autor: Deni
„Tati?“ zopakuju, když na mě jen mlčky zírá, a omotám si kolem sebe paže. Z chodby jde zima, a navíc mi není příjemné, jak na mě táta kouká. „Co tady děláš?“
Ignoruje mou otázku a bez pozvání vejde dál do bytu. S povzdechem za ním zavřu dveře a beze slova si jdu do koupelny alespoň pro tričko. Vždycky je takový, když se mu něco nelíbí, mlčí a dělá, co uzná za vhodné. Když se o pár chvil později vrátím do obývacího pokoje, táta stojí uprostřed místnosti s rukama založenýma na hrudi a pohled, který mi věnuje, nevěstí nic dobrého.
„Tak jo, co jsem udělal?“ Tenhle jeho postoj a pohled znám moc dobře. Častěji než mně ho však v minulosti věnoval Billovi. Čekám, že dostanu přednášku, i když netuším, za co. Nicméně když začne spolupachatel účastnící se na mém početí mluvit, krve by se ve mně nedořezal.
„Proč jsi mi neřekl, že ses na konzervatoř nedostal? Co se stalo, Tomasi? Tolik jsi přece dřel!“
Zaskřípu zubama, ale poznámku, že v mém rodném listě stojí Tom a ne Tomas, radši zase spolknu. Stejně si mě bude dál oslovovat tak, jak se mu zlíbí. „Asi jsem nedřel dost,“ odpovím mu a napodobím jeho postoj. Vím, že teď lžu, málem jsem vypustil duši při přípravě na přijímačky, ale to nic nemění na tom, že se mi nelíbí jeho přítomnost v mém bytě, že ho chci pryč a ve vzteku na něj prsknu cokoliv. Chci ho dostat pryč, co nejdál od Billa, který spí vedle.
„Můžeš mi to nějak rozumně vysvětlit?“ pokračuje dál táta a otázku, kdo mu vlastně o mém nepřijetí řekl, úspěšně ignoruje. „Vrazil jsem do tebe takových peněz, to ses nemohl aspoň pořádně snažit?!“
„Nekřič, prosím tě, tati, nekřič,“ pohledem střelím ke dveřím, za nimiž spí mé nic netušící dvojče. Nechci, aby ho vzbudil, aby se ti dva vůbec potkali. Už jen fakt, že se opravdu nenávidí, by nepřinesl nic dobrého, a přidejte k tomu to, že Bill leží v mé posteli nahý, a průšvih by byl na světě. „Snažil jsem se. Snažil jsem se, ale asi jim to holt nestačilo a byli tam lepší, než jsem já. Promiň za můj neúspěch.“
„Promiň si strč někam, Tomasi! Vyhazoval jsem ty peníze naprosto do vzduchu! Co na tom, žes studoval tanec o dva roky dýl než ostatní, stejně jsi to nedokázal pořádně využít ve svůj prospěch! Podívej se na sebe, to si říkáš můj syn?!“
Jeho slova mě bolí. Vím, že jsem ho zklamal, vím to moc dobře, ale tohle si nezasloužím. Moc dobře ví, co všechno jsem tanci a baletu už od dětství obětoval, tohle si od něj prostě nezasloužím. Nikoho to nebolí a nemrzí víc než mě, že jsem neuspěl, tak ať, proboha, mlčí! Mám chuť na něj vykřičet všechno, co se mi teď honí hlavou, ale táta mi nedá šanci a rovnou pokračuje.
„A navíc, pak si ke mně nakráčí ten spratek, a ještě si dovoluje, říct si o prachy! Jak si to představuje?“
Nechápavě zamrkám a zmateně sleduju, jak táta začne kroužit kolem konferenčního stolku. Jakej spratek? Jaký peníze? O čem to mluví? Už, už se ho chystám zeptat, když si najednou vzpomenu na večer před pár dny.
———-
„Jsem doma,“ ozve se z chodby hned poté, co se dveře s hlasitým bouchnutím dovřou. Odložím talíř s večeří na stolek před sebou, a s mírným úsměvem přivítám Billa, který se jako velká voda vřítí do obýváku a za sebou nechává cestičku svých svršků. Zase pak půjdu a budu je po něm sbírat, už se fakt těším.
„Kde jsi byl? Dáš si večeři?“ zeptám se ho a automaticky jdu do kuchyně připravit další porci kuřecího salátu. Za poslední dobu jsem si zvykl, že Billa krmím, uklízím mu a prakticky všechno dělám pro něj. Možná to dělám podvědomě jako kompenzaci za to, jak ho neustále odmítám.
„Něco si zařídit,“ dostane se mi krátké, rázné odpovědi a já už teď vím, že bráchu něco, nebo někdo hodně rozladil. Posledních pár dní byl jako sluníčko, pořád kolem mě skákal, tohle je docela razantní změna. Postavím před něj skleničku s kolou, a když se konečně bez vrtění usadí v křesle, do klína mu položím misku se salátem. Jakmile se ho zeptám, co se stalo, spustí se ohnivá spoušť.
„Ten idiot si na mě dovolil řvát, nadávat mi, a nakonec mě vyhodil! Chápeš to, mě! Měl bejt vděčnej, že sem za nim vůbec šel, ale to né, to on si musel zase rejpnout a zanadávat si, a ještě mi řekl, že pro mě nic dělat nebude, že to není jeho povinnost! No chápeš to?!“
„Kdo?“
„Ten kretén! Normálně se na mě díval tak arogantně, že sem měl chuť mu vrazit tužku mezi oči!“ S hlubokým nádechem se spustí další příval nadávek na osobu mě stále neznámou. Jen s mírným úsměvem pozoruju, jak se Bill vzteká.
———-
„To ty si ten kretén, kterýmu chtěl vrazit tužku mezi oči?“ zeptám se, když si dám dvě a dvě dohromady, a vůbec mě nenapadne, že bych mohl tátu rozohnit ještě víc, než už je. O své hlouposti se však přesvědčím v další vteřině, když na mě začne ječet tak, jako snad ještě nikdy. Jen stěží zachytím jeho každé třetí slovo a ani tak to rozhodně nejsou hezká, láskyplná slova. Nehledě na to, že se opravdu hnusným způsobem vyjadřuje o mém dvojčeti. Ale přerušit se mi ho nepodaří, mele si svou, ječí na mě, chodí po obýváku, dupe a je jak utržený ze řetězu. Jen se opravdu modlím, aby teď Bill nevylezl ven. Myslím, že by ho otec na místě zabil.
„Už jsi skončil?“ zeptám se ho, když mu v půlce věty dojde dech. „Opovaž se o něm ještě někdy takhle přede mnou mluvit,“ pokračuju dřív, než se táta stihne vzpamatovat. To, co všechno o Billovi řekl, si jen tak líbit nenechám. Ať chce nebo ne, ať se mezi nimi stalo cokoliv, furt je to jeho syn a takhle o něm mluvit prostě nebude. „Je to tvůj syn, tak si to, proboha, uvědom! Co ti udělal tak hroznýho?“
Táta mě jen propaluje pohledem, ale nic ze sebe nevymáčkne. Možná jsem ho zaskočil, nejsem ten, kdo by mu někdy odmlouval a odporoval. Ale nikdy jsme se my dva nehádali o Billa.
„Proč na něj nejsi aspoň trochu pyšnej, tati? Dokázal toho víc než já!“
„A co ten spratek asi tak dokázal?“ ušklíbne se táta a v tu chvíli mám chuť mu, jako Bill, vrazit při nejmenším kluku mezi oči. Jak o něm může mluvit takhle ošklivě? Dal mu život! Odteď mě nedrží zpátky už nic.
„Dostal se na konzervatoř místo mě! A to i bez tvejch peněz!“
Bill
Je to asi pět minut, co mě z dokonalého snu o tom, jak jsme s Tomem někde na prosluněné pláži, vzbudil šílený řev. V první chvíli jsem chtěl vyběhnout ven a zjistit, co se děje a kdo na koho tak ječí, ale pak jsem v tom všem poznal jeho hlas.
Jako první jsem jen strnule ležel stočený pod peřinou a přál si, aby odešel. Nechtěl jsem ho vidět. Ale když pak začal na Toma ječet, že jen kvůli tomu, že je naprosto neschopnej, a že i taková nicka, jako jsem já, je schopná se dostat na Akademii, už to nešlo. Nemůžu ho nechat na Toma tak řvát. Nedal mi pro něj peníze, aby se mohl dostat na školu, tak ať teď mlčí.
Natáhnu na sebe jedno z Tomových triček a spodní prádlo a pootevřenými dveřmi vykouknu do obýváku. Mám štěstí, že táta stojí zády ke mně a nevidí mě, ale to, jak se Tomovi hrůzou rozšíří oči, stejně jeho pozornost přitáhne a za pár vteřin už se jeho nenávistný pohled vpíjí do mé osoby.
„Ty!“ zavrčí táta nenávistně a než se stihnu nadát, za doprovodu Tomova výkřiku se ke mně přiřítí, rozrazí dveře tak silně, až mě uhodí do obličeje a přirazí mě ke stěně hned vedle nich. Lapám po dechu, z nosu mi proudem valí krev a já se nezmůžu na nic jiného, než jen vyděšeně sledovat otcův výraz. Bojím se ho, poprvé v životě se ho opravdu bojím.
„Jak se opovažuješ krást příležitosti mému synovi?! Seš obyčejná nicka, nic víc, tak by ses podle toho měl i chovat!“ křičí dál a při každém slově se mnou zatřese tak, že se hlavou odrazím od stěny. Bolí to, hrozně to bolí, ale nejsem schopný se mu bránit. S otcem jsem si zažil už hodně, ale v životě na mě nevztáhl ruku. Jsem naprosto šokovaný.
„Pusť ho! Okamžitě ho pusť!“ ozve se tátovi přes rameno a za pár vteřin ode mě Tom otce odtáhne. Jeho tělo se přede mnou objeví jako štít a já jsem vděčný, že je tu teď se mnou. Nezvládnul bych otci čelit sám. „On je taky tvůj syn, proboha! Měl bys na něj být pyšnej, že se tam dostal! Já totiž jsem! Co si to za otce?!“
„Pyšnej? Na něj?“ odfrkne si Jörg a myslím, že nebýt Toma, vrhne se po mně znovu. „Na něj nebudu pyšnej nikdy za nic! Je to nula, nula, která ti ukradla sen, Tomasi, copak to nevidíš?!“
„Vypadni,“ zasyčí Tom smrtelně klidným hlasem. Jeho tělo se proti mně třese vztekem a to, jakým způsobem se dívá na otce, mi až nahání hrůzu. Nikdy jsem ho neviděl opravdu naštvaného, myslel jsem si, že to ani neumí, ale Tom mi teď ukázal opak. „Slyšel si? Vypadni, hned!“
„Tomasi, já tě varu-„
„Vypadni! Hned! Teď!“ zařve Tom tak mocným hlasem, až nadskočím leknutím. Bázlivě mu položím ruku na rameno a jemně stisknu. Chci ho uklidnit, když je klidný on, jsem i já. Ale když táta vykročí směrem k nám, přitisknu se těsně na Tomova záda a mám tendenci jej obejmout. Potočí hlavu ke mně a přes rameno tiše zašeptá, že už se mi nic nestane, že to nedovolí, a opět pak hlasitě vyzve tátu k odchodu.
„Je ti jasný, že už si u mě ani neškrtneš, Tomasi? Zahazovat se s tím spratkem, co se objeví jenom tehdy, když potřebuje peníze, jak si to vůbec mohl udělat? U mě si skončil!“
„Kreténe,“ usyknu potichu, že mě mohl slyšet jen Tom, který mi silně stisknul ruku. Jak si to, sakra, otec představuje?! Já ty peníze přece nechtěl pro sebe!
„Radši s ním než s tebou, tati. A teď už vypadni,“ vyzve ho Tom, pro mě naprosto nepochopitelně, klidným hlasem. Cítím pod prsty, jak se klepe vzteky, a přesto na tátu mluví naprosto klidně, vážně to nechápu.
Otec ještě pár vteřin stojí a jen nás oba nenávistně propaluje pohledem, pak se otočí a s hnusným, ledovým „Skončils,“ odejde. Oba s Tomem stojíme v tichu ložnice a teprve až ve chvíli, kdy vchodové dveře hlasitě oznámí odchod našeho otce, oba se zhluboka nadechneme.
„Panebože,“ vydechne Tom o vteřinu později a prudce se na mě otočí. „Jsi v pořádku? Ten kretén!“ Posadí mě na postel a okamžitě začne zkoumat můj stále krvácející nos. Jen se na něj jemně pousměju a chytnu ho za ruku. Bolí to jako čert, ale teď jsou důležitější věci, které musíme vyřešit. Když se ale nadechnu a pokusím se mluvit, Tom mě rázně umlčí, vyběhne z místnosti a za chvíli se vrátí s lékárničkou a slovy, že s tím něco udělá a zase mě spraví. Tomu jsem se opravdu musel zasmát, ale v další chvíli jsem usykl bolestí, když mi začal opatrně otírat krev.
„Je mi to tak líto, Billa, tak líto,“ mumlá Tom a veškerý jeho vztek je pryč. Zůstal jen můj starostlivý Tom, který mi tamponem co nejjemněji otírá nos od krve. „Vážně je mi to líto,“ spustí nanovo, když odhodí tampon stranou a začne zkoumat poškození mého obličeje. Usyknu bolestí, když se mě omylem na kořeni nosu dotkne silněji, a Tom spustí další příval omluv. Ale proč? On nic neudělal!
Zastavím jeho pokusy o to, hladit můj nos. „Přestaň se omlouvat, není přece tvoje chyba, že náš otec je idiot.“
„Ale-„
„Žádné ale, Tome, ty za nic nemůžeš. To já bych se měl omlouvat tobě. Kvůli mně je na tebe otec naštvanej a prakticky tě taky zavrhnul.“ Vážně je mi to líto. Nechtěl jsem, aby se něco takovýho někdy stalo. Možná jako kluk jsem si přál, aby otec měl radši mě než Toma, ale teď jsem si rozhodně nepřál, aby ho táta poslal k čertu, stejně tak jako mě. Tom si to nezasloužil, vždycky dělal to, co po něm táta chtěl, a teď jenom díky mně přišel o jeho přízeň.
„Na to kašli, Billa, mně je ukradenej. Ukradenej, rozumíš? Ty jsi pro mě důležitější!“ Než se naděju, Tom mě pevně obejme. A já se mu ani nesnažím bránit. Je mi u něj tak hezky, jeho náruč je tak příjemná a horká. Vážně je mi u něj dokonale.
„Mám tě strašně rád, Tomi, strašně moc rád!“ obejmu ho silně kolem krku. Rád bych mu řekl, že ho miluju, zasloužil by si to, ale nechci říct něco, co ještě není pravda. Miluju ho, už teď vím, že bych pro něj udělal všechno, ale ještě to nechci říct nahlas. Celá tahle změna proběhla moc rychle, nejdřív si sám musím zvyknout na své city, až pak je můžu vyznávat Tomovi.
„Já vím, zlato, já vím.“ Pousměju se při novém oslovení, které použije. Zvyknul bych si na to. „Proč si po něm chtěl ty peníze, Billa? Víš, že bych ti pomohl, kdybys mi řekl.“
Povzdechnu si, „Protože ty peníze byly pro tebe,“ zamumlám potichu. Kdyby šlo jen o mě, nikdy bych si otci o peníze neřekl. Neudělal jsem to nikdy před tím a neudělal bych to ani teď, problém ale byl, že právě Jörgen Kaulitz je ten jediný, kdo by dokázal dát dohromady takové množství peněz, aby to pokrylo náklady na Tomovo vystoupení.
„Pro mě? Proč, ty blázne?“ Tom mě obejme kolem pasu a já si mu automaticky položím hlavu na rameno. S povzdechem zabořím nos do jeho trička a za pravidelného vdechování jeho vůně jdu s pravdou ven. Tom jen mlčky poslouchá mé vyprávění o tom, jak mě otec seřval na tři doby a než jsem se vůbec dostal k tomu, proč ho žádám o peníze, vyrazil mě ze své kanceláře s tím, že už mě nikdy nechce vidět. Chtěl jsem mu to přání splnit, sám jsem o jeho přítomnost nijak nestál, ale dnešním ránem se to trochu zvrtlo. Když domluvím, je to Tom, kdo si hluboce povzdechne a přivine si mě k sobě ještě pevněji.
„Já ty peníze mám.“
Popotáhnu, než si uvědomím, že ten pohyb bude bolet, a s pár kapkami slz bolesti v očích zamžourám zmateně na Toma, v jehož objetí je mi naprosto nádherně, jako by nic špatného neexistovalo. „Co?“
„Mám ty peníze,“ zopakuje mi, a hned pokračuje, „Šetřil jsem si každý cent, co mi kdy táta dal, plus výplaty. Neutrácel jsem, jen za to nejnutnější, mám dost na to, abych to všechno zaplatil, a možná mi ještě zbyde.“
Zběsile začnu vrtět hlavou. I kdybych se měl do smrti zadlužit, najdu způsob, jak to zaplatit sám, ale Tom na to nedá ani cent. Tohle je moje omluvná akce za všechno to, co jsem mu během všech těch let provedl, nebude si to sám ještě financovat! Když své protesty ale vyslovím nahlas, Tom mi s úsměvem položí prst na rty a argumentuje proti mně tím, že pokud by neměl vložit peníze do realizace svého snu, pak už neví, do čeho jiného. Já sám bych věděl o spoustě věcí, ale Tom má pravdu. Pokud je to jeho rozhodnutí, nezabráním mu. Maximálně pro něj můžu udělat, co nejvíc budu sám moct.
Ať chci nebo ne, nakonec s ním musím souhlasit, čímž si vysloužím od Toma polibek s příslibem toho, že spolu všechno zvládneme. Věřím mu, je to přece Tom.
———-
Tom
„Tak co, volal jsi tam? Co ti řekli?“ Položím před Billa hrnek s cappuccinem, o které si řekl, a lehnu si do postele k němu. Skoro okamžitě se ke mně přitulí a já ho s úsměvem obejmu kolem ramen. Ještě pořád tomu všemu nemůžu uvěřit. Opravdu se stalo to, v co jsem si nikdy netroufnul ani doufat, Bill leží v mém náručí a snad až spokojeně vrní. Konečně věřím, že všechno špatné je za námi a čekají nás už jen ty dobré věci.
„Řekli mi, že mám přijít, až mi bude líp,“ usměje se na mě bráška. Na pohovor, který měl mít dnes ráno v nějakých novinách, neměl po ranním incidentu s tátou ani pomyšlení. A nehledě na jeho oteklý, bolavý nos. Jsem rád, že mu dali další šanci, byla to práce, o kterou snad Bill doopravdy stál a mohl by ji dělat i při studiu na Akademii.
„A nepotřebujou tam ještě někoho?“ šťouchnu do něj jemně. „Teď jsme bez práce oba.“
„Nedělej si z toho srandu, není to vtipný! Víš, že si to vyčítám. Mám pocitu, že ti všechno jenom celej život kazím,“ zamumlá Bill a já ho s povzdechem stisknu v objetí o něco silněji.
„Není tvoje chyba, že je náš otec naprostej idiot, tak si to nevyčítej, Billa. Najdu si něco jinýho a bude nám fajn, hm? Uvidíš.“
„Ale-„
Jeho protesty umlčím ve chvíli, kdy si na něj lehnu a uvězním ho pod sebou. „Žádná ale, hm? Billa?“ zamumlám tiše proti jeho rtům a políbím ho. Jeho odpovědí je jen stejně tiché zamručení do našeho polibku, což mě přinutí se usmát.
„Nastěhuj se ke mně,“ vydechnu po dalším dlouhém polibku. Vím, že je to všechno možná moc rychlé, ale vzhledem k tomu, co všechno se za poslední měsíce stalo, mi to připadá jen jako další rozumný krok. Chci ho mít pořád u sebe, a stejně tady prakticky už celý měsíc bydlí, po celém bytě se válí jeho věci a já si tak hned připadám víc doma. Tak proč to neudělat oficiální?
Bill pode mnou celý ztuhne. „Nastěhovat se sem? Jako se všema věcma, botama, taškama a tak? Bydlet s tebou?“
Zasměju se a opět jeho rtům věnuji další polibek. „Přesně tak, bydlet se mnou, nastěhovat se sem i se všema svýma krámama – Au!“ rozesměju se, když mě s načertěným výrazem praští do ramene. „No tak, Billa, hezky řekni: „Ano, Tomi, nastěhuju se sem, budu s tebou bydlet.“ Hm? No taaak, zlato,“ mumlám mezi jednotlivými polibky, zatímco se Bill pode mnou směje a kazí mi tak veškeré pokusy jej pořádně políbit.
Stojí mě to sérii dlouhých, procítěných a zpočátku lehce vynucených polibků, než ze sebe Bill se smíchem vypraví větu, kterou jsem tak moc chtěl slyšet. „Ano, budu tady s tebou rád byd-uhm!“ Zbytek jeho věty se ztratí v mém polibku. Když se od sebe pak po nějaké době konečně odtáhneme, oba se rozesmějeme a já jen zlehka políbím špičku jeho bolavého nosu.
Nemůžu být šťastnější. Miluju ho.
autor: Deni
betaread: Janule
Já je taky miluju…A co e týče jejich otce…Mor na něho, bídáka!
Dokonalý..♥ Vždycky při dočtení týhle povídky mám tak dobrou náladu..:)*** Moc se těším na další díl..;) Ten táta byl celkem vostrej..:D 🙂 Snad se už nic nepokazí..;)**
jaj mam takove tuseni zhe se zas za chvili neco posere:D:P
jaj mam takove tuseni zhe se zas za chvili neco pos*re:D:P
oooo,blbec Jörg ae co už je to konečně všechno ok to jsem ráda a vypadá to na překrásnej život až do smrti xDDD
Ale stejnak…podle mě je to nějaký moc v pohodě teď nevim nevim no :DDD
Otec je kretén..co víc dodat. Ale ti dva jsou opravdu nějak moc v pohodě, cítím problém…
Ten ich tatko je teda pekný idiot. Ako môže byť takýto na svojich synov? To fakt nechápem. Čo mu urobili? Je pravda, že Bill bol v minulosti naňho určite drzý, ale zase odtiaľ-potiaľ, predsa len tak neprídem a jednu mu nevrazím. No, je to proste psychopat. Ale strašne sa mi páčila veta "To ty si ten kretén, kterýmu chtěl vrazit tužku mezi oči?" xD to bolo také milé od Toma 😀 taká pekná úprimná otázka :D… Som rada, že je to medzi Billom a Tomom takto v pohode, a že Bill sa ide k Tomovi nasťahovať. Je to super 🙂