Můj svět, tvůj svět, náš svět 4.

Stojím před školou a opět kecáme s klukama o tom, kdo koho zase za noc sbalil. Tomu jsem se já vyhnul. Včera jsem neměl na nikoho náladu. Ok, někdo se samo že našel, ale ten mě odmítnul. Chtěl bych se změnit. Myslím, že pořád myslím jen na sebe. Chci kvůli němu. To snad ne! Nemůžu na něj pořád myslet. Včera to byla jen zmrzlina! Nic víc. Právě vchází do brány školy. Oh bože. Dneska mu to sekne! Černé triko obepíná jeho štíhlý pas, světle modré džíny, které mu zvýrazňují postavu, černé líčení jako vždy, obyčejné, ale přesto úžasné. Pořád na něj musím hledět. I po tom, co zašel do školy.

„Tome? …Tome?!“ křikne na mě někdo.
„C-co?“ zatřepu hlavou, až mi dredy začaly lítat kolem hlavy a pleskly mě do obličeje. „Au.“
„Zvoní, pojď.“ Zatáhne mě za ruku Laura, největší děvka na škole. Je ale dobrá, nestěžuju si. Vždy je po ruce a taky vždy vyhoví mému přání. Nechám se táhnout. Jsem mimo. Co se to se mnou děje?!

Opět si sednu na svý místo ve třídě dozadu. Vytáhnu si učebnice, sešity a hlavně… čisté papíry a tužky. Do třídy vejde on. Cestou sem, do školy, jsem na něj musel pořád myslet, nevím proč. Od včerejšího dne… se nechápu. Pořád na něj myslím. Vytáhnu si z batohu sluchátka a mobil. Pustím si nějaké písničky a pokouším se na něj nemyslet. Vezmu do ruky tužku a začnu něco kreslit na papír. Nevnímám to. Až za deset minut, kdy vejde učitelka do třídy. Dotáhnu poslední tah tužky, schovám mobil i sluchátka a podívám se na papír. „To snad ne…“ řeknu pro sebe tiše.

„Chcete nám něco sdělit, Trümpere?“ otáže se učitelka.
„Ne, omlouvám se.“ Omluvím se okamžitě a raději sklapnu. To nemůže být možný, abych nakreslil jeho a vůbec to nevnímal. Kde se to tam vzalo? Tohle jsem nemohl vytvořit já. Raději to schovám do batohu. Celý den jsem mimo. Až do oběda. Seberu si věci a jdu do jídelny. Sednu si k prázdnému stolu. Kdo by tu taky seděl, že, když je u koše. Mně to nevadí. Mám tu alespoň klid. No, klid. To se ani říct nedá, když tu pořád někdo chodí něco vyhazovat. Jenže já sedím úplně na druhém konci, takže v pohodě. S chutí se zakousnu do svého sendviče. Nemůžu zapomenout na to, co jsem nakreslil dneska ráno. Jsem vyděšený.

Vejdeme do jídelny. Můj pohled vyhledá automaticky jeho. Uvidím ho. Jako vždy, na tom samém místě. Nedivím se. Je tam vždycky. Slastně přivírá víčka při každém skousnutí. Jako by ten sendvič nikdy nejedl. V jistých směrech ho obdivuju. Vychutnává si každé jídlo, jako by bylo poslední. Vše dělá pečlivě. Myslím, že je něco jako puntičkář. Opět svírá v rukou tužku a něco si čmárá na papír. Zajímalo by mě co. Jenže to se asi nedozvím. Ne teď.

„Jdeme tam.“ Ukážu ke stolu, který mu je nejblíž.
„Cože? Ale Tome! Je to skoro u koše a sedí tam navíc Trümper.“ Začnou si stěžovat kluci. Někdy my fakt připadaj horší jak holky. Oni ale neví, že je to můj záměr.
„No a co? Řekl jsem, jdeme tam, tak tam prostě jdeme. Jestli se vám něco nelíbí, za mnou nelezte.“ Vím, že mě poslechnou. Kdyby ne, znamenalo by to, že se s nima nebudu bavit, a to by taky znamenalo, že nebudou oblíbení a nebudou mít respekt.
„Fajn, fajn…“ nakonec svolili a šli za mnou. Posadili jsme se a já pokukoval, co to tam Trümper píše. Postřehl jsem jen dva řádky.

Es ist noch niemand hier…“

Abych řekl pravdu, překvapilo mě to. On píše? Musím říct, že jsem přečetl jen kousek, ale už vím, že chci další. Líbí se mi ten kousek. Zakousnu se do svého oběda. Oni se tam opět o něčem baví. O čem? To nevím, nevnímám je. Pořád po něm nenápadně pokukuju. On mě nemůže vidět, vlasy mu padají do očí. Jak moc rád bych mu je strčil za ucho. Bohužel, nejde to. Vlastně… proč by to nešlo? Znova nakouknu.

und ich lieg daneben, reden, reden…“

Cože? Kde to vzal? Tohle bych do něj v životě neřekl. Není tak svatý, jak se zdá. Pousměju se. To se mi líbí.
„…viď, Tome?“ promluví na mě někdo.
„C-co?“ zaseknu se. Nějak jsem nevnímal.
„Co se s tebou děje, chlape. Dneska jsi úplně mimo!“ plácl do mě Marek.
„Jsem v pohodě.“ Mávnu nad tím rukou.
„To teda nejsi. Hele, vyklop to. Která?“
„Co??“ kdyby jen věděli, že to není ona, ale on… Cože? Přiznal jsem si to? Jsem zamilovaný do Trümpera? Jak mě to mohlo napadnout? Nejde to! Nemůžu!
„Jen se nedělej, pořád dneska koukáš kolem sebe. Je to Kathrin? Nebo Sandra?“
„Ne!“ vyhrknu okamžitě, ale hlasitě, protože se na mě každý otočí. I on. Okamžitě se ztiším. „Ne, ani jedna. Jsou to jen zatraceně dobrý děvky, nic víc.“

Vstanu a jdu vyhodit obal od oběda. Musím kolem něj však projít. Nevím proč, ale je mi ho líto. Je tu tak sám, každý ho ignoruje… moment! Tu se musím pozastavit. Ignoruje tím stylem, že mu každý nadává za vzhled, hází po něm opovržlivé pohledy… Sedí shrbený, vlasy mu padají do očí, i přesto vidím, že se mračí, asi mu něco nevychází, tak to gumuje. Jakmile jdu zpátky, nejdu za klukama, ale za ním. Postavím se za něj.

„Nechceš s tím pomoct?“