autor: Doris
Tak jo… nebudu se tu nějak dlouhosáhle vymlouvat… nějak jsem na tuhle povídku pozapomněla. Až když mi ji Janule avizovala při úklidu, mi došlo, že bych ji vážně mohla dopsat. Kor když teď ty spoluautorské váznou, tak na tuhle mam čas. Takže ji už ale vážně dopíšu. A pokusím se co nejdřív 😀 Kor když už jí nechybí moc do konce. Takže se opravdu omlouvám. Tady je další díl a na dalším už pracuju.
Bill se chvěl po nahém těle a vzlykal. Kolem rány na ruce mu znatelně vylezly modré žíly, postupně se barvíc až do černa. Tom byl zděšený sám sebou. Mělo mu to dojít. Mělo mu dojít, že ten černý vlk ho neohrožuje, ale brání. Nadzvedl jeho hlavu a díval se do Billových uplakaných žlutých očí. Z něj strach mizel, ale Bill ho začínal mít. Vždyť Tom ho poranil. Stříbrem. Chápal to, proč se tohle stalo, ale bál se. Byl lugaru… jeden z těch, co chtěli Toma připravit o život.
„Pro… prosím nech mě žít.“ Zavzlykal Bill a znatelně se zachvěl. Jeho slzy smáčely Tomovu dlaň a Tom si uvědomoval vážnost Billových slov. Bill se ho teď opravdu bál. Ne jeho jako Toma, ale jeho jako člověka. Toma samotného to děsilo. A zároveň ho to bolelo. Snažil se nezačít brečet i on, a pohladil Billovy bledé tváře. Zatěkal pohledem kolem nich a přemýšlel. Něco musel udělat. Sundal ze sebe košili a oblekl ji Billovi. Na rukou ho nesl lesem zpátky k silnici. Už se rozednívalo. Bill si vysíleně opíral hlavu o jeho rameno a držel se ho kolem krku.
„Vydrž… silnice je blízko. Dostanu tě do nemocnice.“ Uklidňoval ho Tom a zároveň i sebe. I když si nebyl jistý, zda nemocnice vůbec v něčem pomůže.
„Nechci tam… jen by to zhoršili.“ Zaprotestoval Bill. Oči měl zavřené, byl vysílený. Nejen během a rvačkou s Andym, ale zejména svým zraněním.
„No tak kam?“ Zeptal se Tom. Něco přeci udělat museli.
„Vím, kam jít.“ Ujistil ho Bill. Tom ho položil do trávy u silnice a vyběhl na ni, když po cestě slyšel přijíždět kamion. Dožadoval se zastavení.
Vlčí smečka dávno vzdala svůj hon, a teď se jen hromadila u mrtvých těl svých dvou členů. Dvou ze čtyř Georgových kamarádů. I Andreas se probral. Jako vlka ho zachytil spadlý strom přes řeku, a tak ho proud už dál neunášel. Otevřel oči a poslouchal vytí svojí smečky. Vytí nad mrtvými a dovolávání se jeho.
Jen o něco málo hodin později Tom vysklil okno čistírny a ukradl pár věcí, do kterých hodlal Billa alespoň trochu obléct. Kalhoty a černé triko. Bill nabral trochu sil a byl schopný chodit sám. Jen ruka ho stále bolela. Nemohl domů. Věděl, že tam ho budou hledat. Nešli už teď jen po Tomovi. Už šli i po něm.
„Tady nás nebudou hledat.“ Ujistil Toma, když procházeli opuštěnou výrobní halou jedné fabriky. Bylo tu už jen pár nepoužívaných strojů a spousta nepotřebného nebo zničeného materiálu.
„Je to filmová společnost…“ Dodal na vysvětlení, když se Tom rozhlížel kolem sebe.
„…a víš přece, co je ve vývojce… stříbro.“ Dodal Bill a Tom se zarazil. Nebyl si jistý, zda to je dobrý nápad tu být. Pravda, ostatní sem určitě nepůjdou, ale byl tu Bill. A ten měl kvůli Tomovi se stříbrem už dost co dočinění.
„…a víš přece, co je ve vývojce… stříbro.“ Dodal Bill a Tom se zarazil. Nebyl si jistý, zda to je dobrý nápad tu být. Pravda, ostatní sem určitě nepůjdou, ale byl tu Bill. A ten měl kvůli Tomovi se stříbrem už dost co dočinění.
„Říká se, že nás to klidně může zabít.“ Opřel se Bill o betonový pilíř. Byl ještě bledší než normálně.
„Vážně?“ Vyděsil se Tom. Pravda, ty legendy znal a věděl, že stříbra se opravdu bojí, ale teď dostal strach. Dostal strach o Billa. Mohlo by ho opravdu i jen říznutí stát život? Ale vzhledem k tomu, jak Bill vypadal, a že neměl zrovna elánu na rozdávání, tomu i věřil.
„Už ho mám v krevním oběhu.“ Oznámil Bill Tomovi, jak na tom je, takže ne zrovna nejlíp. Posadil se na zem. „Zůstane tam, když se s tím něco neudělá.“ Dodal a opřel se zády o stěnu. Tom přispěchal k němu, starostlivě si ho prohlížel. Věděl, že pokud mu v těle zůstane, opravdu ho to zabije.
„No ale co?“ Požadoval okamžitě vědět nějakou možnost, co má udělat.
„Na stříbro je jediná protilátka. Antigen AG. Vím, kde to najdu, ale až po setmění.“ Uklidnil Toma, že z tohohle se dostane. Toma to neuklidnilo úplně, ale částečně ano. On nemohl vědět, jak na tom Bill je, ale Bill snad sám svoje možnosti rozeznal.
O pár hodin později
Bill otevřel oči a pomalu se posadil. Usnul. Byl vyčerpaný. Slunce skoro zapadalo. Pořád ještě byl ve skladišti. Rozhlédl se a pohledem se zastavil na Tomovi sedícím o kus dál u okna. Díval se na Billa, jak spí, a na to, jak se teď probouzí.
„Neodešel jsi.“ Vydechl Bill. Když usínal, počítal s tím, že Toma už tu neuvidí. Ani by mu to neměl za zlé. Byl teď z toho překvapený, ale pochopitelně za to byl rád. I když to znamenalo zase větší nebezpečí pro Toma.
„Už mnoha lidem nevěřím.“ Namítnul Tom. Chvíli zvažoval tu možnost, ale nemohl. Už jen kvůli Billovi.
„Nikoho jsem nezabil.“ Zakroutil Bill hlavou. Věděl, že toho se Tom obává. „Při těch lovech.“ Dodal na vysvětlenou, co přesně myslí. „Prosím věř mi.“ Bill Toma chápal. Chápal jeho strach a to, proč mu teď nevěří. Proč se i bojí. Ale Bill takový nebyl. Ani nikdy nechtěl být.
„A proč se zúčastňuješ?“ Tom dál nehnutě seděl a díval se na něj. To, že tam viděl Billa, bylo pro něj snad těžší než samotný fakt, kolik jich vlastně bylo. Především mezi nimi byl Bill. Na lovu smečky. Bill se postavil na nohy a udělal několik kroků k němu.
„Já nežiju pro lov. Ale pro běh. A pro volnost.“ Nemohl Toma nutit, aby mu uvěřil, ale byla to pravda. Běh Billa osvobozoval. Dával mu možnost se odpoutat. I když věděl, že před sebou nikdy neuteče. Jednou byl lugaru, a tak to mělo zůstat.
„Tenkrát šli lovci po mých stopách až k nám domů.“ Začal s vysvětlováním svojí minulosti. Proč mluvili všichni vždycky o tom, že to byla jeho vina. Ano byla. Ale on byl přeci malý kluk. Bylo mu deset, nemohl to vědět.
„To z tebe nedělá viníka.“ Podíval se na něj znovu Tom.
„Lidi nás zabíjejí a my je. Protože se obáváme všeho odlišného.“ Bill mluvil klidně. Snad až smířlivě. S tím, jak to chodilo, nemohl nic udělat. Tom slezl z okna a blížil se k Billovi. Díval se upřeně na něj a hledal známky čehokoliv, před čím by měl utíkat. Ale to, před čím by měl mít strach, bylo uvnitř Billa. Sebral kus střepu a vyhrnul si rukáv. Bill se zatvářil zmateně. Nechápal, co to Tom dělá. Tom teď riskoval možná až příliš. Nevěděl, jak Bill zareaguje, ale pokud ho má někdo zabít, tak Bill. Pořezal se a ruku držel nataženou směrem k Billovi, který ihned zalapal po dechu, zatnul zuby a sledoval tu ránu vlčíma očima.
„A je to, co teď cítíš, strach, nebo něco jiného?“ Zeptal se Tom a blížil se stále víc k němu. Potřeboval vědět, co vůně krve v Billovi vyvolává. Bill se díval a zhluboka dýchal.
„Strach.“ Vydechl. Bál se toho. Toho pocitu. Měl by cítit chuť zabít. Touhu po krvi, ale místo toho cítil strach. Strach z toho, že by to někdy měl udělat. A o to větší ten strach byl, když se jednalo o Toma.
„A co uděláš?“ Ptal se dál Tom a ruku už měl těsně skoro u Billa. Ten jen zrychleně dýchal, jak cítil krev stále intenzivněji. Uhnul ale pohledem z rány a podíval se na Toma.
„Co si o mně myslíš?“ Trochu po Tomovi syknul. Neudělal by to. Nehnutě stál a nechal Tomovu dlaň položit na svoji tvář. Nedbaje o to, že je jeho krev tak blízko. Tomovi docházelo stále víc, že se mýlil. Mýlil se v Billovi.
„Když jsem tě kreslil jako lugaru… přál jsem si, aby to tak bylo. Tak jak teď můžu chtít, aby to bylo jinak.“ Zakroutil mírně hlavou a doslova se ztrácel v Billových žlutých očích. Ten jen naposledy sklouznul pohledem na jeho ránu a zadíval se zpět na Toma.
„Můžeš to ovládat?“ Ujistil se Tom a držel Billovu hlavu v dlaních.
„Můžu to ovládat.“ Vydechl Bill a jeho ruce vystřelily proti Tomovu krku. Objal ho a lačně se přisál na jeho rty. A Tom mu to stejně lačně oplácel. Hladil ho po vlasech a jazykem pronikal do Billových úst. Bylo to zvláštní, když se na moment odtáhl a viděl, že Billovy oči jsou stále žluté. Těžko to mohl v sobě potlačit docela, ale ovládal to. Ovládal to zvíře v sobě. Odevzdaně se na Toma díval a víc než ochotně se nechal znovu vtáhnout do víru polibků.
autor: Doris
betaread: Janule
Ach, Doris, ty určitě víš, co si zrovna o této kapitole myslím, už jsem svůj koment psala a upřímně, nepamatuji si, co jsem psala. Jedno se ale nezměnilo. V tomto díle se objevuje to nejkrásnější z celého příběhu, jedna jediná věta, která mě dostává stále a pořád! Jedna věta, která je tím nejkrásnějším… Billyho prosba! "Pro… prosím, nech mě žít." To je tolik smutné, přitom oslovující a tolik křehké. Bránil Toma, nikdy se do lovu nezapojil (chci říct – nezabil), až dnes, jen aby zachránil člověka, kterého miluje. Tohle čtenáře musí rozlítostnit. K tomu přidej Tommyho pohlazení – nádhera jak vyšitá. Jen se bojím, co bude dál.
Smečka to tak nenechá, smečka určitě zaútočí!
Nádherná povídka, jedna z těch, na které na blogu budu vždy čekat a které vyhlížím! Děj přímo bere dech…♥♥♥ Tolik se těším na další kapitolu…
po dlouhy dobe dalsi dil :))) aaa ^^