Dance to destroy you 18.

„Tak co, můžeme?“

„Ne.“

„Tome-„

„Prostě se bojím, no,“ vyjekne Tom a rozhodí rukama do vzduchu. Než se stihnu nadechnout k odpovědi, začne přecházet sem a tam a mumlat si něco pod nos přesně tak, jak je jeho zvykem, když je nervózní. Chápu jeho nervozitu, kdybych byl na jeho místě, šílel bych stejně, ne-li víc, ale Tom pro to nemá jediný důvod. Poslední měsíc jsme strávili každý den tréninkem, ať už jako celá skupina nebo jen my dva, a všechno máme dokonale na vteřinu secvičený. Každou volnou minutu jsme pracovali na tom, abychom to dovedli k naprosté dokonalosti. Opravdu se nemá Tom čeho bát, je z nás všech nejlepší.

„Billa, já to nezvládnu,“ pronese Tom s dramatickým výrazem ve tváři, a sedne si na schody u zadního vchodu od starého, nepoužívaného divadla na okraji Alexander Platz. Bylo to jediné místo, na které jsme byli schopní dát dostatek peněz, aby nám ještě něco zbylo, ale pro svůj účel to poslouží dokonale.

„Tak to prrr,“ dřepnu si před něj a chytnu mu ruce do těch svých. I přes to, že už je konec května, Tomovy prsty jsou jako kus ledu, vážně se musí bát. Povzbudivě se na něj pousměju, „Vzpomeň si na to, čím vším jsme si museli projít, než jsme se dostali až sem. Naše vlastní problémy, problémy s tátou, oběhat všechny lektory a důležitý lidi na konzervatoři, prosili jsme je pomalu na kolenou, aby dneska přišli, Tome. Všichni, nejen my dva, jsme do toho vložili spoustu času a úsilí jen proto, aby to bylo dokonalý, jestli to teď vzdáš, zklameš mě, sebe, Amy a ti ostatní ti nejspíš nakopou prdel. To bys chtěl?“

Upřeně se mi dívá do očí, a i když je vidět, že ho zmínka o ostatních zviklala hodně, ještě pořád je na pochybách, ještě pořád se bojí. Musím vsadit na něco, co ho přiměje už o tom dál neuvažovat a naplno prostě skočit po hlavě do toho, co je před námi.

„Pamatuješ si na naší návštěvu u toho, Martinéz se jmenuje? Pamatuješ si, čím jsme si tam museli projít a co jsi mu slíbil?“ zeptám se podpásově a vím, že na tuhle návštěvu a svůj příslib Tom hned tak nezapomene.

———-

„Seš si jistej, že je to tady?“

„Jo.“

„A nebude mu vadit, že ho otravujeme doma a ještě ke všemu večer?“

„Tome,“ otočím se na něj s pohledem, který mu dává jasně najevo, že nemá ani zkoušet pokračovat ve svým remcání. „Jsme tu kvůli tobě, vzpomínáš? Tak přestaň a drž krok.“ Opět se rozejdu k hlavním, vchodovým dveřím, které jsou kousek od místa, kde jsme před chvílí zaparkovali Tomův koráb.

„A neměl bych třeba radši počkat tady? Víš co, aby to nebral vyloženě jako ovlivňování,“ pokrčí Tom rameny a začne si okusovat nehet na malíčku. Jeho nejnovější zlozvyk, když je nervózní nebo nesvůj.

S nakrčeným obočím se vrátím až k němu a plácnu ho přes ruku jako malý děcko, a mám chuť mu opět začít vyčítat jeho zbabělost, kterou mě naprosto irituje, ale pak zvedne pohled od země a zadívá se mi do očí. Jeho oči jsou přeplněné takovým zoufalstvím, že se na něj prostě nemůžu zlobit, i kdybych sebevíc chtěl. Proto ho nakonec jen znovu plácnu přes prsty, když se blíží malíčkem opět ke svým rtům, a pousměju se na něj. „Dobře, počkej tady, jsem hned zpátky. A nekousej si ten nehet, poznám to,“ dodám s úšklebkem, načež se Tom na mě jen nevinně zaculí. S pobaveným vrtěním hlavy se rozejdu zpátky k domovním dveřím, možná má pravdu, asi bude lepší, když půjdu škemrat sám.

Než však stihnu udělat aspoň dva kroky, uslyším za sebou hluboký hlas. Když se otočím, vedle Tomova auta stojí ten Martinéz a brácha na něj jen vyděšeně zírá, aniž by z něj vypadlo jediné slovo.

„Ptám se naposled, kdo jste a co tady chcete?“

„Pane Martinéz,“ vpadnu do toho a jen doufám, že se tak opravdu jmenuje. „Omlouvám se, nechtěli jsme vás rušit takhle večer, jen jsme-„

„Prrr chlapče, kdo vy dva jste?“ ukáže mezi mnou a mým stále zděšeně vypadajícím sourozencem. „První by ses měl představit, když někoho obtěžuješ takhle v noci.“

Nakonec se lehce prošedivělej muž pousměje a vyzve nás, ať mu objasníme důvod naší návštěvy v pátek večer, kdy si chce jen užít klidný večer se svou rodinou před televizí. Nad zasvěcením do jeho plánů se mi chce ušklíbnout, ale zatím to vypadá, že má dobrou náladu, tak mu ji nebudu kazit. Podle toho, co nám řekla jeho asistentka, tak pokud by byl špatně naladěný, tak s ním ani nehneme, což vážně nepotřebujeme.

Jsem připravený začít s vysvětlováním, když najednou naprosto nečekaně spustí Tom. „Jsme tu, abychom vás osobně pozvali na tuhle akci,“ začne můj vystresovaný sourozenec a podá Martinézovi letáček s natisknutou pozvánkou na taneční vystoupení, které se koná ode dneška za dva týdny. Původně jsme to chtěli udělat jako celovečerní akci, kde by vystoupilo víc tanečních skupin, ale nakonec jsem Toma přesvědčil, že čím víc lidí, tím větší konkurence, takže jsme nakonec zůstali jen u našeho secvičeného vystoupení. Nikdo nesmí ohrozit Tomovo přijetí!

„A není ti to třeba trochu hloupé?“ ozve se najednou a já párkrát zmateně zamrkám a pohledem těkám mezi mým dvojčetem a tanečním mistrem. Zamyslel jsem se a za dobu, kterou jsem nedával pozor, musel Tom stihnout zajít do hlubších detailů téhle akce. „Zvát mě na vlastní taneční vystoupení, které by ti mohlo pomoct před ostatními uchazeči?“

Tom jen párkrát naprázdno polkne, ale nakonec s odhodlaným výrazem zavrtí hlavou. Můj sebevědomý bráška je zpět. „Ne, to mi teda není hloupé. Myslím si, že tu šanci si zasloužím.“

„A proč zrovna ty bys měl být výjimka? Dostal si šanci jako všichni ostatní.“

„Jo, ale nepřijali jste mě. A já si opravdu myslím, že si zasloužím šanci dokázat vám, že jste udělali chybu a zmýlili jste se.“

„My že jsme udělali chybu? Hele, chlapče, je m líto, jestli si myslíš, že jsme tě nepřijali neprávem, ale k nám na konzervatoř se dostali jen ti, kteří trénovali roky a roky, asi ses jim nemohl rovnat.“

„Když dovolíte,“ vložím se do toho. Uráží Toma, na což nemá nejmenší právo, a já to tak nenechám. „Já sám tancuju pár let a bez učitele, a přesto, že nejsem kdovíjak dobrej, jste mě vzali. Můj bratr dře od svých jedenácti let a od sedmnácti studoval na taneční škole, takže poznámku, jako že se jim nemůže rovnat, si odpusťte. Byl lepší než všichni dohromady, a tu šanci si zaslouží. On k vám na konzervatoř patří.“

Vím, že tím, co jsem právě řekl, riskuju celou naši akci, ale nemohl jsem to nechat jen tak. Když už si hraje na zkušenýho tanečního mistra, kterej pozná talent, tak by měl vědět, jakej talent si nechal proklouznout mezi prsty.

Prošedivělej Martinéz se na nás jen chvíli střídavě dívá, a nakonec se jen otočí a zamíří k sobě domů. Zmateně na něj oba s Tomem koukáme, když se najednou otočí přes rameno. „Ve svém vlastním zájmu bys měl být sakra dobrej, chlapče. Jestli tam půjdu, a ty nic nepředvedeš a já jen ztratím drahocenný čas, v taneční branži už si nikdy ani nehopsneš, to tě ujišťuju.“

Než stihneme jeden nebo druhý zareagovat, zmizí v domě.

———-

„Nechtěl by sis to u něj pokazit, že ne?“ ujistím se, a když Tom zavrtí hlavou, pousměju se. Věděl jsem, že připomenout mu tuhle událost bude nejlepší tah. Rozhlédnu se kolem nás, a když zjistím, že jsme sami, zlehka přitisknu své rty na ty jeho a věnuji mu jemný, povzbudivý polibek. „Tak pojď, je čas. Tohle je tvůj večer a nikdo a nic ti ho nezkazí.“ Naposledy stisknu jeho dlaň ve své, a i když vidím, že je ještě stále nervózní, Tom mě následuje dovnitř divadla. Za chvíli všechno začne.

Martin Martinéz

Když za mnou před dvěma týdny přišli dva kluci s pozvánkou na speciální taneční vystoupení pořádané jako nový druh přijímacích zkoušek na naši taneční konzervatoř, chtěl jsem to razantně odmítnout. Nemám rád, když někdo hraje proti pravidlům, ale ten kluk… měl něco do sebe. Tolik kuráže a jistoty, že je dobrý v tom, co dělá. Nikomu jsem neslíbil, že po zhlédnutí jejich menšího večírku ho přijmu, ale navnadil mě, chci vidět, co umí, co mi předvede.

A právě proto jsem teď tady, ve starém dávno nepoužívaném divadle a čekám mezi davy lidí, které se mačkají na starých sedačkách. Nikdy by mě nenapadlo, že tady narazím na tolik lidí. Čekal bych malou skupinku přátel, ale tohle mi vyrazilo dech. Znají ti kluci snad tolik lidí?

Usadím se na jedno ze zadních míst, odkud je nejlepší výhled, a jen napjatě čekám, co se bude dít. Opravdu jsem na to zvědavý, už dobrých deset minut se neděje vůbec nic, jen někdo sem tam splašeně pobíhá po pódiu. Obávám se, že tohle bude naprosto ztracený večer.

Ve chvíli, kdy jsem rozhodnutý se zvednout a prostě odejít, vyběhne na pódium černovlasý kluk, který byl tenkrát večer u mě doma taky. Usadím se zpátky a jen se na něj zadívám. Očima přelétne celý dav a věnuje nám omluvný úsměv.

„Lidi, vážně se omlouvám za to zdržení, ale hlavní aktér téhle akce dostal trémový záchvat, takže jsem ho nejdřív musel uklidnit,“ zasměj se a já bych i věřil tomu, že jeho bratr se nervově zhroutil. Vypadal na to už u mě před domem, asi nesnáší dobře stresové situace. „Ale teď už je všechno připraveno, a co nevidět začneme, tak s námi vydržte, máte se na co těšit!“ S mávnutím se otočí a zmizí v zákulisí. Opravdu jsem zvědavý na to, co předvedou.

Než se naděju, všechna světla zhasnou a na pódiu se objeví partička asi pěti tanečníků. Začnou hrát jemné, skoro až lehce japonské tóny, ve kterých se všichni zlehka zavlní a postupně se na zrychlující se hudbu začnou trhaně, přesto rytmicky pohybovat. Najednou se skupinka rozestoupí a mezi ně nakráčí ladným krokem, skoro až svůdným, tři slečny, které se dokonale pohybují, vlní svými boky, tancují společně s pěticí a musím uznat, že zatím je to opravdu poutavé.

Najednou se tóny hudby změní, zpomalí a skupina těch, kteří jsou na pódiu, se rozestoupí, dělají dokonale secvičené křoví po krajích pro další skupinku, která ladnými skoky, táhlými pohyby nohou a se záseky rukou postoupí až kupředu pódia a rozestoupí se pro další skupinku, která se stejnými pohyby zaujme místa vedle nich. Ve chvíli, kdy dojde i poslední z nich na své místo, všichni ztuhnou v dané pozici a celým divadlem se rozhostí naprosté ticho. Nemohu tomu uvěřit, ale sám se nepatrně předkloním kupředu a s napětím očekávám, co se stane teď.

Začne hrát tichá, dunivá hudba, ke které se během pár krátkých okamžiků přidá zvuk houslí a jako na povel po třetím zaznění smyčcových nástrojů se dá celá skupinka do pohybu. Tanečníci poskakují sem a tam, dívky svůdně přecházejí kolem nich, vlní boky. Navlhčím si špičkou jazyka rty a ve chvíli, kdy skupinka utvoří jakýsi půlkruh, kužel světla osvětlí dvojici stojící se skloněnými hlavami ve středu stage. Začne hrát o něco rytmičtější, rychlejší a svižnější hudba a dvojice se dá do pohybu.

Upřímně, čekal bych, že ten, co bude dávat důraz na street dance, bude kluk oblečený v hiphopovém oblečení a s copánky po hlavě, ale je to přesně naopak. Jeho bratr je ten, který dokonale střihá jeden taneční prvek za druhým, zatímco uchazeč o místo na naší konzervatoři přesně do rytmu hudby jede jeden baletní prvek za druhým, a jen nepatrně je prokládá volnějším stylem street dancu. Vzájemně kolem sebe tancují, vyhýbají se jeden druhému, jsou tak dokonale sladění. Kdybych nevěděl, že jsou oba mužského pohlaví, bratři, přísahal bych, že je mezi nimi zvláštní, eroticky nabitá atmosféra, která jejich výkon ještě znásobuje.

Jeden z bratrů se hopsavě přesune k menší skupince a na jedné straně pódia jedou svou sestavu, ale já se pohledem soustředím na toho druhého. Společně se dvěma dívkami jede dokonalé baletní prvky do rytmu lehké smyčcové hudby, tančí s nimi jako naprostý profík. Jednu z nich drží v pase, vysmekne s ní dokonalý oblouk a ve chvíli, kdy se opět oba narovnají, druhá dívka se mu nohou zavěsí kolem pasu. Tom říkal, že se jmenuje? Tak Tom ji chytí mezi lopatkami a objede s ní stejný polokruh, načež se dvojice vzdálí od první dívky a společně tančí uprostřed pódia. Jsou tak ladní, tak sehraní. Proplétají se kolem sebe jak hadí mláďata, jeden se hne tam, druhý je o pár vteřin pomalejší a jakoby se navzájem honí. Je to dokonalá podívaná, a když Tom pošle dívku po pódiu před sebe po kolenou a ve chvíli, kdy se slečna postaví na nohy a začne přepadávat, už je opět u ní a společně opět obkreslí polokruh, načež jí jemně nadzvedne a přenese na druhou stranu pódia.

Začne hrát opět rychlejší hudba. Dívka odtančí stranou a po Tomovi hodí někdo basebalovou čepici, kterou si při jedné otočce v podřepu nasadí na hlavu, a ve chvíli, kdy stojí opět čelem k publiku, jeho bratr je opět po jeho boku a společně s partou dalších kluků jedou na rychlou, rytmickou hudbu street dancové prvky. Jedna část jich jde doprava, druhá doleva, bratři jsou opět uprostřed. Skoro se mi až zatají dech, když Tom spojí ruce se svým sourozencem, který se mu proklouzne pod nohama a ještě než se stihne postavit, přešvihne se přes něj Tom v naprosto dokonalém saltu s hladkým dopadem na špičky nohou do podřepu.

V tu chvíli se opět hudba změní a Tom, stále klečící na zemi, se s úsměvem otočí na svého bratra, který jen nepatrně kývne. Oba se rozběhnou zpět do středu stage a v ten moment se proti nim vyřítí trojice dalších tanečníků. Nevěřím tomu, jak dokonale jich všech pět zvládlo salto ve vzduchu, aniž by se srazili. Jakmile pětice dopadne na zem, začne opět hrát jiná, tak hrozně povědomá hudba. Stejně jako všichni v malém divadle, i já se musím smát, když rozeznám tóny I believe z finálního tance filmu „Honey“ a na pódium se přiřítí banda puberťáků společně v doprovodu původní taneční skupiny, s Tomem v čele. Tohle byl naprosto perfektní tah.

Když dozní poslední tóny a všichni na pódiu se s úsměvy od ucha k uchu hluboce uklánějí, připojím se k těm, kteří ve stoje aplaudují. Tenhle večer rozhodně nebyl ztrátou mého času.

Tom

Nemůžu uvěřit tomu, že je to za mnou. S poslední otočkou, s posledním výskokem a dopadem zpět na parkety pódia, všechno skončilo. Už nic nezměním, udělal jsem, co jsem udělat mohl, teď už je to jen ve hvězdách, jak to dopadlo. Ale těsně před tím, než mě Bill odtáhl do samotného středu stage, jsem si myslel, že omdlím, pozvracím se. Tolik jsem se toho bál. Tančil jsem už před spoustou lidí při spoustě různých příležitostí, ale nikdy to nebylo něco takového jako dnes. Nikdy mi nešlo o budoucnost tak moc jako dnes večer. A nikdy před tím tam se mnou nebyl Bill.

„Tomi!“ vyjekne mi najednou někdo do ucha a než se stihnu pořádně otočit, mám náruč plnou svého o deset minut mladšího sourozence a pusu plnou jeho čerstvě ostříhaných vlasů. Musím se smát, když se ze mě svým objetím pokouší vymačkat poslední zbytky sil a vzduchu, které ještě mám, ale i přesto jej mačkám zpět se stejnou vervou. „To bylo dokonalý!“ vyjekne mi do ucha, jakmile se mě pustí, a zatleská nadšeně rukama těsně před tím, než mě znovu obejme.

Ale musím s ním souhlasit, bylo to dokonalé. Povedlo se nám to, lidem se to líbilo, tleskali, pískali, byli nadšení. Nemůžu uvěřit tomu, že jsme to opravdu udělali, a před všemi vlivnými lidmi! Mám chuť ho políbit.

„Tome?“ ozve se za mnou hlubším mužským hlasem. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Společně s Billem stále v náručí se pootočím a jen se nervózně pousměju na pana Martinéze. Teď přijde buď rozsudek smrti, nebo propustka do světa ráje. „Musím říct, že vaše vystoupení bylo opravdu,“ odmlčí se a dvakrát si luskne prsty. Během té kratičké odmlky mám slušný náběh na infarkt, musí to tak protahovat?! „Bylo to opravdu působivé,“ dostane ze sebe po dalším lusknutí prstů a zářivě se na nás usměje.

Cítím, jak mě Bill sevře ve svém objetí ještě silněji. „Děkuju, pane.“

„No ještě mi neděkuj,“ zamračí se lehce a můj dech se opět zadrhne na cestě k plícím. Srdce mi divoce tluče, Bill mi drtí ruku ve své a já nejsem schopný se přes tepání v uších soustředit vůbec na nic kolem sebe. Jsem nervní, ať už mi řekne, jestli je to místo mé, jestli tenhle večer byl opravdu k něčemu dobrý. Zešílím!

„Tak berete ho nebo ne?!“ vyjekne vedle mě nedočkavě Bill a celá skupina za námi, společně s panem Martinézem, se rozesměje. Myslím, že v tuhle chvíli jsme oba nervózní stejně, Bill i já.

„Nejdřív mi něco prozraďte, kde jste sebrali ty děti?“

Slyším, jak si vedle mě Bill odfrkne. „Mladší sourozenci a jejich kamarádi, tak berete ho nebo ne?“

Očima jsem přilepený na rtech muže, který rozhodne o tom, co bude následovat v mém životě dál. Když se mu zvlní do úsměvu a já uslyším slova, která jsem si přál slyšet ze všeho nejvíc, všechno kolem mě jakoby ohluchne. Nevnímám Billovo hlasité vyjeknutí, Martinézův smích, nebo jekot taneční skupiny. V uších slyším jen zběsilý tlukot vlastního srdce a v očích mě pálí slzy štěstí.

Nemůžu tomu uvěřit. Dokázal jsem to. Opravdu jsem to dokázal a dostal jsem se na svou vysněnou konzervatoř. Budu chodit na školu, odkud vzešla ta největší, nejslavnější evropská jména. Budu chodit na školu, kam bude chodit i Bill.

Nevnímám tuny objetí, která mi všichni kolem věnují. Soustředím se jen na jednu jedinou osobu, a když se naše pohledy spojí, i v jeho očích jsou vidět slzy. Prudce si jej přitáhnu k sobě, a když jej nesmím políbit, alespoň jej opravdu pevně sevřu v objetí.

„Děkuju,“ zašeptám mu do ucha a nechávám ostatní, aby naší dvojici objímali ze všech stran. Už nikdy ho nechci pustit. Možná může za všechna trápení, kterými si mé mladší já muselo projít, ale teď, v tuhle chvíli, mi všechno vynahradil. Je to, jako by se nikdy nic nestalo, jako bychom žili v téhle šťastné bublině po celý náš život.

„Miluju tě,“ zašeptám mu tiše do ucha a jen zlehka, nenápadně se mu o něj otřu rty. Vím jistě, že doma budeme mít dost času tuhle chvíli pořádně oslavit, pro teď se musím spokojit jen s objetím. Nakonec se nechám strhnout zpět do reality, a začnu se všemi šťastně oslavovat.

Mistr Martinéz a pár dalších tanečních mistrů nás jen pobaveně sleduje. Jsem si jistý, že nikdy neviděli nikoho být takhle šťastným po přijetí na jejich konzervatoř.