autor: _____
Ahojky, přicházím s další jednodílnou povídkou. Mohli jste si všimnout, že na tento blog jsem posílala už jednu: „Stejně to neuděláš!“ a povídka obdržela poměrně dost pozitivních komentářů, proto jsem se rozhodla napsat další 🙂 Ale nejen kvůli tomu, také proto, že mě to baví. Doposud jsem psala jenom hetero, ale zkusila jsem i Twc a nějak mi to šlo. 😀 Tak jsem se rozhodla napsat druhou 🙂 Tak doufám, že se bude líbit 🙂 Jo a ještě bych chtěla k nicku autorovi. Tím myslím ‚_____‘, není to neznámý autor, ale jsem to já 😀 Chtěla jsem něco originálního a jedinečného a zrodilo se toto. Takže vám přeji příjemné čtení 🙂
„Jsi připravený, Bille?“ vtrhl mi do pokoje bez zaklepání Tom. Zrovna jsem byl do půli těla vysvlečený.
„Neumíš klepat?!“ vyjel jsem na něj naštvaně.
„P-Promiň,“ zakoktal se a chystal se k odchodu.
„Tome, pojď sem, prosím,“ křikl jsem na něj, ještě než stačil seběhnout schody. Tom se otočil na patě a namířil si to znovu ke mně do pokoje.
„Hm?“ pootevřel dveře a strčil mezi ně hlavu.
„Pomůžeš mi vybrat kalhoty, prosím?“ otočil jsem se na něj celým tělem.
„Jo, jasně,“ řekl a vkročil do pokoje, až ke skříni. Dřepl si k poslední zásuvce a otevřel ji. Chvíli se v ní přehraboval, až se zvedl a ukázal mi černé roury. „Co tohle?“
„Jo, ty jsou docela dobrý. A nic jiného tam není?“ zvedl jsem obočí a se zájmem ho pozoroval.
„Ne, tyhle jsou nejlepší,“ řekl a hodil je po mně.
„Díky,“ mrkl jsem na něj a sundal jsem si kraťasy, které jsem měl na sobě. Tomovo polknutí bylo slyšet až na druhý konec pokoje, kde jsem stál. Zvedl jsem k němu hlavu a přejel ho pohledem.
„Co je?“ zeptal jsem se nejistě.
„N-nic…“ přešel k posteli a sedl si. „Bille, chtěl bych ti něco říct. Už dlouho nad tím přemýšlím,“ nervózně si mnul ruce, „víš, já…“
„Ty co?“ vyzval jsem ho, aby pokračoval dál.
„Já… Posaď se, znervózňuješ mě,“ poklepal na místo vedle sebe, a tím mi dal najevo, abych usedl. Jak chtěl, tak jsem udělal.
„Tak?“ otočil jsem hlavu na něj a prozkoumával jeho obličej, i když jsem ho znal nazpaměť.
„Chtěl… Chtěl jsem ti už mnohokrát říct, že pro mě znamenáš strašně moc.“
„Ty pro mě taky, brácha,“ poplácal jsem ho po zádech.
„Prosím, nepřerušuj mě. Ještě jsem neskončil,“ odsekl, ale dál pokračoval. „Je to jinak, než si ty myslíš. Jsi pro mě důležitý úplně z jiného úhlu pohledu.“
„A z jakého?“ nechápal jsem.
„No, víš… Přemýšlím nad tím už měsíce, ale nikdy jsem se k tomu neodhodlal, ale myslím, že teď ti to konečně řeknu. To, co k tobě doopravdy cítím. Je to láska. Ale… ne bratrská,“ sklonil hlavu a začal se lehce červenat. Vyrazil mi dech. Byl jsem šokovaný. Nevěděl jsem, co v tu chvíli říct, nečekal jsem, že mi zrovna tohle řekne.
„J-Já… Cože?“ vydal jsem jen ze sebe.
„Jo, věděl jsem, že to vezmeš takhle,“ řekl zklamaně, stále měl hlavu sklopenou a pozoroval svoje nohy.
„Tome, já. Opravdu nevím, co na to říct, zaskočil jsi mě. Netušil jsem, že se to stane. Ano, taky jsem nad tím hodně krát přemýšlel, ale nemyslel jsem si, že se to opravdu stane a jeden z nás to jednou řekne…“ skoro jsem šeptal. Nezmohl jsem se na nic víc. Díval jsem se nepřítomně před sebe a sledoval dveře. Tom se beze slova zvedl a odešel. Zavřel jsem oči a nechal uniknout pár slz, které mi sjely po tváři. Hlasitě jsem zavzdychal a lehl si zády na postel.
Chvíli jsem ležel, až jsem se nakonec zvedl a dooblíkl se. Měli jsme jet na předávání cen, byli jsme nominováni, ale v ten okamžik jsem na nic neměl náladu. Po tom, co se stalo, už ne.
„Jste připraveni, kluci?“ uslyšel jsem Davida, jak na nás volá z přízemí. Géčka se jediný ozvali. Já a Tom jsme mlčeli.
„A dvojčata?“ křikl na nás. Zase nic. Poté už jsem jen slyšel dupot po schodech a kroky blížící se k mému pokoji. Navlékal jsem na sebe tričko, když vtom se otevřely dveře a v nich stál David.
„Co se stalo, že se neozýváš? A kde je Tom? Jsi už připravený?“ zavalil mě horou otázek.
„Jo, jsem. Tom je u sebe v pokoji,“ ukázal jsem směrem do chodby. David jen pokýval hlavou a pro změnu šel k Tomovi do pokoje.
„Tak jedeme, kluci! Nebo to nestihneme!“ popoháněl nás David. Otráveně jsem vzal kabelku, ve které jsem měl všechny potřebné věci, přehodil jsem si ji na rameno a seběhl schody k velkému černému autu. Nasedl jsem a čekal na zbytek kapely. Kluci do chvilky taky seděli.
„Hej, co se vám stalo?“ podíval se na mě Georg, společně s Gustavem a poté pohled odvrátili na Toma, který se držel za hlavu a díval se do země.
„Nic,“ řekl jsem jednoduše a také se podíval na Toma. Jen lehce zvedl hlavu, přeměřil si mě pohledem a oči zabodl do toho samého místa.
„Může mi tady, ty vole, někdo říct, co se to kurva děje?!“ vybouchl najednou Gustav a pohledy všech spočívaly na něm. Nikdy takový nebyl, až teď.
„Vystupovat, jsme tady,“ ozval se v pravou chvíli David, který seděl na sedadle spolujezdce. Oddychl jsem si a vylezl z auta jako první, jelikož jsem byl u dveří. Všichni mě pak následovali.
Před vstupem do haly jsme rozdali pár podpisů fanouškům, vyfotili se s nimi a poté přešli přes červený koberec až dovnitř. Vyhledali jsme naše místa, na která jsme se usadili a čekali, než show začne.
Netrvalo dlouho a na pódiu se objevila hubená, pohledná žena, uvádějící tuhle akci. Podíval jsem se vedle sebe, kde seděl Tom. Utrápeně ke mně vzhlédl a já v jeho očích mohl zahlédnout bolest a smutek. Jakmile moderátorka vyslovila jméno naší skupiny, zpozorněl a otočil se směrem, jakým stála. Zhluboka jsem si oddychl a podíval se také.
„A cenu za nejlepší skupinu roku 2011 vyhrávají… Tokio Hotel!“ vyhlásila do mikrofonu. Zvedl jsem se, a jak bylo zvykem, s Tomem jsem se poplácal po zádech, i když v tu chvíli to nebylo vhodné, a jako poslušní králíčci jsme si šli vyzvednout cenu. Ujal jsem se mikrofonu jako první, tudíž to byl také největší proslov. Poté se slova ujal i Tom, který řekl něco v tom slova smyslu, že všem děkuje. Poté jsme se odklidili na svá místa a obdivně jsme si prohlíželi cenu.
Když vše skončilo, odjeli jsme domů. Unaveně jsem dopadl na postel a zadíval se do stropu. Z přemýšlení mě ale vyrušilo vrzání dveří. Prudce jsem zvedl hlavu a podíval se, kdo je tak drzý a nevychovaný, že vstoupí do pokoje bez zaklepání. Ale nemusel jsem se ani dívat, věděl jsem, kdo to je – Tom.
„Co ty tu?“ zeptal jsem se s pozvednutým obočím.
„Přišel jsem za tebou,“ řekl slabě a došel až k posteli, na kterou si lehl vedle mě.
„Proč?“ zajímal jsem se.
„Omluvit se ti…“ zlomil se mu hlas.
„Ale za co? Omlouvat bych se měl já…“
„Ne, to já jsem to na tebe vybalil, jako kdyby se nechumelilo, promiň,“ sedl si a já s ním.
„Tomi, neomlouvej se. Nemůžeme za to ani jeden, co cítíme. Vlastně… Jsem na tom tak trochu podobně, jen jsem potřeboval čas si to urovnat a ještě pořádně si to promyslet, než ti to řeknu,“ dořekl jsem a v Tomových očích najednou hořely plamínky štěstí. Pousmál jsem se a objal ho. Ale ne tak, jak jsem ho vždycky objímal, objal jsem ho z lásky. Z lásky k němu – jedinečnému člověku, který mě držel při životě v těch nejhorších chvílích a kterého jsem miloval.
„Bille, moc mi na tobě záleží a nedokázal bych si odpustit, kdybych tě jen tak ztratil. Nedokázal bych to, nedokázal,“ zašeptal. Na zádech jsem ucítil několik jeho slz.
„Neplakej,“ odtáhl jsem ho od sebe a rukou mu utřel vlhké tváře. Usmál se na mě a nebezpečně se ke mně přiblížil. Věděl jsem, co chce udělat, ale i přesto jsem neuhnul. Chtěl jsem totéž.
Jeho horký dech mě šimral na tváři a s každým Tomovým přiblížením byl intenzivnější. Teď už jsem nemohl utéct. Měl mě skvěle pod kontrolou, ale ani jsem nechtěl. Byl to Tom, kdo zrušil pouhou mezeru mezi námi a políbil mě na rty. Pootevřel jsem je a tak jsem dal Tomovi znamení, že mi jazykem může vniknout dovnitř. Na nic nečekal a jazyk propletl s mým.
Chvíli si s ním jen tak hrál, až se nakonec odtrhl a zadíval se mi do očí.
„Miluji tě, Bille,“ zašeptal a znovu své rty namáčkl na mé. Jen jsem se usmál a vychutnával si sladkost jeho rtů.
„Já tebe taky, Tome,“ řekl jsem, když se odlepil. Opřel se čelem o mé a zadíval se na moje rty, které se zkroutily do úsměvu. Dotýkali jsme se nosy a oba jsme čekali, co se bude dít dál. Tom se ale najednou zvedl z postele a přemístil se ke dveřím.
„Kam jdeš?“ nechápavě jsem se zeptal.
„Jenom pro pyžamo. Dnes totiž spím u tebe,“ vyplázl na mě jazyk a zmizel za dveřmi.
autor: _____
betaread: Janule
prostě krásná jednodílka ;)) miluju tvoje povídky x).. fakt krásný, krásný, krásný :DD* ♥♥♥
Hezká 🙂 jak poslušní králíčci…. denní rutina… 😀
Krásná povídka..;) Píšeš moc hezky…;)** Určitě v tom pokračuj..:p**
Tak to bolo fakt pekné. Presne toto som teraz potrebovala. Oh asi budem čítať jednodielky častejšie 😀 táto bola naozaj pekná 😀 a fakt sa mi ľúbil ten koniec 😀
Díky všem za komenty :)) <3
Jémine domine to bolo jaké milé 🙂
já bych se neobtěžovala s nějakým pyžamem spím v boxerkách a finito xD
to je krásný…tak do hloubky propracovaný a citlivý, zase utírám sličky :'-)