autor: Rennali
Milý twincestní úchaláčci… xD Po kladně komentované jednodílce Bolest a nejistota vzniklo tohle… Absolutně jsem netušila, jak to pojmenovat. Tohle já vždy řeším až nakonec a pak to dopadá tak, že ani název nezaujme, ale tak stává se, no ne? Jsme jenom lidi. Takže… Nakonec jsem se rozhodla to pojmenovat tak, jak se to jmenuje a tečka. Takže… Děkuji za komentáře u mé předchozí povídky a přeju příjemný (?) počtení tohohle „veledíla“… :)) Rennali
Křičel. Řval. Ječel a byl zoufalý. Po tvářích mu tekly slzy bolesti, zklamání a vzteku. Vyčítal mi vše, na co přišel, a každé jeho slovo bylo jako rána šípem do srdce. Poslouchal jsem jeho výčitky a neměl jsem mu to za zlé. Jen jsem stál, poslouchal ho a litoval, že jsem mu ublížil. Litoval jsem, že jsem mu tak příliš ublížil. Nikdy jsem ho takhle neviděl. Vždy byl v pohodě, vždy se smál, všechno viděl z té lepší stránky a najednou… Přede mnou stál kluk, kterého jsem miloval, zklamal a kterého jsem neznal.
Neznal jsem ho zoufalého, nikdy k tomu neměl důvod, a mrzelo mě, že zrovna já byl ten, který ho do téhle situace dostal. Nevěděl jsem, co mu říct, když se na chvíli odmlčel, aby mi dal prostor k nějaké připomínce, námitce. Možná… Spíš mi dával prostor k tomu mu říct, že to byl celé jen vtip, že to není pravda a že ho obejmu a utěším, ale já nemohl. Chtěl jsem tomu věřit, ale věděl jsem, že by to už nikdy nebylo jako dřív. Když mezi výčitkami pronesl i to, že mě nesnáší, musel jsem sklopit oči.
Už jsem se na něj nemohl dívat. Nemohl jsem se dívat na zoufalost v jeho očích, na touhu po tom, aby to celé byl jen zlý sen. Na vášeň, která mu stále hluboko v jeho čokoládových očích plála. Na štěstí, které jsem mu celý rok dával, které pomalu pohasínalo. Na jeho slzy, které smáčely jeho jemné tváře. Na slzy, které mu dělaly černé cestičky od očí až po bradu. Na jeho tvář, na které vždy pohrával úsměv, ale dnes ne. Nemohl jsem se na něj dívat, když mi řekl, že mě nesnáší. Nevadila mi žádná výtka, kterou pronesl, tolik jako ta dvě slova: „Nesnáším tě!“ Po těchhle slovech utichl jeho řev, byly slyšet jen jeho tiché vzlyky. A já si najednou vzpomněl na to, jak jsme se seznámili.
Flashback
Byl zrovna podzim, 23. listopadu, abychom byli přesní, a já jsem se loudal ze studia domů. Už přesně nevím, proč jsem tehdy nejel autem. Možná jsem měl chuť se projít. Netuším, ale to není podstatné. Stále jsem si broukal slova své rappové písničky a těšil se, až mi vyjde druhá deska. Nevnímal jsem okolí, vnímal jsem pouze své myšlenky a tu píseň. A najednou… Bác…! Ležel jsem na cestě, všude kolem se snášely na zem papíry a já je chvíli fascinovaně pozoroval. Připadalo mi to, jako by sněžilo. Připomínalo mi to dětství, kdy jsem lehával v měkké peřině sněhu a sledoval další a další vločky snášející se z oblohy. Přišlo mi to jako dlouhá doba, ale ve skutečnosti uběhla zhruba minuta, než jsem se zvedl a pomohl jisté osobě se zvednout ze země s omluvami.
Když ke mně vzhlédl, všechna slova zůstala nevyřčena. Všechna mi uvízla v krku. Zíral jsem do těch nejhezčích, nejplašších a nejodvážnějších očí, jaké jsem kdy viděl, a nezmohl se na žádná další slova. Musel jsem být v ten moment asi čitelný jako kniha s velkými písmeny. Roztomile se pousmál a já v tu chvíli jen myslel, že mám nohy jako z želatiny. Byl to zcela neznámý pocit. Něco úplně nového a já tenkrát pořádně nevěděl, co to má znamenat.
Rozhlédl se kolem a s povzdechem si dřepl, aby mohla posbírat listy ze země. Po pár listech, které si skládal opět do náruče, jsem se k němu přidal a pomáhal mu je sebrat. Bral jsem list po listu a neodolal pokušení na ně pohlédnout. Byly na nich portréty. Portréty různých lidí. A byly nádherné. Dokonale propracované, vystínované. Společnými silami jsme je sesbírali, a když jsem mu je podával, lehce jsem se dotkl jeho ruky. V tu chvíli mnou jakoby projela elektřina a já se toho trochu lekl.
„To jsi kreslil ty?“ zeptal jsem se po vzájemném zírání do očí.
„Ano. Není to nic moc,“ pokrčil rameny a sklopil oči.
„Nic moc? Je to nádherný! Máš obrovský talent…“ vypadlo ze mě jako namydlený blesk. Zvedl ke mně pohled a já se na něj musel usmát.
„Myslíš?“ pousmál se a já to odsouhlasil kývnutím, načež se on lehce začervenal.
„Děkuji. Víš… Mohl bych nakreslit i tebe, kdybys chtěl…“ začal si nervózně hrát s rohy papírů.
„A víš, že to není špatný nápad?“usmál jsem se.
Konec Flashbacku
Tak… Takhle jsme si domluvili první rande. Byl jsem tehdy příliš šťastný, že ho znovu uvidím. Radoval jsem se takovým způsobem, že změnu mé nálady poznal úplně každý. Ale já se tehdy musel pořád usmívat, byl jsem nadšený…
Naše první rande proběhlo u něj v ateliéru. Nakonec se z kreslení vyklubalo i focení a já tak mohl strávit spoustu času s ním. A asi jsem tenkrát měl na očích růžové brýle, když jsem si nedokázal představit život bez něj, tak jsem si radši představoval, že spolu budem nadosmrti. Jenže nebudeme. Prozrazovaly to jeho vzlyky nesoucí se místností. A přestože nebyly moc hlasité, mně trhaly uši.
„Takže mi k tomu nic neřekneš?“ pronesl tiše a já se na něj znovu podíval. Zavrtěl jsem hlavou.
„Tak fajn. Takže víš, že to znamená konec? Je ti to jasný?“ začínal zase zvyšovat hlas a já své oči zase přibil k podlaze. Nechal jsem svou mysl, aby se nechala unášet vzpomínkami. Vzpomínkami na vše dobré. A i to zlé, protože on se usmíval i za těch nejtěžších situacích. Jen dnes… byl najednou zoufalý. Nechtěl se jen smířit s koncem, ostatně jako já. Oba jsme si jednou řekli, že spolu budeme navždy, ale to se nestalo.
Flashback
„A vidíš támhle ty tři?“ ukázal jsem na tři hvězdy v řádku. Kývl, ale koukal na mě.
„To je pásek Oriona,“ usmál jsem se na něj a hvězdám již nevěnoval pozornost. Tak jako on. Díval se na mě s úsměvem, když mu ale pak zčista jasna trochu pohasl a jiskra v očích přestala tolik zářit.
„Copak, sluníčko?“ pohladil jsem ho lehce po tváři a on přivřel oči.
„Přemýšlím. Často. O nás… Bude to mezi námi hezký navěky? Víš… Nedokážu si život bez tebe představit. Byl bych ochotný položit svůj život za tvůj, ale je to tak i z tvé strany…? Že jo?“ prosebně se mi podíval do očí.
„Neboj se. Já tě nikdy nepřestanu milovat. Nikdy. A nikdy tě neopustím. Budeme spolu už navždy. Budeme bydlet v malé vilce s obrovskou zahradou a psem!“ usmál jsem se na něj a on se trochu odtáhl.
„A kočkou… Jinak s tebou nehraju,“ založil si ruce na prsou a trucovitě našpulil rty.
„Jistě… I s kočkou. Cokoli si budeš přát.“
„A žirafu?“ vypadlo z něj. Párkrát jsem zamrkal překvapením a pak se usmál.
„I žirafu, když ji budeš chtít,“ položil jsem mu dlaň na tvář a jemně jej políbil na rty.
Konec Flashbacku
Stál jsem naproti němu a vzpomínal. Už jsem nepropaloval pohledem zem. Díval jsem se na něj. A když jsem ho viděl tak zoufalého, jediné, co jsem v tu chvíli chtěl udělat, bylo ho obejmout. Ale nevěděl jsem, jestli na to mám ještě právo. Neposlouchal jsem už, co říká, protože říkal pořád to samé dokola. A když se nadechl, že něco řekne, neovládl jsem se. Přiskočil jsem k němu a silně ho obejmul.
„Promiň. Moc mě to mrzí,“ šeptal jsem mu do ucha omluvy a on jen stál jako přikovaný k zemi. Ani se nehnul, ale já cítil, jak se jeho tělo uklidňovalo. Jak se on uklidňoval.
„Jenže lítost nemůže nic změnit,“ ozval se po chvíli a já se trochu odtáhl, abych se mu mohl podívat do očí.
„Miluju tě,“ zašeptal jsem a políbil ho.
Chvíli stál bez odezvy, jenže poté jsem ucítil, jak se kolem mého krku obmotávají jeho ruce, a já věděl, že to s ním bude dobré. Že naše láska překoná všechny problémy. Věděl jsem ale i to, že bude stačit jedna jediná taková chyba a všechno to nádherné skončí. Že už to příště nezachrání ani to, že ho šíleně moc miluji. Tím polibkem jsem mu odebíral část bolesti, kterou jsem mu způsobil, a byl jsem za to rád.
„Ale už nikdy, nikdy nic takovýho nedělej, ano? Už mi nikdy nelži. Obzvlášť, co se holek a tak týče, ano?“ zašeptal, když zabořil svůj obličej do mého trika.
„Neboj se. Už nikdy ti nebudu lhát, nikdy. Ne o tomhle. Je mi to líto,“ hladil jsem ho po zádech a věděl, že to tak už bude…
A bylo… Zatím. Už je to rok od té události, já sedím v obýváku naší malé vilky, kterou jsme si koupili před půl rokem, a on stojí v kuchyni u plotny. Mám na něj odsud hezký výhled. Sluší mu to v zástěře, jak poskakuje od jedné věci ke druhé a vaří nám něco dobrého k obědu. Vytáhnu z kapsy malou červenou semišovou krabičku a otevřu ji. Vykouknul na mě krásný prstýnek z bílého zlata. Na první pohled vypadá jako úplně obyčejný prstýnek, jenže když se podíváte blíž, uvidíte z vnitřní strany nápis. Stojí tam: „Buď navždy můj. Navždy tvůj Tom.“
Ano. Zítřejší den měl být naprosto dokonalý. Plánoval jsem ho totiž požádat, aby se mnou ztrácel nervy ještě několik příštích let, aby strpěl některé mé nedostatky. Plánoval jsem ho totiž požádat o ruku…
autor: Rennali
betaread: Janule
nádhera vážně …. málem sem se zozbrečela jak je to tak procítěně napsaný
to bylo krásný:) vážně nádherný…
To bylo tak nádherný!!!!!Já nemúžu z toho!!!A tá žirafa :DDDD…A seš nenapsala jestli si ji vážně koupili :DDD…Ale podle mně jo :DD
No asi sem to trochu nepobrala 😀 ale jestli jo tak to bylo nádherný :))
v jednu chvíli jsem se do toho taky trošku zamotala…ale pak jsem se zase našla 🙂 krásná povídka!
Jůů to bylo krásný.Chvíli jsem se teda bála, že to špatně dopadne a rozejdou se :/
ten konec byl tak strašně krásnej, tak dojemnej, až z toho utírám slzičky. máš to fakt krásný, píšeš moc pěkně a my všichni doufáme, že ti to ještě hodně dlouho vydrží, máme tě moc rádi :)) ♥♥