autor: Bejb
Povídka mi leží v hlavě už dlouho, asi tak rok. Pořád jsem si jenom pohrával s nápadem a v posledním měsíci teprve dostala název. Mohlo se začít psát, z počátku mi to vůbec nešlo, byl jsem rozmrzelý a několikrát první kapitoly přepsal, ale nakonec se to přece jen povedlo. Mezitím, co jsem se trápil nad první kapitolou, našel jsem pro povídku i jakéhosi patrona v písničce Mad World od Garyho Julese, myslím, že přesně vyjádřila děj mojí povídky. Trochu jsem to počeštil, takže se prosím nedivte, když si kluci budou povídat třeba o Kameňáku. Ty věty, které jsou připsané ke kapitolám, to je vždycky svědomí jednoho z dvojčat (někdy i obou jako třeba teď), častěji Billa. Jen pro pořádek, příběh je vyprávěn ve třetí osobě. No, ale teď už půjdeme číst. Hezké počtení =)
Jak často chodíte na návštěvy? Hodně často…
Přesně si nepamatoval ten den, kdy to začalo, ale podvědomě se přiklonil k návštěvě u babičky, kterou absolvují každou neděli ještě dodnes.
Tenkrát bylo krásně, sluníčko svítilo a na nebi nebyl jediný mráček. Jenže on si přál, aby pršelo, venku řádila vichřice a někdo jim propíchal gumy od auta. Ale nejlepší by bylo, kdyby jako na potvoru nejezdily vlaky, aby jejich všetečnou maminku nenapadlo je s bratrem poslat k babičce drncálkem, který v tuhle hodinu obvykle jezdil. Jak by bylo úžasné válet se v peřinách celý den, nemuset se převlékat z pohodlného pyžama a mít dům po dopoledne jen pro sebe, zatímco rodiče se budou mořit v práci. Až příliš se zasnil. Rukou se opřel o notebook, který měl otevřený před sebou na posteli, a najednou to cvaklo. Místo modré stránky na něj teď koukala jen černočerná tma, ve které mohl vidět svůj obraz. Zaskřípal na sebe zuby, proč nikdy v neděli neprší? Radši už se k tomu tématu nebude vracet, zase by se něco mohlo vypnout nebo by se také mohly dít horší věci…
Pootočil hlavu ke dveřím, za kterými byl slyšet pohyb. Někdo šel asi po schodech. Podíval se na hodiny, a když zjistil, že je něco málo před desátou, zpanikařil. O chvíli později se dveře rozletěly a k Billovi do pokoje vkráčelo jeho dvojče Tom. Bylo vidět, že má veselou náladu, culil se a pořád si něco brblal pod nos. Když ale spatřil svého bratra sedět sklesle v peřinách, jak nepřítomně kouká na zem, začalo mu být okamžitě také smutno. Byl to jejich dvojčecí instinkt, nikdy se nechovali rozdílně, jejich pouto jim to nedovolilo. Museli by se osamostatnit, ale to nechtěl ani jeden z nich. Tom se rozhodl svého bratra rozveselit, přece nebudou smutní celý den.
„Bille, ber to z té lepší stránky, babička nás hned po obědě vyžene ven a my nad sebou nebudeme mít žádného dospělého nejmíň dvě hodiny! To přece za to stojí nebo ne? No tak, usměj se, život jde dál!“
Tom má pravdu, pomyslel si Bill a rychle se vrhl ke skříni s oblečením. Když uviděl jedno opravdu milované triko s lebkou, vzpomněl si na babiččiny připomínky k jeho a Tomově vzhledu. Zaškaredil se.
„Zase mě bude peskovat za to, že si na sebe plácám kdejaký serepetičky jako holka, a že bych měl začít být konečně klukem! A tobě bude zase říkat, že se mají nosit trika a ne hadry, které by si na sebe nevzal ani bezdomovec, že to je kvalitní materiál ji ovšem zajímat nebude! Několikrát za den nám zopakuje, že jsme jako vyžlata a že nejíme pořádně! Tome, já tam nechci!“ Bill skočil Tomovi kolem krku a svoje nohy mu omotal kolem pasu. Začal ho pusinkovat na krk, a přitom mu šeptal do ucha návrhy, jak se z toho dneska vyvlíknout. Tom se snažil vykroutit si hlavu, jeho bratr je šílenec.
„Bille, nech toho, dneska si obleč normální věci, nedáš na sebe žádný stíny a hotovo, babka nám celý den bude vytýkat leda tak špatnou stravu, a to říká i mamka, takže proti tomu bys měl být imunní. A slez ze mě!“
Tom ze sebe setřásl Billa, který se urazil. Odfukoval hlasitě nosem a v obraném gestu dupal nohou. Nakonec toho stejně nechal a šel se obléknout dřív, než mu vtrhne do pokoje matka se svým dlouhým proslovem o zdržování. Dnes si na Tomovu radu obličej jen opláchl a vlasy nechal volně rozpuštěné na ramenech, splývaly mu s obličejem. Billovi se to líbilo, nezabralo to tolik času a nemusel k tomu používat celou poličku věcí. Několikrát se otočil před zrcadlem, teprve pak se dostatečně pochválil. Chvíli váhal nad oblečením, má si vzít rifle, nebo budou stačit tepláky? Vykoukl ze dveří a podíval se, co na sobě má Tom, měl rifle.
Šáhnul tedy také po riflích. Ať se třeba babka svalí do toho jejího kurníku, stejně si vezme úzký kalhoty. Navlíknul na sebe ještě červené tričko, které bylo už seprané neustálým nošením, a vydal se zpátky za Tomem. Právě včas. Matka už troubila na pozdrav, dost hlasitě, aby ji slyšeli. Žďuchl do Toma, ten zavrávoral a málem spadl ze schodů.
„Já tam budu první!“ vykřikl posměšně Bill a hnal se ke dveřím. Tom se však nenechal zahanbit a do dveří se protlačili naráz.
„No tak, kluci!“ zahulákala Simone z auta a znovu zatroubila.
„Jasně, mami!“ řekla dvojčata sborově. Cestou k autu se strhla ještě hádka o to, kdo bude sedět za řidičem a pak už se mohlo jet…
O hodinu později byla dvojčata vydána na milost babičce, která už ohřívala oběd. Přišel jim otevřít děda Markus, který je kupodivu nikdy nerozeznal. Ale byla s ním sranda, a tak občasné Tome Billovi a Bille Tomovi bylo odpuštěno. Za to s babičkou Ester nebyla sranda žádná, velice přísná paní si zakládala na mravech společnosti, jasně, že naprosto rebelizované vnuky chtěla přetvořit k obrazu svému. To se jí ale nedařilo. Dnes jim opravdu neměla co vytknout, tedy dokud byli v tmavé předsíni. Jakmile vešli do sluncem prozářené kuchyně, spustil se kulomet na Tomovy dredy, které si nechal uplést teprve včera, protože to byl jediný den, kdy matka nebyla doma, a za tak krátkou chvíli si toho ještě nestačila všimnout. Billovi to připadalo cool, ale babičce zjevně ne.
„Co sis to udělal s vlasy? Tohle ti maminka povolila? Asi si s ní budu muset promluvit. Doufám, že mi příště dovezete zase překvapení v podobě infarktu! Teď vypadáš jako chobotnice, takové krásné vlasy a ty si je zničíš! To je hrůza, to je hrůza! Radši se po obědě ztraťte, nechci tě zbytek odpoledne vidět, jasný?“ Ester poskakovala po kuchyni jako čertík. Když se trochu uklidnila, začala hořečnatě míchat guláš, který se jí hřál v hrnci.
„A co škola, kluci?“ optal se vždy usměvavý děda.
„Dobrý,“ oplatil mu úsměv Bill a žduchl do Toma, nesmí přece říct, že včera schytali oba poznámku za vyrušování v hodině. Tom hned přitakal a spiklenecky mrkl na Billa. Ještě štěstí, že se ta poznámka nebude muset podepisovat, mají ji až na konci stránky a tam už se Simone podepsala.
Děda jim začal vykládat vtipy o policistech a blondýnkách, takže si vesele zkrátili čas, který babička věnovala míchání guláše. Když jim pod nosy přistrčila plné talíře, poděkovali a hladově se vrhli na jídlo. Po druhém přidání udělali babičce radost a za chvilku už se usmívala nad tím, jak si mnuli bolavé žaludky, které byly nacpané k prasknutí. Bill i Tom dostali do každé ruky jeden podomácku udělaný koblížek a byli vyhnáni ven.
„Jednou mě babička těma svýma obědama zabije! Ani bych se nedivil, kdybych tady na místě zhebnul!“ brblal Bill a snažil se nestoupat na loužičky v poli, které tady zůstaly po včerejším umělém zavlažování, už několik týdnů nepršelo. Bill měl staré ošoupané tenisky, ale měl je natolik rád, že nechtěl dát matce záminku vyhodit je.
Zatímco Bill si stále nadával za dvojité přidání, Tom se cpal koblížkem, dostal neuvěřitelnou chuť na sladké.
„Bille, budeš ty koblihy jíst?“ zeptal se Tom a olizoval si prsty od cukru.
„Hm… Co? Nechceš mi snad říct, že si ty své dva už sežral, že ne?“ Bill se pomalu otočil čelem k bratrovi, který se culil jako měsíček na hnoji. V jeho rukách žádné koblížky nebyly. Nevěděl proč, ale musel se ulepenému bratrovi smát, přišel k němu blíž a jeden koblížek mu podstrčil do ruky.
„Dobrou chuť, Tomi!“ smál se Bill pořád, nemohl to zastavit, ranní pochmurná nálada byla tatam.
„Díky!“ zadeklamoval Tom a jako dítě, které dostalo svoji oblíbenou hračku z výlohy, se hned pustil do okusování zkaramelizovaných částí koblihy.
Šli co nejhlouběji do lesa, na mýtinu, která byla jejich oblíbením místem. Tam se oba svalili do trávy a odfukovali poslední zbytky těžkosti. Leželi vedle sebe, drželi se za ruce a koukali do nebe. Takhle jim bylo dobře. Nemuseli se bát otravných spolužáků, kterým přišlo nadmíru divné, když se drželi za ruce nebo se jen objali, protože ten druhý byl smutný. Tady byli volní…
„Máš mě rád, Bille?“ promluvil do ticha Tom.
„Proč bych neměl? Jsi nejdůležitější člověk v mém životě,“ odpověděl Bill a myslel to upřímně. Vždycky tomu tak bylo a bude. Bill v to doufal.
„Taky tě mám rád, jsi hodný malý bráška.“
„Nejsem malý!“ zadurdil se Bill. Ano, Tom pro něj hodně znamenal, bez něj by nebyl schopen fungovat, ale občas ho štval.
„Tak dobře. Jsi mladší bráška.“ Řekl Tom, nechtěl vyvolávat hádky.
„Souhlasím!“ zasmál se Bill a přitulil se k Tomovi. Chtěl se mazlit, dlouho se nemazlili, pořád tu byla škola a povinnosti, nezbýval čas. Objal Toma kolem pasu a nos mu zabořil ke krku. Rád čichal Tomovu vůni, voněl po broskvích a čokoládě.
Tom se obrátil k Billovi čelem a také ho objal. Bill je jeho malý bráška, musí ho chránit, nikdo mu nesmí ublížit, ani on sám. Bill by v téhle poloze určitě usnul, Tom je to nejbezpečnější místo na světě, s ním se nemá čeho bát, na všechno jsou dva – na smutek, na radost, na nenávist, na lásku… Billovi se tahle věta prohnala hlavou rychle jako blesk, proč s bratrem myslí na lásku, vždyť je mu čtrnáct, má čas nebo ne? Zamiloval se snad? Ale do koho? Ležel tam v bratrově objetí, na nejbezpečnějším místě na světě, a dumal nad láskou. Jediný, do koho by se právě teď mohl zamilovat, byl jeho bratr. Ale to přece nejde! Billovi se udělaly mžiky před očima. Proto mu bylo tak dobře, když byl Tom blízko něho? Proto se k němu tak rád tulil? Proto si neuměl představit žádnou dívku po svém boku? Proto chtěl zůstat na věky věků s Tomem? Billovo srdce bilo jako splašené. Ne, jen se zmýlil. Uklidňoval své bijící srdce a zahnal všechny myšlenky ohledně Toma do jednoho malého koutečku ve své hlavě, a nemínil se k nim vracet. Tak to bude lepší pro oba…
Když později toho dne seděli na verandě, Bill si vzpomněl na své myšlenky o Tomovi. Proč by se vlastně neměl zamilovat do Toma? Protože je to neetické? Vždyť by to nikdo nemusel vědět, bylo by to jejich tajemství. Kousal se do rtu jak nad tím hořečnatě přemýšlel, díval se na Toma a pozoroval jeho tvář, oči a ústa, stejná jako ta jeho. Možná je to špatné proto, že jsou tak stejní. Ale neměl by to být spíše důvod pro to, aby se milovali? Jsou dvojčata, měli být jeden. Vždycky mají patřit k sobě, nikdo by je neměl rozdělit. Mohli by se rozdělit pouze sami, a to se nestane! Uvažoval Bill dál. Nevnímal, co mu Tom říká, a jako naschvál to bylo asi důležité, protože Tom do něj drbnul rukou.
„Ty mě neposloucháš!“ obvinil ho Tom.
„Promiň, zamyslel jsem se…“ Bill udělal psí oči, po tomhle mu Tom vždycky odpustí. Neměl by nad takovými věcmi přemýšlet, znovu je zasunul do onoho koutečku v hlavě a přísahal si, že už tam nikdy nevkročí. Tom je jen jeho bratr!
„Říkal jsem, že mamka už je tady, měli bychom jít.“ Bill se rozhlédl, a když uviděl jejich černé auto, pokýval hlavou na souhlas. Následovalo loučení s babičkou a dědou. Jedna pusa sem a druhá tam, jedno objetí sem a druhé tady. Vykročili směrem k autu.
„Dneska to nebylo zas tak hrozný, co říkáš?“ zasmál se Tom a olízl si rty, ještě z nich byl cítit cukr.
„Ne, dneska to bylo fajn, hlavně se těším na to rodeo, až si mamka všimne těch tvých dredíků!“ začal Bill Toma štípat do boků.
„Hele, dej si pohov, jo? Nebo ti doma ukážu, zač je toho loket!“ Tom taky štípl Billa do boku a ten se zachichotal.
„Klidně, budu tě čekat!“ prohlásil Bill hlasem hloupé naivní husy, která se vám snaží dostat do postele.
„Jasně, kotě!“ plácl Tom Billa po zadku a oba se tomu šíleně smáli. Kdyby tak Tom věděl, co to s Billem udělá, asi by to v životě neudělal. Nasedli do auta. Celou cestu se pošťuchovali a slibovali si, jak se doma nezničí. Jediné, co si doma udělali, bylo to, že si lehli spolu na postel a sjížděli staré filmy před tím, než museli zpátky k životně ustálené rutině. A pak tu byl taky jeden Postrach s velkým P – škola. Nechtělo se tam ani jednomu, ale museli, a tak nezbývalo nic jiného, než se s tím smířit. Ten den se něco změnilo, Bill si k Tomovi přišel večer lehnout pod záminkou strachu…
A Bill si konečně vzpomněl, jak to všechno začalo…
autor: Bejb
betaread: Janule
Moc pěkný začátek. :)) Už se těším na pokračování. ;))
Zacina to fakt dobre… som zvedava o com to vsetko bude
Děláš si srandůů? 😀 Počkej zejtra 😀 honem dál xD
Já mám takovou radost. 😀 Vždycky jsem chtěla vícedílku od tebe a tahle začíná strašně moc hezky. 🙂 Malinký dvojičky jsou zárukou toho, jak přilákat mojí pozornost. 😀
Začíná to dobře a hlavně se mi líbí styl, kterým je to psané. Jenom chudák babička, udělat z ní takovou megeru xD, to já obě svoje babičky miluju, jsou úžasné, díky jim můžu vzpomínat na všechny ty suprovní prázdniny, které jsem měla =)
Taky se mi moc líbí, jak je to napsané. Další moc nadějně vypadající povídka 🙂
moc hezky to začíná….x)
Pěkné :-* začíná to hezky :-