Innocent BawdyHouse II 56.

Tom: Ne… jistě, že ne. (Šeptnu po chvíli ticha. Z kleku na sedačce se na tebe chvílí dívám, jak ji zvedneš ze země a něco si s ní začneš žvatlat. Zamračím se, vadí mi, že ti víc záleží na ní než na mně. Nějakou dobu tě pozoruju a potom taky vstanu.) Víš co? (Řeknu rozpáleně. Pak si uvědomím svůj tón a trochu se zklidním.) Ale nic… (Dodám tiše a odejdu nahoru. Osprchuju se a oblíknu si čisté věci, potom projdu kolem tebe a vezmu si v lednici nějakou svačinku.) Myslel jsem, že na první noční odejdu s dobrou náladou… jenže u nás nejspíš nejde opustit barák bez toho, abys neměl nějaký problém. (Přejdu ke dveřím a obouvám se.) Snad si to tady užiješ… já budu taky šíleně nadšenej, když tam budu celou noc sám, a ještě s otrávenou náladou, že mi ani nedáš pusu na rozloučenou. (Podívám se na tebe a jenom na mě divně koukáš.) Tak ahoj. (Odejdu a bouchnu hlasitě dveřmi. Zapomněl jsem si doma mobil a klíče od bytu, ale vzpomenu si na to až u auta, a to už je mi jedno, vracet se za tebou nebudu.)

Bill: (Zakroutím hlavou. Já mám nějaký problém? To, že nechci šoustat před malým miminem, je problém? Nejsem jakový nymfoman jako Tom. Myslí si, že upřednostňuju malou před ním, ale pokud vím, tak on už není malé dítě a mohl by ledasco chápat. Ovšem někdy mi přijde, že se chová jako malé děcko, hůř než malá. Za tu práci si může on sám. Já mu už několikrát nabízel to místo ve firmě, kde začínám, ale on je Tom na to moc hrdej. Dělal by řidiče a měl by tolik peněz za tak málo práce. Ale hlavně, že ho vyhodí, odkud můžou.

Mám Toma nehorázně rád a nedal bych ho s malou za nic na světě, ale měl by si uvědomit, že už není na světě sám. Má dceru, kterou on sám chtěl, tak by se podle toho mohl někdy chovat. Mně vyčítá, že jsem pořád unavený, podrážděný a někdy na malou přecitlivělý, ale ať si s ní je doma. Miluju naši holčičku a musím říct, že je to zlaté dítě. V noci se vzbudí jednou, někdy spí dokonce celou noc. Ale má své dny, kdy je protivná a řve jak tur bez jakékoli příčiny. Když ji položím na koberec, abych se šel napít, a ona začne ječet na celé kolo, koho by to nevytočilo. Nemůžu ji pořád nosit na rukách, na koberci má hračky, netrpí hlady, ani žízní, plenku má vyměněnou a stejně řve, protože se jí nevěnuje dostatečná pozornost. Povzdechnu si. Takhle to dál nejde. Jestli si s Tomem nepromluvíme, tak se nic nevyřeší, ale takhle to on dělá vždycky. Uteče, než aby musel něco řešit. Je dospělý. Já taky neutíkám, když se malá posere až na záda a já ji musím celou převlíkat a utírat. Vezmu telefon a vytočím Tomovo číslo.)

Tom: (Můj telefon leží na chodbě na botníku, kde začne vyzvánět. Já nasednu do auta a odjedu na místo. Vystřídám se s kamarádem, zajdu si na záchod a sednu si k pultu, kde si začnu prohlížet nějaké časopisy, stejně sem moc lidí přes noc nechodí. Ze začátku je to dobrý, ale potom jsem unavenější a mrzutější. Štve mě, že nemám ten mobil, chtěl bych ti zavolat. Jen tak tam sedím, za celou noc přijedou asi dva lidi natankovat a jeden kluk se stavil pro kondomy. Vypadal srandovně, červenal se až za ušima, ale ta holka, co se culila za dveřmi, byla fakt kost. Ráno mě pak přišla vystřídat nějaká nová holka a mohl jsem odjet. Stavil jsem se ještě v obchodě, nakoupil jsem běžný nákup – pečivo, sýry, jogurty, nějakou zeleninu a ovoce. A taky nějaké ty papací sračky ve skleničce pro malou, protože s ní budu doma přes oběd sám, Bill mi říkal, že má něco v té jeho práci.

Když potom nasednu do auta, tak jsem unavenější ještě víc než v noci. Snažím se to nějak dojet domů, je to už jen 5 minut od domu. Na malý moment přivřu oči, nevědomky vjedu do protisměru a pak už uslyším jen troubení a nic nevidím. Až za pár vteřin, kdy otevřu oči, si uvědomím, co se stalo, ležím nepřirozeně na zádech, do stehna mě tlačí volant a jednu nohu mám nepřirozeně zkroucenou u pedálů.) Sakra! (Usyknu, když se snažím pohnout. Začnu šmátrat rukama a uvědomím si, že auto leží v příkopu na střeše. Začnu sebou škubat, ale nemůžu se odsud dostat a cítím, že mi po čele teče pramínek krve dolů do vlasů. Začnu hned panikařit, že jsem do někoho narazil, že jsem někoho mohl zabít!

Najednou se otevřou dveře na mojí straně, kde nějaká starší, asi čtyřicetiletá paní na mě něco mluví. Nerozumím jí, vytáhne mě ven a ležím v trávě. Rozhlídnu se a uleví se mi, když nevidím žádné další rozmlácené auto. Ta paní chce zavolat sanitku, ale řeknu jí, že je to v pořádku. Jen se rozhlížím, vidím na náš dům, je to odsud asi 200 metrů. Vysvětlí mi, že mě viděla vjet do protisměru, troubila na mě a zastavila, ale já jsem jednoduše projel přes silnici a vjel do příkopu, kde se auto převrátilo. Začne mi utírat to čelo a jediné, na co myslím já, je, že jsem ten největší idiot na světě a prosebně upírám pohled do našich oken.)

Bill: (Když jsem zjistil, že má Tom mobil doma, vrátil jsem se za malou. Povzdechnu si. Malá se na mě dívá a pořád mi do ruky podává kostky, se kterými si hraje na zemi. Usměju se, když se na mě dívá. Po nějaké době jí nachystám mlíko, přebalím ji a převleču. Dám ji spát, jenomže ona ještě asi 20 minut řve v postýlce, než usne. Nechám ji vyřvat, a pak ji jdu zkontrolovat. Hlavu má v „nohou“ tak ji jen přikryju a nepředělávám ji. Sám celou noc nemůžu spát. Do sprchy jdu během noci asi třikrát. Snad desetkrát se koukám na malou, jak spí. Několikrát jdu ke dveřím, jestli jsem náhodou nezaslechl Toma. A snad tisíckrát se dívám, jestli jeho auto nestojí před domem.

Ležím v ložnici, na pohovce v obýváku, nebo na koberci, ale nemůžu spát. Udělal jsem si bylinkový čaj a během noci ho popíjím. Dokonce jsem už upekl kuře na oběd. Prostě nemůžu usnout a pořád myslím na Toma. Možná jsem to neměl říkat, ale je to pravda. Nemůžu lhát. Znova, poněkolikáté si povzdechnu. Jsem až moc upřímný. To je asi nejhorší chyba. Už když jsme chodili na střední, to byla chyba. Možná proto jsem neměl kamarády, že jsem každému řekl pravdu do očí. Když se malá vzbudí okolo třetí, tak jí dám jen trochu mlíka a ona hned usne. Ráno malá vstává už o půl šesté, ale když jsem celou noc vzhůru, tak mi to ani nevadí. Nakrmím ji, přebalím a pustím pohádku.

O půl sedmé jsem ještě v klidu, ale když je 7:08 tak už nervózně klepu prsty do stolu. Okolo půl osmé se ozve zvonek. Hned běžím ke dveřím. Pípnu na otevření dveří dole a sednu si na botník. Klepu si nohou, a když se ozve zvonek, hned vyskočím, otevřu a „chystám se na Toma“. Zaseknu se, když tam stojí dva policisté.)

Ehm, dobrý den, stalo se něco? (Před očima se mi objevují ty nejhorší představy. Párkrát zamrkám.)

„Ano, bydlí tady Tom Kaulitz?“ (Zeptají se a já jen s polknutím přikývnu.) „Měl nehodu, vjel do protisměru v mikrospánku a převrátil se i s autem. Vyslechli jsme ho, a teď je na vyšetření v nemocnici.“ (Zatmí se mi před očima a jen se opřu o dveře.)

Je… je-e v pořádku? (Oni je přikývnou a řeknou, že to nebylo nic vážného. Jen co odejdou, chytne mě amok, co mám dělat? Vezmu malou, vezmu jí čajík, pár sušenek a už s ní jdu k autu. Jedeme do nemocnice, kde po bláznivém hledání konečně najdeme Toma.)

„Bille!“ (Řekne lehce a hned jde ke mně, má přes čelo velkou náplast. Koktavě se zeptám, co je mu a jak se cítí, ale on mi ledabyle odpoví, že to nic není, že nikam jet nechtěl, ale policisté mu to v podstatě nařídili. Jen přikyvuju a pořád se na něj dívám.)

Měl jsem takový strach. (Šeptnu, když se k tobě i s malou v náručí přitisknu.)

Tom: Bille… Bille… já… (Přitisknu se na tebe a až po chvíli ucítím tlak na břichu, jak do mě nožkami kope malá, tak se odtáhnu.) Ježíši, promiň, miláčku… (Skoro zapištím a vezmu si ji do náruče. Dodává mi pozitivní náladu, líbí se mi, že se na mě usmívá. Kdyby jen věděla, co jsem provedl.) Bille… mě to tak strašně mrzí. Opravdu moc! Nechtěl jsem, abychom se pohádali… já… měl jsem pak blbou náladu, ten zatracený mobil jsem zapomněl doma, jinak bych ti hned zavolal. Nechtěl jsem, aby se to stalo, opravdu ne… já… nevím, co mám dělat, už hodinu mě tady vyslýchají a pořád něco ošetřují… ale já… já jsem rozbil auto. (Tu poslední větu s autem řeknu úplně plačtivě. Nezajímalo by mě, kdybych měl zlámané všechny kosti v těle, kdyby se stalo cokoliv, jen ne tohle… to auto si mě nezasloužilo. Dívám se na tebe a do očí se mi derou slzy. Nejspíš je to tím vším stresem, možná tou obrovskou bolestí hlavy, co mě sžírá už několik hodin, ale doktoři řekli, že je to normální, jen slabý otřes mozku. Na co je mi mozek, když jsem rozmlátil tak drahé auto!!!)