autor: Deni
Všelijak pokroucený ležím uprostřed postele. Jednu nohu mám špičkami prstů opřenou o stěnu za postelí, a druhou stočenou pod tělem. V puse cumlám konec obyčejné tužky a volnou rukou si prsty poklepávám do rytmu melodie, která se mi rodí v hlavě. I když se může moje poloha na první pohled zdát velice nepohodlná, s podivem se mi takhle leží opravdu dobře, a i kdyby tomu bylo jinak, je to jediná poloha, ve které se dokážu opravdu plně a nerušně soustředit na to, co dělám.
Skousnu si spodní ret a okousanou tužkou dopíšu na papír poslední řádek k první sloce.
Oh your eyes, your eyes
Make the stars look like they’re not shinning
Your hair, your hair
Falls perfectly without you trying
Make the stars look like they’re not shinning
Your hair, your hair
Falls perfectly without you trying
You’re so beautiful
And I would tell you every day
S úsměvem si pro sebe tiše zabroukám ještě jednou poslední řádek a sám si ho odsouhlasím kývnutím. Zatím to zní dokonale přesně.
S myšlenkami upnutými k osobě, která pro mě na světě znamená nejvíc, a malým úsměvem na rtech se opět plně ponořím do skládání písně, kterou mu chci předat v den našich dvaadvacátých narozenin, které se nezadržitelně blíží. Mám už jen pár dní.
———-
„Tome? Nemáš hlad?“
„Uhm, ani… ne,“ zahučím zpod postele, kam jsem se během procesu skládání přesunul. Moje ‚plodná poloha‘ už nebyla tak plodná, a s hlavou svěšenou dolů z postele se mi momentálně přemýšlí nejlépe. Většinu už mám hotovou, teď jen doladit i ty nejmenší detaily, zatímco si bokem na papír poznamenávám poznámky k hudbě, kterou budu tvořit hned, jak bude hotový text.
„Co tam děláš?“ slyším za sebou smích a kroky blížící se k posteli. Rychlostí blesku zastrkám všechny papíry, které by mohly prozradit cokoliv z mého překvapení, pod postel a jen se zadívám na bratra, který se ke mně naklání přes druhý okraj postele. „Co, nesmím to vidět?“
„Ne. Teda, ne teď.“
„Proč?“
„Protože je to dárek.“
„Pro mě?“
Zhluboka si povzdechnu, ale nakonec Billovi věnuju jemný úsměv a přikývnutí. Ještě stále si zvykám na to, jak se věci mezi námi změnily, že všechno je v pravém opaku k létům předešlým. Ještě pořád, i po tom všem, co jsme za poslední měsíce společně zažili, je pro mě malý zázrak, když se na mě Bill usmívá, mluví se mnou, dotýká se mě a líbá mě.
Všechno mi to ještě pořád občas připadá jako sen a bojím se, že by se něco mohlo pokazit. Konec konců, je to Bill, o kom mluvím, naprosto nevyzpytatelný člověk.
„Páni,“ pokývá hlavou můj černovlasý bráška, a jeho krátké vlasy se lehce zahoupou. Občas mi chybí dredy, se kterými jsem si tak rád hrál, ale tenhle jeho mohawk, jak svůj nový sestřih s láskou nazývá, mu opravdu sluší. Párkrát zapohybuje rty zprava doleva a zpět. „To je pěkný,“ dodá o malou chvilku později a věnuje mi úsměv, který mě opět spolehlivě zahřeje na hrudi.
„Myslíš? Ještě ani nevíš, co to bude,“ popíchnu jej se špičkou jazyka mezi rty.
„Detail,“ pokrčí rameny a zazubí se. Naprosto miluju tenhle jeho rošťácký úsměv, který mi věnuje pokaždé, když má něco za lubem. Většinou se na mě pak vrhne a polibky mě připraví o dech. Dnes však jen přikývne, „Takže tě mám asi nechat o samotě, co?“
„No, tak nějak,“ souhlasím váhavě. Nechci jej vyhazovat, ale na druhou stranu opravdu potřebuju zapracovat na té písni; doteď mi připadala dokonalá, ale když teď sedí Billa přede mnou, přijde mi, že jsem do slov nedokázal správně zachytit jeho jemnou dokonalost, která tkví v každičké malé nedokonalosti, o kterých je bráška přesvědčen, že je nemá.
„Fajn, fajn,“ zvedne Bill ruce v rezignovaném gestu, věnuje mi krátký polibek, načež se postaví a zamíří ke dveřím naší ložnice. „Na stole máš když tak pak jídlo, hm? Přiklopím ti to, aby to nevystydlo,“ usměje se na mě a já mám chuť si ho přitáhnout zpátky k sobě a jen se s ním mazlit.
„Děkuju. Někam jdeš?“
„Jo, s klukama si chceme trochu protáhnout svaly,“ přikývne Bill a já se jen usměju. Nikdy by mě nenapadlo, že tak zakázané téma, jako je tanec, se stane něčím, co bude patřit do našeho života tak velkou měrou jako právě teď. Jen mu řeknu, ať ostatní pozdravuje a že se na něj už teď těším, načež mi Bill věnuje úsměv a s přáním zdaru při čemkoliv, na čem právě teď pracuju, se otočí a potichu za sebou zavře dveře.
Slyšel jsem tiché zadunění, jak se Bill z druhé strany dveří o ně opřel. Věděl jsem, že i pro něj je tohle všechno mezi námi ještě stále nové. Nikdy před tím nebyl v pořádném, opravdovém vztahu, a když uvážím, že jeho premiéra je právě s vlastním sourozencem, obdivuju ho. Neměl to se mnou lehké, i když už jsem se podvolil a vzdal boj s morálkou, pořád jsem se ještě bál a bylo pro mě těžké se plně uvolnit. Ale s Billovou pomocí a nepatrnými důkazy jeho lásky ke mně kdykoliv jen mohl, to šlo.
Pousměju se, když slyším vzdalující se kroky. Mám pár hodin na to, abych dokončil, co potřebuju, a pak si užijeme s Billem příjemnou noc.
———-
„Billa?“
„Hm?“
„Je, promiň, ty spíš?“ Provinile si skousnu spodní ret a podrbu se za krkem. Nevěděl jsem, že bude uprostřed odpoledne, když přijdu z práce, spát. Nechtěl jsem ho budit, opravdu ne. Vím, že posledních pár večerů strávil tréninkem s klukama. Chystá se další battle a Bill se ho chce účastnit. Je to poslední závod, kterého se bude účastnit, pak už nastupujeme na naši Akademii a na nic bokem nebude čas.
„Ani jsem nestihnul pořádně usnout. Co chceš?“
Zmateně koukám před sebe a nakonec zklamaně svěsím hlavu mezi ramena. Za posledních pár měsíců se mnou Bill tímhle tónem nemluvil. Je pravda, že pár dní nazpět je opravdu nepříjemný a protivný, ale to je jen proto, že je opravdu unavený a vyčerpaný. Jedna dlouhá masáž a milování ho ale zatím vždycky vrátilo zpět do nálady. Nemám rád, když se mnou takhle mluví.
Pořád se bojím toho, kdy si uvědomí, že jeho city vlastně nejsou takové, za jaké je doposud považoval, a odkopne mě od sebe jako prašivého psa. Vím, že bych v něj měl mít větší víru, vím to, ale bojím se. Nepřežil bych, kdyby se z Billa stal ten samý hajzl, kterého jsem měl před očima téměř celý život.
Povzdechnu si.
„Ale nic,“ zašeptám nakonec a s přáním, ať se dobře vyspí, se rozhodnu ho nechat radši opět o samotě. Rozmrzelý Bill není nejlepší společnost.
Jen se bojím, a vím, že asi zbytečně, že jsem tohle všechno podstoupil pro nic. Bojím se, že si Bill konečně začal uvědomovat, co spolu děláme, jak špatné to je, a že mě za to vlastně nesnáší. Nejspíš mu křivdím, ale po tom všem, co jsem si s ním zažil, a při tom, jakým způsobem se ke mně posledních pár dní chová, se asi není čemu divit. Netráví se mnou už tolik času, skoro pořád je s klukama, a když už je se mnou, většinou je tak rozmrzelý, že je lepší ho nechat samotného.
Mrzí mě to. Opravdu mě to mrzí. Už bych bez Billa nedokázal fungovat. Potřebuju ho tak, jako každý z nás potřebuje vzduch. On je pro mě vzduch. Je mi nějak divně…
Ozve se tiché klapnutí dveří, když Bill vejde do místnosti.
„Tomi?“
„Vypadni.“
„Co? Počkej, co? Proč?“
„Bille,“ zavrčím varovně, jen stěží dokážu ovládat zklamání a bolest, které se ve mně teď perou o dominanci. Je mi naprosto na nic. Vím, že přeháním, že reaguji tak, jak bych neměl, ale už je toho na mě moc. Ať se s Billem děje cokoliv, nelíbí se mi to a nechci, aby to odnášel náš vztah. Pokud ještě vůbec nějaký máme.
Jako typický Bill udělal bráška přesně pravý opak. S pozvednutým obočím za sebou zavřel dveře od ložnice a došel k posteli, na které se schoulený do klubíčka pokouším potlačovat slzy. Jsem slaboch. „Proč, co jsem udělal?“
„Všechno,“ vydechnu, a i když chci být pro jednou já ten nepřístupný, nejde to. Jakmile je mi Bill nablízku, je to, jako by mě ovládal on. Má láska k němu je asi až nezdravá.
„Tomi,“ povzdechne si bráška vedle mě a po krátkém zaváhání si lehne na postel, čelem ke mně. „Co jsem udělal?“
„Už mě zase nenávidíš,“ špitnu zlomeně, zahanbeně. Tak dlouho jsem o tom přemýšlel, až jsem o tom snad i sám sebe přesvědčil. V tu chvíli ve mně explodovaly všechny emoce. Poslední měsíce jsem se celou dobu skrytě obával okamžiku, kdy se Bill ‚vzpamatuje‘ a opět se vrátí ke svému obvyklému chování. Bál jsem se toho, i když jsem k tomu neměl jediný důvod. Jen jsem si nemyslel, že pokud se to stane, bude to právě v den našich narozenin…
I když mám oči zavřené, ovane mě Billův horký dech, když si zhluboka povzdechne. „Víš, že to nikdy nebyla nenávist v pravém slova smyslu. Už jsme se o tom bavili, Tomi, a víš, že je mi to líto. Mrzí mě, jak jsem se celá ta léta choval a kdybych mohl, změnil bych to, ale to nemůžu. Ale prosím, neříkej, že tě zase nenávidím, když do toho pocitu nenávisti mám neskutečně daleko. Vždyť víš, co k tobě cítím, víš to moc dobře, Tomi.“
„…“
„Tomi?“
„…“
„No tak, mluv se mnou.“
Konečky prstů přejede zlehka po mé tváři a já vím, že to za chvíli vzdám. Palcem přejíždí po mém líčku a já se musím usmívat, když se začne čertit, že už zase jsem se neoholil. Vím, že Bill miluje moji tvář. Pořád mi opakuje, že je dokonalá, ne jako ta jeho, kterou musí schovávat pod nánosy make-upu, aby nikdo neviděl, jak nedokonalým je. Je jedno, jak často mu opakuji, že pro mě dokonalý je a o ostatní se nemusí zajímat, pořád si bude myslet své. Ale kdyby mu nedej bože někdo opravdu řekl, že nedokonalým je, byl by oheň na střeše.
I když nechci, pousměju se. „Já vím.“
„Já vím, že víš,“ zašeptá s úsměvem, který se ještě rozšíří, když se mu konečně opět odvážím podívat do očí. Připadám si jako naprostej kretén. Každý přece může mít špatnou náladu, hlavně, pokud je ten každý můj černovlasý sourozenec, který se dokáže naštvat i proto, že nenajde tričko, které si chce ráno vzít. Reagoval jsem přehnaně.
„Promiň.“
„Neomlouvej se a radši mi řekni, proč jsi mě vzbudil,“ zašklebil se na mě Bill a rty se otře o ty mé. Nejradši bych si ho přitáhl těsně k sobě a polibek prohloubil, ale Bill má asi jiný názor. Odtáhne se ode mě a jen mě s očekáváním pozoruje.
„Chtěl jsem ti… no, dát dárek.“
„Sakra!!“ V mžiku sedí Bill vzpřímeně a proklíná snad všechny svaté, na které si dokáže vzpomenout. „Já zapomněl,“ zaúpí a hlavu složí do dlaní. „Jak jsem sakra mohl zapomenout na naše narozeniny?“ zeptá se mě a nešťastně se mi zadívá do očí.
Jen se na něj pousměju, posadím se a omotám mu ruce kolem pasu. Bradu si položím na jeho rameno a vtisknu mu polibek na tvář. Tohle, přesně tohle je můj Bill. „Můžu ti ho dát teď?“
„Ty se nezlobíš?“ Jen zavrtím hlavou. Neříkal jsem to snad už tisíckrát? Bill je ten jediný, na koho se nedokážu zlobit za nic na světě. „Děkuju,“ pousměje se a já mu úsměv vrátím. „Jestli chceš. Budu rád,“ odpoví mi konečně a z těch jiskřiček, které se mu objeví v čokoládových očích, se mi do těla rozšíří nepříjemné chvění. Jsem najednou nervózní.
„Je to… no, písnička,“ vykoktám nervózně. Najednou si nejsem tak úplně jistý, že chci, aby ji Bill slyšel. Dal jsem si s ní tolik práce, ale klidně bych to všechno radši zahodil, pokud by to mělo znamenat, že se mi Billa vysměje.
„Zahraješ mi jí?“
„Ehm, má… i text.“
„Tak i zpívej!“ usměje se Bill šťastně a zatleská přesně tak, jako pokaždé, když má z něčeho radost. Nikdy by to nepřiznal dvakrát, ale jednu noc se mi svěřil s tím, že má opravdu rád můj hlas. Právě tak mě napadlo, jaký dárek bych mu mohl dát k narozeninám.
„Musím?“
„Uh-huh!“ přikývne Bill a pohodlně se usadí na posteli v tureckém sedu, připraven vyslechnout cokoliv, co jsem si pro něj připravil. Když jsem se zvedal, abych si došel pro kytaru v rohu místnosti, slyšel jsem za sebou pobavený smích. Jen s úsměvem zavrtím hlavou, vezmu kytaru a usadím se proti němu. Odkašlu si… vůbec se mi do toho nechce, ale je to pro mou Billu.
Oh your eyes, your eyes
Make the stars look like they’re not shinning
Your hair, your hair
Falls perfectely without you trying
Make the stars look like they’re not shinning
Your hair, your hair
Falls perfectely without you trying
You’re so beautiful
And I’d tell you every day
Yeah I know, I know
When I compliment you
You won’t believe me
And its so, its so
Sad to think you don’t see what I see
But every time you ask me do I look okay
I say
When I see your face
There’s not a thing that I would change
Cause you’re amazing
Just the way you are
And when you smile,
The whole world stops and stares for a while
Cause boy you’re amazing
Just the way you are
Your nails, your nails
I could kiss them all day if you’d let me
Your laugh, your laugh
You hate but I think its so sexy
You’re so beautiful
And I’d tell you every day
Oh you know, you know, you know
I’d never ask you to change
If perfect is what you’re searching for
Then just stay the same
So don’t even bother asking
If you look okay
You know I say
When I see your face
There’s not a thing that I would change
Cause you’re amazing
Just the way you are
And when you smile,
The whole world stops and stares for a while
Cause boy you’re amazing
Just the way you are
The way you are
The way you are
Boy you’re amazing
Just the way you are
When I see your face
There’s not a thing that I would change
Cause you’re amazing
Just the way you are
And when you smile,
The whole world stops and stares for a while
Cause boy you’re amazing
Just the way you are
Po doznění posledního tónu kytary v místnosti zavládne naprosté ticho. Zatímco já ještě lapám po dechu ze vší té nervozity a strachu, co mi Bill řekne na jeho dárek, mé dvojče sedí se zavřenýma očima a na rtech mu hraje nepatrný úsměv. Líbilo se mu to? Nelíbilo? Ať už něco řekne, proboha!
Nervózně si odkašlu a poposednu si.
„Tomi to… to bylo…“
„Hrozný? Promiň, snažil jsem se, aby to bylo co nejlepší, ale pořád mi tam něco nesedělo a-“ zbytek mého nesrozumitelného mumlání je umlčeno pod Billovými rty. V první chvíli jsem nepatrným, nevinným polibkem naprosto konsternován, ale po pár vteřinách, kdy si můj mozek konečně uvědomí, co se děje a čí rty se jemně otírají o ty mé, se usměju a začnu mu polibek oplácet.
„Bylo to naprosto dokonalý, Tomi!“ zašeptá Bill proti mým rtům a opět jemně vlastními rty polaská ty mé. „Naprosto dokonalý,“ zopakuje, a když jemně rty pootevřu, usměje se. „Bylo to nejkrásnější vyznání lásky, jaké někdo může dostat,“ ujistí mě, a než mi propluje jazykem mezi rty, ještě šeptá tiché: „Děkuju!“
———-
„Vážně? Dokonalý?“
Černovlasé cosi vedle mě jen zamručí a místo odpovědi se ještě víc přitiskne k mému tělu. Je už pozdě, oba jsme unavení a já naprosto chápu, že se mu nechce odpovídat. Pousměju se a obejmu ho o něco silněji. Poté, co Bill s prudkým odtržením ukončil náš krátký polibek, jen mi několik vteřin zíral do očí, a pak se jeho rty zvlnily do toho nejšťastnějšího, nejupřímnějšího úsměvu, který jsem u něj viděl. Když už jeho rentgenový pohled začínal být i na mě příliš, opět se ke mně Bill přitiskl a proti mým rtům zamumlal tiché: „Miluju tě.“ Poprvé za celou dobu našeho vztahu mi řekl tato slova. Byl jsem neuvěřitelně šťastný a dokonce mi zpod přivřených víček steklo i pár slz.
„Bylo to úžasný,“ zamumlá Bill po pár minutách ticha, jako by si najednou uvědomil, že jsem se ho na něco ptal. Potichu se rozesměju. Prsty prohrábnu bratrovy černé vlasy a vtisknu mu jemnou pusu na čelo.
„Spinkej.“
„Mhm, přesně to mám v plánu,“ usměje se na mě a poslepu vyhledá mé rty, aby mi mohl vtisknout ještě jedno poslední políbení.
„Dobrou noc, Billa. Krásně se vyspi, a nech si zdát něco o mně.“
Další z ospalých úsměvů rozzáří Billovu téměř spící tvář, když ho oslovím jeho přezdívkou, tak, jak mu smím říkat jen já. „Dobrou noc, Tomi.“ Pevně obejme mé tělo, vtiskne mi polibek pod bradu a spokojeně zamručí, když ho prsty začnu masírovat ve vlasech. Vím, že do pár vteřin bude spát. Ve chvíli, kdy pod ním začnu tichounce broukat melodii naší písničky, jsem si jistý, že Bill už tiše proplouvá do říše snů.
Nikdy jsem nebyl šťastnější než v tenhle moment.
Co začalo jako katastrofa, skončilo neskonalým štěstím.
Oh your eyes, your eyes
Make the stars look like they’re not shinning
Your hair, your hair
Falls perfectely without you trying
Make the stars look like they’re not shinning
Your hair, your hair
Falls perfectely without you trying
You’re so beautiful
And I’d tell you every day
KONEC
autor: Deni
betaread: Janule
To bylo naprosto dokonalý 🙂 škoda, že tato povídka už končí…
Dokonalé…♥ Dokonalá povídka..♥ Patří mezi ty nejlepší..♥ Tohohle okamžiku jsem se bála..:( Okamžiku kdy takhle dokonalá povídka skončí… Je to škoda… Klidně bych jí četla dál a dál..:D 🙂 Doufám, že autorka napíše zase někdy povídku, protože jestli jo, tak vím jistě, že ji budu číst a už teď se na ní těším…♥ Opravdu nádherná povídka toto… Jsem ráda, že to takhle skončilo..;)**
Opravdu krásná povídka! Moc ráda bych si přečetla druhou řadu, na té akademii…
[3]: Jsem hrozně ráda, že se ti povídka líbí natolik, aby sis přečetla i druhou řadu, a za normálních okolností bych o tom i uvažovala, nápady by byly, ale není čas. Stěží stíhám dopisovat povídky, které mám rozepsané (české nebo anglické), a nemůžu si udělat další závazek v podobě druhé řady. Ale děkuji za krásné komentáře, těší mě to! :))
O neeee! x( to je škoda že končí ale byla to doopravdy jedna z nejlepších povídek,úplně dokonalá a druhá série jak už tu bylo řečeno by byl ten nejlepší nápad,vím že máš hodně práce a to je škoda,asi budu znovu číst všechny ty krásné díly odznova…Ach jak mi bude chybět,už jí tu nebudu vídat,hrozná představa,skoro až k pláči,ale koneckonců,můžu si jí přečíst znovu a ujišťuju tě že jí nebudu znovu číst jen jednou a bude mi tu hrozně moc chybět…a na konec ti za ní hrozně moc děkuju,byla skvělá x))
[4]: Škoda, že nebude 2. řada..:( Bylo by to super… Milovala jsem tuhle povídku a určitě na ní budu vzpomínat jen v dobrém..:) Je to nejlepší povídka, co jsem kdy četla..:) Patřím mezi ty nejlepší autory…♥ Doufám, že zase něco někdy napíšeš..;)
[6]: Děkuju, je hrozně krásné si číst takovou chválu! 🙂 … Píšu furt a stále, jen velice pomalu 🙂 a psala jsem i dřív, kdybys někdy měla zájem 😉 Díky moc za komentáře!
Dokonalá, naprosto úžasná povídka, co se mi vryla do paměti 🙂 Mrzí mě, že už je konec
Krááásnééé…tuhle povídku jsem strašně oplakala…byla moje nejoblíbenější:)moc krásná..škoda že nenapíšeš druhou řadu..bylo by to velice zajímavé 🙂 doufám že zase něco super napíšeš 🙂
[7]: Určitě mám zájem..:) A kde máš tvé povídky..? U tebe na blogu..? 🙂 Určitě se na to hned vrhnu..;)*
nee konec ne:( já to chci číst pořád..je to fakt úžasný:)
Oh, vážně už je konec? Je to škoda, tu povídku jsem měla moc ráda, byla skvěle napsaná. :))
Hrozně moc se omlouvám, že jsem opět nekomentovala předchozí díly, protože si to rozhodně zasloužily, ale stihla jsem je přečíst až dneska, takže se vyřádím na tomhle komentu.:)
Když jsem viděla tenhle poslední díl, až se mi zamotala hlava. Já tuhle povídku miluju tak šíleně, že nevím, jak přežiju její konec. Však ty víš, jak moc se mi líbí, opakuju to pořád dokola, ale stejně mi to nedá, a budu to opakovat znovu.:)) Ono to prostě nejde, po těchhle nádherných slovech… Jsem totálně na měkko, tenhle díl jsem si opravdu užila co to šlo, stejně jako celou povídku. Hodně jsem se lekla, že se něco mezi nimi opravdu pokazilo, ale pak… spadl mi tak obrovský šutr ze srdce, že jsi to musela slyšet, ať jsi kdekoliv.:)) Ten konec… nemám slov! Celou dobu jsem v křeči držela palečky, ať to skončí dobře, ať si při konci ti dva leží spokojeně v náručí. A přání se mi splnilo a za to ti jsem opravdu vděčná, protože smutný konec bych opravdu neunesla! Nemůžu si pomoct… prostě nádhera!!! Při konci jsem se rozbrečela na plno, dojal mě Tomův dárek… ještě k tomu zrovna TAHLE písnička! Miluju jí, Bruno je úžasný! A tady se ten text více než hodil. Puká mi srdce nad tím, že je konec. Nebudu prosit o další řadu, protože už jsem četla, že nemáš čas, takže si jen budu přát, že až čas mít budeš, snad se do další řady pustíš!:) Děkuji ti za překrásné okamžiky u téhle povídky. Od začátku do konce jsem byla přesvědčená, že je dokonalá a ona opravdu je, protože jsi autorka, kterou jen tak někdo nepřekoná a já mám tebe a tvé povídky strašně moc ráda.:)♥♥♥ Budu se těšit na další, můžeš se mnou jako se čtenářem počítat na 100%, mě už se jen tak nezbavíš!:D Asi bych už měla končit, jenže mně se tak strašně nechce, protože vím, že až dopíšu tenhle koment, už žádný nenapíšu k dalšímu dílu. Nikdy, opravdu nikdy jsem nebyla z konce povídky tak smutná. A už vím, co udělám, až se rozhodnu koment odeslat. Přečtu si tuhle překrásnou<3, dokonalou<3, úžasnou<3 povídku znovu!:))♥♥♥
Waw to byla skvělá povídka. Plná různých citů, pocitů a nálad. Brečela sem, když Tomovi Bill řekl: "Nejhorší věc, kterou si udělal bylo že ses narodil" (nepamatuju se přesně jak to bylo, ale vím že mu to Bill řekl…). No teda já být Tomem tak Billa pošlu do háje i když .. ano vím jaký to je být zamilovanej a milovat i přes všechny trable, naschvály a podrazy … Takže bych měla soucítit s Tomem a chápat ho … No, ale máme jinou osobnost. Kuš kuš co to plácám.
Líblo se mi že v povídce nebyl Tom ten drsnej a že Bill nebyl za "chudáčka".
Ze začátku sem si nemohla zviknout že Tom .. Ten drsnej hopper vypadající jako gangster tančí balet ! Ne fakt mi to k němu nešlo. Ale zvykla sem si.
No a prostě celkově děj byl zajímavej a dobrej.
Jediný co bylo pro mě trnem v oku bylo oslovení "Billa" ("Dobrou noc, Billa") fakt sem si na to nemohla zvyknout a přišlo mi to jako, když Tom oslovuje nějakou slečnu, ale to nevadí.
snad si tenhle komentář někdy přečteš :).