autor: LilKatie
Na nebi svítilo příjemně hřející sluníčko, obloha byla krásně modrá a naprosto bez mráčků, foukal jen lehký příjemný vánek, který si pohrával s vlnkami na hladině fontány uprostřed náměstí. Bill s Tomem seděli na jejím kraji, který byl vyroben z jednoho velkého kusu křišťálu, jak elf Tomovi řekl. Byla to opravdu nádherná fontána, Bill mu také řekl, že to jeho dědeček ji Duhovu věnoval, bylo to před dávnými roky. Když Bill ještě ani nebyl naživu, a to už bylo co říct. Bylo to, ještě když jeho dědeček vládnul Říši Elfů. Voda v ní hrála všemi barvami duhy a Tom přemýšlel, jestli právě po téhle vodě se tahle vesnice tak jmenuje. A jelikož Toma štvalo, když chtěl něco vědět a nevěděl to, rozhodl se, že to zjistí.
„Takže vy jste darovali fontánu s duhovou vodou a podle toho se to tady jmenuje Duhov?“ zeptal se s nejistým úsměvem Tom a prsty dělal kolečka na hladině vody. Elf se rozesmál a zavrtěl hlavou.
„Ne, to ne… To přeci… Přeci nemůžeš někomu darovat fontánu i s vodou, ta voda tady už byla, hlupáčku…“ pousmál se trošku a cákl na něj vodu. „Máte tam u vás, odkud pocházíš, fontány?“ zamrkal zvědavě.
„Fontány? Ano, to máme, jen… ne s duhovou vodou…“ pousmál se trošku a zadíval se přes ulici na člověka, který postával u jakési studny a něco vyvolával. „Co to tam ten člověk dělá?“ Toma zaujal, protože vůbec nevypadal jako ostatní obyvatelé Duhova.
Bill se zadíval směrem, kam se díval Tom a trošku se pousmál. „No, to je studna přání… Chceš si jít něco přát?“ zvedl se ze svého místa a usmíval se na Toma, ten přikývl a taky se zvedl, usmál se a společně s elfem vyrazil přes ulici ke studně.
„Oh, vítám vás, krásní mladí lidé, co si přejete? Chcete si něco přát? Naše studna vám splní všechna vaše přání! Stačí si jen přát a hodit zlaťák do této studny a něco si přejte a ono se vám to ihned splní!“ rozhodil otrhanec rukami.
Tom si sáhl do kapsy a vyndal několik centů. „Stačí to tam jen hodit?“ ujišťoval se a hlídač studny přikývl. Tom teda natáhl ruku přímo nad studnu a zavřel oči. Ze soustředěnosti se mu na čele objevilo pár vrásek, promnul si rty a přál si. Přál si, aby konečně našel svou princeznu, aby ho bezmezně milovala tak jako on ji, a také, aby Bill měl život jako dřív a jeho rodina byla zase v pořádku. Pokud tedy byla ještě na živu. A s tím upustil svých padesát centů do studny, čekal, až se ozve šplouchnutí vody, ale jediné, co slyšel, bylo svištění vzduchu kolem padající mince a nakonec její odražení od země na dně studny. Nekrčil obočí a otevřel oči, zmateně se podíval na hlídače studny a ten se jen zasmál. „Co to? Nemělo to šplouchnout?“
„Vždyť tam není voda!“ začal se hlídač smát.
„Cože?!“ vyjel na něj Tom „Vždyť jste mi před pěti minutami řekl, že je to studna přání!“
„No, to jsem sice řekl, ale… ona nefunguje!“ smál se dál.
„Proboha…“ protočil Tom oči a podíval se na Billa, zamrkal. Bill tam nebyl. „Bille? Bille?!“ rozhlížel se zmateně kolem sebe a hledal černovlasého rozčepýřeného elfa. Po několika dalších otočkách za vyděšeného bušení srdce, že se mu v tom velkém davu lidí, který tu byl, elf ztratil, ho konečně zahlédl, jak na něj odkudsi mává. Už už za ním chtěl vyběhnout, když ucítil ruku na svém předloktí, otočil se a uviděl Georga. Zamrkal. „Oh, hej, ahoj, co… děje se něco?“ nakrčil netrpělivě obočí.
„Jen, kde máš Billa, hm?“ ušklíbl se křivě.
Tom kývl směrem tam, kde tušil Billa. „Tam, zrovna za ním jdu, proč? Něco mu chceš?“
„Ne.“ Řekl až moc rychle hobit a zmizel v davu. Tom to nijak neřešil, pokrčil nad ním rameny a vyrazil za Billem.
„Už jsem myslel, že jsem tě ztratil.“ Usmál se a chytil ho rukou kolem pasu, elf se na něj vesele zazubil a líbl ho na tvář.
„Promiň… Podívej, co mám!“ mával mu před nosem nějakými dvěma růžovými lístky. „Koupil jsem nám vstup na vyhlídkovou věž! Je odtamtud vidět celý Duhov a kousek za hranice… Pojď, musíme tam být už za chvíli…“ řekl nadšeně, chytl ho za ruku a svižným krokem Toma odvlekl zpátky do davu lidí.
***
„Jak vysoko to ještě je?“ vydechl těžce Tom a dál unaveně stoupal za Billem po schodech, které vedly na vrchol věže. Nohy ho bolely naprosto strašně a zdálo se, že vrchol věže je v nedohlednu, Bill se na něj otočil s veselým úsměvem na tváři.
„Moc ne, už jen 200 schodů…“ usmál se doširoka elf a pokračoval v cestě, zdálo se, že Billa nohy nebolely, jako by byl vůči chození do schodů imunní. To, že dokáže chodit po sněhu tak, že se do něj nepropadá, to Tom ještě chápal, to ano. Ale to, že ho nebolely nohy a že poskakoval jak nadopovaný zajíček stále a stále dál a nedával na sobě nijak znát únavu, to mu nedávalo smysl. Doufal, že Bill nepoužil nic jako tenkrát tu roušku ve Fazolkově, protože jestli použil, tak mu později pořádně vynadá, že se s ním nepodělil. Lakomec jeden.
A zrovna, když už se chtěl Tom znovu zeptat, kdy že budou nahoře (což se ptal už nespočetněkrát), šlápl naprázdno, jelikož očekával schod, a málem přepadl dopředu, naštěstí ale vrazil do Billa, který se před schody zastavil. Elf, který to zřejmě nečekal, ztratil rovnováhu a spadl přímo na nos. Vyjekl. Tom, který to nakonec díky Billovi ustál, ho ihned polekaně postavil zpátky na nohy a otočil si ho k sobě čelem, aby se podíval, jestli mu nějak neublížil.
„Jsi v pohodě?“ zamumlal Tom vystrašeně a se starostmi přiložil dlaně na Billovy tváře, ten jen trochu roztřeseně přikývl. „Promiň, nechtěl jsem, zakopl jsem… teda nezakopl, prostě… myslel jsem, že je tam schod a on tam nebyl a já šlápl a vrazil do tebe a ty jsi upadl, já jsem nechtěl, tolik se omlouvám, vážně jsi v pořádku? Já se vážně-„
„Mlč.“ Přiložil mu elf dlaň na pusu, aby ho umlčel. „Jsem v pořádku. Jen jsem upadl, nic víc… Jsem v pořádku…“ pousmál se mile a jemně ho líbnul na nosy, pak si sundal jeho dlaň z tváře, propletl s ním prsty a odvedl ho k železnému zdobnému zábradlí. „Mlč a podívej se…“ Usmál se elf a ukázal rukou na krajinu před nimi. „Namidie…“ usmíval se zasněně. „Támhle…“ pousnul ruku doprava. „Tam bývalo království elfů, dokud nepřišla válka… a támhle, tam v těch horách, tam žijí trpaslíci a hobiti… A támhle… Tam, kde slunce nesvítí, tam vládne zlá čarodějnice…“ řekl ne už tak moc nadšeně. „A pod námi, Duhov…“ usmál se a podíval se na Toma, stojícího vedle sebe. Mladík ho jemně chytl za ruku a trochu se pousmál, stiskl mu ji.
„Je to moc krásné… Ten výhled…“ pousmál se a zadíval se do dálky, pak se podíval na elfa.
Bill přikývl. „Ano, krásný…A bývalo to ještě krásnější… Ale jsem rád, že se ti to tu líbí, je to krásné…“
„Ano, moc krásný…“ vydechl Tom se zasněným pohledem na překrásného elfa. Ten zřejmě vycítil, že je pozorován a otočil se na něj, Tom se přiblble usmál a zahihňal se, pak polkl a otočil se od něj pryč, aby nezíral. Vydržel se koukat pryč asi tak dvě vteřiny, a pak se na elfa znovu otočil, Bill se na něj díval se slabým úsměvem na tváři, pohladil ho něžně po tváři. Tom se usmál, miloval, jak měl elf krásně hebké a hladké ruce, jakoby snad v životě nepracoval.
„Proč mám dojem, že… že jsi nekoukal na výhled, když jsi říkal ‚Ano, moc krásný‘?“ ušklíbl se Bill, s rukou stále ještě položenou na Tomově tváři. Mladík zrudnul. Elf to vzal jako ano a zasmál se. „Jsi roztomilý…“
„Nejsem roztomilý…“ protočil Tom nespokojeně oči. Byl velký silný mužný chlap, nemohl být přeci roztomilý. Samci nejsou roztomilí.
„Jsi…“ ušklíbl se Bill a cvrnkl ho do nosu.
„Nejsem…“ zašklebil se Tom a dal mu ruku pryč ze své tváře, namísto toho mu dlaně položil nad zadek a přitáhl si ho k sobě blíž, elf se stále culil. Tom mu položil ruce trošku níž a stiskl, culil se. Pomalu se k němu naklonil, aby ho políbil, elf přivřel oči a našpulil rty. Tom se usmál, naklonil se ještě blíž, a zrovna když se chystal ponořit do hedvábného ráje, přímo nad jejich hlavami, sotva půl metru nad nimi, se rozduněl obrovský zvon. Tom měl dojem, že se mu rozskočí hlava, okamžitě se od Billa odtáhl a dal si ruce na uši, aby alespoň trochu zmírnil bolest, kterou mu dunící zvuk přinášel. Podíval se na Billa, který dělal to samé a nechápavě valil oči. Elf ho ale hned chytl za ruku a rozeběhl se s ním po nekonečných schodech dolů z věže. Když dvojice doběhla dolů, smáli se oba dva jako blázni, Bill se Toma držel kolem krku jako klíště, a hned jak se Tomovy nohy dotkly trávy, svalil se i s Billem na zem do trávy.
„Proboha…“ vydechl Bill, stále ještě bez dechu a převalil se na Tomův hrudník. „To nechápu… Jak to… Vždyť ani nebyla celá… zvláštní… Bože, třeští mi hlava…“ pochechtával se, Tom na souhlas přikývl.
„Jo, je to… zvláštní…“ pousmál se, položil dlaň na elfovu tvář. Naklonil se k němu a vynahradil si to, co nahoře udělat nestihl. Jemně se Billovi vpil do rtů, elf se usmál a s radostí rty pootevřel. Tom mu zajel prsty do rozpuštěných vlasů a převalil ho pod sebe, jemně mu laskal rty, s úsměvem na tváři.
Tomovi zakručelo v břiše.
Bill se od něj odtáhl, a začal se smát, smál se, tak jak si Tom pamatoval z Lesa Náměsíčníků, když tenkrát Adam málem zabil Georga. Smál se, až mu skoro tekly slzy. „B-bože…“ dostal ze sebe po chvíli, když se trošku uklidnil. „Máš hlad? No tak, zvedni se ze mě a půjdeme se někam najíst, hm…?“ usmál se. Tom lehce protočil oči.
„No jo, no jo… I když bych možná mohl sníst tebe, co říkáš?“ ušklíbl se a začal mu s hravým vrčením klovat nosem do krku a jemně ho tam okusoval. Bill se znovu rozesmál a tentokrát už opravdu brečel.
Vysoko nad nimi, na vrcholku věže, schovaný za zvonem, se na ně dolů díval s nespokojeným výrazem na tváři Georg. Možná se mu povedlo překazit jim to, co chtěli dělat nahoře, když kolem nich poletovati malí růžoví motýlci, kteří za svými křídly nechávali cestičky z malých srdíček. Ale rozhodně nepočítal s tím, že to skončí takhle. „Mor na elfy,“ zabručel a rozhodl se, že se jen tak odradit nenechá. On už něco vymyslí.
***
„Já si dám závitky s lístky bílých růží a rýžovou rolkou…“ usmál se Bill na číšnici a podal jí zpátky jídelní lístek. Ta ho s úsměvem přijala a otočila se na Toma.
„A pro vašeho přítele?“ řekla zvonivým hlasem.
„Uuh… Em, já… nejsem jeho přítel…“ řekl Tom a trochu se zasmál, zavrtěl při tom hlavou. „Nejsem… A dám si pizzu s ančovičkami, prosím…“ přikývl a lístek jí také podal, servírka s úsměvem odešla. „Víš co? Nečekal bych, že tu budou mít pizzu s ančovičkami…“ usmál se a napil se pepsi. „A pepsi…“
Bill se zasmál. „No jo, co si myslíš? Že jsme ve středověku?“ pousmál se a zavrtěl hlavou. „Proboha, ty vážně musíš pocházet z daleka… Jak daleko je ten tvůj Nůů Jerk?“ Tom se začal smát. „Co je?“ podíval se nechápavě. „Co jsem řekl?“ valil oči.
„Není to Nůů Jerk nebo jaks to říkal…“ řekl se smíchem Tom. „Jmenuje se to New York… víš?“ pousmál se a znovu se napil. „No, vlastně… Je to opravdu hodně hodně daleko, dál, než si dovedeš představit…“ přikývl.
„Až tak daleko?“ pousmál se trošku. „Dobře, cizinče…“ ušklíbnul se. „Tak mi pověz, jaká je tvá oblíbená barva?“ usmál se a napil se svého jasmínového vína.
***
V kuchyni servírka sebrala tác s objednávkou pro stůl, u kterého seděl Bill a Tom. Zrovna když už vycházela z kuchyně, odložila si tác ještě na chvíli na linku, aby se prohlédla v zrcadle. Bohužel si při tom nevšimla toho, jak kdosi do závitku cosi přidal. Dala si pramínek neposlušných vlasů za ucho, otočila se, vzala tác a vyrazila zpátky tam, kde seděli hosté.
Když si Bill dal první sousto do úst, Tom zvídavě nakrčil obočí. „Proboha, děje se něco? Vypadáš… Děje se něco? Chceš pití?“ ptal se poplašeně, když viděl, jak Bill třeští oči a mává si rukou před pusou, jakoby zrovna snědl něco extra pálivého. Elf rychle přikývl hlavou a Tom neváhal, naklonil se přes stůl k sousednímu stolu a sebral tam jedné víle zrovna od pusy sklenici s vodou a podal ji Billovi. Ten si ji rychle vzal a hluboce se napil. Nakonec úlevně vydechl. „Co vyvádíš?“
Elf pokrčil rameny. „Já nevím, něco jsem spolkl…“ napil se ještě Tomovy pepsi a omluvně se usmál na vražedně koukající se vílu. „Fuj, pálilo to jako čert…“ promnul si spánky a dal se znovu do jídla. Tom přikývl a začal znovu také jíst, i když po Billovi stále pokukoval, kdyby se zase náhodou něco stalo.
***
Hobit v tichosti čekal schovaný v křoví. Měl perfektní plán. V pytli, který ležel na zemi vedle něj, měl schovaného obřího pavouka. Vypustí ho, až se sem Bill s Tomem dostanou, a on pak jednoho z nich klofne a ten omdlí (jen omdlí, neumře, nemůže umřít, to by měl Georg průšvih a moc dobře to věděl. Museli zůstat oba dva živí), a pak se mezi nimi nic nebude moct stát, jelikož ten jeden bude omdlelý. Bylo to geniální, nic se nemohlo pokazit, naprosto nic.
Georg opodál uslyšel veselý smích člověka, následovaným smíchem o něco vyšším elfím. Usmál se, ano, to bylo přesně to, co potřeboval. Jen pojďte, chlapečci, strýček hobit už na vás čeká. I když mu bylo jedno, kdo to od pavouka schytá, musel se přiznat, že by mu bylo milejší, kdyby to od něj schytalo právě princátko.
Oba dva chlapci se posadili do měkké trávy poseté sedmikráskami a usmáli se na sebe, slunce zrovna zapadalo, a odsud byl rozhodně ten nejkrásnější výhled. Nebe bylo zbarveno do fialkova a oranžova, bylo skoro bez mráčků, a těch pár červánků, co na nebi přeci jen bylo, mu dodávalo jen na kráse. „Ještě krásnější než z té věže, co říkáš, hm?“ usmál se Bill a dal si vlasy za ucho. Tom se na něj podíval a trošku pokrčil rameny.
„No nevím, moc na tebe teď nevidím…“ zasmál se trošku Tom a šťouchl Billa do boku. Elf se začal maličko smát a usmál se na něj. „Ale máš pravdu, v tomhle světle jsi ještě krásnější…“ pohladil ho jemně po tváři a konečky prstů mu jemně přejel přes špičku na uchu, Bill se zachvěl a přivřel oči. To už ale Georg vypouštěl svou tajnou zbraň.
Hobit se postavil na špičky a hodil pytel s pavoukem na větev stromu, zatáhl za šňůrku, která ho držela zavřený, a pytel se rozdělal. Pavouk vyskočil ven a rozhlídnul se. Cupital si to na konec větve a seskočil z ní dolů, pomalu se spouštěl po pavučině dolů a zrovna když už byl skoro nad svou kořistí, něco zachytil pohled jeho deseti očí a hmyzák se zarazil. Zacouval zpátky po pavučině nahoru a pořádně se podíval na to, co ho předtím rozptýlilo. V díře ve stromu seděla naprosto nádherná pavoučice, která na něj svůdně mrkala řasami. Pavoukovi se rozbušilo srdce, byla nádherná. Skočila za stromu, přicupitala k němu a vtiskla mu pusu přímo na nos. Byla to láska na první pohled, a na stvrzení své nově nalezené lásky začali ti dva pavouci nad dvěma chlapci vytvářet nádherné pavučinové srdce. Georg nenávistně zavrčel v křoví.
„Neslyšels něco?“ nastražil uši Bill a trošku se rozhlídl, Tom zavrtěl hlavou.
„Ne, nic…“ pousmál se a otočil mu prstem hlavu zpátky k sobě. „Podívej…“ ukázal Tom přímo nad ně, kde se třpytilo stříbrné pavučinkové srdce. Elf na to překvapeně zamrkal, udiveně vydechl a na tváři se mu rozlil rozněžnělý úsměv.
„Oh Tomi, to je nádherné…“ usmíval se rozzářeně Bill.
Tom se usmál a jemně ho políbil do koutku úst. „Ne tak nádherné jako ty.“ Zašeptal a vpil se mu znovu do rtů.
autor: LilKatie
betaread: Janule
na to že pavouky nemám ráda mě to pobavilo pavouk s pavoučicí
Ja pavukpv nemusím, ale týto boli zlatý. Na tej veži to bolo pekné milé, pričlo mi to romantické. Tom ma pomly ale isti začínana hnevať, že mu nedočlo že Bill je ten koho hladá, ešte k Tomukeď muá dáva aj puci Tom zobud sa prosím.
haha, skvělý, jako vždy. Mám totiž ráda tvůj styl nenuceného humoru – protože samci nejsou roztomilí 😀
A v tom obrázky bych chtěla hned bydlet 😉
Ten Georg >.< Pfrrr! :-/ Úplně mě tu rozčiluje!:D Ale líbí se mi, že se nenechají rozhodit a souhlasím s Lorett, že se mi líbí styl nenuceného humoru 😉 😀 A ten obrázek je přímo božský ! 😀
Nádherné … opravdu nádherné. Už se těším na další dílek