autor: LadyKay
O dva měsíce později
Srdce mi tluče jako o závod, jeho jednotlivé údery se mi odrážejí až ve spáncích. Dokonce jako bych cítil, jak horká krev proudí mými tepnami a žilami. Hrudník se mi v rychle po sobě jdoucích intervalech zvedá nahoru a zase klesá, snažím se popadnout dech, což se mi dvakrát nedaří. Tělo zborcené potem se chvěje, pociťuji na sobě únavu, která však není nikterak nepříjemná, ba právě naopak. Zavřu oči, špičkou jazyka přejedu rty a nepatrně se usměji. Rovněž osoba, ležící vedle mě, přerývavě dýchá. Líně otevřu víčka a pootočím hlavu jeho směrem. Jako by na sobě cítil pohled mých očí, protože uběhne jen pár vteřin, než i on ty své otevře a zadívá se na mě. Zprvu na sebe jen mlčky hledíme, usmíváme se a snažíme se zklidnit dech i tep.
„Mám dost,“ prohlásím a poprvé se mi podaří zhluboka nadechnout a volně vydechnout.
„Já ne, klidně bych si to dal ještě jednou.“ Nechá se slyšet Pete, na což reaguji zděšeným pohledem, jelikož se zaleknu, že mě hodlá zničit. Když však uslyším přidušený chechot, dojde mi, že si ze mě dělal srandu.
„Necháš toho.“ Zlehka ho nakopnu do lýtka, ale začnu se smát s ním. Už jsem se začínal bát, že to myslí vážně a zahájil tím likvidaci mojí osoby. Musí na mě pomalu, už nemám takovou kondičku jako kdysi. Kopanec mi okamžitě vrátí a začne se zvedat ze země. Krátce si prohlédnu jeho blonďatou kštici, jejíž dokonalý vzhled vzal za své, a v myšlenkách se vracím k pobytu v New Yorku, který by se dal považovat za jakýsi mezník v našem vztahu.
„Kolikrát se musím omluvit, abys se mnou začal mluvit?“ Zeptá se Pete a rozhlédne se po letištní hale, která se hemží spěchajícími lidmi se zavazadly. Šlehnu po něm pohledem a s pevně semknutými rty tvář zase odvrátím. Nakonec však promluvím, ač jsem se včera v noci, kdy jsem nemohl usnout, zařekl, že jsem s ním nadobro skončil.
„Věřil jsem ti.“ Syknu a probodnu ho očima. Ano, získal si mou důvěru, takže jsem nakonec kývnul na jeho návrh a letěl s ním. Dokonce jsem se i těšil, že spolu strávíme nějaký čas, vzájemně se poznáme a více se i sblížíme. Jenže s touhle formou sbližování jsem jaksi nepočítal. „Věřil a ty si ze mě uděláš nástroj pomsty.“
„Nástroj pomsty? Co to meleš?“ Jeho jindy milý výraz zmizí. Místo něj se na mě nyní dívá tak, že bych byl hloupý, kdybych si nedomyslel, že jsem ho vytočil. Však on mě taky. Považoval jsem ho za přítele a on?
„Jo, chceš se mstít Billovi a mě k tomu hodláš využít.“ Vpálím mu do obličeje, načež Pete zalapá po dechu.
„Cože?“ Vyjekne a hned na to se podívá, zda tím přilákal něčí pozornost. Nikoho nezajímáme. Jsme jen jedni z davu. Pouze pár jedinců se na mě delší dobu dívá, jako bych jim někoho připomínal, pak však pokračují v cestě.
„Tvůj drahý bratr je mi naprosto ukradený! A mstít se mu nemám zapotřebí, nejsem on!“ Prskne a uraženě se opře.
„A proč jsi mě teda líbal?“ Procedím skrze zuby a rozhlédnu se, zda mě někdo neslyšel. Sice kolem nás slyším všechny možné jazyky až na mou mateřštinu, ale jeden nikdy neví, kdo nás může poslouchat. První dva dny proběhly naprosto v pohodě, ale včera jsme se s Petem něčemu hrozně smáli, když v tom se naše pohledy střetly a zavládla mezi námi taková zvláštní atmosféra, jakou jsem už dlouho nezažil. Než jsem se nadál, ucítil jsem jeho rty na svých.
„Nebránil ses.“ Připomene mi, že jsem mu dokonce vycházel i vstříc. Ovšem do chvíle, kdy mi docvaklo, co se to vlastně děje.
„Proč jsi to udělal?“ Předstírám, že jsem jeho narážku neslyšel, a zopakuji předešlou otázku. Jak mu asi mám vysvětlit, proč jsem neucukl hned, když to pořádně ani já sám nevím. Asi jsem byl v šoku.
„Hádej, můžeš třikrát.“ Zašklebí se a odmítá se na mě podívat.
„A co kdybys mi to takhle vysvětlil sám, hm?“ Nemám náladu na žerty. Od včerejška nad tím přemýšlím a užírám se tím, že jsem se v další osobě neuvěřitelně zklamal. Když jsem ho poznal, nebyl mi sympatický, ani co by se za nehet vešlo, pak jsem na něj byl nucen názor přehodnotit, abych se o pár týdnů později dozvěděl, že je to stejná sketa jako všichni v téhle branži. Jestli má někdo opravdovou smůlu na lidi, tak jedině já.
Pete mi samozřejmě vysvětlil, proč to udělal, a nezapomněl dodat, že je na mně, jestli mu věřím nebo ne. Pravý důvod mě v momentě, kdy byl vysloven, šokoval, ač jsem to vlastně tušil už dávno, jen jsem před tím zavíral oči. Stačí si vzpomenout na jeho pohledy, občasné narážky a rádoby náhodné doteky. Ne nadarmo se říká, že od nenávisti nebývá daleko k lásce a naopak. Zrovna já bych o pravdivosti těchto slov mohl vyprávět! Po dlouhých desítkách minut mlčení jsem prekérní situaci vyřešil tak, že jsem požádal, aby mě nechal zvyknout si na to a že bude nejlepší, když se nějaký čas neuvidíme. Doma jsem si všechno znovu a znovu přehrával, až jsem z toho začínal šílet. Po ošklivé zkušenosti z nedávné doby mám strach začít někomu v tomhle směru důvěřovat, jelikož se bojím, že se historie bude opakovat a mě zbydou nakonec jen oči pro pláč a zlomené srdce. Krom toho, cit, jenž jsem choval k Billovi, stále v mém srdci přežívá, ač o to zřejmě mnou milovaný nestojí. Jako bych v jeho světě přestal existovat. Možná to tak dramatické nebude, Bill pravděpodobně čeká, že přilezu a odprosím jej. Ale třeba taky ne…
Odstup jsem si od Peta zachoval asi čtrnáct dní, pak jsem mu sám od sebe zavolal a požádal ho, jestli bychom se mohli ještě ten den vidět. Když mi však řekl, že se mu to nehodí, protože už něco má, hrozně se mě dotkl, což jsem mu taky dal najevo uštěpačnou poznámkou týkající se jeho slibu, že na mě si chvilku najde i půlnoci. V ten okamžik jsem s hrůzou zjistil, že se chovám jako Bill. Ačkoli si to odmítám přiznat, zaujímám vůči Petovi hnusný majetnický postoj, který jsem tolik na dvojčeti nesnášel. Stejně jsem se choval i v New Yorku, kde jsem se cítil dotčeně, když nepřišel, v kolik bylo domluveno, a opozdil se. Telefonát jsme ukončili tak, že jsme se dohodli na další den odpoledne.
Schůzka se zpočátku nesla v dosti napjaté atmosféře. Buď jsme plkali nesmysly, nebo naopak mlčeli a čekali, až něco řekne ten druhý. Byl to Pete, kdo nakousl New York a ten polibek. Znovu a s chladnou hlavou jsme to probrali a tak nějak vyplynulo, že tomu zkrátka necháme volný průběh. Má-li se to stát, stane se. Prozatím se však na nějaký vztah necítím. Časem možná ano, ale teď mi to vyhovuje, jak to je.
V posledních týdnech zjišťuji, že se po dlouhé době cítím skvěle. Mám práci, která mě baví, děcka z kapely si mě oblíbily a berou mě jako kámoše, což jsem taky chtěl, a k tomu mám vedle sebe někoho, komu na mně záleží. Nebo alespoň věřím, že to tak je. Strach, že se to zase zvrtne směrem, kterým nechci, se sice snažím potlačovat, ale ne vždy se mi daří. Jen Bill mě trápí.
„Zase mě neposloucháš?“ Drcne do mě Pete a položí se na břicho.
„Poslouchám, akorát jsem se na chvilku zamyslel.“ Zalžu a doufám, že jej nenapadne se mě ptát, o čem mluvil. Naštěstí má v plánu úplně něco jiného než zkoušet, jak moc jsem byl pozorný. Vstane a natáhne ke mně ruku, které se chytnu, a s jeho pomocí se postavím na nohy.
„Teď…“ Než stihne cokoli říct, přeruším jej, přestože vím, že to nemá zrovna rád.
„Sprcha, a pak něco k jídlu. Vařím já.“
BILL
„Znovu jsem prošel vaše návrhy,“ mrknu na Alexe, který si konečně sednul. Už jsem z toho jeho postávání mi za zadkem začínal být nervózní. Jak sobě, tak jemu naleji víno a se sklenkami v ruce se přesunu k němu. Jednu mu podám a zvolna klesnu na volné místo na pohovce. Záměrně se usadím co nejblíže, jelikož jsem zvědavý, jaká bude jeho reakce. Je přesně taková, jakou jsem předpokládal. Maličko se poodsune a nervózně drtí sklenku v rukou. Měl by být opatrný. Nesnáším pohled na cizí krev, ta sklenka byla pekelně drahá, podlaha rovněž nebyla zadarmo a uklízet se mi chce ze všeho nejméně. Spokojen však s tím, že je ze mě nesvůj, se nepatrně pousměji a smočím rty v rubínové tekutině, přičemž dbám, aby to v něm vyvolalo přesně to, co potřebuji. Že se mi zadařilo, se ujistím, když uslyším, jak hlasitě a především ztěžka polkne. Položím sklenici na malý stolek před námi a vezmu z něj složku s těmi jeho čmáranicemi, které jsem před příchodem znovu důkladně prozkoumal.
„Jak jsem řekl, znovu jsem se podíval na vaše,“ úmyslně se zaseknu a otočím se na něj. „Co kdybychom si v soukromí tykali? Bill.“ Podám mu ruku, již po kratším zaváhání přece jen stiskne. Než pokračuji, přisednu si blíže, otevřu složku a ukážu na první list. „Takže jsem se znovu mrkl na tvoje návrhy. Jsou dobré, líbí se mi, ale,“ udělám dramatickou pauzu, „našel jsem tam věci, které jsem upravil. Třeba tady.“ Prstem přejedu po mnou udělaných tazích v prvotním nákresu. Jednalo se spíše o dopilování drobných detailů, to mu však říkat nemíním a on na to sám ani nepřijde. Uznávám, že nějaký talent mít bude. Aby taky ne! Když člověk uváží, od koho se může učit, bylo by spíš na pováženou, kdyby ty návrhy nestály za nic.
„Máš tam poznámky, tak si je přečti.“ Zaklapnu desky a vrátím mu je. Ve chvíli, kdy mu je podávám, jej zcela úmyslně pohladím po ruce, hledě mu upřeně do očí. Zatímco on na mě nevěřícně civí, já se usměji a natáhnu se pro skleničku, z níž se znovu napiji.
„A teď?“ Pohlédnu na něj. Moc nečekám, že by sám něco navrhnul, proto jej prakticky ihned vyzvu, aby mi o sobě něco prozradil.
„Například?“ Zeptá se a možná se mi to jen zdá, ale řekl bych, že je vteřinu od vteřiny víc a víc nervózní. Jen tak dál, bleskne mi hlavou.
„Hm,“ přejedu si ukazovákem po spodním rtu, „zadaný? Nezadaný?“ Úžas v jeho očích by neviděl akorát tak slepý. Nejspíš nevěřil, že bych byl schopen zeptat se jej na tuto věc hned zkraje. Očekával pravděpodobně delší okecávání, to má ale smůlu. Jeho dětství, puberta, studijní léta a podobně jsou mi srdečně ukradená!
„Jsem sám.“ Prohlásí po chvíli a podívá se na mě stylem, u nějž nemusím dlouho uvažovat, aby mi došlo, o co mu jde. Rád by mi položil tu samou otázku, jenže mu k tomu chybí odvaha.
„My máme něco jako dlouhodobou pauzu.“ Odpovím mu sám a pomaloučku spolku doušek vína. Na to Alexovi vysvětlím, proč ta pauza ve vztahu s Tomem, jehož samozřejmě nejmenuji. Nic mu do toho není. „Můj drahý totiž momentálně trucuje.“
„Pohádali jste se?“ Vysloví dotaz, za nějž se mi vzápětí omluví pohledem. Očividně usoudil, že se zachoval netaktně. Přejdu to však, jako bych si ničeho nevšiml, ani nad tím překvapením v očích mé společnosti na dnešní večer i noc se nikterak dlouze nepozastavím. Jak to tak vypadá, neměl sebemenší ponětí o tom, že někoho mám.
„Něco takového. Vinou dvou idiotů.“ První je Pete, jehož už brzy vymažu z povrchu zemského, a důvody pro to mám hned dva. Jeden je Tom, kterého proti mně poštval. Další je rovněž soukromý. Už si nemůžu koupit ani pitomý magazín, aniž bych tím riskoval, že po otočení pár stránek na něj narazím. On je snad všude! Druhý je Max, který mi naštěstí už dal pokoj a přestal mě bombardovat telefonáty a zprávami. Jen doufejme, že mu to vydrží a nezačne to nanovo. Na jeho rádoby romantická vyznání citů fakt nemám ani nervy, ani žaludek.
Klepání na dveře mě donutí vrátit se zpět do přítomnosti a události dnů minulých nechat být. Člověka, který zatoužil spatřit mě, vyzvu, aby vstoupil a od okna, u nějž jsem doteď postával, se vrátím zpět ke stolu, k němuž se posadím.
„Ahoj,“ Alex, který právě vešel, s úsměvem pozdraví, zavře za sebou a dojde až ke mně. Ač se zprvu chystal k něčemu jinému, neboť se ke mně nakláněl, přidřepne si a začne si prohlížet můj obličej.
„Potřebuješ něco?“ Zavrčím, vyvléknu ruku, kterou sevřel ve své dlani, otočím se ke stolu a začnu se probírat došlou korespondencí. Nemám na nikoho náladu, nejraději bych byl doma a věnoval se jen sám sobě. V noci jsem toho moc nenaspal, proto mám jistě i pocit, že se mi co nevidět rozletí hlava, která mě nesnesitelně bolí.
„Jen jsem se přišel podívat, jestli jsi v pořádku.“ Oznámí mi, co jej vedlo k tomu, aby zaťukal na dveře mé kanceláře. Domníval jsem se, že k tomu měl aspoň nějaký patřičný důvod, když už se rozhodl vyrušovat.
„A proč bych jako neměl být?“ Zeptám se unaveným hlasem, aniž bych na něj byť jen krátce pohlédl. Šustění látek mi stačí k tomu, abych zmapoval, kde se přibližně nachází. Pomalu obešel stůl a usednul na židli naproti mně.
„Říkal jsi mi, že až tu skončím, mám vzít ty papíry a dovézt ti je domů, aby ses na ně v klidu podíval. To jsem udělal, ale nebyl jsi doma.“ Teď už mě přiměje vzhlédnout. Svraštím čelo, takže se mi na něm objeví několik vrásek, zavrtím hlavou a nevycházím z údivu. Co to tu mele? Je mimo nebo co?
„Byl jsem doma. Kde bych asi jinde byl?“ Položím mu vzápětí otázku, jíž žádám vysvětlení, kde bych se dle něj včera měl nacházet. Moc dobře vím, co jsem předešlého dne dělal. Z firmy jsem odjel až pozdě odpoledne, nikde jsem se nezastavoval a zamířil jsem rovnou domů. Objednal jsem si večeři, kterou jsem ani nedojedl, protože mi sousto zhořklo v ústech, když jsem v čísle týden starého magazínu narazil na další rozhovor s mým ex, který se dušoval, že tak šťastný jako nyní nikdy nebyl. Debil jeden! Nejvíce mě vytočil odpovědí na otázku týkající se mojí osoby. Z profesního hlediska mě prý velice respektuje, má práce si zaslouží obdiv a uznání a podobné pindy. Víc nic, ani mě nepomlouval. Kdybych nevěděl pravdu, dokonce bych po přečtení věřil tomu, že jsme nikdy nebyli na jiné úrovni než té profesní. To je takový parchant! Nejdříve mě zmlátil, při setkání v Miláně byl ke mně drzý, na party u Karla si hrál na spasitele Toma, jehož proti mně ve finále naočkoval, a teď tohle! Nevím jak ostatní, ale já mu to divadélko nežeru! Jeho cílem je zničit mě.
„Proč jsi mi tedy neotevřel?“ Alex, mé rozptýlení do doby, než Tom procitne a uvědomí si, na čí straně má stát, mě upřeně pozoruje a vyčkává, až se mu dostane odpovědi, po níž prahne.
„Asi jsem neslyšel zvonek nebo jsem na chvilku usnul. Co já vím…“ Pokrčím rameny a povzdechnu si. Dle jeho výrazu soudím, že to zabralo a dá mi pokoj. Zlehka mě pohladí po ruce, věnuje mi soucitný pohled, jímž naznačuje, že chápe, jakému stresu jsem v posledních dnech vystaven. A taky že jo, na vše musím dohlížet, protože ta banda, co tu zaměstnávám, je totálně neschopná. K tomu starosti v osobním životě. Na můj vkus je toho na jednoho příliš.
„Chtěl s tebou…“ Když znovu promluví, umlčím jej tím, že se na něj prosebně zadívám. Dnes nechci s nikým mluvit, nic zásadního řešit, přetrpím tu ještě pár hodin, během nichž si budu číst dopisy, možná projdu to, co mi tu nechala Marion, a pojedu domů. Netoužím po ničem tolik jako po posteli a naprostém klidu a tichu.
„Řeknu mu, že dnes nemáš čas, ať to nechá na jindy.“ Přislíbí mi a vstane. Slabě kývnu a pokusím se usmát, přestože mě to stojí dost sil a přemáhání. Pohledem jej doprovázím až ke dveřím, když opustí místnost, sám sebe znovu ujistím, že nedělám nic špatného a že Tom beztak celibát taky nedrží. Bůhví, co s ním ten manipulant provedl!
autor: LadyKay
betaread: Janule
Ladynko :-* ♥,
moc prosím, domluv Tommymu nebo to budu muset udělat já, ale opravdu!
Mluví se zde o mezníku ve vztahu jeho a Peta a Tommy řeší polibek. Bože, oni se políbili! Jsem tak šťastnááááá!♥♥♥♥♥
Tommy, prosím, věř Petovi. A ten PRAVÝ DŮVOD? LÁSKA, že jo? Ladynko,řekni, že ano! Prostě to je můj sen, tak ho budu snít dál!
Tom se na vztah necítí? Ježíši, Tome, prober se. Pete ti nabízí vše, svou lásku, srdce… nad čím přemýšlíš? Už se na Billa vykašli! Prosíííím! Pete je mnohem lepší, krásnější, dokonalejší, něžnější… prostě neeeeeeej ve všem. Nějaký volný průběh zakazuji! Fandím vám, tak mě přece, kluci, nezklamete, vždyť by mi puklo srdce. Miluju vás spolu!
A Bill? Ať si trhne a je s Alexem, Maxíčkem a já nevím, s kým vším ještě a je mi to fuk! Tse, nějaký Bill mě fakt nezajímá!
Jen prosím, ať je Tom šťastný!
Tohle jsou svaté chvíle! Romeo a zážitky spojené s touto dokonalou povídkou!♥♥♥
Ja Petemu neverím. Nemôžem si pomôcť a nechcem aby s ním Tomi spával a už vôbec aby sa doňho zamiloval 🙁 A Billa nech niekto pošle liečiť sa.