Me, Myself and Romeo 52.

„No co to… Co je to tady za bordel?!“ Ozve se můj výkřik bezprostředně poté, co vejdu do kanceláře. S výrazem naprostého zděšení a rozčílený z toho, že mi tu dělají skladiště, doběhnu k jedné krabici, již po dlouhém zápolení otevřu, abych nahlédl, co se v ní skrývá. Když zjistím, že jejím obsahem jsou svršky, ba co víc dokonce moje svršky, vyřítím se ven z místnosti.

„Kdo to tam dal?“ Uhodím na asistentku.

„Váš bratr.“ Odpoví mi Marion, která krátce vzhlédne od rozdělané práce.

„Tom? On tady byl? Ženská, to jste ho nemohla zdržet?“ Ona si snad ze mě dělá blázny! Takovou dobu čekám, až sem přijde, a když se tak stane, promeškám ho. Místo, aby mě okamžitě uvědomila, nechá ho klidně jít pryč. To se mi snad zdá!

„Nebyl.“ Vyvede mě z omylu. „Stojí to napsáno na papíru, který jsem vám nechala ležet na stole. Odesílatelem je Tom Kaulitz. To samé mi říkal muž, který s tím přijel.“ Kdyby jen věděla, jaké má štěstí! V případě, že by nechala Toma odejít, letěla by na hodinu. Dostala totiž jasný rozkaz dát mi bez váhání vědět, kdyby volal nebo se tu objevil. Bratr ovšem takovou kliku nemá. Vlastně má, protože tu není. Mít ho nyní po ruce, uškrtím ho. Podcenil jsem jej, což se mi jen tak nestává. Byl jsem si totiž naprosto jistý, že nechám-li svoje věci u něj, dříve nebo později sem přijde, aby mi oznámil, že si ty krámy mám odtáhnout. Neudělal to. Radši si sjednal odvoz a vyhodil prachy, než aby se obtěžoval osobně. Tím mě nejen naštval, ale taky vytvořil trhlinu v mém jinak bezchybném plánu. Budu muset vymyslet něco jiného.

„Tak pokračujte,“ vybídnu ji, aby nezahálela a něco dělala, a zalezu si k sobě.

Okamžik koukám na nové „vybavení“ kanceláře, pak však naštvaně kopnu do krabice, která stojí nejblíže. Nutkání vzít ji do ruky a pořádně s ní hodit o zem, už však potlačím. Přece nebudu pokračovat v ničení svých věcí. Myslím, že jsem toho rozbil dost! Namísto toho se usadím do jednoho ze dvou křesel a položím si na klín tašku, ze které o něco později vytáhnu složku, kterou mi dal Alex. Přestanu očima nenávistně propalovat zpropadený karton, zadívám se na první návrh a o pár chvil později se na mé rty vrátí úsměv, ďábelský úsměv.

TOM

„Stop, stop, stop,“ zastavím nyní už i své svěřence. Něco tomu chybí, nemá to tu pravou šťávu. Když jsem tu písničku psal, zněla mi v hlavě a připadala mi dokonalá. A přesně takovou ji chci mít i ve skutečnosti. „Zkusíme to ještě jednou a soustřeďte se.“ Jsou sice nadaní, ale i hrozně roztěkaní, jak jsem se později dozvěděl. My jsme taky byli takoví, ale jakmile jsme překročili práh studia, šly srandičky stranou. Dokázali jsme se plně koncentrovat. Pouze Bill byl originál. Zvládal blbosti i perfektní výkony zároveň, což ostatně umí dodnes. Nikdy mu nečinilo potíže dělat několik věcí naráz a ve všech excelovat. Ostatní mu tuto schopnost mohli jen tiše závidět.

„Za tohle jsem vždycky proklínal Davida.“ Otočím se na Pata usazeného na vedlejší židli. Když zaznělo ‚stop‘, měl jsem chuť fláknout kytarou o zem, sebrat se a urychleně vypadnout. Udělal bych to, kdybych ten nástroj tolik nemiloval. Když si jen vzpomenu, jak po mně chtěli, abych při jednom klipu kytaru rozmlátil, píchne mě u srdce. Tvrdil jsem, že nemůžu, že bych za to přišel do pekla, čemu jsem také věřil. Nakonec jsem to udělal, ale stálo mě to hodně přemáhání. Na Davidovo stop jsem reagoval tím, že jsem si pro sebe zanadával, ale splnil jsem, co se po mně chtělo. Zvláštní bylo, že Billa nekritizoval tak často jako nás. Asi byl fakt dokonalý, že nemusel všechno xkrát opakovat, aby byl manažer spokojený.

„A co myslíš, že se honí hlavou jim?“ Zasměje se. „Ale budou ti vděční. Stejně jako…“

„Já Davidovi.“ Doplním jeho myšlenku. Má pravdu, později jsem mu děkoval, protože to byl on, kdo ve mně probudil ještě větší ctižádost a cílevědomost, než jakou jsem v sobě do té doby měl. Nespokojil jsem se s průměrem, chtěl jsem maximum. Alespoň do doby, kdy přišla fáze, v níž by to bylo tak nějak jedno.

„Děcka se mě ptaly, jestli bys s nimi někam nezašel chvilku posedět?“ Řekne po chvíli mlčení a otočí se znovu ke mně.

„Dneska se mi to nehodí.“ Omluvně se usměji. „Už něco mám.“

„S Billem?“ Zazní jméno, které jsem slyšet nechtěl. Bylo až zarážející, že na něj dosud nepřišla řeč. Jednou to však přijít muselo a možná by nebylo od věci jít konečně s pravdou ven.

„My spolu nemluvíme.“

„Ne? Ale vždyť… Viděl jsem fotky, kde jste byli spolu a…“

„To už je dávno.“ Vstoupím mu do řeči dříve, než stihne větu dopovědět. Koho mohlo napadnout, že to s námi dopadne takhle? Kdyby mi někdo před pár měsíci řekl, že dnes budu zase sám a že mi Bill takhle ublíží, přísahám, že bych z něj vymlátil duši, protože bych naivně věřil bratrovu ‚navždy spolu‘. Věřil jsem všemu, co řekl a přes svou zaslepenost jsem nebyl schopen vidět, čeho si ostatní mohli všimnout dávno a co já zjistil příliš pozdě. Asi to takhle muselo být, jiné vysvětlení pro to nemám.

Pat pravděpodobně vytuší, že o Billovi mluvit nechci, proto se už dál neptá a zaměří pozornost na děcka, jak skupinu nazývá. Beztak tak říkal i nám. Štěstí, že jsem to nevěděl tehdy, hned bych se proti tomu oslovení ohradil, protože už v patnácti jsem si připadal hrozně dospělý. Dnes vím, že jsem byl pořád dítě, sice o něco vyspělejší než vrstevníci, ale přesto dítě. Další okamžiky strávíme v naprostém tichu a jen posloucháme tóny, které vydávají nástroje v rukou jednotlivých členů kapely, a hlas zpěvačky. Podle některých baba ve skupině nutně musí znamenat zlo, já však z vlastní zkušenosti vím, že není potřeba osoby ženského pohlaví, aby se objevily problémy.

BILL

„Chtěl jste se mnou mluvit?“

„To jsem chtěl.“ Kývnu a vyzvu příchozího, aby vstoupil a zavřel za sebou dveře. Už jsem si říkal, kde je tak dlouho. Většinou dorazil prakticky hned, co jsem ho dal zavolat. Dneska se někde zdržel. „Díval jsem se na ty vaše… návrhy? Ano, návrhy.“ Naznačím mu, aby se posadil. Když tak učiní, vstanu a přistoupím k němu. Odsunu papíry stranou a usednu na desku stolu, čímž si vysloužím Alexův překvapený pohled.

„A jaký je váš názor?“ Zeptá se mě s obavami v hlase a vzhlédne ke mně, což mi připadá, jako by v ten moment hleděl na nějakou modlu. Potěší mě to, neboť se znovu usvědčím v tom, že ke mně vzhlíží s obdivem, ale nedávám to na sobě nijak zdát.

„První dojem byl dobrý.“ Uznale pokývu hlavou. Pravdu, že mě téměř všechny zaujaly, mu říkat nebudu, nejsem přece blázen. „Pokud byste chtěl, mohli bychom je spolu podrobněji probrat.“ Navrhnu, vstanu a zahledím se na Alexe, jehož moje nabídka očividně zaskočila. Co jsem řekl, bylo asi poslední, co by čekal.

„To myslíte vážně?“ Otočí se po mně, když se mu postavím za záda. Místo odpovědi kývnu a položím mu ruku na rameno, které nejprve stisknu a po chvíli začnu pomalu mnout. Oči mu sklouznou k mé dlani a přihlížejí tomu, co provádí. Až můj hlas jej znovu přiměje podívat se na mě.

„Dnes však nemám čas. Můžeme to nechat na jindy? Třeba koncem týdne. Co pátek? Hodilo by se vám to, řekněme, v osm?“ Zanechám veškeré činnosti, a aniž bych počkal na souhlas, napíšu na papír adresu. „Budu vás čekat.“ Podám mu lístek a posadím se zpět na své místo. Úžas vepsaný v jeho tváři nelze přehlédnout. Možná by něco řekl, kdyby se mu podařilo najít ta správná slova a také kdyby dostal příležitost. Oznámím mu totiž, že je to z mé strany všechno a může jít. Aspoň nějaké rozptýlení si musím dopřát.

~*~

„Sakra, sakra, sakra!“ Zběsile mačkám tlačítko, aby se konečně zavřely dveře a ten krám sjel dolů. Nechápu, proč zrovna nefunguje, jak má, zrovna tehdy, kdy mám nejvíce na spěch. S úlevou zaznamenám, že se dveře zaklapnou a výtah se rozjede. Poklepávám si nohou a sleduji, jak se na světelné tabulce odpočítávají čísla jednotlivých pater. Mám pocit, že dneska se střídají pomaleji než obvykle, jako by někdo nechtěl, abych na místo schůzky dorazil včas. Sice nemám sebemenší chuť obědvat s tou babou protivnou Beatrice, ale jelikož je to super drbna, ví všechny novinky jako první a jsem si jistý, že se o všechny se mnou mileráda podělí. Jsem si jistý, že se ze mě bude snažit vymámit moje záměry, ale jsem mazaný a nepovím jí víc, než uznám za vhodné. Nestojím o to, aby mě konkurence překvapila!

Výtah konečně zastaví a s cinknutím se otevřou dveře, z nichž vyběhnu. Za popobíhání se snažím vylovit klíče z tašky, protože se mi to však nedaří, jsem nucen položit ji na zem a přidřepnout si k ní. Že bych je nechal nahoře na stole? To je pitomost! Určitě jsem je do ní hodil společně s mobilem, takže tu někde musí být. Několikrát obsah tašky prohrabu, a když už zvažuji, že jej vysypu, sevřu klíčky od auta v ruce. V ten samý moment za sebou zaslechnu kroky. Poplašeně se otočím a rozhlédnu se kolem. Nikoho sice nespatřím, přesto však popadnu tašku a vstanu. Ohlížeje se neustále za sebe, vykročím k autu, k němuž o pár chvil později skutečně dojdu. A ač na první pohled vypadá normálně, stačí, abych se podíval důkladněji. Za předním stěračem najdu poskládaný papír, který opatrně vytáhnu a než jej rozložím, sednu si do auta a pro jistotu se zamknu. Třesoucíma se rukama začnu rozkládat vzkaz, který mi tu někdo zanechal, a začtu se do slov napsaných modrým inkoustem.

„O pane – paní mé lásky, máš líce ženy vlastníma rukama Přírody malované,“ při těchto slovech svraštím čelo, s dalšími se však na mé rty vrací úsměv, který se s každým dalším řádkem rozšiřuje, „a něžné srdce žen, jenomže beze změny, beze lži, do vínku těm falešnicím dané; a oči jasnější než jejich – a míň zrádné, jež všechno pozlatí, na co se podívají, a mužnou postavu, jež nade všemi vládne, až muži klopí zrak a v ženách dech se tají.“

TOM

„Jdeš pozdě!“ Těmito slovy přivítám Peta a vstanu z lavičky, na které jsem doteď seděl. Když ke mně spíše doběhne, než dojde, několikrát se nadechne a vydechne, než se mi začne omlouvat a vysvětlovat, proč se opozdil. „To je v pohodě. Nečekám moc dlouho.“ Vlastně jsem rád, že dorazil pozdě. Kdyby to neudělal, byly by naše role obrácené, jelikož jsem se zdržel ve studiu. Když jsem dorazil domů, dal jsem si rychlou sprchu, převlékl se do čistého oblečení a ještě jsem musel vyvenčit psa, který jako by tušil, že mám v úmyslu se zdekovat. Nemohl jsem ho totiž dostat domů. Vzhledem k tomu, že zase o něco povyrostl, nepřipadá v úvahu, že bych ho vzal do náruče. Přivodil bych si tak akorát kýlu, takže jsem ho ke dveřím a následně i do výtahu doslova dotlačil.

„Sluší ti. Mám vkus, že?“ Poznamená, když si všimne, že jsem si oblékl jeho dárek. Jednak jsem to učinil, abych mu udělal radost, a jednak se mi to triko líbí. K tomu mi fakt sekne, v tom má pravdu.

„Díky,“ usměji se a posadím se zpět na lavičku. Počkám, než se vedle mě usadí, a pak se zeptám: „Tak co pro mě máš? Další dárek?“

„Ne,“ zavrtí hlavou tak, že mu pramen vlasů spadne do očí. Pohybem ruky jej odsune a vysvětlí mi, proč jsme se museli vidět dneska. „Příští týden letím na tři dny do New Yorku.“

„To jsi mi říkal.“ Připomenu mu, že o tuhle informaci se se mnou už stihl podělit. Závidím mu, takové cestování po světě by se mi líbilo taky. Každou chvilku je někde jinde. Miláno, Paříž, New York, Barcelona a bůhví kde ještě. Už si to ani všechno nepamatuji!

„Já vím,“ vyvrátí mi domněnku, že je zapomnětlivý a nepamatuje si, co říkal. „Chtěl jsem se zeptat, jestli bys nechtěl letět se mnou?“ Cigareta, kterou jsem si vložil do úst, mi spadne do klína. Díky Bohu, že jsem ji nestačil zapálit! Přehnaně pomalu otočím hlavu a pohlédnu na něj, abych se ujistil, že se nesměje a myslí to vážně.

„Já?“

„Nemusíš, jestli nechceš. Ale říkal jsi, že bys někam vyrazil.“ Zopakuje mi, co jsem prohlásil, když jsme spolu naposledy mluvili. Vzpomínám si na to moc dobře. Mluvil jsem však o dovolené, ne výletu do Ameriky. Krom toho, když si vzpomenu na exkurze, co jsem absolvoval s Billem, mám chuť kývnout ještě menší. Pete jako by četl mé myšlenky.

„Nemusíš se mnou nikam chodit, můžeš si udělat vlastní program.“ Nabídka je to lákavá, to zase jo. V Americe jsem byl naposled snad před sto lety, sám se tam jen tak nepodívám.

„Dokdy to potřebuješ vědět?“ Zeptám se nakonec, a konečně si zapálím cigáro, abych se nikotinem alespoň zčásti uklidnil. Popotahuji z hořící cigarety a čekám, do kdy dostanu čas na rozmyšlenou. Blonďák vedle mě si podupává nohama, až se znovu ujme slova. Přiznám, že odpověď, jíž jsem se dočkal, jsem tak trochu i očekával.

„Čím dřív, tím líp.“