autor: Majestrix & Little Muse
Sklizeň
Bill polkl a otevřel pusu, aby něco řekl; co, to netušil, ale Tom zvedl ruku a efektivně ho přerušil.
„Přemýšlel jsem o tom,“ pokračoval tiše. „Já prostě… nemůžu. Ne po Danielovi; a nemyslím si, že by se to ode mě žádalo.“ Tom vypadal, že mu je z toho, co říká špatně, a Bill se začal třást.
„Tome-„
„Rozumím, že stále musíme dokončit čas od nás žádaný. Budeme zodpovědní a tak tě žádám, abys do té doby neodcházel. Ale nechci tě vidět,“ řekl tiše. „Chci, abys jedl ve svém pokoji, ale nebudu tě omezovat. Stále můžeš používat trahd lah, i když je to naprosto směšné. Jestli půjdeš ven, nikomu o téhle situaci nebudeš říkat, dokud naše manželství nebude rozvázáno. Věno zaplacené tvému otci zůstane, nechci to zpátky.“
„Tome,“ řekl Bill zlomeně. „Je mi to tak líto!“ dostal ze sebe konečně. „Nikdy jsem ti nechtěl ublížit.“
„Ale ublížils.“ Zvedl se Tom a přešel k oknu. „Stálo to za to? To, cos získal a to, čeho se teď vzdáváš?“ otočil se a uviděl Billa s hlavou v dlaních, jak tiše pláče. „Doufám, že ano, protože jsem byl připraven milovat tě až do konce života. Jestli mám být upřímný, k sobě i k tobě, stále tě miluji. Ale prostě… odmítám tohle znovu dělat.“
„Tome, také tě miluji. Prosím, věř mi,“ řekl Bill, když si utíral slzy.
„Odpustíš mi, jestli ti doopravdy nevěřím?“ Věnoval mu Tom ještě jeden poslední pohled a opustil pokoj. Když se dveře zavřely, Bill se složil na postel a brečel, dokud neusnul.
~*~
Bylo to jiné než posledních pár týdnů, když Andreas vešel a našel Billa neschopného na posteli, brečícího nebo nemocného. Ale Andreas nemohl říct, že to bylo méně nepříjemné.
Zaváhal, díval se. Protože tohle nebylo truchlení. Tohle on nechápal.
Bill vskutku ležel na posteli. Takže to stále dávalo Andreasovi zřetelný odstup, přemýšlel, jestli jeho Lord ještě dýchá, dokud ho neviděl polknout. Sluha si nebyl jistý, jestli si Bill všiml, že je v místnosti. Jeho pohled byl soustředěný, alespoň že to; díval se do stropu, na sobě měl včerejší oblečení, ze kterého mu chtěl Andreas pomoci, když ho jeho přítel včera vyhodil z pokoje.
Kdyby stál, Bill by mohl být krásná melancholická socha do zahrady. Andreas nevěděl, jestli někdy svého přítele viděl takto nehybného.
„Bille?“ vydal ze sebe, skoro jako by si ověřoval jeho totožnost.
Nedostal žádnou odpověď, žádnou reakci. Ale hýbání Billova hrudníku při výdechu a nádechu mu bylo velkým uklidněním.
„Bille, ty-“ Andreas přistoupil blíž. „Co to děláš?“
Bill znovu polkl, pomalu. Andreas to slyšel i viděl. „Nechtěl jsem nikomu ublížit,“ řekl, perfektně stálým tónem, jistěji, než Andreas očekával, že tato věta bude někdy řečena.
Sám polkl. „Já vím.“
„Miloval jsem ho.“
Andreas opravdu nevěděl, který z nich byl „on“, ale na tom nezáleželo.
„Já vím,“ a stejně to byla pravdivá odpověď.
Bill se otočil hlavou k oknu, pomalu se posadil, přehodil nohy přes druhou stranu postele a přejel si dlaní přes tvář, přes cestičku zaschlých slz. „Brzy pojedeme pryč,“ řekl po chvilce zaváhání.
Andreas cítil, jak mu klesl žaludek, přemýšlel, jak mohl být touto informací tak překvapený. Nebylo mu cizí, jak hrdý dokázal Tom být, a ani po tomhle ho Andreas nedokázal vinit za tuto volbu. Tohle bylo to, čeho se Andreas bál celé měsíce. Chtěl se Billa zeptat, jak to zvládá, jestli něco potřebuje, kam půjdou, zpátky domů? Co byla Billova cesta, jestli ne toto?
Svedl ho Andreas z cesty?
Ale tato otázka byla teď až na druhém místě.
Bill byl na prvním místě. Vždycky tam byl.
~*~
Andreas zrovna dokončil úpravu jídla, když vešel do jeho pokoje Gordon, vypadal rozčíleně. „Musel jsem to zjistit od Lorda Jorga? Proč jsi mi to neřekl?“ Bill se podíval na svého sluhu a přítele a blonďák se poklonil a rychle odešel z pokoje.
„Nechtěl jsem, aby se to takhle stalo, otče. Chtěl jsem ti to říct.“
„Kdy?“ naléhal.
„Někdy dnes.“ Napil se Bill šťávy, ale najednou jeho chuť k jídlu zmizela. „Není lehké o tom mluvit.“
Gordon se podíval na svého syna a zamračil se. „Ne, předpokládal jsem, že nebude. Ale můžeš si za to sám.“
„Ano, otče.“ Bill se podíval na své ruce a pak zvedl pohled. „Po kaldevu se navrátím domů.“
„Zbývá ještě měsíc, než ti bude dovoleno se rozvést. Předtím toho budeme muset hodně prodiskutovat.“
„Ano, otče,“ zamumlal Bill znovu.
„Bylo mi řečeno, že věno se nebude muset vracet.“
„Ne, Tom řekl, že si nepřeje, aby bylo refundováno.“
„Díky Bohům.“ Podíval se Gordon bezmocně na svého syna. „Vidíš teď, co tvé akce zavinily?“
Bill přikývl, a stále nezvedl pohled. „Vidím.“
„Očekávám od tebe, že strávíš nějaký čas v trahd lah, a poprosíš Bohy o to, co si přejí, abys teď dělal. Jelikož já odpověď nemám.“ Povzdychl si Gordon a nakrátko zavřel oči. „Dnes se vrátím domů. Už jsem byl až moc dlouho od obchodů, a věci se musí ihned zařídit. Za pár dní ti zavolám, abych viděl, na co se musíme začít připravovat.“
„Ano, otče.“ Bill zvedl pohled a díval se, jak Gordon odchází z pokoje. Zakručelo mu v břiše, ale když se pokusil ochutnat kousek purdu, chutnalo to jako písek. Bill se přinutil to polknout a uvědomil si, že už dál jíst nemůže. Výlet do trahd lah zněl víc a víc přijatelněji, jak minuty ubíhaly, a on vyměnil snídani za tichou cestu na modlitební místo.
Bylo tu jen pár sluhů, a ti všichni uhnuli a poklonili se, když Bill prošel, jako kdyby nevěděli, co se stalo. Andreas mu jednou řekl, že sluhové vždycky vědí, co se děje v sídle, ať už jim to bylo řečeno nebo ne. A tak se červenal a klopil hlavu; dokázal si představit, jak si šeptají o jeho nevěře, a jeho brzy končícím manželství.
Zabočil do zahrad a uviděl pohyb v okolí teleportu. Lord Jorg a David s malým Erikem v náručí se vraceli z krátkého výletu. Bill je viděl dřív, než oni viděli jeho, a na krátko zvážil, že se vrátí k sobě do pokoje, než bude pár uvnitř. Ale David ho uviděl, a jeho úsměv zmizel. Jorg zachytil změnu v náladě svého manžela a podíval se tam, kam mířil jeho pohled. Jorgův pohled ztvrdl a rty semkl v úzkou linku.
„Jdi dovnitř, Davide, Erik potřebuje odpočinek.“
„Ano, samozřejmě.“ Podíval se na něj naposledy David a odešel směrem k Severnímu křídlu.
„Ty malá děvko,“ vyštěkl Jorg, když k němu přišel. Bill se zarazil a trochu couvl před zlostí v jeho obličeji. „Přijali jsme tě, vytáhli tě z tvého života, co jsi měl v Diopoli, a takhle se odvděčíš? Zlomíš srdce mého syna bez myšlenky na něj nebo jeho rodinu? Jak bezohledný jsi?“
„Já-„
„Možná sis myslel, že jsi mazaný. Věděl jsem, že je tu důvod, proč mi bylo jedno, co se stalo s Generálem. A teď vím, že on byl spolčený se sahvahdem mého syna. Nebo ses mu možná dal ty. Předstírals, že jsi Zbožný a nechals vejít jiného muže do svého těla za zády svého budoucího manžela. Dokázals, že všechno, co jsem si o tobě myslel, je vlastně pravda. Stále si s námi mluvil, jako bychom byli zaostalí a necivilizovaní; a přitom ses protivil všem svým velkým hodnotám, těm, o kterých si smýšlel tak mocně a vysoce.“
Bill sklopil hlavu.
„No, to mi na to nic neřekneš?!“ zahřměl Jorg.
„Ne, Lorde Jorgu,“ řekl nakonec Bill. „Hluboce se omlouvám za-„
„Nezajímají mě slova, která vycházejí z prolhaných rtů a vágních mravů.“
Bill zvedl pohled a viděl, jak jeho tchán odchází. Podíval se na trahd lah a cítil… nic. Necitlivý. Všechno, co se stalo v minulých pár týdnech, se na něj konečně navalilo a nechalo ho bez pocitů. Dokonce ani Jorgův výlev s ním nic neudělal. Tomův otec měl pravdu.
Možná, že byl děvka.
Hlava ho při té myšlence začala bolet, a Bill zašel do trahd lah a padl na kolena před oltářem. Opřel se hlavou o hladký kámen na okrajovém obrubníčku hned před oltářem, a vydechl.
Už nevěděl, co si myslet. Věřil Bohům, věděl, že po tom všem, čím si prošel, by Jejich smýšlení o jeho další cestě mohlo být jiné než předtím. To, že si myslel, že Tomova reakce bude lepší, neznamenalo, že Oni to tak nemysleli.
A i když Jim předtím nevěřil, věřil Bushidovi. Byl předurčen, aby přišel k tomuto rozcestí. Jen se zdálo, že jde směrem, který neočekával. Ten fakt ho rozesmutnil, ale nepomáhal.
Ne víc, než mohla pomoci Bushidova smrt.
Bill se musel rozhodnout, kam jít. Nemůže svého otce tak dlouho zatěžovat. Podíval se na podobiznu Zila, polkl, jak se na něj navalila až moc velká dávka emocí.
Kdo si ho teď vezme?
~*~
Bill zavřel dveře od svého pokoje a zhluboka se nadechl, než si uvědomil, že slyší dítě, jak tiše žvatlá. Šel dál a uviděl Davida sedět u stolu, jak ho houpe v jeho vznášející se postýlce. „Bille, nemyslel jsem si, že budu čekat tak dlouho,“ řekl, aniž by spustil oči z Erika.
Bill udělal unaveně krok vpřed, a snažil se netřást. „Lorde Davide,“ řekl tiše. „Čemu vděčím za takové potěšení?“
„Slyšel jsem, co ti můj manžel řekl,“ David šel rovnou k věci.
„Aha. Přejete si mi ještě něco přiložit?“ zeptal se.
David se podíval na Billa s nakrčeným obočím, a Bill se začervenal a sklopil hlavu. „Neschvaluji, jak ti můj manžel dal najevo to, co cítil, ale nemůžu s ním nesouhlasit. Věřili jsme ti, Bille. Přimlouval jsem se za tebe, když Jorg chtěl, abys odešel. Proč jsi ze mě udělal takového blázna?“
„Nikdy jsem nechtěl, Lorde Davide. To prostě…“ Billovi zoufale došla slova. Nedokázal to vysvětlit svému otci, a to byl Zbožný; jak mohl David rozumět, co byla vůle Boží?
„Jestli jsi chtěl být s Generálem Bushidem, proč jsi nebyl?“ zeptal se David. „Neublížil bys tolik Tomovi, a nepokroutil by sis reputaci u celého Domu Vave. To, cos udělal, bylo nečestné.“ Povzdychl si David a podíval se na své ruce. „Tohle jsem ti přišel říct. Já… nemyslím si, že by bylo chytré, abychom se ještě stýkali. Proč si to dělat ještě těžší, než to musí být.“ Zvedl se z křesla a tlačil ve vzduchu teď už spícího Erika.
Bill otevřel okna, když za sebou David zavřel dveře, aby si připomněl, že není vězněm.
~*~
Bill si přál, aby mohl nějak sám sebe motivovat pro to, aby měl se svým sluhou opravdovou konverzaci, protože po tom, čím vším v procesu tohohle všeho Andrease protáhl, zasloužil si Billovu upřímnost. Nebylo to tak, že by mu něco zatajoval, jen ho informoval o tom, co potřeboval vědět, a přítel si zasloužil Billovu otevřenost.
Ale on jako by na tyto věci už neměl energii.
„Omlouvám se za Michaela,“ řekl ale.
Andreas, který se zaměstnával věcmi po pokoji, se najednou zvědavě zastavil, jeho výraz v obličeji se zjemnil, když uslyšel omluvu.
„Já vím,“ řekl stejně jako ráno. „Stále ho můžu vídat. Jen ne tak často. Ty máš větší problémy.“
Bill zavrtěl nevěřícně hlavou. Byl tak šťastný, že měl přítele, jako je Andreas. „Vypadá to, že ty jediný na mě nejsi rozčilený.“
„Oh, no,“ zasmál se trochu Andreas. „Jestli si vzpomínáš, byl jsem… jsem jediný, pro koho ta informace není novinkou.“
Bill se pousmál, ale nic víc.
„Přemýšlel jsem o tom,“ řekl Bill, když Andreas pokračoval v práci.
„O?“
„Věřím, že ty a já se brzy budeme vracet k mému otci, na krátkou dobu,“ řekl sluhovi, podíval se na ruce ve svém klíně, ležící na peřině. „Jestli mě vezme zpět.“
„Vezme,“ ujistil Andreas Billa, usmál se na něj. Byla na tom jedna jediná divná věc; až moc rychle to zmizelo, Andreas odvrátil pohled od Billa, i když by to normálně neudělal a Bill se chtěl zeptat proč, ale namísto toho pokračoval.
„Pak podám žádost o bydlení v Klášteře.“
Při tohle Andreas viditelně ztuhl. Byla to velmi reálná možnost před Tomem a Bill věděl, že si o to dělal starosti, když Bill odháněl všechny nápadníky pryč. Ale teď tuhle možnost opravdu nezvažoval. Ale Bill věděl, že to bylo jediné místo, kde by ho přivítali. Vzal si muže, který se ho poprvé Dotkl, a všechny ostatní hříchy mohly být odpuštěny, pokud by měl zájem připojit se k bratrstvu. A nebyla možná, že by odmítli Adepta jeho schopností.
Musejí ho přijmout. Domov to totiž neudělá.
„Zajistím, aby pro tebe můj otec měl místo.“
„Já vím, že ano,“ řekl Andreas, dal na stranu róbu, kterou opatrně skládal a natáhl se pro další. „Ale nebudu s tebou.“
„Jinou možnost nevidím,“ zašeptal Bill do svých rukou. „A myslím si, že je to správné rozhodnutí, dává… mi vše. Možná tam najdu to poučení, které potřebuji, naučím se víc o svých Vizích, abych ostatním pomáhal. Abych odčinil životy, které jsem zničil. Je mi tak líto, že to musí zasáhnout i tebe. Měl jsem odejít už dříve. Kdybych odešel, možná…“
Možná by Tomovi nebylo tak ublíženo.
Možná by všichni nebyli tak naštvaní.
Možná bych nebyl tak zmatený.
Možná by Anis byl stále naživu.
Možná bychom byli spolu.
„Bille, já-“ Andreas sklopil hlavu, zamračil se, přejel prsty po látce, co držel v rukou. Vydechl a dal róbu na stranu, pomalu přešel tam, kde Bill seděl, připravený v posteli na noc, a posadil se vedle něj. „Za to všechno jsi nemohl… jen ty.“
Bill se na něj zmateně podíval.
„Udělal jsem věci, na které nejsem hrdý.“
Bill pokrčil rameny a povzdychl si. „A kdo ne?“
„Ne, já… je něco, za co potřebuji tvé odpuštění.“
Bill zvedl pohled, prohlídl si Andreasův nervózní výraz. Nevzpomínal si, kdy naposledy viděl svého přítele takhle nervózního ve své přítomnosti.
„Generál…“ Bill sebou cukl, očima se vrátil do klína, „nechal ti zprávu, tu noc před svým odjezdem.“
A Billovy oči znovu koukaly vzhůru, hnědé oči byly dokořán. „Cože?“ vydechl. „Co říkal? Chci to slyšet.“ Jestli mu to Andreas neřekne, tak bude křičet.
„Bylo to…“ Andreas se podíval do svého klína, nebylo mu pohodlně z Billova prozkoumávání. Povzdychl si. „Chtěl tě. Abys s ním utekl. Prosil, aby ses s ním setkal.“
Bill vypadal naprosto vyděšeně. „A kdy? Proč jsem to nevěděl?“
To jen ztěžovalo vše, co chtěl říct, když věděl, že Bill už teď o něm nikdy nebude smýšlet tak jako předtím.
„Smazal jsem ji.“
Bill se nepohnul. Nebylo to tak, že by jeho výraz byl nečitelný, měl v obličeji tolik emocí, že Andreas nedokázal určit, která dominovala. Překvapení, nevíra, smutek.
Zlost.
„Nerozumím,“ procedil Bill.
Andreas se naklonil. „Myslel jsem, že to je tak nejlepší,“ naléhal. „Byls s Tomem tak šťastný-„
„Ano, podívej na mě. Šťastný.“
Andreas usykl. „Myslel jsem, že je to správná věc.“
„Nebylo na tobě, o tom rozhodnout,“ odsekl Bill, vypadal trochu bez dechu, jako by nevěděl, co se sebou dělat, jako by chtěl brečet nebo rychle dýchat a nechtěl dělat ani jedno. „On si myslel… že jsem ho opustil, Andreasi. Že jsem s ním nechtěl být.“
„To jsem nechtěl.“
Bill věděl, že by měl být víc chápavý, že by měl kontrolovat svůj vztek, že Andreasovy hříchy nebyly ani náhodou horší než ty jeho. Po tom všem výsměchu, který obdržel za něco, co cítil, že nikdo nepochopí, i kdyby to vysvětlil, by měl být schopen pochopit, jak Andreasovi je. Dal si dlaně přes oči a přinutil se dýchat.
„Odejdi, prosím.“
„Bille, nechci tě opustit naštvaného.“
„Nejsem… rozzlobený,“ řekl Bill tak nějak pravdivě. Byla to strašná věc, ale v tuhle chvíli, si nebyl jistý, jak moc byl posedlý zlobou a kolik z ní si Andreas zasluhoval, a jeho kamarád musel odejít, aby se Bill dokázal znovu najít. „Tohle teď nemůžu. Ne teď.“
„…Oh.“
Bill roztřeseně dal ruce dolů, neopovážil se podívat na Andreasův zasmušilý obličej. „Vzals mi něco, co mi nikdo nedokáže vrátit, Andy,“ řekl mu. Nebude brečet. Odmítal. „Prostě… prosím jdi. Uvidíme se ráno.“
Trvalo dlouho, než Bill ucítil, jak se matrace pohnula, když se Andreas zvedl, a než uslyšel dveře od pokoje otevřít a zavřít.
Cítil se Andreasem víc okradený, než se kdy cítil od Bohů.
autor: Little Muse & Majestrix
překlad: LilKatie
betaread: Janule
pěkné
Opět nádhera. Ve skrytu duše jsem doufala, že si to Bill s Tomem vyřeší, ale zároveŇ chápu tuhle situaci. Moc děkuju za překlad 🙂
Stále slepo dúfam že si to Tom ešte rozmyslí, takto to nesmie skončit, toto si ani jeden nezaslúžil.
To je… já nevím, jak popsat směs emocí, která ve mně doslova vybuchla už s prvním odstavcem a s každou další větou se k tomu přidávala další a další… a na konci? Nevím, co vlastně cítím víc. Jestli lítost, smutek, rozhořčení… vážně nevím. TEnto díl byl tak… krásně hrozný (samozřejmě v dobrém slova smyslu) Je tak úžasně napsaný… Jestli to opravdu dopadne tak, že Bill odejde do kláštera… asi to psychicky neunesu. Tato povídka si získala mé srdce už od prvního dílu první série.
Já pořád věřím, že to dopadne dobře, že Bill bude nakonec s Tomem…. Jen mě vůbec nenapadá, jak by se tohle mohlo vyřešit…
Já první sérii nečetla, protože mi nesedí Billshido, ale o tomhle… vadí mi, jak je Bill pořád zamilovanej do Anise, nevím no. Asi si na tohle zvyknout neumim…
[6]:Možná, že kdybys četla i tu první část, tak by ti to asi tolik nevadilo a pochopila bys to.
Krásnej díl,strašně moc emocí najednou…no maj měsíc na to aby k sobě zas našli cestu tak budu doufat:-) moc děkuju autorkám a za překlad)))
pořád nemůžu uvěřit tomu, že se rozejdou..teda doufám, že se nerozejdou a budou zase spolu:( nojo uvidíme jak to mezi sebou vyřešej
[7]: přesně 🙂 Tohle prostě nepochopí někdo, kdo nečetl to nejdůležitější, ten "základ".
Je to prostě skvostný… Každou neděli si jdu pobrečet k téhle povídce a těším se na to! 🙂 k tomu tohle http://www.youtube.com/watch?v=y8AWFf7EAc4 a je to dokonalý. Nedokážu vyjádřit, co cítím, když se prokousávám těmi emocemi, to, jak se Andreas Billovi přiznal… je to neuvěřitelný. ♥
Som nasraná … a to je slabé slovo.. na Bushida ! Zomrel , len tak si odišiel a za sebou nechal toho tak veľa … bože , chcem sa na niekoho hnevať , tak sa hnevám na neho ….
That was some serious emotional beating Bill was getting in this chapter, not that he didn't deserve any of it. Surprisingly, Tom was rather sedated about the whole thing, I guess his anger will be coming up much later. David has my admiration for his civility, honesty but also kindness towards Bill, he doesn't try to hurt intentionally, he just says exactly how the things are, how they could have been if Bill had acted more maturely.
And for Andy? That was certainly a harsh slap into Bill's face. Now he is tasting his own medicine, experiencing pain and bitterness because of someone's wrongdoings behind his back. So much to learn, so much to let go off…
začínám se po každém díle cítit čím dál tím víc apaticky. jako Bill. jeho emoce na mě maximálně působí. už toho nemá moc, co by mohl pro změnu stavu udělat. Anis je mrtvý, Tom ho chce také opustit, zklamal celou rodinu.. nemá nikoho a nic. a věřím tomu, že zrada jeho nejlepšího přítele ho musí monetálně bolet ze všeho nejvíc.
Ufff, tak teď jsem na tom stejně jako u minulého dílu. Opět, plno emocí, ale závěr dílu je zase všechny překonal. Mám už na bushida děsnou averzi. Štve mě to, že Bill považuje Toma spíš za povinnost, než za svoji lásku. Štve mě, že Bill stále dumá nad tím, co by se stalo, kdyby byl s Bushidem. Štve mě, že jej stále miluje a štve mě, že je naštvaný na Andyho. Myslím, že tehdy by Bill s Bushidem asi utekl..nevím, je to těžko říct. Ale jak je zmínka o Bushidovi, tak vidím červeně. Strašně ráda bych ho smazala a už jsem o něm nic nevěděla, ale to se bohužel nestane.
JInak ten obrázek je nádherný, ale tak strašně deprimující! Úplně z toho sálají ty emoce a když jsem jej uviděla, tak se mi udělalo těžko. nechápu, jak Bill mohl Tomovi říct, že jej miluje. Stejně jako Tom, mu nevěřím. Prostě ne, když vidím, jak stále myslí na Bushida.
Ale taky chci říct, že se mi celkem líbí ta Billova proměna. Líbí se mi, že konečně ví, že to celé zpackal a že konečně cítí vinu. Předtím mi přišlo, že mu bylo všechno naprosto ukradené, hlavně že je s Bushidem. Konečně vidí, co udělal a jak všem okolo sebe ublížil. Nevím, je mi sice celá ta situace líto, ale podle mě si všechno tohle Bill zaslouží. Doufám tedy, že se to brzy napraví, ale zíroveň vím, že tohle Billovi patří.