autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
TOM
Vejdu do vchodu, a i když je už po desáté hodině, rozsvítím a rozběhnu se po schodech až do čtvrtého patra. Jakmile zastavím u jeho dveří, začnu zvonit. Netrvá to příliš dlouho a otevřou se dveře. V nich stojí Bill, již vykoupaný, jen v županu a kouká se na mě. Rty má pootevřené. Udělá krok dozadu. Určitě vypadám jako jeho nejhorší noční můra. Z vlasů i z oblečení mi kape voda, oči mám rudé od pláče a splašeně vydechuji.
„Tak strašně mě mrzí, co jsem ti udělal,“ začnu hned mluvit přes nával vzlyků. Možná mi ani není rozumět, protože ani nemohu pořádně dýchat. Konečně ho vidím, tolik mu to sluší a já tu stojím jako naprostý debil. „Kdybych nemusel, nikdy bych to, Bille, neudělal. Robert mi vyhrožoval, že pokud se budeme dál tahat, tak ublíží tobě i mé rodině. Řekl jsem mu to nejhorší a každou chvíli mě asi najdou a zastřelí, ale musel jsem ti to říct. Nechtěl jsem ti nikdy ublížit. Omlouvám se,“ vzlykám dál a koukám na něj. Bill na mě kouká dál. Začnou se mu hrnout slzy do očí. Jednou rukou se opře o futra dveří.
„Tomi,“ vydechne a vztáhne ke mně ruku, jako by mě chtěl pohladit.
„Je mi líto, že to takhle dopadlo, ale teď už můžu s klidem umřít. Ať mě klidně zabijou. Jen jsem ti chtěl říct, proč jsem to udělal. Nesnáším se za to a vyčítám si to, ale… to je jedno. Chtěl jsem ti říct, že tě mám, Bille, opravdu rád a záleží mi na tobě. Doufám, že jednoho dne mi prostě odpustíš a přijdeš mi aspoň na pohřeb,“ začnu si otírat tváře, ale stejně to nemá žádný smysl. Z očí i z vlasů mi tečou další kapky vody. Vlastně je mi jedno, jak tragicky teď asi vypadám. Je mi jedno, že každou chvíli sem nejspíš vtrhnou všichni z klubu a odstřelí mě. Hlavní je, že konečně zná pravdu. Budu hrdý na to, jakým způsobem umřu, a budu spokojený, že Bill je to poslední, co můžu vidět.
„Ne, ne, takhle nemluv,“ udělá pár kroků ke mně, „je to šílené, tak šílené. Ale to zvládneme,“ otře mi tvář.
„Tak moc mě to mrzí, Bille,“ zakroutím hlavou a dál vzlykám. Znovu a znovu vidím jeho tvář, když jsem ho opouštěl v tom pokoji. Vidím každou emoci na jeho tváři, jak jsem mu ubližoval.
„Pojď, pojď dál…“ šeptne a chytne mě za ruku. Pak odstoupí a uvolní mi cestu, abych mohl vejít dál. „Je pozdě, víš.“
„N-ne… Já… jsem mokrý a navíc… nechci, aby ti nějak ublížili,“ odmítnu a usilovně kroutím hlavou. Nedopustím, aby mu ublížili, když jsem se ho snažil doteď chránit. Neudělám zásadní chybu po tom všem.
„Prosím,“ pošeptá. Kouká na mě, má tak uplakané oči. Když tam dál jen tak stojím a přemítám nad tím, zdali mám nebo ne, prostě mě za ruku vtáhne dovnitř a zavře.
„Bille, počkej. Ne… to vážně nejde,“ snažím se bránit.
„Pššt,“ řekne jen a zavře za námi dveře. „Chci si s tebou promluvit… v klidu promluvit. Svlékni si ty mokré věci a já ti to dám aspoň trošku osušit a… půjčím ti něco na sebe. Posaď se.“ Vede mě do obývacího pokoje. Snažím se protestovat. Sakra, Tome, skoro celý měsíc jsi ho neviděl. Přesně po tomhle jsi toužil, tak přestaň dělat tlaky. Buď rád, že s ním můžeš být. Nakonec se tedy vzdám a pomalu kráčím za ním.
„Sundej si tu mikinu, nebo nastydneš.“ Sotva to dořekne, už ji ze mě stahuje. Hned ji jde dát do koupelny. Když se vrátí, zapne víc topení. „Hlavně ať je ti teplo,“ šeptne a přisedne si ke mně. Jen na mě upřeně kouká. Najednou nevím, co dělat a co říct. Ztratil jsem nit. Jenom se mu podívám do očí. Pořád je tak krásný jakého si ho pamatuji. Ty idiote, neviděli jste se necelý měsíc. Ne pět let, abys mohl posoudit, jestli už nemá vrásky.
„Ty růže… To ty?“ zeptá se potichu. Jenom přikývnu a sklopím hlavu. Začnu v prstech žmoulat triko a kousat si ret. Co mám dělat? Zase se omlouvat nebo mu začít něco vysvětlovat? Možná o to ani nestojí. Vzal mě dovnitř jen z lítosti. On je takový dobrák, že bych tomu i věřil.
„Jak jsi přišel na žlutou?“
„No…“ lehce se nad tím pousměji. „Po tom večeru se Sergejem jsem za tebou přišel do šatny. Měl jsi tam žluté růže na stole ve váze. Doufal jsem, že jsou tvoje a ne někoho z holek.“
„Byly moje,“ kývne. „Proč jsi to ten večer udělal, Tome? Proč jsi mi něco neřekl? Pochopil bych to, odešel bych, nechal bych tě být,“ začne vzlykat smutně.
„Když ti řeknu, že mi to přikázal Robert, uvěříš tomu?“ zašeptám a raději začnu pozorovat podlahu. Tomu neuvěří. Řekne si, že si vymýšlím a jen si s ním znovu chci hrát.
I Bill odvrátí pohled. „Proč to udělal?“
„Já nevím… Pořád mi vtloukal do hlavy, že mám na někoho lepšího, než jsi ty,“ zakroutím hlavou a na chvíli se odmlčím. „Když jsem se vrátil z Ameriky, byl u mě doma a čekal tam. Snažil se mě přesvědčit, abych to mezi námi skončil dobrovolně, a když jsem se bránil, řekl, že jestli to neudělám, nešťastnou náhodou se stane něco tobě i mojí rodině,“ řeknu potichu a zavřu oči. „V noci jsem o tom potom přemýšlel a… raději jsem udělal, co chtěl. Nechtěl jsem, aby se stalo něco tobě nebo jim. Řekl mi podmínky, abych využil všeho, čeho můžu a pak si z tebe prostě jen udělal kurvu. Prý mě tak budeš nenávidět ještě víc a dáš mi navždycky pokoj. Nechtěl jsem to, ale… nic jiného mi nezbylo, pokud jsem všechny chtěl udržet naživu.“ Stejně mi určitě neuvěří. Tohle se podle něj určitě děje jenom ve filmech. Neví, jak doopravdy tohle chodí.
Bill jen smutně svěsí hlavu a semkne rty pevně k sobě.
„Bože,“ vydechne těžce. „Já ho tak… tak nenávidím,“ zatne nehty do pohovky. „Jak jen mohl?! Zatraceně, to proto říkal to, co říkal, když jsem odcházel. Hajzl zasranej!“
„Co řekl?“ zeptám se udiveně.
„Že odcházím kvůli tobě a vysmíval se mi.“
„V tom pokoji byla kamera. Chtěl si nás ohlídat. Za to… nemůžeš. Můžu za to já. Všechno jsem… posral,“ zavrtím hlavou a znovu si s povzdechem schovám obličej do dlaní. V očích cítím další slzy, ale dokážu je ovládnout.
„On… on se díval?“ vyhrkne ze sebe pohoršeně. Prohrábne si vlasy a narovná se. „Ne, nemůžeš za to. Ale aspoň kdybys mi něco naznačil. Bolelo to, tolik to bolelo,“ neudrží to a rozpláče se. Ne moc, protože to drží, ale nějaká ta slzička mu ukápne.
„…vždyť jsem tě prosil, abys dal výpověď… okamžitou,“ zašeptám a radši sleduji zem.
„V ten okamžik mi to nepřišlo asi moc jako naznačení. Omlouvám se.“ Tolik se snaží si krýt obličej, neustále si otírá oči. „Nechápal jsem tě. Nerozuměl jsem tvému chování. Myslel jsem si, že sis jednoduše pohrál a šel, ale něco mi v tom nehrálo. Tu noc… co se to stalo, pro mě všechno skončilo.“
Jen Billa se slzami v očích pozoruji.
„Já vím, že to neomlouvá mé chování, ale… moc na výběr jsem neměl. Robert předem dal do toho pokoje kameru. Řekl mi plán. Měl jsem tě vysloveně „vošukat“, ale věděl, že na to jsem slaboch, takže se spokojil s kouřením. Chtěl se dívat, jak ti prostě ubližuji. On… vyžívá se v tom. Já… snažil jsem se ti něco naznačit tím, abys dal ihned výpověď. Doufal jsem, že pokud ji opravdu půjdeš dát, bude konec. Sice by mi za to Robert nejspíš ustřelil nějakou končetinu, ale stálo by mi to za to, abych ti nemusel ubližovat. Jenomže tys… tys nic nechápal a tak… se jeho plán vydařil do posledního detailu,“ vydechnu a nervózně si hraji s prsty.
Bill jen ztěžka vydechne. „Jsem idiot,“ vzlykne.
„Nemohlo tě to napadnout,“ zašeptám. Mám děsnou potřebu ho pohladit a obejmout, ale na poslední chvíli ruku stáhnu a povzdechnu. Stejně by obejmout nechtěl.
„Ale ano, mohlo. Jenže jsem byl zaslepený. Ten večer jsem byl tak šťastný, že jsme spolu, že tě mám u sebe. A pak… rozplynul ses mi jako sen. Prostě jsem si řekl, že je konec, že tě už nikdy neuvidím. Přestával jsem doufat a věřit. A teď… se tu objevíš.“ A je to tady.
„…promiň, máš pravdu. Nejspíš bych měl jít,“ řeknu tiše a zvednu se.
„Ne, Tome, tak to nemyslím. Posaď se, prosím,“ podívá se mi do očí.
„Ne, já… vážně bych měl, Bille, jít. Řekl jsem Robertovi opravdu hnusné věci a každou vteřinu očekávám, že se rozletí dveře a někdo z chlapů mě přijde zastřelit. Nechci tím ohrozit i tebe, když jsem tě až doteď tak usilovně chránil,“ povzdechnu. Říká se mi to těžko, ale opravdu bude nejlepší, když půjdu, i přesto, že se mi tak strašně moc od něj nechce.
„A proč jsi to dělal? Proč, Tome?“ zvedne se také. „Teď to přece nevzdáš. A ani já ne. Nechci, abychom to vzdali. Nesmí ti nic udělat. Navíc, on přece neví, kde bydlím, ne?“ udělá krok ke mně a pozvedne ke mně ruku.
„Bille, není až tak těžké od někoho získat informace. Myslíš si, že jsem si tvoji práci vypískal z prstu?“ zakroutím s malým úsměvem hlavou. Je tak naivní a nevinný. Opravdu nemá nejmenší ponětí o tom, v čem pracoval a v čem musím pracovat já. Je to až roztomilé.
„To je taky pravda. A vůbec, jak jsi to zjistil, hm?“ přiblíží se ke mně blíž.
„Za slušné peníze ti vždycky někdo zjistí informace, které potřebuješ,“ pokrčím rameny a omluvně se pousměji. Bill zakroutí nechápavě hlavičkou.
„To není moc slušné,“ trošku se pousměje. Až po chvíli ticha se na mě zase podívá. „Strašně jsi mi chyběl. A jsem neuvěřitelně rád, že jsi přišel.“
„Už jsem to nevydržel,“ přiznám tiše.
Sklopí hlavu a kouká se do země. „Není ti zima?“
„To je v pohodě,“ mávnu jen rukou. Zdá se mi to nebo je tohle opravdu trapný okamžik?
„Ne, není. Dám ti něco na sebe, počkej,“ šeptne a rozejde se k sobě do pokoje. Potichu ho následuji. Hned doběhne ke skříni. Vyndá mi volnější černé triko a šedou mikinu.
„Na,“ podá mi to, „a ještě ti doběhnu pro ručník, počkej,“ odběhne pro změnu do koupelny.
„Bille, to vážně není nutné,“ povzdechnu, ale stejně už je pryč. Jen tak zůstanu stát v jeho ložnici. Porozhlédnu se. Musím uznat, že to tu má fakt hezky útulné.
Po chvilce Bill přijde s velkou osuškou. Hned mi ji podá a ještě mi při tom začne trošku otírat krk a tvář.
„Kdybys chtěl jít do sprchy, není problém. Nebo chceš uvařit čaj, kávu? Nechceš něco k jídlu?“ Pořád se tak starostlivě ptá a upíná na mě zrak.
„Bille, jsi vážně hodný a já si toho vážím, ale měl bych jít,“ přichytím ho jemně za ruku, kterou se mi snaží utřít krk. Zadívám se mu do čokoládek.
„Neodcházej, prosím tě, neodcházej,“ skoro až zakňučí. „Já tě tu nemůžu držet, ale když půjdeš někam ven, můžou tě někde chytit. Buď raději tady. Já… já tě nechám spát i tady. Půjdu do obýváku. Já mám strach,“ pošeptá smutně. Bože můj… Tohle… tohle na něm miluju, opravdu moc miluju.
„Bille,“ zašeptám a opravdu opatrně vezmu do dlaní jeho tvář, jako kdyby to byla ta nejcennější věc na světě. Pro mě asi i je. „Nemusíš se bát. O mě určitě ne…“
„Ale bojím. A víc, než si myslíš,“ skoro až šeptá. Dívá se na mě tak věrně a oddaně. Vydechnu a jen ho palcem pravé ruky jemně hladím po tváři, přičemž se mu dívám do očí. Mám pocit, jako bych se v nich mohl snad každou chvíli utopit. Trošku se k němu přiblížím. Tak moc ho chci políbit, i když si nejsem jistý, zda je to dobrý nápad nebo o to aspoň trochu pořád stojí. Nervózně oddechne a pootevře rty. Je rozechvělý. Pořád se tak nějak asi bojí. Ale trošku se přiblíží taky. Ne, to nemůžeš, Tome. Tolik jsi mu ublížil. Nesmíš to znovu dopustit. Nemůžeš to udělat. Už ne. Polknu, pomalu ho pustím a oddálím se. Tak je to správné.
„Převlékni se, prosím. Pokud půjdeš, i tak si to vezmi na sebe. Pršet snad přestane,“ sklopí oči a začne se otáčet zády, aby to nevypadalo, že se bude dívat. Odložím věci na jeho postel. Pohladím ho po rameně a pomalu ho obejdu.
„Mrzí mě, co se stalo, a vím, že už to nikdy nevrátím. Jen jsem chtěl, abys věděl pravdu. A to jediné, co od tebe chci, je to, abys mi odpustil, pokud můžeš. Nemůžu žádat nic víc…“ Podívám se mu do očí.
„Jsem rád, že pravdu znám, ale já se na tebe nezlobím. Chápu to. Nemám ti co odpouštět. Udělal jsi to pro moje dobro, pro dobro tvojí rodiny. Udělal jsi správnou věc, Tomi.“
Jen nepatrně přikývnu. „Ale zničil jsem tím vše, co bylo mezi námi…“
„Jak vidíš to… co mezi námi bylo?“ Hledí mi do očí.
„Možná začátek… vztahu,“ zašeptám nejistě. „Bylo to něco… silného. A Bille, to, co jsem ti řekl v tom pokoji, to… jsem myslel všechno vážně. Opravdu.“
„A proč si myslíš, že jsi to zničil? Z tebe ten silný pocit zmizel?“
„Ne,“ zavrtím hlavou, „ale myslím, že z tebe ano,“ řeknu nejistě a prohlížím si ho. Možná nezmizel, ale určitě zeslábnul. Je… jiný. Ale co jsem vlastně mohl čekat. Vždyť jsem mu ublížil.
„Myslíš si to špatně,“ odvětí. „Myslíš, že bych se tolik trápil? Že bych reagoval tak, jak reaguju?“ Jak reaguje? Asi jsem slepý, ale zatím mi připadá jen… zmatený.
„Nevím,“ hlesnu. Nechci říct něco špatného, čím bych mohl všechno pokazit ještě víc.
„Nic ze mě nezmizelo, Tomi,“ polkne.
Podívám se mu do očí. „…opravdu?“
„Opravdu, nežertuju.“ Říká to skoro až stydlivě. Nad tím se musím usmát. Hřeje mě to u srdce.
„To jsem rád…“
„Můžu mít prosbu?“
„Samozřejmě,“ odsouhlasím ihned. Ne u každého bych tohle měl dělat. Někteří mají opravdu pitomé nápady, ale jsem si jistý, že Bill takový není.
„Pokud nepůjdeš do koupelny, tak se aspoň osuš a převlékni. Půjčím ti i tepláky nebo cokoli, lehneš si do postele. Ale převlékni se, prosím.“
„Čekal jsem něco jiného,“ zasměji se. On opravdu stojí o to, abych tu zůstal. To je hezké.
„A to?“
„Ale to nic,“ pousměji se. „A… proč vlastně chceš, abych tu zůstal? Opravdu můžu jít domů. Nechci tu překážet.“
„Nepřekážíš tady, to už nechci slyšet. Chci tě mít u sebe a… nechci, aby se ti něco stalo. A pokud smím mít ještě jedno přání, tak až se převlékneš,“ šeptne a trošku se usměje. Povzdechnu a pobaveně nad ním zakroutím hlavou. On je neskutečný.
„Můžu jít teda aspoň do sprchy?“ zeptám se.
„Pojď,“ nabídne mi svou ruku. Chvíli váhám, ale nakonec se ho chytím. Co já blbec mu to zase odsouhlasil. Hned se trošku usměje. Zavede mě do koupelny. Ještě mi dá čisté tepláky a vše mi v koupelně ukáže.
„Budu v ložnici nebo v obýváku. Mám ti udělat něco k pití nebo jídlu?“ zeptá se ještě.
„Ne, díky,“ odmítnu s malým úsměvem.
„Dobře, tak se v klidu umyj,“ olízne si rty a pomalu za sebou zavírá dveře.
„Počkej, počkej,“ zastavím ho.
„Ano?“ otočí se hned a podívá se na mě. Nakloním se k němu a dám mu malou pusu.
„Díky,“ řeknu s úsměvem a zase se odkloním. Semkne hned poté rty k sobě.
„Není zač. Já děkuju,“ pošeptá. Jen se pousměji. Bill odejde a já zakroutím hlavou. Do čeho jsi to, Tome, zase vlezl. Ach jo.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
Já chci těch dílů víc…:D! krásné konečně je jaksi ruka v rukávě…:);) krásné….:);)
nádherný! úžasná povídka, prostě ji miluju:):) moc se těšim na další díly:)
No teda abych se přiznala,vyobrazení tragického Toma totálně mokrého mě trochu rozesmála xDD jinak super díl,hrozně se mi tahle povídka líbí a nejlepší by bylo kdyby třeba Roberta někdo po cestě srazil autobusem xDDD
Konečně jsem si našla čas!!!Teď jsem dočítavala i . díl a řeknu vám,já tuhle povídku žeru!!!Je úplně supr bombová!!DAAAALLLL!!!
než bude další dil tak umřu….je to krásná povídka
honem dalsi dil..
přestaň si zoufat Tome a už si uvědom, že lásce neporučíš. 😀
jsem zvědavá, jestli se mezi nimi něco stane. 🙂 už je nesmí nic rozdělit.
Představa, totálně promočeného Toma, mě rozesmála tak, že chvíli trvalo, než jsem se dostala k tomu abych četla dál. Tenhle díl se mi hrozně líbil. Žádnej Robert tam nebyl (teda až na ty chvíle kdy o něm mluvili), nikdo Toma neodstřelil, ani Billa ne (to by mě asi trefilo). Jak jsem se na začátku smála, tak pak to dopadlo tak, že jsem tady měla kapesníčky a bulela u toho. Hrozně pěkná povídka, a.. krásně napsaná. Konečně to začíná pomalu těm dvoum 'vycházet', ale věřím že se ještě s Robertem v téhle povídce nejednou "setkáme".
Těším se na další díl 🙂
Ja sa už tak teším ďalej… 🙂
prej "do čeho jsi to zase vlezl Tome…" tam, kde má být 🙂 no ještě se z Billa stane bodyguard vražednější, než Tom 😀 ale jsem moc ráda, že si to vysvětlili, bobánci… a jestli bude Robert prudit, tak mě zařaďte do děje a já kluky budu chránit, ano? pustím na toho lotra svého barzoje a ten ho prožene a upackuje k smrti 🙂
Mám hroznej strach o Toma.. Ale vážně děsně velkej :(( Chci, aby to dopadlo všechno dobře, nemůžou jim pořád dokolečka přeci ubližovat :((
Do čeho jsi to vlezl??? Do té nejlepší věci, udělal jsi konečně to, co jsi měl udělat už dávno… ♥
Nicméně, krásné chvilky tohoto dílu částečně i doplňoval strach o Toma, jen se modlím, aby se nestalo to, co předpokládal, a aby tam někdo nepřišel ho odprásknout. Robert je nevyzpytatelný a podle mě se někoho, jako je Tom jen tak nevzdá. Těším se na další pokračování a jsem opravdu ráda, že Bill zná celou situaci a ví, co, proč a jak ;-)♥
To je..uh..prostě úžasný. Ach jo 🙁 všechno by bylo dobrý, kdyby nebyl žádný Robert. Popravdě mam o Toma strach, ale nevím proč mi přijde, že Robert je taková svině, že se nad tím možná i povýší a na nějakýho Toma i s Billem se z vysoka vysere. Alespoň v to doufám, jenomže to by pak asi nebylo ono, kdyby šlo vše, tak jak má… x)
Ale jsem zvědavá, jenom prostě nechci, aby se jim něco stalo. To je všechno, jinak překážky a napětí to musí mít. Tak dál… 🙂