páni! Já zírám 🙂 Už sem uplně zapomněla, že sem něco takovýho četla ..
woow..když jem tu viděla další díl nemohla jsem věřit očí..ale..páni….tak dlouho jsem to nečetla..chybělo mi to..:)…miluju tuhle poídku od prvního dílu..:)
hoo,ttak koukám že tady to s těmi pokračováními docela vázne ale taky věřím že tady to za to stojí,přečetla jsem si všechny díly a myslím že je hooodně dobrá takže to čekání se se zaručeně vyplatí x)))
*řve na celej pokoj a skáče snad až do bytu nad náma* No teda…. Už jsem si ani nemyslela že někdy vyjde další díl, ale věřte mi, že jsem ten nejštastnější člověk na světě, že tahle povídka zase vychází!!! A i po roce je stále perfektně napsaná. Takže doufám, že se povídka zase nesekne, ale bude vycházet dál a dál a dál…