autor: xoxo_Lady
Opravdu se moc omlouvám, že je tady tenhle díl až teď, ale mám těžké období a neměla jsem ani kapku chuti na povídku a vlastně twincest celkově. Ale nemějte strach, chuť se vrátila a to ještě ve větším množství než předtím.:) Ještě bych chtěla hrozně moc poděkovat Ondince, ono mi to nedá po těch tvých překrásných komentářích, které tak pěkně zahřejou u srdce!:) A samozřejmě děkuju i ostatním, kteří komentujou, vážím si toho!:)
Somálskému poloostrovu vládl den, velmi slunečný a tropický den, vlastně den jako každý jiný, pro domorodce naprosto normální. Pirátská centrála v podobě věznice se však topila v tmavém stínu, dovnitř se nedostal žádný z hřejivých paprsků ohnivé koule, tyčící se přesně uprostřed jinak zcela prázdného nebe.
Uvnitř velké budovy panovalo hlučno, vyzáblé ruce se bez přestání natahovaly mezi mříže, čímž se dožadovaly vody a jídla, tak jako každý den. Stejně hladové krysy splašeně pobíhaly mezi nohama dožadujících se lidí, hledaly úkryt, ve kterém by mohly přečkat tuto bláznivou scénu. Stejně tak vyděšený se cítil i Bill, nečinně stál v koutě, bál se jen přiblížit k šílejícímu davu, který v tu chvíli vypadal, že by byl za kus žvance schopný se i navzájem pozabíjet.
„Ach, někteří z nich jsou tady už léta, s přesností vědí, jak to tady chodí, ale stejně se hrnou co nejvíce dopředu,“ povzdechla si Elizabeth, přičemž se opatrně posadila vedle stále stojícího černovlasého chlapce. „Jako kdyby nevěděli, že dřív, než nebude ve věznicích úplný klid, nedostanou ani drobek.“
Bill sklopil pohled, aby pohlédl na svou novou přítelkyni a s úsměvem přijal místo vedle ní. Hřbetem ruky si protřel nespavostí znavené oči, čímž rozmazal i poslední zbytek černých linek a řasenky, avšak o svém vzhledu v tomto prostředí neměl vůbec chuť přemýšlet. Nač by se zkrášloval, když byl unesen a všechny jeho myšlenky patřily budoucnu. Snažil se přijít na způsob, jakým by se mohl dostat pryč, Elizabeth však zavrhla všechny jeho nápady na útěk. Pokud by utekl, zajisté by ho někdo chytil, jelikož tohoto černovlasého chlapce s velmi světlou pletí by si všiml každý, kolem koho by jen prošel. A nikdo by si nenechal ujít příležitost nějak se zavděčit gangu, který je vlastně držel při životě.
„Už o tom přestaň přemýšlet, stejně se odtud nedostaneš. Prostě to nech plynout tak, jak chtějí oni a uvidíš, že se brzo dostaneš domů.“ Ta velmi moudrá žena, jak se o ní zmínil Tom, dokázala dokonce odhadovat, o čem lidé přemýšlejí. Bill netušil, jak to dělala nebo jestli měla v sobě nějaké nadpřirozené schopnosti, ale uvnitř ho to uklidňovalo, protože si byl jistý, že té ženě může věřit. Nejen, že mu dávala naději, ona mu ji ještě dokázala tak vtlouct do hlavy, že už se jí prostě nezbavil.
Náhle se dveře jejich cely otevřely, dav nenasytných lidí poodstoupil pod ostrým dozorem mužů se zbraněmi, namířenými přímo na jejich tváře. Tváře dozorců vypovídaly o tom, že nemají v plánu nikoho ušetřit. Všichni rázem zmlkli, stáli jako přikovaní a čekali na to, co se bude dít v dalších minutách.
Do cely vkročil lehkým krokem mladý chlapec s černým šátkem na hlavě. Způsob, jakým šel, se zdál uvolněný a z Billa opadl strach, když pohlédl do jeho usměvavé tváře. Tváře s tak odlišným výrazem, než měli ostatní muži.
Prošel kolem uklánějících se otroků, unesených lidí, nebezpečných osob s chtivou představou jakkoli zničit jejich městečko, lid nebo cokoli, co bylo jejich. Zastavil se až před černovlasým chlapcem, ten se uklonil stejně jako ostatní. I když se na Tomově tváři rýsovala skvělá nálada, nedovolil si ho nějak rozzlobit. Nechtěl se dostat ještě do horší situace, než byla tato. Všechna včerejší drzost ho opustila, zbyl z něj jen krčící se vystrašený chlapec, který toužil po ochraně, něčí bezpečné náruči a naději, která z něj náhle vyprchala jako mávnutím kouzelného proutku.
„Ahoj Bille, jak se dnes máš?“ Překvapil jej svým přátelským dotazem, a ještě víc jej překvapila jeho ruka, která mu pomohla se vyrovnat zpět na nohy.
„Já… dobře, děkuju,“ mírně se zakoktal při pohledu do jeho tváře, záměrně se vyhýbal hloubce jeho očí, styděl se za své včerejší myšlenky sám před sebou. „J- jak víš, že se tak jmenuju?“
„Tak známou osobnost přece nemůžu neznat!“ Hravě na něj mrkl, načež se od chlapce odvrátil.
„Oh, Elizabeth! Tak dlouho jsem tě neviděl!“ Tomova pozornost se přenesla k Elizabeth, na tváři mu pohrával potěšený úsměv.
„Ale Tome, neviděli jsme se dva dny!“ Elizabeth se potěšeně usmála, měla opravdu upřímnou radost z toho, že chlapci chyběla. Mohla to z něj vycítit, ale když jí to Tom řekl sám, potěšilo to rozhodně více.
„Dnešní noc mám službu. Co kdyby ses šla po té dlouhé době trochu projít ven?“ Navrhl Tom, nemusel čekat na odpověď, byl si zcela jistý, že jeho stará přítelkyně bude s nadšením souhlasit.
„To by bylo perfektní,“ stará žena vypadala vzápětí o několik let mladší, několik stařeckých vrásek zmizelo z jejího čela. S úsměvem se obrátila na udiveného Billa. „Nevezmeme s sebou i Billa?“ Dopředu znala odpověď. Tato noc měla být jedním z okamžiků, který měl znovu svázat dvě rozdělená pouta.
***
Stáli na samotném kraji budovy věznice, špičky jejich bot trčely do prázdnoty před nimi. Ty dvě osoby, na pohled tak rozdílné, přičemž uvnitř si tak podobné, sledovaly zářící měsíc, jeho tvar připomínal skoro úplněk. Ač to bylo divné či bláznivé, oba z něj cítili sálavou energii. Billova měsícem ozářena ruka se natáhla dopředu, aby mohl konečky prstů zachytit tu sílu. Vpíjela se do něj tak závratnou rychlostí, naráz cítil tu svobodu a ničím nezatíženou hruď, jako by z něj někdo odvalil těžký balvan a on se mohl znovu zhluboka nadechnout, beze strachu, že něco pokazí, že mu někdo ublíží.
Na tváři chlapce, jehož rysy se zdály tvrdší, avšak stále podobné té vedle, se objevil sladký náznak úsměvu, rozhodně nebyl posměvačný, naopak překypoval něhou a jemností. Nepřemýšlel nad tím, proč mu tato situace přišla tak zvláštní, dokázala jeho srdce rozbušit rychleji než cokoli jiného, silný tlak tlačil na jeho hruď, stlačoval ho, až lehce popadal dech, přesto se cítil tak úžasně v přítomnosti svého vězně. Neměl by, ale nedalo se tomu vyhnout nebo tomu nějak zabránit. Věřil, že přesně tohle chtěl jeho osud, a tak se nesnažil těmto pocitům odporovat, jen jej trochu mátly.
Billovy natažené prsty se zkroutily, přivřel oči pod tím návalem volnosti a energie. Zhluboka se nadechl, ve stejnou chvíli se do jeho křehkého těla opřel teplý vánek a rozdělil od sebe několik pramínků jeho černých vlasů. Vánek se jimi probíral, uhlazoval je a zase rozcuchával.
Než oči otevřel, ucítil jemný dotek, Tomova hladká mužná dlaň se lehce otřela o jeho bříška prstů, kterými stále pulzovala síla měsíce. Ruce se na moment setkaly, pak zase rozpojily, jak se do nich opíral vítr, ale stále byly vedle sebe, opřené o vzduch, sálající příjemné teplo a hřejivé chvění, které přecházelo z Billových konečků prstů do Tomových a naopak. Pak se teplo pomalým tempem rozpohybovalo, krůček po krůčku stoupalo výš, zahřálo každičký kousek jejich těla, nevynechalo jedinou buňku, jediný nerv, dostalo se přes každou překážku, vystoupalo po vysokém úpatí, sklouzlo do hluboké jámy, budovalo si cesty a chodníky, až se s nabírajícím chvěním ocitlo v hrudi a pomocí spojovacích komor, kterými pumpovala tatáž neodlišná krev, uhnízdila v srdci a to jej s otevřenou náručí přijalo jako by tam patřilo vždy.
„Přál bych si tady zůstat už navždy. Prostě-“ Billova šeptající slova odnesl příval vánku, donesl je až k Tomovým pootevřeným ústům, zavadily o jeho rty a ty se pod jejich pomyslným dotekem viditelně roztřásly.
„Prostě jen tak stát, vnímat všechnu energii a sílu noci-“ Proces se zopakoval, nyní to byl Bill, kdo větu dokončil.
„Nechat ten pocit, aby koloval tam a zpět, pořád dokola.“
Tomovy oči se otevřely, když se otočil k Billovi.
„Jaký pocit?“ zeptal se, nechal se vtáhnout do tmavě hnědých očí, které nyní připomínaly spíš mléčnou čokoládu s jemnou příchutí oříšků. Vzdal se, nechal se tou čokoládovou lávou obklopit, už jen čekal, kdy se jeho tělo začne vařit jako ve vařícím se kotli. Do nepatrných jiskřiček uprostřed se snesly dvě zářivé hvězdy z nebe a v tu chvíli ho napadla otázka, kterou se bál vyslovit nahlas. Dokázaly by mu tyhle hvězdy splnit přání? Když to nedokázaly ty opravdové hvězdy na nebi, dokázaly by to tyhle?
„Ten, který ti do tváří vehnal tolik červeně,“ Bill se potichu zachichotal, znělo to tak roztomile, že Tom rázem zapomněl na jeho odpověď, jen poslouchal ten tolik líbivý zvuk pro jeho uši.
Proč mám pocit, jako bych ten zvuk odněkud znal?
Tom sklopil pohled k zemi, musel zavrtět hlavou, když pomyslel na to, jak se nechal napálit. Kolem nich panovala hustá tma, Bill nemohl vidět, jestli se Tom červenal nebo ne. Ale měl pravdu, jelikož v okamžiku, kdy si to Tom uvědomil, se do jeho tváří vehnalo horko a on už nemohl zastavit rudnoucí líce.
Mezi nimi panovalo ticho, avšak nebylo tíživé ani trapné. Nějaká zvláštní atmosféra se pohybovala ve vzduchu kolem nich. Měsíc vrhal na betonovou zem stín dvou stojících osob naproti sobě, tmavé stíny se nehýbaly, jen stály naproti sobě, dokud se Billovo tělo nezachvělo zimou. Na holých rukou mu vyskákala husí kůže, nahlas drkotal zuby.
„Jestli ti je zima, můžeme jít dovnitř,“ všiml si Tom, jak si Bill tře paže, aby se alespoň trochu zahřál. Už se chystal otočit k odchodu, ale černovlasá hlava se zavrtěla na odpor.
„Ještě ne, prosím,“ jeho slova zněla tak prosebně, až Toma donutila se zastavit. Neptal se ani nic nenamítal. Přesně věděl, proč Bill ještě nechtěl odejít. Chápal jeho pocity, i když do něj neviděl. Tehdy, když poprvé vylezl na střechu věznice, se cítil úplně stejně a bylo jedno, že on byl tenkrát o několik let mladší a v naprosto jiné situaci, i když také neměl daleko od smrti.
Spěšné kroky se ozývaly zatuchlými chodbami. Sotva patnáctiletý chlapec silně lapal po dechu, ruku si tisknul na hruď, která se nadzvedávala v divokém rytmu jeho bušícího srdce. Nedokázala ho zpomalit malátnost, kterou pociťoval v nohách, ani slzy, jež se mu snažily zavalit oči. Nesnažil se je otřít ani zahnat, tady ho nikdo nemohl vidět, byl sám, jen on a ten dobře známý svírající a tak prázdný pocit uvnitř. Nezastavila ho ani obrovská kaluž vody, kapky spadávaly z promočeného stropu přímo do ní a on proběhl skrz ně, přerušil tak jejich dlouhodobý rytmus.
Voda mu sahala po kotníky, avšak chlapec si toho nevšímal, potřísnil zdi kapkami, jež vystříkly po jeho krocích. Zastavily ho až mohutné špinavé dveře, ať už byla tato budova jakkoli stará, tyto dveře nevypadaly na to, že by je dokázal vyrazit. Několikrát divoce zmáčkl kliku, pak vztekem pěstí udeřil do jejich skla, ale ani to nepovolilo. Uniknout se mu podařilo až po objevení okna přímo nad jeho hlavou. Otvor se zdál být dost velký na to, aby se jím protáhlo jeho štíhlé tělo.
Až na to, že se o římsu zachytil svými dlouhými dredy, neměl problém vyšplhat na střechu samotné věznice. Nerozhlížel se kolem, nezajímalo ho nic víc, než čerstvý studený vzduch a vítr, jež mu agresivně vrážel do zad.
„Konečně,“ vydechl úlevně, zhluboka se přitom nadechl a vydechl. Tlak v jeho hrudi se pozvolna uvolňoval, neodcházel, ale už nebyl tak naléhavý a tak moc bolestivý. Poslední dobou se to stávalo často, prostě se cítil tak osaměle, něco mu chybělo, ale nemohl přijít na to co. Věděl jen, že to, co mu způsobovalo tu dechberoucí bolest a zátěž v hrudi, bylo něco, co znal. Něco, co kdysi měl. Několikrát ho napadlo, že mu třeba chyběl jeho pravý domov, pak ale jen odmítavě zavrtěl hlavou, jelikož tohle byla ta nejvíc absurdní věc, která ho kdy mohla napadnout. Nepamatoval si na nic ze svého starého domova, jen jméno vesničky, ve které žil. Jak by se mu teda mohlo stýskat po něčem, na co už dávno zapomněl?
Nyní byly jeho kroky pomalé a opatrné. Zaujatě přistupoval k okraji, oči vykulené tou náhlou úlevou, která se rozlila jeho tělem. Připadal si jako ve snu, v nádherném snu, jenž mu dovoloval nemožné. Přestat myslet.
Stál tam, tiše a stále sám, jen se svým vlastním stínem za zády. Nastavoval poklidnou tvář měsíci, dal mu všechnu svou bolest a on se s ním na oplátku podělil o svůj klid. Ta dálka mezi ním, měsícem a zářícími hvězdami jeho duši poskytovala volnost a svobodu. Mohl jim říct naprosto vše, nemusel se bát, protože ta vzdálenost ho ujistila v tom, že jeho tajemství nevyzradí. Věřil jim, vkládal do nich všechnu svou důvěru, prozrazoval jim všechny své tajemství a pocity. Dokonce jim věřil natolik, že si něco přál. Byl si jistý, že jeho přání bude vyslyšeno. Byl si jist, že tam shora bylo jeho ve skutečnosti neuskutečnitelné přání naprostou banalitou. Měsíc ani hvězdy mu neřekly, kdy se jeho přání splní, jen slíbily, že se jednou dočká.
A tak jim vložil všechny své naděje. A každý den od té doby opakoval své přání. Nebylo dne, kdy by zapomněl.
„Přeju si, aby jednou něco zaplnilo tu prázdnotu uvnitř.“
autor: xoxo_Lady
betaread: Janule
ANO, ano, anooooooo♥♥♥, Modlitby jsou tu, jsem tak šťastná :-* *tleská, skáče samou radostí* Tolik mi chyběly…
xoxo_Ladynko♥, vím, opakuji se, ale já to musím napsat znovu. Pokaždé jsem unešená krásou tvého psaní, každým dalším dílem to cítím víc a víc! Máš veliký talent a tvé povídky opravdu blog zdobí! Já ti jen můžu stále děkovat za překrásné zážitky!♥
Popsaná atmosféra okamžitě čtenáře vtáhne do napínavého děje, i když zatím velmi smutného. Líbí se mi ten kontrast, tedy já to alespoň takto cítím. Na jedné straně Slunce a hřejivé paprsky a naproti tomu tmavý stín věznice… Stejně na mě zapůsobil další protiklad: gang – na jedné straně zkáza, bolest, strach vs gang drží při životě druhé. Život je krutý! Musím také připomenout ten nejkrásnější z protikladů dnešního dílu: kruté a nelítostné tváře dozorců a oproti tomu ta Tommyho jemná a snad přátelská tvář, která vzbuzuje naději… To je prostě mistrovsky napsané, já tady skoro nedýchám! To je nádhera!
Liz je skvělá, jsem ráda, že ji Bill má, její zkušenosti jsou vzácné, ale její osud mě velmi trápí. Snad je naděje i pro ni! Prosím za ni. Jsem šťastná, že Tommymu není lhostejná a záleží mu na ni!♥
Chvíle, kdy Bill ucítil svěží vzduch a na krátko "svobodu", byla velmi silná. A Tommy? Cítí tlak na hrudi? Snad pochopí, proč!
Detaily, jako jsou paprsky, Billyho pramínky vlasů, se kterými si vánek pohrává, snad každý nádech, tohle miluji. Teplo a dotek Tommyho dlaně, tlukot srdce… Bože, tohle jsou nezapomenutelné okamžiky. Tolik čisté, přitom vášnivé, nebeské!
Mléčná čokoláda s příchutí oříšků + 2 zářivé hvězdy… Ladynko, ty máš obrovský talent a veliký cit!
A ANO, Tommy, ten zvuk znáš, vzpomínej! Zdi už zažily spoustu osudů, určitě je většina smutných.
"NĚCO mu chybělo…" A nezapomněl! Jsem si tím jistá. Hvězdy a Měsíc ví spoustu tajemství, vyslyšely spoustu přání a také modlitby. Budu doufat, že ta přání splní!
Tohle je naprosto nádherná povídka, nedokážu ani popsat pocity, které právě cítím. Vím, že mě naprosto okouzlila. A jak už jsem psala, je ozdobou blogu!
PS: Ladynko, je mi to teď tolik hloupé, jak jsem se tě ptala… netušila jsem, že prožíváš těžké období. Je mi to teď moc líto! A tvůj úvod mě tolik potěšil, to si snad ani neumíš představit. :-*
Opět ti děkuji za nádherné, překrásné zážitky!♥ A přeji ti, ať se ti daří a jsi šťastná!
Krásny diel. Elizabeth je super, a veľmi milá, a vzdelaná. Chvíľa voínku bola nádherná a romantiká. Teším sa na dalši diel rychlo dalej.
Ono je to písané priam až na spôsob tisíc a jednej noci. Proste také rozprávkové všetko a to má Dia moc moc rada <3 skutočne si užívam túto poviedku každým dielikom 🙂 Aj keď ich je tak moc málo…
[1]: Úžasná Ondinko<3, ty jsi prostě to nejlepší, co mě ve světě twincestu a povídek mohlo potkat!:) Tvé komentáře jsou vždycky tak nádherné, až mám slzy na kraji. Jak už jsem psala u mě na blogu, ty máš zase talent v psaní komentářů, které autora dokážou až dojmout k slzám!<3 Moc ti děkuji, opravdu moc!:)
Co se týče mých těžkých chvil, přišla jsem na to, že nikdy není nic tak hrozné, jak se na první pohled zdá. Ono to totiž může být ještě horší. "Bolest z lásky" vždy hodně bolí, ale čas léčí a já mám to štěstí, že mám kde utéct od tvrdé reality!♥♥
[2]:
[3]: Vám taky moooc děkuju, každý komentář mě vždy moc potěší!:))♥♥♥
[4]: Má milá Ladynko :-* Nemáš vůbec zač děkovat!!! Teď mě opravdu hřeje za hrudní kostí… To já děkuji tobě!
"Pain of Love"… jak smutné… to je mi opravdu tak líto, tohle bolí, ale čas rány zahojí a najde si tě určitě ten TVŮJ princ! Moc ti přeji, ať si brzy jen a jen šťastná. A ještě jednou moc gratuluji k tvému osobnímu vítězství, jsi šikovná!
Budu se opět těšit na tebe příště a na tvé hrdiny v této skvostné povídce!♥♥♥ :-*
Nádherně napsana povídka ty pocity samoty a víra že se to jednou skončí.