autor: Fabiana
-Bill-
Opatrně jsem vyhlédl ven. V okolí nikdo nebyl. Kasárny byly skryty ve tmě; vojáci již byli uvnitř. Vystoupil jsem z keře a pokynul Tomovi, aby mne následoval.
Plížili jsme se okolo zdí. Skrývat se ve stínech nebylo těžké, zóna boční cesty nebyla osvětlena. Jediná lampa visela až u hlavní brány. V tom spočíval kámen úrazu. Jestli nás uvidí, náš plán ztroskotá. Nesmím to dovolit.
Tom mi náhle poklepal na rameno. Podíval jsem se na něj, ale neviděl jsem ho; jen malé červené světélko, které se vznášelo sto sedmdesát centimetrů nad zemí přibližně v místech, kde se nacházela cesta. Strhl jsem Toma k zemi. Ještěže jsou tihle lidé kuřáci.
Podle kašle jsem poznal poddůstojníka. Ten mě nikdy neměl rád. Minul nás. Neviděl nás.
Pokračovali jsme v cestě. Čekal bych, že budu nervózní, ale nebyl jsem. Byl jsem ledově klidný a věcný. Ale Tom z toho musel mít hrůzu. Držel jsem ho za ruku a on se mnou nechal vést.
-Tom-
Brzy jsme dorazili k bráně. Světlo lampy dopadalo na Billův kamenný obličej a propůjčovalo mu téměř děsivý nádech. V jeho očích nebyl ani náznak strachu. To já jsem byl ten „posranej až za ušima“, jak by řekl strýček.
Můj zrak spočinul na budově vedle brány. Naší výhodou bylo její malé okénko. Nemohli by nás vidět, ani kdyby se v tuto chvíli dívali ven. Prostě by nemohli. Viděli ale bránu. Jak jen ji chce Bill otevřít, aby si toho nevšimli?
Přistoupil k ní a mne táhl s sebou. Šel pomalu, přikrčen, aby ho neviděli. Snažil jsem se o tutéž nenápadnost, ale těžké vojenské boty jsem neznal ještě tak dokonale jako on, takže mé kroky byly o něco hlasitější. Naštěstí ne o moc.
Když jsme dorazili až k bráně, Bill se ohnul a z ponožky vytáhl kožený váček. Malý klíček se zaleskl ve světle lampy a Bill jej pomalu zasunul do zámku.
Otevřel jen malá dvířka v bráně. Byla tak nenápadná a z okna absolutně neviditelná. Nervozitou se mi podlamovala kolena, na zbabělost teď ale nebyl čas.
Jako kočka se Bill prosmýkl dvířky a já jsem ho následoval jako… Přinejmenším jako nosorožec. Pak dvířka opět zamkl a táhl mě dál tmou.
Pod nohama mi praskaly drobné větvičky; podle toho jsem poznal, že jsem v lese. Ale byl to velmi zvláštní les. Byl jsem v noci v lese mockrát. Tady nebyl slyšet vítr ve větvích stromů. Ani žádné zvuky, které by nasvědčovaly tomu, že zde ten les skutečně je. Dokazovaly to jen stromy, o něž jsem občas zavadil. Nepřemýšlel jsem o tom do detailů.
Nemohl jsem ani sledovat čas. Nedokázal jsem to. Pořád byla tma a my jsme spěchali. Bill mě táhl za sebou. A pak jsem zakopl. O kořen nebo něco – zaryl jsem se obličejem do hlíny. Byla vlhká. Uvědomil jsem si, že prší.
To už u mě byl Bill. Popadl mě za paži a vytáhl na nohy. Nebyl ani trochu udýchaný.
„Musíme jít dál, Tome,“ naléhal. „Vím, že jsi unavený, taky jsem, ale musíme jít. První noc je důležitá. Musíme se dostat co nejdál, než si na ranním nástupu všimnou, že chybíme!“
„Jak-Jak-„
„Jak dlouho ještě půjdeme? Já nevím, ale prosím tě, pojďme!“
„Jak dlouho už prší?“
-Bill-
Zdvihl jsem hlavu. Jemné kapky mi dopadaly na obličej a chladily mne. Aniž jsem si to uvědomil, byl jsem úplně promočený. A byl to krásný pocit.
Usmál jsem se a přitiskl se k Tomovi.
„Musíme jít,“ upozornil mne.
„Já vím. Nejradši bych zůstal tady, ale nesmíme. Po rozednění si odpočineme. Slibuju.“
Políbil jsem ho na tvář a běželi jsme dál.
Tma začínala ustupovat.
Věděl jsem, že bude brzy ráno. Ale ještě nejsme dost daleko!
„Musíme si pospíšit, Tome! Tohle je nebezpečná zóna!“
Rozběhl jsem se rychleji. Tom klusal kousek za mnou.
„Já už nemůžu!“ křičel zoufale.
„Musíš! Už to není daleko, prosím tě, vydrž!“
Běžel. Běžel o život. Doslova. Kdyby nás chytili, zabili by nás.
„Kam se musíme dostat?“
„Do t-tunelu…“
-Tom-
Lapal jsem po dechu. Nemůžu! Podlamovala se mi kolena, přesto jsem se stále snažil vyrovnat s Billem tempo. On byl ale trénovanější než já. Byl na tohle zvyklý, přece je voják. Zatímco já jsem jen obyčejný povaleč. Nejsem zvyklý na dlouhé běhy.
Najednou pode mnou poklesly nohy, chvíli jsem letěl vzduchem a opět jsem se obličejem zaryl do vlhké hlíny. Bill mi pomohl vstát, já jsem ale opět spadl.
„Moje nohy! Bille, prosím… Už vážně nemůžu…“
Bill byl ale neoblomný. Znovu mě vytáhl na nohy a já se pokoušel udržet, dokonce se mi podařilo udělat několik kroků vpřed, pak jsem ale zase spadl. Nemůžu dýchat.
-Bill-
Takhle to nepůjde.
„Už je to jen kousek, ani ne kilometr, poznávám tenhle kámen. Má tvar penisu, když se díváš shora. Ponesu tě. Vylez mi na záda.“
Poslechl. Pevně se mě chytil a já jsem se vydal vpřed.
Po několika minutách mi došlo, že to nebyl úplně ten nejlepší nápad. Tom byl vysoký skoro jako já, ale o něco těžší. Stěží popadám dech. Tohle bych nikdy nedokázal, kdybych neabsolvoval tak tvrdý výcvik. Na opozdilce a ty, kdo „už nemohli“, měli bič. Jak říkali, přežili jen ti nejsilnější. Tahal jsem mnohem těžší břemena.
Přesto jsem zjevně vyšel ze cviku.
Má duše je silnější než tělo. Stačí chtít. Dostaneme se na určené místo.
Konečně vidím ty správné kameny. Tady je tunel. Tedy něco jako tunel. Pokládám Toma na zem a s menšími obtížemi odsunuji jeden z kamenů. V tomto jsem se nemohl splést. V tomhle lese je spousta kamenů, skal a podobných věcí, ale jen v jedné z nich je tunel. Tedy spíš jeskyně. Můžeme tady přečkat první den.
„Pojď dovnitř,“ houknu na Toma. Připlazil se po čtyřech a já jsem vchod opět zakryl kamenem.
-Tom-
Bill tu jeskyni zakryl moc rychle, takže jsem si ji nestačil prohlédnout. Natáhl jsem ruce do stran; byla široká asi metr a půl a nejspíš i dost dlouhá, protože jsem se mohl bez problémů natáhnout, místa bylo dost. Bill sebou praštil vedle mě. I on prudce oddechoval.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se po chvíli.
„Jo. Děkuju ti. Zachránil jsi mě… Už zase.“
„Miluji tě,“ vydechl a přitiskl se ke mně. Objímal mě kolem pasu. Přitiskl jsem ho k sobě. Tak tohle mi chybělo.
autor: Fabiana
betaread: Janule
já jsem tak ráda že teď vychází za sebou je naprosto skvělá x))
Uh, doufám, že jim to vyjde! Musí! Tak honem dál… 🙂
Super díl jako vždy! Jen doufám, že je tam nikdo nenajde…
aahh..uplně sem cítila s nima…..chudák Tom..:(…ale Bill je hustejj..takovej výcvik..:D..představa Billa na vojně mě vzrušuje.:D
Úplně jsem si oddechla, když to dokázali a dostali se do bezpečí.
Byl to teda pěkně napínavý díl. Doslova jsem hltala každé slovo.
Vážně skvělé, doufám, že to dobře dopadne.