autor: Catherine & Sch-Rei
Všem děkujeme za všechny krásné komentáře 🙂 Jsme rády, že jste si čokoládku zamilovali alespoň tak jako my 😛 A už se můžete těšit na druhou řadu .P Cath. & Sch-Rei <3
„Lásko…“ šeptám. Začne mě palcem hladit po ruce, tou, kterou mě drží.
„Neplakej, lásko,“ zašeptá a pomalu mi stírá slzy z tváře.
„Neplakej, lásko,“ zašeptá a pomalu mi stírá slzy z tváře.
„Potřebuju tě,“ zašeptám.
„Vypadni od něj. Neslyšel jsi Simone?“ strčí do Toma Gordon.
„Gordone, nech Toma na pokoji!“ syknu na něj a zakroutím hlavou. Trošku si k sobě Toma stáhnu. Otřu se mu o rty. Tom si něco šeptá, moc mu nerozumím, ale zní to jako… výčitky? Na jeho osobu. Na jeho hlase jde poznat, že by se každou chvíli rozplakal, lesknou se mu čokoládové oči od slz. Vypadá, jako by vůbec nic nevnímal. Hladím Toma po ruce.
„Neslyšel jsi?!“ slyším Gordona. Ne. Nebudu na něj mluvit. Nemá to cenu. Koukám se dál na Toma.
„Neslyšel jsi?!“ slyším Gordona. Ne. Nebudu na něj mluvit. Nemá to cenu. Koukám se dál na Toma.
„Lásko, bude dobře. Budeme zase spolu… Šťastní…“ zašeptám a trošku se na něj usměju.
„Nebudete spo-…“ Simone umlčí sestra?
„Pacient potřebuje klid! Uklidněte se. Všichni,“ řekne milým hlasem a začne popisovat situaci.
„Pacient potřebuje klid! Uklidněte se. Všichni,“ řekne milým hlasem a začne popisovat situaci.
(Tom)
Já… Nevím, co mám dělat. Nechci tady Billa nechat a riskovat, že už ho nikdy neuvidím, ale nechci mu svou přítomností dělat ještě větší problémy. Moc nevnímám Billovy rodiče, jenom Billa držím za ruku. Musím si to vyčítat, mozek mi všechno převracuje. Viním za to sám sebe. Billovi se mohlo kvůli mně stát něco… Vážného, jenom kvůli mé nepozornosti a neschopnosti. Možná… kdybych ho nenechal pít, sakra měl jsem to raději vypít já.
„Měl jsem tady místo tebe ležet já. Nezasloužíš si, aby… ses kvůli mé neschopnosti takhle trápil,“ zašeptám, pohladím ho po tváři. Mrkám, abych zahnal v očích slzy, nepotřebuju se tady rozbrečet, to Billovi nepřidá. Vlastně celkově mu nijak nepřidávám. Nějak… se mi z toho začíná točit hlava.
„Měl jsem tady místo tebe ležet já. Nezasloužíš si, aby… ses kvůli mé neschopnosti takhle trápil,“ zašeptám, pohladím ho po tváři. Mrkám, abych zahnal v očích slzy, nepotřebuju se tady rozbrečet, to Billovi nepřidá. Vlastně celkově mu nijak nepřidávám. Nějak… se mi z toho začíná točit hlava.
„Ne, Tomi. Tohle neříkej. Prosím… Nevyčítej si to. Ty za to nemůžeš,“ šeptá Bill a hladí mě. Vidím na něm, že mu je opravdu špatně.
„Jo. Měl jsi tady ležet ty,“ zabrblá Simone, než odejde podepisovat nějaké papíry. Potichu si povzdechnu. Trošku se mi začnou mlžit oči, ale… To bude asi slzami. Nakloním se úplně k němu a políbím ho letmo na tvář.
„Jo. Měl jsi tady ležet ty,“ zabrblá Simone, než odejde podepisovat nějaké papíry. Potichu si povzdechnu. Trošku se mi začnou mlžit oči, ale… To bude asi slzami. Nakloním se úplně k němu a políbím ho letmo na tvář.
„Všechno bude v pořádku, lásko. Prosím, zkus to… Zkus to vydržet. Já pro tebe udělám cokoliv. Strašně mě to mrzí,“ zašeptám a nasucho polknu. Zavřu pevně oči, když se mi trošku zamotá hlava.
„Jste v pořádku?“ slyším hlas u hlavy. Trošku usyknu. Jenom lehce přikývnu, jako že jsem ok. Jo, jsem v pořádku, vůbec nic to není, je to jen… Budu jenom určitě unavený, vůbec nic to není. Nadechnu se, abych ještě Billovi něco řekl, ale zase se mi hlava zatočí o něco víc než předtím. Potichu zakňučím. Chci stisknout Billovi ruku, ale pak jen cítím tvrdý dopad na podlahu a… Billův hlas.
„Lásko… Co… co se děje? Co se ti stalo? Prosím, zvedni se,“ slyším nad sebou, ale… Je to jakoby hodně vzdálené. Nejsem schopný to vnímat. Vnímám jen bolest, kterou mi pád způsobil. Uhodil jsem se o podlahu asi hlavou, ale… Mám pocit, jako kdyby mi měla vybouchnout. Slyším okolo sebe nějaké hlasy, ale nedokážu je opravdu rozeznat. Slyším svoje jméno, dál nějaké otázky, ale ty hlasy pomalu mizí. Pokusím se otevřít oči, ale vidím jenom dál černou tmu, nic víc ani nic míň. Jen černo a příšerná bolest hlavy, která pomalu utichá.
***
Bylo ticho. Dlouhé, skoro nekonečné ticho, které z ničeho nic narušil mně známý hlas.
„Dobře, ale bude v pořádku?“ zeptá se vlastník mně povědomého chlapeckého hlasu.
„Bude, jen si potřebuje pořádně odpočinout, asi toho na něj bylo prostě moc,“ řekne naopak nějaká slečna a slyším ji odejít. Nespokojeně zamručím. Bolí mě tak moc hlava.
„Oh, šípková růženka se probrala?“ slyším menší úsměv v tom hlase… Je to Andreas? Proboha ten se tady vzal kde? Nenamáhám se otevřít oči, prostě jenom vydechnu.
„Dobře, ale bude v pořádku?“ zeptá se vlastník mně povědomého chlapeckého hlasu.
„Bude, jen si potřebuje pořádně odpočinout, asi toho na něj bylo prostě moc,“ řekne naopak nějaká slečna a slyším ji odejít. Nespokojeně zamručím. Bolí mě tak moc hlava.
„Oh, šípková růženka se probrala?“ slyším menší úsměv v tom hlase… Je to Andreas? Proboha ten se tady vzal kde? Nenamáhám se otevřít oči, prostě jenom vydechnu.
„Co tady ty děláš? Co se vlastně sakra stalo…?“ zakňučím a přiložím si unavené v tuhle chvíli hodně těžké dlaně na obličej. Byl jsem u Billa… To si pamatuju. Co dál… Moment. Bill?
„Kde je Bill?“ vyjeknu a okamžitě otevřu oči a rovně se posadím, začnu běhat pohledem okolo, než se zastavím na blonďákovi.
„Tome, uklidni se. Ty jsi… Zkolaboval. Bill je v pořádku,“ řekne Andreas uklidňujícím hlasem a pohladí mě po tváři. Usmívá se. Zamrkám na Andyho. Je teď nějakej… divnej. To je jedno, potřebuju vidět Billa, hned teď.
„Chci za Billem, potřebuju ho vidět, oni mi ho vezmou, už ho neuvidím!“ začnu vyšilovat.
„Nemůžeš teď za Billem. Bill je v pohodě. Musíš ležet, dostat se z toho. Neblbni,“ zamumlá Andreas a zatlačí mě zpátky do postele.
„Nesmí mi ho vzít, že ne, Andy? Prosím, že mi ho nevezmou, prosím,“ vzlyknu a podívám se na Andrease. Andreas se odlmčí a kousne se do rtu. Zase má… Ve tváři výraz, který má když přemýšlí.
„Nevím, Tome. Ale… Ne. Nevezmou ti ho,“ téměř zašeptá a odvrátí pohled jinam.
„Nevím, Tome. Ale… Ne. Nevezmou ti ho,“ téměř zašeptá a odvrátí pohled jinam.
„Musím jít za Billem!“ Začnu se štrachat z postele ven. Jo, musím jít za Billem, musím ho vidět, musím se ujistit, že mi ho nikam nikdo neodvezl, neodnesl, že je v pořádku. Musím mu říct… že ho miluju, teď hned!
„Tome, dost! Okamžitě si lehni Bill je vedle v pokoji. Je v pohodě,“ řekne rázně Andreas a položí mě do postele. Zvedne se a zastoupí dveře.
Nakrčím obočí a rychle vstanu. Trošku zabalancuju, jak se mi zase zatočí hlava, ale teď musím jedině za Billem, nejde o mě, ale o něj. Jdu rychle ke dveřím.
„Andy, nechápeš to? Já Billa… Doopravdy miluju, chápeš, že sem ještě nebyl takhle šťastný, jako jsem díky Billovi? Když mi ho jeho rodiče vezmou, budu… nic,“ zašeptám zoufale poslední slovo. Zase se mi zalesknou oči slzami. Musí to pochopit, prostě… Musí. „Andy, jako… Jako můj nejlepší a vlastně… Skoro jediný kamarád to pochopíš.“ Andreas přikývne a ze dveří odstoupí. Usměje se na mě.
„Andy, nechápeš to? Já Billa… Doopravdy miluju, chápeš, že sem ještě nebyl takhle šťastný, jako jsem díky Billovi? Když mi ho jeho rodiče vezmou, budu… nic,“ zašeptám zoufale poslední slovo. Zase se mi zalesknou oči slzami. Musí to pochopit, prostě… Musí. „Andy, jako… Jako můj nejlepší a vlastně… Skoro jediný kamarád to pochopíš.“ Andreas přikývne a ze dveří odstoupí. Usměje se na mě.
„Děkuju,“ šeptnu vděčně a vyběhnu ven z místnosti. Rozhlídnu se okolo sebe, vůbec nevím, kde jsem. Běžím dál, bolí mě šíleně hlava, ale to neřeším. Prudce se zastavím a zalapám po dechu. Vidím… Simone, a jak… Billa někam pryč vezou z pokoje. C-co? Rozběhnu se tam a proběhnu mezi Billovými rodiči.
(Bill)
Koukám do stropu a jen brečím. Je mi lépe jak včera, ale ne… Po duševní stránce. Nekomunikuju s rodičema. Vlastně s nikým. Chci… Jenom Toma. Chci být s Tomem. Potřebuju být s Tomem. Jediný on mě uklidní. Teď… Vezou mě někam na druhou stranu republiky. Chtějí mě od Toma úplně odtrhnout. To, co se mi stalo, jim v tom pomohlo. Nemůžu se bránit. Nasucho polykám. Klepu se. Nenávidím rodiče. Nenávidím je za tohle. Nikdy jim to neodpustím. Tisknu v rukou zoufale prostěradlo.
„Tomi, miluju tě…“ šeptám pořád dokola. Zamrkám, když vidím Toma. Rozvzlykám se ještě víc.
„Kam… Kam Billa vezete? Proč?“
„Kam… Kam Billa vezete? Proč?“
„Pryč. Pryč odsud, pryč od tebe,“ odpoví máma Tomovi chladně.
„Nezasloužíte si mít někoho takového, jako je Bill. Vám asi vůbec nedochází, že mu jenom kazíte život těmahle vašima scénama? Nemůžete ho nutit nemilovat někoho, do koho se zamiloval! Mohl být šťastný, ale s vaší péčí asi dlouho nebude,“ řekne Tom k mámě a zakroutí hlavou. Přiběhne ke mně.
„Bille?“ šeptne potichu a zkusí mě chytit za ruku. Stisknu mu jí, ale… Máma ho odstrčí. Pojízdná postel se rozjede. Snažím se dívat na Toma. Rozvzlykám se ještě víc, když ho vidím jen… Vzdalovat se.
„Miluju tě Tome. Miluju tě úplně nejvíc na světě. Nikdo mi v tom nezabrání. Vrátím se za tebou. Nezůstanu tam… dlouho. Miluju tě!“ zakřičím, jak nejvíc dovedu. Vzlykám a přehrávám si všechny okamžiky s Tomem. Ne. Opravdu tam nezůstanu. Vrátím se hned, jak to půjde…
„Miluju tě Tome. Miluju tě úplně nejvíc na světě. Nikdo mi v tom nezabrání. Vrátím se za tebou. Nezůstanu tam… dlouho. Miluju tě!“ zakřičím, jak nejvíc dovedu. Vzlykám a přehrávám si všechny okamžiky s Tomem. Ne. Opravdu tam nezůstanu. Vrátím se hned, jak to půjde…
KONEC
autor: Catherine & Sch-Rei
betaread: Janule
Placu,takovy dojemny konec…Uzasna povidka nemuzu se dockat pokracovani:)
já tu břečím jako malá. To byl tak přenádherný díl. Jak Tom mzusel za Billem a on potom řval těch posledních pár vět, než ho odvezli. Chmmm.
Bylo mi moc líto,. když sem tu viděla (konec), ale náladu mi spravila vaše věta, že bude druhá řada.
Tuhle povídku jsem si oblíbyla a moc se těším na její pokračování a na to jak zas doufám…budou kluci spolu ♥♥
Já jsem si ten počítač uplně vytopila jak tu brečím-už ani kapesníky mi nestačí. Klaním se před autorkama a provolávám vám slávu, protože takhle dojemnej konec a skvěle napsaná povídka… Už ani nemám slov snad jen, že moc děkuju za božskou povídu a prosíííím nenechte mě čekat moc dlouho na druhou řadu.
Teším sa na druhú radu.Billa a Toma mi je veľmi ľúto, a dúfam že sa Billovy podarí dostať sa za Tomom. Priznám sa že keď andy nechcel povedat Tomovy kde je Bill napadalo ma aj to najhoršie.
Popravdě..takový konec jsem nečekala.. 🙁
Bože takový smutný konec,ale povídka je to krásná :))