Tell me something I don’t know! 11.

V obličeji mě pošimraly první sluneční paprsky. Bylo to nepříjemné probuzení, nesnášel jsem, když mě něco nebo někdo budilo dřív, než jsem se chtěl vzbudit já. Překulil jsem se na druhý bok a zavrtal se pod deku, ale v tom mi došlo, že bych měl spadnout na podlahu. Protože, co já vím, usnul jsem dole v obýváku na gauči, a ten nebyl zrovna prostorný.

Otevřel jsem nejdřív jedno oko a mžoural kolem sebe. Jakmile jsem otevřel i to druhé, zjistil jsem, že jsem u sebe v pokoji, ve svojí posteli. Pomalu jsem se posadil a zívnul. Okno bylo pootevřené, lehký vánek si pohrával se záclonami. Rozhlížel jsem se kolem sebe, naslouchal tichu, které v domě vládlo. Pohledem jsem se zastavil u budíku. Bylo skoro deset hodin, takže jsem přehodil nohy přes pelest. Podlaha mě zastudila do chodidel. Chvíli jsem jen tak seděl a koukal se na svoje nohy, potom jsem se zvedl a zamířil do koupelny na ranní očistu. Krátká sprcha mi zabrala jen deset minut. Jakmile jsem vypadal aspoň trochu jako člověk při smyslech, vydal jsem se do obýváku. Cestou jsem nakoukl do Billova pokoje. Nepřekvapilo mě, že už nespal. Od té doby, co se vrátil z nemocnice, se z něho stalo ranní ptáče, ačkoliv moc neskákal.

Zastavil jsem se v průchodu do obývacího pokoje. Pohled na dění v místnosti byl víc než jen roztomilý. Bill seděl na gauči se zkříženýma nohama, na klíně měl položený deník a zuby oždiboval konec propisky. V obličeji měl výraz, který vyjadřoval hluboké zamyšlení. Opřel jsem se o zeď, zkřížil ruce na hrudníku a sledoval ho tak dlouho, dokud si mě nevšiml. A když se tak stalo, na rtech se mu zavlnil úsměv.

„Dobré ráno, ospalče,“ přimhouřil oči a odložil deník. Vyskočil z pohovky a docupital ke mně. Jen na zlomek vteřiny se zastavil a zaváhal, než mi položil dlaně na boky a políbil mě na rty. Byl to přesně ten polibek, který jsem znal. Něžný a letmý. Zamilovaný.

Otevřel jsem oči a sledoval, jak se Billovy líce červenají. „Jak dlouho jsi vzhůru?“ zeptal jsem se místo pozdravu.

Bill několikrát zamrkal dlouhými řasami. Černé stíny kolem jeho očí zdůraznily to čokoládové moře. Po dlouhé době vypadal jako ten starý Bill, kterého jsem znával. A zdálo se, že mu to ohromně prospělo. Usmíval se a vypadal spokojeně.

„Vstával jsem asi před hodinou. Dáš si kafe?“ ukázal směrem do kuchyně, a pak se jím i vydal. S kývnutím hlavy jsem ho následoval. Jeho chůze zase měla šmrnc, jeho boky se vlnily v rytmu kroků. Zastavil jsem se jen jeden krok od něj, zatímco mi naléval do hrnečku černou tekutinu. Když se ke mně otočil, zřejmě byl překvapený mou blízkostí. Zaraženě se mi podíval do obličeje, přitom mi podával kávu. Usmál jsem se.

Vzal jsem si od něj hrnek. „Jak ses vyspal, Bille?“

Znovu se pousmál. „Spalo se mi dobře, díky za optání. A co se týče toho včerejšku…“ odmlčel se, a tak jsem ho přerušil.

„Jestli nechceš, nemusíš o tom mluvit,“ naklonil jsem hlavu na stranu. Jasně, říkal jsem jednu věc, ale myslel jsem jinou. Byl bych šťastný jako blecha, kdyby mi řekl, co se týče včerejšku, co se mu honí hlavou, a jestli myslel na to, jak by to pokračovalo. Já jsem na to totiž myslel.

Bill zakroutil hlavou. „Právě, že o tom chci mluvit,“ zarazil mě. „Chci ti říct, že bych v tom chtěl pokračovat. Víš, dostat se zase o kousek dál,“ zavrněl potichu a zatahal mě za spodní lem trička. V poslední době to dělal pokaždé, když po mně něco chtěl. Něco co by uspokojilo nás oba. Něco něžného a příjemného. Usmál jsem se a přejel jsem dvěma prsty po jeho krku. Bill zavřel oči a spokojeně zavrněl, a když jsem ho pohladil po tváři, obličejem se opřel o mou dlaň. Sledoval jsem ho. Vypadal tak sladce, roztomile, až k sežrání.

„Bille, tebe nic nezastaví, viď? Když něco chceš, tak to prostě musíš, získat, nemám pravdu?“ zvedl jsem obočí a s úsměvem ho pozoroval. Bill se na mě jenom podíval, a potom plaše sklopil oči, nevinně se přitom zaculil.

„Nezměnil ses,“ dodal jsem nakonec.

Bráška ode mě odstoupil a přešel do obýváku. Usadil se u klavíru a nadzdvihl víko na klávesách. Chvíli pozoroval černé a bílé klapky, než na ně položil prsty. Sledoval jsem ho, očekával jsem, jestli si bude pamatovat, že dokáže hrát. Vzpomíná si, že když hrával, vyjadřoval tím, co cítí?

Ozval se první tón, dlouhý a tichý. Za ním následoval další a další, až postupně dávaly dohromady melodii, kterou jsem neznal. A k prvním pěti prstům se přidalo dalších pět. Zvuky se linuly pokojem a dodávaly mu na příjemné atmosféře. Já jsem se díval na Billův soustředěný profil a přemýšlel jsem, co se mu honí hlavou. Většinou jsem to poznal podlé tóniny jeho hudby, ale teď bylo těžké to poznat. Bill nehrál vesele, ale nehrál ani smutně. Pomalu jsem přešel k němu a posadil se vedle na židličku. Bill se jenom pousmál, aniž by přerušil hraní. Prsty mu běhaly po klávesnici sem a tam, neudělal jedinou chybu, ačkoliv jsem si jistý, že tuhle melodii slyším poprvé. Trvalo to ještě pár vteřin, než Billovy ruce klesly do jeho klína a pokoj se položil do ticha.

„Tohle jsem slyšel poprvé,“ řekl jsem.

Bill pokrčil ramenem. „Ani nevím, odkud tu melodii znám. Prostě se mi teď vkradla na mysl.“

„To jsi skládal ty, Bille. Poznám ten styl hraní. Vyjadřuješ tím, co cítíš. Tohle je tvoje práce,“ dotkl jsem se hřbetu jeho ruky.

Zvedl ke mně oči. „Vážně?“ zamrkal. „V tom případě si ani nevzpomínám, že jsem ji složil.“

Usmál jsem se na něj. „Ale je to krásné, Bille.“

Položil mi hlavu na rameno a rukama mě objal kolem pasu. Omotal jsem mu paži kolem ramen a pohladil ho po havraních vlasech. On potichu vydechl a zavřel oči. Chvíli jsme tam jen tak seděli bez hnutí. Pak se Bill zase dotkl klavírových klapek. Další tóny, tentokrát jednotlivé naplnily místnost zvláštní náladou. Poslouchal jsem a nepřestával Billa hladit.

„Je to hrozné,“ povzdychl si najednou.

„Co?“ zeptal jsem se.

„Že si nic nepamatuju. Víš,“ narovnal se, aby mi viděl do obličeje. „Někdy mám dojem, že se mi hlavou míhají vzpomínky nebo jejich útržky, ale když se na ně snažím soustředit, zmizí a já mám v mysli zase prázdno. Je to divné.“

Přejel jsem hřbetem ruky po jeho tváři.

„Není to divné, Bille. Tohle je dobrý začátek, víš? Začínáš si něco vybavovat a to je dobré,“ uklidňoval jsem ho. „Třeba… Třeba to nebude trvat dlouho a ty si zase na všechno vzpomeneš a bude to zase jako dřív.“

„Tome,“ sklopil Bill oči a chvíli přemýšlel o tom, co chce říct. „Bude to pro tebe lepší, když se život vrátí k normálu? Jsem ti na obtíž, když si nic nepamatuju?“

Zamračil jsem se. „O čem to mluvíš, Bille?“

„No, víš, když jsem si vzpomínal na to všechno, mohl ses se mnou milovat a nemusel jsi brát ohledy na to, jak se cítím.“

„Ale Bille, já jsem vždycky bral ohledy na to, co cítíš, protože je to pro mě důležité, víš? Chtěl jsem, aby to pro nás pro oba bylo něco příjemného. Tohle tě vůbec nesmí trápit!“

„Miluješ mě?“

Tahle otázka mě zaskočila. Samozřejmě, že jsem mu chtěl říct, že ano, ale vždycky to pro mě bylo jako rána pěstí. Nikdy jsem nikomu nepřiznal svoje city, nemusel jsem to říkat ani Billovi, protože jsem nějak věděl, že to cítil. A teď, když to ze mě má vylézt ven, jsem si připadal jako malý kluk, který něco provedl a je přitom přistižen.

Bill mě zatahal za rukáv, když jsem dlouho neodpovídal. „Tome?“

„Bille, já nevím, jestli…“ odmlčel jsem se. Musel vyčíst z mého pohledu, jak ta věta měla pokračovat, protože se pousmál a pohladil mě po ruce.

Přikývl. „Já vím, Tome. Chápu to. Počkám.“ S těmi slovy vstal ze židličky a někam odešel. Nevypadal naštvaně, nemračil se a jeho chůze byla uvolněná. Myslel to vážně? Myslel vážně, že počká, dokud se sám nerozhoupu? Kde je ten Bill, co musel mít všechno hned, nedokázal trpělivě vyčkávat? Co se změnilo?

Vstal jsem taky, ale nešel jsem za ním. Potřeboval jsem přemýšlet. Bill se prostě změnil a možná, že ta změna vedla k lepšímu, protože teď na mě netlačil. Vlastně, nedělal to nikdy, ale moje podvědomí vědělo, že musí mít všechno a musí to mít okamžitě. Neřekl jsem mu, že ho miluju, on to neřekl mně, ale tížilo ho svědomí. Chtěl, abych to věděl. A já to vím díky jeho deníku.

Bill se vrátil. Podíval se na mě. Stál jsem uprostřed pokoje, díval jsem se do země a můj výraz vypovídal o hlubokém zamyšlení. Bill přešlápl.

„V pořádku?“ zeptal se potichu.

„Cože?“ zvedl jsem hlavu a podíval se na něj.

Usmál se. „Tome, nepřemýšlej o tom tolik. Až mi to budeš chtít povědět, tak mi to povíš, hm?“

Díval jsem se mu do tváře. Vypadal spokojeně a klidně, jako kdyby to už věděl. Oh, samozřejmě, že to věděl, jen to prostě chtěl slyšet z mých rtů.

„Bille, ty mě miluješ?“ zvedl jsem jedno obočí. Možná, že mi jeho odpověď usnadní ten problém s tím, že mu to nedokážu říct.

Billovy tváře zrůžověly. „Samozřejmě, že tě miluju, Tome. Ale ty to přece víš. A já to vím taky.“

„Jen to prostě musíš slyšet, co? Paličáku,“ zakroutil jsem hlavou.

Zasmál se a oči mu doslova zasvítily spokojeností.

„Tome, ty jsi paličák!“ zapištěl a skočil na mě, rukama mě objal kolem krku, nohama kolem pasu a pevně stiskl. „Nechceš mi to říct, ale mně to nevadí. Já cítím, jak to je.“

„Tak to jsi mi stokrát usnadnil práci,“ pohladil jsem ho po zádech.

Zakroutil hlavou. „Ale nemysli si, že se z toho vyvlíkneš,“ podotkl potichu a políbil mě na čelo.