autor: Fabiana
-Tom-
„Jak dlouho tu zůstaneme?“ zeptám se, doufaje, že dost dlouho na to, abych byl opět schopen běžet. Mám natažené snad všechny svaly v těle. Je to nepříjemný pocit.
„Pár dní. Byl jsem tady i při minulém útěku, je to zásadní skrýš, protože oni ji neznají. Očekávají, že budeme utíkat dál, tak se budou snažit pročesat co největší území, tohle ale nenajdou. A když je necháme projít a počkáme tak tři dny, než budou daleko odsud, budeme moci jít svobodně. Pro jistotu půjdeme v noci, ale neměli by nás chytit.“
„Co když jim o té skrýši někdo řekl?“
„To si nemyslím, vím o ní jen já a zástupce velitele. Nikomu by o ní neřekl.“
Přitiskl jsem ho k sobě a hladil po vlasech. Vtom mě něco napadlo.
„Jak tady ale přežijeme? Co voda, jídlo?“
Pohladil mě po tváři, aby mě uklidnil.
„Kousek odsud je pramen, s jídlem je to ale horší; tento les je mrtvý. Nic tu neroste, nic tu nežije. Ale tři dny bez jídla vydržíme, ne?“
„Můžeme se pokusit,“ zamumlám. Nejsem z toho nikterak nadšený. Mám rád jídlo. Nikdy jsem nebyl bez něj déle než několik hodin. Ale… Člověk prý nemusí jíst, když má dost vody. Bez jídla se dá údajně přežít až měsíc…
„Takže… Jsme tady určitě v bezpečí?“ zeptám se. Pořád mám strach.
„Bez obav. Jsme v absolutním bezpečí. Klidně spi.“
-Bill-
Usnul okamžitě.
Cítím povinnost hlídat jeho spánek. Je to Tom. Můj Tom. Mezerou mezi kameny sem proniká proužek slabého ranního světla. Dopadá na jeho tvář. Hladí jej a utěšuje tak, jak jsem to vždycky chtěl umět. A jak jsem to nikdy neuměl. Už se necítím sám. Tom bude navždy polovina mne, je to ta ztracená polovina, bez níž jsem se celý život pokoušel obejít; nyní jsem poznal, co je to štěstí. Nepřežil bych, kdyby mi ho znovu vzali.
I já jsem unavený. Neměl bych ale spát, každou chvíli sem může někdo vpadnout. Snad se nic nestane, když si na chvíli lehnu. Jen tak, s otevřenýma očima, abych si odpočinul. A snad se nestane tolik, když i ty oči na chvíli zavřu…
-Tom-
Když se probudím, do jeskyně proniká sluneční světlo. Znamená to, že je stále tentýž den? Nebo už další? Jak tady Bill měří čas? Otočím se, abych se ho na to zeptal; spí.
Leží na boku s mírně pokrčenými koleny a s rukama pod hlavou a spí. Tak klidně a pokojně. Svlékl si uniformní bundu a pod šedivým tričkem se mu zřetelně rýsují žebra. Je tak hubený. Musí mu být určitě zima. Strašná. Opatrně, abych ho nevzbudil, jej přikryji jeho bundou a přes nohy mu přehodím svou. Jsem rád, že je tu se mnou. Ale nejradši bych teď byl doma. S ním. Sedli bychom si ke krbu, mazlili bychom se a bylo by nám dobře. Ačkoli – když o tom tak uvažuju – jsem nikdy neměl krb. Ale vždycky jsem ho chtěl.
Položím se vedle Billa a jemně ho pohladím po tváři.
Otevřel oči.
„Nechtěl jsem tě probudit,“ zašeptám omluvně. „Promiň.“
„Nespal jsem!“ ohradil se.
-Bill-
Posadím se. Sklouzla ze mne bunda, nejen moje. Tom mě přikryl, když jsem… Jo, spal jsem. Podívám se na něj. Sedí vedle mě a zkoumavě si mě prohlíží. Pomalu se mu položím do klína. Hladí mě po vlasech. Z podbřišku se mi do celého těla začíná šířit nezvykle příjemný pocit.
A já jsem…
Jsem šťastný.
Zavřu oči. Opět se o mne pokouší spánek, už se jej ale nebojím. Tom je tu se mnou, nemusím mít strach.
-Tom-
Zády se opřu o kámen a s úsměvem pohlížím na Billa. Je tak nádherný. Jen tak leží, zcela v mé moci. Prohlížím si jeho tvář, ty dokonalé rysy. Tak krásnou, ač zbrázděnou desítkami jizev. Hraji si s jeho lesklými černými vlasy a čím dál více si uvědomuji, že Bill je člověk, s nímž bych chtěl strávit zbytek života. Jen já, on a nikdo jiný. Mám na něj ještě spoustu otázek…
Ale teď musíme spát.
O NĚKOLIK HODIN POZDĚJI
-Bill-
Otevřu oči. Jeskyně je plná světla. Je ho tolik, až mne to zaráží.
„Je… ráno? Nebo je večer?“ zeptám se Toma, který sedí vedle mě.
„Večer, zapadá slunce. Díval jsem se ven.“
„Nikdo tam není?“
„Nikdo. Budeme pokračovat v cestě?“
Zakroutím hlavou. „Bolí mě celé tělo. A tebe jistě taky. Nemusíme spěchat. Máme spoustu času. Jen,“ vstanu a ze skrýše mezi kameny vytáhnu nevelkou čutoru, „bychom se měli něčeho napít.“
Připnu si ji k opasku a obléknu si maskovací bundu – ačkoli nevím, jestli mi v lese bez listí k něčemu bude – a nakloním se k Tomovi.
„Musím teď jít ven, Tome,“ řeknu vážně. „Půjdu k prameni nabrat vodu. Za chvíli budu zpátky, tak buď hlavně tiše a nikam nechoď, ano? Můžeš mi to slíbit?“
Pohladil mě po tváři a usmál se.
„Nikam nepůjdu a nic nebudu říkat. Budu tu na tebe jen tiše čekat.“
Vtisknu mu letmý polibek a pomalu se vyplížím z úkrytu.
Rozhlédnu se. Široko daleko nikdo není, až mě to udivuje. Touto dobou by se to tu mělo vojáky jen hemžit.
Pokrčím rameny a tiše se vydám k nedalekému prameni. Potok je sice vyschlý, ale u pramene je voda vždy. I dnes. Vytéká zpod kamene. Odstraním několik spadlých listů a přitisknu ke kameni hrdlo čutory. Jde to pomalu.
-Tom-
Napřímím se. Co to bylo? Něco jsem slyšel. Bylo to jako úder. Jako by někdo zakopl. Snad se mi to jen zdálo…
Bille, prosím, vrať se rychle…
-Bill-
Když je voda nabraná, zašroubuji víčko a vydám se zpět k úkrytu. Když tu náhle…
Bez varování na mě někdo skočil a přitiskl mě k zemi.
„Co děláš venku, ty demente? Okamžitě se vrať do jeskyně! Za chvíli tu jsou pluky!“
Byl to takzvaný zástupce velitele. Žaludek se mi stáhl v nepříjemné křeči.
„Ležíš na mně,“ upozornil jsem ho. Vstal a za límec mne vytáhl nahoru. „Jdeme!“ zavelel.
Vlekl mne směrem k úkrytu. Postupoval tak rychle, až jsem několikrát upadl a málem se uškrtil.
Bleskově odvalil vstupní kámen a šoupl mě dovnitř, aniž si všiml Toma. „Vezmi si,“ zamumlal a hodil mi balíček. „A nevylízejte dřív, než za dva dny, jasný?“
„Díky,“ zašeptal jsem a on opět zablokoval vchod.
-Tom-
Mlčky sleduji scenérii před sebou. Když je ten chlap pryč, vrhnu se na Billa a pevně ho obejmu. „Bál jsem se,“ zašeptám. Hladí mě po zádech. „Kdo byl ten chlap?“
„To byl… zástupce velitele. Je s námi, neboj. Pomáhá všem rebelům. Neboj se. Budeme v pořádku, nepráskne nás.“
„No jen aby…“
autor: Fabiana
betaread: Janule
Krásný! Jen doufám, že je tam nikdo nenajde, nebo je ten zástupce velitele nepráskne…
Super, úža 🙂 už aby byli z toho venku 🙂
" co děláš venku ty demente?."..:D….joj..to mě rozsekalo..:)..
uff xDD hej kdyby to byl někdo jinej, xDD jako ale co děláš venku ty demente no to mě dostalo xDD doufám že s tím útěkem nedopadnou jaky Bill předtím xD no je to super x)
uf, práve som naraz prečítala všetkých 26 dielov a musím ti povedať že je to fakt úplne úžasné!! na to aký to má nevinný názov to skôr pripomína kriminálku xD hrozne sa teším na ďalší diel, dúfam že ich nenájdu 🙂