autor: Sandra Trümper
Epilog
„Ty psisko jedno pitomý, přestaň přede mnou utíkat! Teď vypadáme jak zmazaná prasata oba.“
Anis stál ve dveřích na terasu a se zalíbením sledoval scénu na zahradě. Když se po skvělé snídani energicky pustil do oběda, Tom vypadal otráveně. A jelikož Anis už věděl, že když jeho akční přítel nemá jak upotřebit svou energii, stává se z něj nesnesitelně rozmrzelý jedinec, pobídl ho, aby vykoupal ty dvě bestie, které jindy musely zůstat za svým plotem. Tom se okamžitě rozzářil. Anis věděl, že Tom si ty jeho, nyní již jejich, telata okamžitě zamiloval a ony si zamilovaly jeho. Proto se nebál pustit ho k takto nebezpečné činnosti.
Teď již vykoupaný Joe pobíhal kolem Toma, který se jen v kraťasech a s hadicí v ruce snažil dohonit Bua. Černý pes zatím úspěšně zdrhal a hodně mu v tom pomáhal i světlý kamarád, který se Tomovi zdárně pletl pod nohy. A to tak zdárně, až Tom s plesknutím přistál zadkem přímo na mokré trávě.
„A dost!“ překřičel psí štěkot rozohněný Tomův hlas. „Joe, lehni a zmlkni! Bu, sedni a drž!“ psi, možná překvapeni autoritou v jeho hlase, okamžitě a bez protestů poslechli. Tom se zvedl, do volné ruky vzal šampón a namířil proud vody na Bua.
Anis stále zůstával ve dveřích a bedlivě sledoval nastalou situaci, nicméně psi ho zajímali jen pramálo. Jeho temné oči putovaly po špinavém mokrém opáleném těle. Žádná kapka, putující po svalnatých zádech, neunikla jeho pozornosti. Ani poměrně silné ruce, dlouhé prsty, ploché břicho a štíhlé nohy neunikly jeho pohledu. Spokojeně se usmál. Stále ještě, po čtvrt roce jejich vztahu, si nemohl zvyknut na myšlenku, že tohle tělo je, svým způsobem, jeho.
Podíval se na hodinky, s povzdechem se otočil a vrátil se do kuchyně. Tom se pousmál. Cítil na sobě Anisův pohled. Sakra, kdyby ho necítil, rozhodně by se při tom tak nevystavoval. Uculil se pro sebe a hbitě z Bua smyl mydlinky. Pečlivě vymýval z jeho srsti šampón, dokonce si ani nevšiml, že se Anis vrátil zpátky do dveří.
„Tak vidíte, kluci. Teď jste oba krásně čistí a připravení na dnešní slavnostní oběd,“ usmál se na ně Tom, protáhl se a spokojeně se narovnal.
„Za to ty jsi teď zralý na koupel,“ kolem pasu se mu ovinuly silné ruce a spojily se mu na břiše. Spokojeně se usmál a položil se do Anisova objetí.
„Odneseš mě tam a vykoupeš mě? Já se bránit nebudu,“ zavrněl Tom, natočil hlavu na stranu a pootevřel rty. Anis se pousmál a políbil ho. Poprvé po jak dlouhé době? Hodině? To už byla věčnost.
„Rád bych, maličký, opravdu. Ale někdo musí udělat oběd,“ oba sledovali psy, kteří se honili kolem nich. Očividně pochopili, že jejich páníčci nechtějí být rušení. „Ale odnést tě můžu,“ usmál se.
Tom se jen mlčky otočil v jeho objetí a omotal mu ruce kolem krku. Anis sjel rukama až pod Tomův zadek a vyzdvihl si ho do náruče. Tom omotal své nohy kolem jeho boků a políbil ho. Ze začátku se bál, že ho Anis neunese, ale během měsíce, kdy spolu bydleli a kdy se naskytlo mnoho příležitostí na odzkoušení jeho síly, si opravdu ověřil, že Anisovy ruce vážně jsou tak silné, jak se zdají.
„Tak pojď, maličký,“ odtrhl se od něj Anis a rozešel se ke koupelně. Tom se usmál a zabořil mu nos do krku. „Tak, jsme tady,“ oznámil Anis a rukama přejel přes Tomovy boky až k jeho rukám. Tom nespokojeně zabručel, nicméně poslušně si stoupl.
„Tak, a teď jsme na koupel zralí oba,“ rozesmál se Tom při pohledu na Anise. I ten byl nyní zamazaný.
„Ale kdepak, maličký,“ usmál se na něj Anis, když nastavoval teplotu vody. Pak se napřímil, sundal si triko a hodil ho do špíny. Přešel k umyvadlu a rychle smyl z rukou bláto. Pak se s lehce vítězným úsměvem otočil na Toma. Ten se na něj díval se zvláštním zábleskem v očích. „Tak šup, svlíkat a koupat!“
„To mě tu necháš nahýho samotnýho?“
„Ne, to bych tě tu nenechal. Právě proto odcházím už teď, když jsi teprve polonahý.“
***
Když Anis vešel do ložnice, aby se převlékl, na tváři se mu rozehrál úsměv. Nemohl však popřít, že ho to, co uviděl, překvapilo.
„Až tak vážně bereš ten oběd?“ ovšem nemohl popřít, že bílá košile, s rozepnutými vrchními knoflíčky, a úzké černé džíny, o kterých ani nevěděl, že je Tom má, ho dělají snad ještě přitažlivějším.
„Poprvé po měsíci a půl se uvidím s mamkou,“ vysvětlil poněkud smutně.
„Chápu,“ Anis k němu přešel a pevně ho objal. „Netušil jsem, že máš i takovýhle kalhoty,“ raději nahodil jiné téma.
„Bill mi je přímo vnutil na posledním nákupu,“ žaloval přeochotně, rozmrzele Tom. „Nejdřív mě překecal, ať si je aspoň zkusim, a pak otravoval tak dlouho, dokud jsem si je nevzal. Vlastně ani nevím, proč jsem si je vzal teď. Nevypadá to… Já nevim, divně? Vypadá to tak hrozně, jak se cítím?“
„Hrozně?“ v Anisově hlase zaznělo překvapení. „Vůbec ne! Vypadáš přenádherně. Věř mi, kdyby to bylo jenom na mně a nehrozilo by, že se na nás každou chvíli bude někdo chtít dozvonit, tak…“ jako by čekal na Anisova slova, čistý zvuk zvonku se rozezněl po celém domě. Oba dva muži útrpně přivřeli oči. Anis Toma zlehka políbil a neochotně ho pustil ze své náruče. I on se musel převléct. Tom se otočil a vydal se ke dveřím. Mezi futry se však zarazil a s úsměvem se otočil zpátky na Anise.
„Co bys udělal?“ zeptal se s jiskřičkami v očích, zdárně ignorujíc druhé zvonění. Anis se na něj tázavě otočil. „Co bys udělal, kdybychom měli čas?“
„To dokonalé oblečení by se už dávno válelo kdesi v koutě,“ dlouze se mu zadíval do očí. „A teď už jdi, nebo mi bude jedno, že na nás zvoní s největší pravděpodobností moje máma,“ otočil se k němu zády a přetáhl si triko přes hlavu. Tom si skousl ret a rychle za sebou zavřel dveře. V rychlosti seběhl schody a otevřel dveře dřív, než stačilo doznít třetí zvonění.
„Noro!“ přivítal ji nadšeně Tom. Nora se s ním přivítala po svém. Prostě ho rovnou ve dveřích objala.
„Och bože, smrdíš jako Anis.“
„Ráno jsem se snažil vydrbat psy, takže jsem se musel vykoupat. A překvapeně jsem zjistil, že mi došlo mejdlo.“
„Vážně? Něco takovýho mi sedí spíš na Anise. Mimochodem, sakra, Tome, proč si tyhle nohy tak dlouho schovával? Já mít takový nohy, tak až do konce života nosím sukně. Ačkoliv chápu, že ty bys je asi těžko nosil,“ Tom se rozesmál spolu s Norou, když vstupovali na terasu. Okamžitě se k nim přihnali oba psi, div že Noru neporazili. Oba ještě nesli známky koupání, ale už aspoň nebyli mokří.
„Hej, vy pakoňové, my se kvůli vám nebudeme znovu koupat. Takže zastavit stát, čelem vzad a místo,“ Joe i Bu upřeli své pohledy na nového pána, a když viděli, že to, co řekl, myslí naprosto vážně, svěsili ocasy i uši a odšourali se směrem ke svému sice pohodlnému a velkému, ale stále ještě vězení. „No tak, kluci. Necháme vám zbytky,“ poplácal oba po boku Tom a psi okamžitě vypadali spokojeněji.
„Mají tě rádi,“ usmívala se na něj ode dveří Nora. „A taky tě rádi poslouchají.“ Tom odpověděl také jen úsměvem.
„Mami!“ ozvalo se za ní. „Rád tě vidím.“
„Však já tebe taky, synu,“ zasmála se a i jeho objala. „Víš, že jsem na tebe momentálně pyšnější víc, než kdy jindy.“
„Já vím,“ Anis se usmál. Věděl, jak moc je Nora hrdá na to, že její syn byl schopný a ochotný si svůj vztah vybojovat. Protože už jen tohle ona považovala za obrovský důkaz lásky.
„Tak, chlapci, jak vám můžu pomoct?“
„Sedni si a vychutnávej, že nemusíš nic dělat,“ doporučil jí Anis.
„Ale-„
„Proč platí, že synové musí poslouchat své mámy, ale naopak ne?“ otočil se Tom na Anise, nicméně na odpověď nečekal. „Noro, ty si teď sedneš a jediná věc, která se ti povoluje, je chodit ke dveřím. Ačkoliv bych tě měl asi varovat. Moje rodina je při prvním setkání… No, myslim, že netradiční je to pravé slovo,“ Anis se Tomovým slovům jen zasmál.
Anis se přesunul do kuchyně, aby udělal poslední přípravy, a Tom začal připravovat stůl na terase, protože k jídelnímu stolu by se všichni nevešli. Jakmile zvonek zazvonil poprvé, to už Tom prostíral poslední místo, Nora okamžitě vystřelila ze židle. Byla strašně zvědavá na Tomovu rodinu. Co ovšem nečekala, bylo vřelé objetí, kterého se jí dostalo.
„Tomiii!“ zavřeštěl jí někdo nebezpečně blízko ucha. Ano, netradiční je to pravé slovo. „Och, pardon,“ rychle se od ní odtáhl štíhlý, vysoký mladík. „Čekal jsem své dvojče. Však já tomu hajzlíkovi dám co proto. Dva dny se nevidíme a on mi ani nepřijde otevřít! Och, ale vy asi budete Nora, že? Těší mě! Tom mi o vás hodně vyprávěl, byl vámi nadšený!“
„Bille! Nech tu dámu oddychnout. Ne každý je zvyklý na tvé vodopády slov,“ mírnil ho blonďatý chlapec za ním. Nora se rozesmála.
„Taky tě ráda poznávám, Bille, taky jsem o tobě hodně slyšela. Ale pojďte dovnitř, nebudem se přece bavit mezi dveřmi.“
Sotva vešli do obýváku, Bill skočil Tomovi kolem krku a všichni ostatní se rozesmáli. Bill měl na sobě úzké, bílé džíny a černou košili. Představoval tudíž přesný opak Toma.
„Tomiii! Chyběl jsi mi!“
„Sakra, Bille! Viděli jsme se předevčírem!“
„Já ti nechyběl?“ upřel na své dvojče smutné, štěněčí oči.
„To jsem zase neřekl,“ usmál se na něj Tom, pocuchal mu vlasy a silně ho objal. Bill se spokojeně usmál.
„Konečně sis na sebe vzal taky něco normálního. No vážně, trvalo mi věčnost, než jsem tě přemluvil, aby sis je vzal. A při tom v nich máš tak krásný nohy! Já mít tvoje nohy, tak-„
„Bille, ty máš moje nohy!“
„No a právě o tom mluvim, ne? Já mám tvoje nohy a neustále nosim úzký kalhoty, aby ty tvoje nohy vynikly.“
„Ne, ty chceš, aby vynikly tvoje nohy.“
„A není to to samý? Každopádně, měl bys nosit oblečení, které nechá vyniknout tvou krásnou postavu. Neříkám ti to pořád? Nechápu, proč tak skvělou figuru schováváš do těch šílenejch hadrů!“
„Říkáš to jenom z namyšlenosti, protože víš, že pokud já mám krásnou figuru, ta tvoje je taková taky.“
„Takový jsou pořád?“ Nora byla poněkud zaražená. Když ji Tom varoval, že jeho rodina je netradiční, nebrala ho zas až tak vážně. Ale teď věděla, že měl naprostou pravdu.
„Pořád,“ přikývl Anis, který sledoval dvojčata s pobavením v očích.
„Dvacet čtyři hodin denně sedm dní v týdnu. Ale zvyknete si, za čas vám to ani nepřijde nijak divné. Naopak, začnou vám připadat divní ti lidé, kteří se na vás v nákupním centru dívají jak na idioty,“ pokrčil rameny blonďák. Nora se k němu s úsměvem otočila.
„Och, promiň, ty jsi Andreas, že?“ otočila se na něj s úsměvem. Podívaná na dvojčata byla více než zajímavá, ale ona byla až moc zvědavá na Tomovu rodinu. A věděla, že Andy do ní patří stejně, jako Anis patří do té Billovy.
„Těší mě, že vás poznávám, opravdu. Hodně jsem toho o vás slyšel, paní…?“
„Ale žádná paní, prostě Nora,“ se vřelým úsměvem si s ním potřásla rukou. Do toho se ozvalo další zvonění. „Já tam jdu,“ oznámila všem sebejistě a vydala se ke dveřím. Věděla, jaký postoj k nastalé situaci měla Simone. A právě proto jí chtěla otevřít právě ona.
„Ah- ehm, dobrý den,“ Simone se zdála být překvapená, že jí nepřišel otevřít Tom. Nervózně si hrála s prsty a na místě přešlápla. Byla ráda, že za ní stojí Gordon.
„Dobrý den, Simone. Nevadí, když vám tak říkám? Já jsem Nora, Anisova máma,“ natáhla před sebe ruku. Simone na ni překvapeně pohlédla. Uvědomila si, že ji ani nenapadlo myslet na to, jak na jejich vztah reaguje Anisova máma. Když jí Tom poněkud nervózně volal, že pořádají rodinný oběd, prostě počítala s tím, že se sejde se svými syny a jejich partnery. Nedošlo jí, že by měla počítat i s Anisovou částí rodiny.
„Nevadí. Těší mě,“ natáhla ruku a stiskla tu její. Možná bylo načase přenést se přes počáteční zášť. Přes to všechno, co o něm prohlásila a jak zle se k němu chovala, jak zle se k němu chovali prakticky všichni, zůstal Anis s Tomem. Déle než měsíc po šokujícím odhalení byli spolu a měsíc spolu bydleli. Možná to už byla dostatečná zkouška, dostatečné ověření časem. A možná mělo smysl Anisovi věřit. Stále ještě ji tak docela nepřesvědčil, ale přece jen to byla Tomova věc. A přes bolest při vědomí, že její děti už opravdu jsou mladí muži, cítila obrovskou pýchu, že Tom vytrval ve svém přesvědčení a nenechal se zviklat cizími názory.
„A tohle je můj muž, Gordon.“
I s ním si Nora potřásla rukou. Pak se společně vydali do obýváku. Když Simone uviděla své syny stát vedle sebe, nejdřív se rozesmála nad jejich oblečením, ale pak k nim rychle vykročila a pevně je objala. Téměř až vzlykla, když si uvědomila, že už se jí nevejdou do náruče. Už je nemůže před okolním světem schovat do svého objetí.
„Omlouvám se, Tome,“ zamumlala mu do ucha. „Promiň, měla jsem ti víc věřit. Omlouvám se za všechno, co jsem řekla.“
„To je v pořádku, mami,“ Tomovi se na tváři objevil šťastný úsměv. „Jsem rád, že jsi tady.“
„Anisi,“ Simone se narovnala a zadívala se muži před sebou do očí. „Ráda vás poznávám,“ natáhla před sebe ruku a lehce, nejistě se usmála. Anisovi se v očích cosi blýsklo a stiskl nabízenou ruku.
„Těší mě, Simone,“ k němu žádná omluva nezazněla, přesto se vztahy mezi Anisem a Simone uvolnily, alespoň o něco. Anis pochopil, že Simone stále myslí svá slova vážně, ale už alespoň přijímá jejich vztah a snad i jeho samotného.
„Taky mě těší, Anisi,“ přistoupil k němu i Gordon. „Opravdu vás obdivuju za odvahu. Přivést si do domu takového malého ďábla…“
„Není to tak hrozný.“
„Ale k výcviku psů ses ještě nedostal, co?“ nadhodil provokativně Tom. Schválně zvolil pózu, kterou Bill tolik miluje – přenesl váhu na jednu nohu, vystrčil bok do strany a položil na něj ruku. Většina lidí se rozesmála, jen Nora na ně zůstala nechápavě zírat a Anis s mírným úsměvem propaloval Toma pronikavým pohledem. Tom mu ho vytrvale vracel.
„To ne,“ souhlasil tiše Anis. V nastalém veselí ho slyšel jen Tom. Ten se teď sebevědomě pousmál a vrátil se ke svému běžnému postoji.
„Tohle je moje póza,“ vysvětlil ochotně Bill Noře. Ta se jen usmívala. Znala Toma sice jen chvíli, ale stejně si snadno domyslela, že tohle není tak docela Tomův klasický styl. Ani tento postoj, ani toto oblečení. Ačkoliv to byla škoda, jak si uvědomovala, když si ho znova prohlížela.
Oběd probíhal v překvapivě uvolněné a přátelské atmosféře. Nora byla Simone během prvních pár vět opravdu sympatická a Gordon si překvapivě rozuměl s Anisem.
Tom byl ze začátku celý svázaný. Polykat mohl jen stěží a do hovoru se také nezapojoval zrovna nadšeně. Cítil, jak ho Anis každou chvilku propaluje starostlivým pohledem, a mrzelo ho, že nemůže cítit jeho uklidňující dotek. Když se ho Simone zeptala na přívěsek, který nosil už měsíc nepřetržitě na krku, srdce mu bušilo až v krku. Nebylo to tak, že by se Simoniny reakce bál. Jen se necítil pohodlně, když jí o tom musel říct. Přece jen, ten večer, kdy tento dárek dostal, pro něj byl hodně důležitý z několika důvodů. Simone se zdála být odpovědí překvapená, vrhla po Anisovi rychlý, nečitelný pohled a otočila se na Billa s Andym, kteří spolu o něčem vášnivě diskutovali. Nicméně se od toho okamžiku značně zmírnila její mírná nevraživost vůči Anisovi a napětí opadlo téměř úplně. Jako by ji nevynucený dárek přesvědčil, že Anis jejímu synovi přece jen neublíží.
Prakticky hned po jídle, jako první se musela rozloučit Nora, která musela stihnout vlak. Překvapivě se po jejím odchodu konverzace nezhroutila, jak se Tom obával, protože to byla právě Nora, s kým se Simone po většinu času bavila. Ale konverzace i dál pokračovala mírným tempem.
„Proč jsi tak napjatý?“ přistoupil k němu Anis, když Tom opustil svou rodinu, aby připravil kafe. Pevné ruce ho objaly, ale daly si dobrý pozor, aby se mohl volně hýbat.
„Nejsem napjatý.“
„Vážně?“ výmluvně přejel rty po jeho šíji. Ta napjatá byla.
„No dobrá, tak jsem,“ vzdal se Tom a rukama se zapřel o linku. Věděl, že Anis všechny jeho lži prohlédne. Ale přesto je vždy zkoušel. „Já jen… Nechci, aby na tebe byla tak… Já nevim, hnusná ne. Prostě jen… Ledová, odměřená. Mám rád vás oba. Nechci, aby mě stavěla před volbu.“
„To nechce ani ona,“ upozornil ho Anis. „Jen se o tebe bojí. Od patnácti let nemůže tvůj život nijak kontrolovat. Myslela si, že alespoň nad tvým osobním životem má nějaký přehled.“
„Já vím, tohle všechno chápu, ale… Andyho přijala okamžitě,“ Anis uslyšel v Tomově hlase bolest. „Hned, jak jí o nich Bill řekl, jejich vztah přijala.“
„Andyho znala mnohem dýl a mnohem víc. Navíc… Andy o vás nikdy neprohlašoval ty zlý věci jako já,“ při těch slovech Tom rychle natočil hlavu tak, aby viděl na Anise.
„Ale vždyť je to už tak dávno!“
„Necelých pět let, Tome,“ usmál se na něj smutně Anis. Přitiskl se na něj. „A pro ni to není zase tak dávno. Rodiče vidí čas trochu jinak. Nemyslím si, že na ta slova někdy zapomene. Byly moje největší chyba. Za uplynulý měsíc jsem to řekl už asi tisíckrát, ale…“
„Ale pro ni to navždy budou slova, která od tebe slyšela jako první,“ přikývl Tom. „Chápu, teda aspoň myslím.“
„Je to silná osoba, Tome. Odpustila mi. Odpustila, ale nezapomněla.“
„Ale neomluvila se ti.“
„A tím řekla všechno,“ poznamenal Anis a políbil Toma na spánek. „Nedělej si s tím starosti, maličký. Na vrásky máš ještě čas.“
A Tom ho poslechl. Na terasu se vrátil nejen s kafem, ale i s o něco lepší náladou. Okamžitě se připojil do hovoru. Byl rád, že se Anis usadil těsně vedle něj, a byl nadšený, když se nenásilně zapojil do hovoru i on. Opadly jakési počáteční rozpaky a všichni se celkem bavili.
Nakonec však museli Simone a Gordon jít, aby se vrátili včas domů. Tom už se chtěl zvedat, aby je doprovodil ke dveřím, ale zarazila ho Anisova ruka na rameni. Překvapeně zamrkal, když se Anis nabídl, že je sám doprovodí. Ještě překvapenější však byl, když si všiml Simonina potěšeného úsměvu.
V tichosti došli téměř až ke dveřím. Pak najednou Simone promluvila.
„Víte, Anisi, vy jste zvláštní člověk,“ nadhodila, než stačil otevřít dveře. Tázavě se na ni otočil. „Prezentujete se jako muž bez citů, kterého se nic nedotkne. Ale jste jiný.“
„To všichni z branže.“
„Kluci ne.“
„Ne, ti ne. A právě proto potřebují vás, Andyho a mě… ne?“
„Opravdu jste zvláštní,“ Simone se usmívala. „A máte pravdu. Navíc si myslím, že vám na Tomovi opravdu záleží. Proto tedy… co kdybyste za měsíc přijeli zase pro změnu vy k nám? Mohli bychom předem oslavit narozeniny dvojčat.“
„Myslím, že budou nadšení. A já vás rád zase někdy uvidím.“
„Tak tedy na shledanou.“
„Na shledanou.“
„A, Anisi?“ zadívala se na něj ještě od auta, s jednou nohou uvnitř. „Prošel jste,“ usmála se na něj, rychle nastoupila a odjeli.
Tak prošel, pomyslel si s úsměvem Anis, když zavíral dveře. Vybavil si Andyho slova. Tři zkoušky… Tou první prošel před čtvrt rokem, poslední právě teď. A za ten čtvrt rok se toho mnoho změnilo.
Zastavil se před vstupem na terasu. Na ní se zrovna tři mladíci společně smáli. Věděl, že věkově se mezi ně nehodí. A snad ani ničím jiným. Přesto s nimi právě tráví krásné odpoledne. Jeden by se mohl ptát, kde se stala chyba, ale on věděl, že se žádná nestala. Naopak, právě teď byl přesně tam, kde být měl.
***
Přes pokročilou denní dobu bylo stále téměř až vedro. Anis přemýšlivě mhouřil oči do přece jen zapadající, zářivé koule. Simone mu vnukla nápad. Do Tomových narozenin zbýval víc jak měsíc, a on už pro něj měl dárek. Ale když nad tím teď přemýšlel… Měsíc je spousta času a do té doby určitě ještě něco vymyslí. Proč mu to tedy nedat dřív? A on měl pocit, že právě teď je ta správná příležitost.
„Nad čím dumáš?“ ani nevěděl, kde se u něj Tom vzal, a už ho měl na klíně. Usmál se a sevřel kolem něj paže.
„Jako vždycky, maličký. Nad tebou,“ otřel svou tvář o tu jeho a zlehka ho políbil. Nevěděl, co s ním ten kluk udělal, nikdy nebyl na přehnaně mazlivá, romantická gesta. Ale teď se mu líbila.
„A co jsi vymyslel?“ tělo mu zalil klid a láska, když uviděl Tomův naprosto šťastný úsměv. Teď už bylo vše v naprostém pořádku. Přinejmenším pro nejbližší dobu.
„Pojď se mnou,“ opatrně ho ze sebe sundal, sám vstal, vzal ho za ruku a vedl do patra. Tom nic neříkal, ale Anis věděl, že je napjatý a zvědavý.
„Kam jdeme?“ nevydržel to, když prošli kolem ložnice, koupelny i jeho šatníku a mířili dál k dosud neobydleným pokojům. Anis se pousmál, přitáhl si ho blíž a objal ho kolem pasu. Neodpověděl, jen se zastavil před jedněmi dveřmi. Podíval se na Toma a usmál se nad jeho tázavě, široce rozevřenýma očima. Volnou rukou dveře otevřel a lehce Toma popostrčil dovnitř.
Tom v úžasu pootevřel pusu. Celá místnost byla nově bíle natřená a velká okna měla natočená na západ, takže celý prostor vyplňovaly teplé, měkké oranžové paprsky slunce. Celou tu něžnou nádheru porušovala jen jedna věc – velké černé klavírní křídlo, umístěné u jednoho z oken. Tom doma nikdy neměl ani pianino, natož takovýto klavír. Když kdysi poprvé dostal klávesy, byl z toho naprosto nadšený a považoval to za vrchol luxusu. Jistě, ve studiu měli ty nejlepší nástroje, ale to pořád bylo jen studio.
„Tohle… to… já… Pro mě?“ otočil se na Anise se zářivýma očima. Anise zahřálo u srdce, že ho to tak nadchlo. Hned jak ten nástroj uviděl, vzpomněl si na Tomovy dlouhé prsty a jeho lásku k nástrojům. „K narozeninám?“
„Ne,“ zavrtěl Anis hlavou. „Do narozenin času dost. Jen jsem si říkal, že bys tady měl mít místnost, kde se budeš moct ponořit do hudby, kde budeš moct být sám, když budeš chtít. A tohle mi přišlo jako vhodná kulisa.“
„Kulisa?“ Tom nevěřícně přešel ke křídlu. Zaváhal a ohlídl se na Anise, ale když ten přikývl, opatrně ho otevřel. Zkusmo stlačil jednu klávesu. Spokojeně se usmál, když zazněl jasný, čistý tón. Otočil se na Anise. „Tohle je ten absolutně nejlepší a největší hudební dárek, jaký jsem kdy dostal!“
„Tak to jsem rád,“ i Anis vstoupil do místnosti a zavřel za sebou. „Zahraješ mi něco?“
Celým domem i přilehlým okolím se rozlehla pomalá melodie s jemnými tóny a náznakem dávné, zoufalé tesklivosti duše, která se časem pomalu, postupně změnila v radost milování.
KONEC
Tak… chtěla jsem se nakonec rozepsat, ale teď tak nějak… nevim, co říct. Možná jen…
Strašně bych chtěl poděkovat všem, co tuto povídku kdy okomentovali. Vážně, hrozně moc si toho vážím. A možná i tak trochu doufám, že změnila pohled na tento pár aspoň několika málo jedinců. Protože přinejmenším u mě se jí to opravdu povedlo.
Ještě jednou bych chtěla poděkovat Ywče a Janiie. Za to, že mě k této povídce dokopaly, že mi s ní pomohly. Za to, že jsou a že jsou ochotné si se mnou kdykoliv promluvit. Za tohle všechno je ta povídka věnována především vám dvěma.
To je asi všechno, co jsem měla na srdci. Doufám, že jste příběh maličkého Toma i jeho zachránce ze samoty Anise měly rády tak jako já. A taky doufám, že se někdy setkáme u jiné povídky, třeba i na jiný pár 🙂
Sandra
autor: Sandra Trümper
betaread: Janule
ta povidka byla super 🙂
Oh a ja som to tak strašne chcela dobehnúť kým bude koniec. Nikam som sa nepohla a skončila som ani neviem kde na začiatku. Príbeh sa mi naozaj páči ale teraz mi nejak vôbec nejde čítanie. Buď nemám čas alebo je vonku pekne a mne sa nechce sedieť pri PC alebo sa nedokážem sústrediť. Teraz som dokonca bola chorá. Už mi to pekne lezie na nervy 😀 ale ja si na to raz nájdem čas a všetky diely ti pekne poctivo okomentujem 😀 to som si istá 😀
bylo to moc krásně:)
skvěle jsi to ukončila. bude se mi po tom stýskat :(tři zkoušky-to zní jako nějaká pohádka 😀 a ten tomův ohoz….chci ho v tom vidět 😀
díky moc za tuto povídku 🙂
och… epilog miluju, je naprosto nepřekonatelně skvělej, úžasnej.. prostě.. ty víš.. já už nevím co ti sem napsat.. vše už jsem ti napsala k tobě na blog =o)
tohle je krásná povídka.. nezapomenutelná, hodně moc se ti povedla =o) :-*
Tak to bylo nádherné :)Moc hezky napsaný ten konec 🙂
Sice tenhle par k smrti nesnasim, ale msuela jsem si to precis,t neco me k tomu strasne tahlo ^^
Krasna povidka :)Ah boze hotova jsem z toho 😀
to byla taková nezvyklá romantika. pro mě je ještě pořád strašně zvláštní číst o nesmělém Tomovi, utrápeném ze samoty a Anisovi, který mu nadbíhá a nosí mu modré z nebe. 😀 ale bude to nejspíš tím, že první Tomshido, které jsem kdy četla, byl tvůj slavný Prostitut a ten nasadil neskutečně vysokou laťku. ale je to změna, díky které si čtenář užije tyhle dva charaktery zase tak trochu jinak. 🙂
Miluju tu povídku, je neskutečně moc krásná:-).
miluju tenhle pár. skvělý 🙂
Tak tohle byla.jednoduše bomba. Snad ještě nikdy jsem nečetla něco tak romantického. Klobouk dolů Sandro. A pokud jde o tenhle pár, vidím ho poprvé a přijímám s nadšením. So sweeeeet ^^ 😀
Nádherná povídka. Moc ráda bych si přečetla víc takových. Fakt moc krásná povídka