autor: LadyKay
„Ahoj Andreasi.“ Pozdravila Simone blonďáka, když otevřela dveře a spatřila toho, kdo u nich zazvonil. Chlapec jí odpověděl na pozdrav a rozpačitě se usmál. „Bille, je tu Andy!“ Otočila se za sebe a zavolala na syna, který dle jejího mínění seděl v pokoji a učil se. Alespoň jí to sliboval. Že se povaluje na posteli, učebnici má před sebou a naslouchá bratrovi usazenému u laptopu, jenž mu ukazuje, jak se pracuje s programem, který včera stáhli, už nevěděla. Když uslyšel zavolání, neochotně se zvedl a hlemýždím tempem sešel dolů. Ve chvíli, kdy spatřil kamaráda, jehož matka mezitím pozvala dál a vedli spolu zdvořilostní konverzaci v předsíni, zmocnila se jej panika. Nedovedl vysvětlit, co ji způsobovalo. Že by strach, že Andy něco matce poví? To přece ne, byl přítel, nikdy by jej nezradil, nepodrazil! Příčinou byla spíše nejistota, jelikož netušil, co zavedlo jeho kroky ke dveřím jejich domu.
„Ahoj,“ zamumlal Bill pozdrav a zvedl ruku. Čekal, dokud Simone nezajde k sobě do pracovny a nezavře za sebou, čímž získá jistotu, že je neuslyší, teprve pak začal mluvit. „Já vím, žes mi psal. Sorry.“ Uznal, že nejlepší bude začít omluvou. Jak ze slušnosti, tak i protože na ni čekal. Andy mu poslal několik zpráv, dokonce mu včera i volal, jenže Bill si hrál na mrtvého brouka. Proto to už nevydržel, sebral se a hned po škole vyrazil k domu, kde chlapec bydlel se svou matkou, aby zjistil, co se děje.
Černovlásek kývnutím hlavy naznačil kamarádovi, aby jej následoval do obývacího pokoje. Normálně by ho zavedl k sobě nahoru, kde by měli maximální klid, jenže tam teď byl Tom a Bill by jej nerad rušil. Posadil se na pohovku a přihlížel, jak si Andy sundává batoh, který pokládá na podlahu, a usazuje se. Vždy, když přišel na návštěvu a náhodou seděli v téhle místnosti, nacpal se blonďák do velkého pohodlného křesla. Ani dnešní den nebyl výjimkou.
„Kdy přijdeš?“ Položil Andreas otázku, na niž se několikrát dotazoval v SMSkách a na kterou se mu dosud nedostalo odpovědi. Takového jej neznal. Bill míval své dny, kdy bylo lepší se mu obloukem vyhnout, ale to, co předváděl poslední týden, bylo už opravdu na pováženou. Míval i období, kdy se uzavřel do sebe a zlobil se na celý svět, ale to trvalo nanejvýš dva tři dny a následovalo nejčastěji po setkání s otcem. I během nich mu však aspoň stručně odepsal na chatu, jenže teď se odhlásil pokaždé, když byl Andreas online.
„V pondělí, teda nejspíš.“ Když Bill vyslovil druhou část věty, neušlo mu, že obočí přítele zcela zmizelo v záplavě světlých vlasů. Co řekl, jej upřímně šokovalo. Oba sice školu bytostně nesnášeli, ale nikdy se mu nepodařilo přesvědčit jej, aby šli za školu a vyhnuli se tak písemce. Jeho kamarád si raději nechal dát horší známku, než by riskoval možnost, že by je někdo zahlédl a měli by pak průšvih jak doma, tak ve škole. Proto nevycházel z údivu z toho, jak se Bill choval. Raději však nic nekomentoval. Místo toho zvednul batoh a začal se v něm přehrabovat.
„Tady máš fyziku, profesor tě bude chtít zkoušet, máš tam prý málo známek.“ Sdělil mu s kyselým úsměvem a podal mu svoje zápisky. Sám se ocitnul před tabulí už včera. Nakonec dostal s bídou za tři, což by mu nevadilo tolik jako přednáška, které byl podroben. Vyslechnul si, že povolil a měl by znovu zabrat. Pustil to jedním uchem tam a druhým ven, počkal, až se učitel vypovídá a šel se posadit. Tohle byla jediná trojka, kterou z fyziky měl, jinak měl samé dvojky a jedničky, tudíž byl relativně v klidu, neboť hůře jak za dva na vysvědčení dostat nemohl.
„Jo, ptala se na tebe dějepisářka. V pondělí a dneska jsme psali test, asi jí už definitivně přeskočilo.“ Ušklíbl se Andy a pokračoval, co to znamená pro Billa. „Chybí ti tedy dvě známky.“
„Stejně bych dostal pětku.“ Odvětil a s hlasitým odfrknutím se opřel. Možná kdyby se snažil, dostal by dostatečnou, ale spíš by věřil tomu, že by zazmatkoval a na opravené písemce by našel obrovskou červenou pětku a možná i nějaký vzkaz od neoblíbené profesorky. Andreas jej pozorně sledoval, a ač se mladík snažil ze všech sil, blonďáka neoklamal. Tohle nebyl Bill, kterého znal dříve. To byl někdo naprosto jiný.
„Nedostal, něco bych ti nadiktoval.“
„A ty si myslíš, že by si toho ta rašple nevšimla?“ Bill potlačil hysterický smích. Nic jí neuniklo, na její věk jí uši sloužily víc než dobře, takže šeptání by zaslechla a oči měla jako ostříž, tudíž zaznamenala i ten nejnepatrnější pohyb. U ní se zkrátka napovídat či opisovat nedalo. Buď člověk uměl, nebo měl prostě smůlu. Pro Billa platil ten druhý případ.
„Nějak bychom to udělali.“ Nedal se Andreas, nechal to však být a přešel k jinému tématu, kvůli němuž s ním chtěl mluvit především. „Halfingová je na tebe parádně nabroušená. Když jsi nepřišel na tu hodinu, kdy jsi měl mluvit o těch… o těch…“
„Duševních poruchách.“ Doplnil za něj Bill, když se nemohl rozpomenout, jaké téma mu profesorka zadala. Andy možná zapomněl, zato on si to pamatoval až moc dobře. „Pak jí to vysvětlím. Krom toho, máma volala třídní.“ Upozornil, že Simone jej ve škole omluvila. Dokonce kvůli němu poprvé lhala, když učitelce řekla, že je nemocný a do konce týdne zůstane doma. Omluvený byl a případné řeči kantorů bude řešit, až přijde do školy. Na starost měl nyní mnohem důležitější věci.
„A tvoje máma ví, že propadáš?“ Obořil se na něj Andy. Znal paní Kaulitzovou. Kdyby měla ponětí o tom, jak bledě na tom její syn je, nahnala by jej do školy a zavedla by mu extra přísný režim. Měl pravdu, Bill mu totiž vzápětí potvrdil, že přestože dějepisářka volala Simone, podařilo se mu nakonec přesvědčit ji, že mu hrozí čtyřka a že profesorka jen přehání. Dalo to zabrat, ale matka nakonec uvěřila. Lhal nerad, ovšem bylo-li to pro dobrou věc…
~*~
Bill odložil sešity, které mu Andy půjčil na stůl. Při tom sám sobě slíbil, že se na látku, kterou probírali, podívá hned, jak bude mít volnou chvilku. Ač se svým kamarádem rád trávil volný čas, dnes byl rád, když se za ním zavřely dveře. Bylo hezké, že má o něj takovou starost, ale stejně mu nepomůže, protože ve finále bude všechno muset vyřešit jedině on sám. Nevadily mu řeči o škole, nevnímal je. Přistihl se dokonce, že ve chvíli, kdy Andy začal vyprávět o Hansovi, Klausovi a jejich nejnovější sázce, přestal poslouchat úplně, jen na něj hleděl a v duchu byl u dvojčete.
Černovlásek zabloudil pohledem nejprve k hodinám, následně k Tomovi, jenž soustředěně sledoval monitor a bubnoval prsty do klávesnice. Působil jako nějaký inženýr nebo dokonce profesor a občas tak i hovořil.
„Budeš tam mít zvířata, Tommy.“ Oznámil mu, že za zhruba půl hodiny poběží jeho oblíbený pořad. Doufal, že tentokrát se soustředí na nějaké hezké tvory jako například medvědy, lachtany nebo plameňáky. Uvítal by všechno, jen když se nebude muset dívat na plazy či hmyz. Syčící hady měl dodnes před očima.
„Jmenuji se Tom,“ upozornil jej asi po tisící, „můžeš mi ale říkat Tommy. Jen Bill.“ Tímto svolením způsobil, že Billovi začaly cukat koutky. Pak si však uvědomil, že se mu právě dostalo ohromné výsady. Neslyšel totiž, že by jej někdo jiný oslovoval zdrobnělinami, neboť to neměl rád. Tom pohledem zkontroloval, kolik je, a když se ujistil, že je ještě času dost, dál pokračoval v činnosti. Ještě nikdy se mu nestalo, že by oblíbený program v televizi promeškal, nikdy.
Bill přestal pozorovat své druhé já, přešel k oknu, vyhoupl se na parapet a zadíval se ven. Rád na tomto místě sedával a přemýšlel o nejrůznějších věcech. Někdy se snažil myšlenky ovládat, jindy je nechával volně plynout. Kolikrát tu jen uvažoval o rozvodu rodičů, kvůli němuž si jej jako dítě vrstevníci dobírali, o nadávkách a nenávistných poznámkách, které někteří směřovali na jeho adresu, o podivínském sourozenci, o svých snech a plánech do budoucna! Ty chvíle by nespočítal. I dnes přemítal o budoucnosti, ale už na ni hleděl jinýma očima, zahrnoval do ní totiž nejen sebe, ale rovněž Toma.
„Prší,“ zašeptal mladík s ebenově zbarvenými vlasy a sledoval padající kapky, jež začaly bubnovat na okno. Některé dopadly na parapet a rozprskly se do všech stran, jiné stékaly po skleněné výplni okna. Bill tak zaujatě sledoval jejich pouť, že ani nezpozoroval, jak aspík vstal a přesunul se k němu. Teprve, když se pokoušel vyšplhat naproti, odtrhl pohled od deště a něžně se zahleděl na bratra, jenž konečně usedl po jeho vzoru na parapet.
„Bill říkal, že andělé pláčou.“ Poznamenal Tom a zadíval se ven. Druhý hoch se zarazil, mírně nakrčil čelo a snažil se rozpomenout, kdy tohle před ním zmínil. Byla to sice pravda, protože jako dítě věřil, že když prší, jsou dešťové kapky slanými krůpějemi, které roní bytosti s křídly, ale nepamatoval si, že by to vyslovil nahlas před bratrem. Odpověď však dostal vzápětí.
„Babička pekla skořicové sušenky. A hrála hudba, která mě otravovala, bolely mě uši. Musel jsem je zacpávat, musel, abych ji neslyšel. Bill stál u dveří v kalhotách s laclem a díval se ven. Pršelo a on mi tvrdil, že jsou to slzy andělů.“ Starší kluk nevycházel z údivu. Že se Tom rozpovídal, si už zvyknul, radoval se z toho den ode dne více a těšil se, až to uvidí i otec. Žasl však nad tím, jak skvěle si Tom dokázal vybavit tento den z dob jejich dětství. S líčením neožívala tato konkrétní vzpomínka, spíše vzpomínky spojené s jednotlivými částmi vyprávění.
Vybavoval si kuchyň, která už dnes však vypadala jinak než před lety, chyběly v ní staré těžké velké židle, po kterých dvojčata jako děti lezla. Vzpomínal si, jak Tom vyšplhal vždy na stůl, na ten se postavil, dětskýma ručkama rozhoupal lustr a odmítal slézt dolů, babička se vždy za to zlobila. Chuť skořicových sušenek si pamatoval, chodíval je „krást“, naplnil si jimi obě kapsy a tak tichounce jako přišel, se i vypařil. Jako chlapeček byl přesvědčený, že babi netuší, kam se tak záhadně vytratily. Vlastně nechápal, proč už je nepekla. Chutnaly mu a zrovna teď na ně dostal šílenou chuť. I kalhoty s laclem, do kterých je Simone oblékala, měl v paměti. Ty jeho byly modro-bíle kostkované, kdežto Tom měl zeleno-bíle. Jejich podobu však znal spíše z fotek než na základě vlastních vzpomínek. Máma mu nejednou povídala, že jen co zmerčil, jak k němu jde s těmito kalhotami, rozběhl se a vlezl pod stůl. Prý je nesnášel a během oblékání se hrozně vztekal. Ani se nedivil, vypadali s Tomem jak paka.
„Ty si to pamatuješ.“ Spíše než jako otázka vyzněla věta jako užaslé konstatování. Když uvažoval, kolik jim asi bylo, došel k závěru, že to bylo v době, kdy měli rodiče před rozvodem. To totiž oba dva trávili hodně času u babičky, jenže byli příliš malí na to, aby si Tom všechno tak pamatoval! Většina z nás si nepamatuje první roky svého života, v hlavě nám utkví jen pár nejasných vzpomínek. Tom si naopak pamatoval zážitky víc než dobře, což někdy bylo spíše na škodu, a stejně jasně je dokázal i vylíčit, až všem lidem zůstával rozum stát, jak úžasnou paměť měl. I Simone tím nejednou vyvedl z míry. Jako dítě vypadl z rozhoupané houpačky, přestože mu nikdy nevyprávěla, jak se všechno seběhlo, jednou jí sám po několika letech do detailu popsal, jak k nehodě došlo.
Tato až fotografická paměť aspíkům život usnadňuje, ale také znepříjemňuje. Tom byl jednou zmatený, proč dostal pětku, když otázky v písemce zodpověděl správně. Přirozeně jej to rozrušilo, čehož si všimnul Jörg, který bez váhání volal třídní profesorce, aby zjistil, co se stalo. Problém byl ten, že do školy, jíž chlapec navštěvoval, nastoupila nová učitelka, která nebyla dostatečně obeznámena s jeho zdravotním stavem, a jelikož Tom jako odpovědi uvedl slovo od slova to, co stálo v učebnici, myslela si, že opisoval. Všechno se naštěstí vysvětlilo a podobná nepříjemnost se víckrát neopakovala.
~*~
„Že si ji můžu vzít?“ Bill si z hromádky fotek vzal jednu, na níž byl zachycen kluk v kšiltovce, a ukázal ji Tomovi se žádostí, zda by mu ji nedal. „Když mi ji dáš, tak ti dám svou.“ Navrhl, hbitě vyskočil na nohy a ze zásuvky vyndal několik svých fotek, které rozložil před sourozence a vyčkával, až si nějakou vybere. Aspík se však nikterak výběrem netrápil, s klidem fotky poskládal a přidal je mezi své. Černovlásek pobaveně zakroutil hlavou, nic však nenamítal. Vstal a bratrovu fotografii, jíž byl obdarován, přišpendil na nástěnku.
Pobaveně se ušklíbl, když pohlédl na pás fotek, na kterých byl s Andym. Pamatoval si ten den jako včera. Nacpali se spolu do fotobuňky, usedl kamarádovi na klín, společně pózovali, dělali různé obličeje. Na jedné Bill vyplazoval jazyk, na další se oba tvářili přehnaně vážně, na poslední nebyl pro změnu vidět vůbec, protože se neudržel a propukl v hurónský smích.
Nato přitáhl jeho oči obrázek, který mezi ostatní přidal za Tomovy asistence. Před pár dny společně vešli do ložnice a z krabice, kterou Simone měla ve skříni, vybrali několik fotografii. Na té, již si právě prohlížel, byla dvojčata v batolecím věku ve vaně, obě měla na hlavě mýdlovou pěnu a kulila oči do objektivu. Tom samozřejmě hned prstem určil, kdo je kdo. Dle něj byl Bill tím v popředí, zatímco sebe označil jako dítě sedící vzadu s pusou dokořán, které přidržovala matčina dlaň.
Že měl pravdu, vzápětí potvrdila i Simone sama, která byla mile zaskočena, když chlapcům nesla vyžehlené prádlo a takřka okamžitě si všimla změny, ke které došlo. Syn sundal oblíbené hvězdy a nahradil je snímky, na nichž jej buď ona, nebo otec zachytili společně s Tomem. Před pár týdny by si jeho fotku do pokoje neumístil ani za nic, nyní si hned několika ozdobil „čestné místo“, jak kusu korku říkával.
Bill vytiskl i pár obrázků krále říše zvířat, které podal sourozenci, aby je připevnil mezi ostatní. Aspík si však skoro všechny nechal a na nástěnku dal jen lvíčata a jednoho velkého lva. Kochaje se společným dílem si uvědomil, že zde přece jen jedna fotka chybí. Taková, ke které by jej dříve museli donutit násilím, a zároveň ta, po níž dnes toužil víc než po společném fotu s oblíbenou hvězdou.
„Tome, vyfotíme se spolu, jo?“ Jakmile vyslovil nahlas svůj momentální nápad, rozzářil se a začal běhat po pokoji jako šílený, snažíce se tak najít fotoaparát, jímž by se spolu mohli zvěčnit. Byl si jistý, že jej před nedávnem někde viděl, jen si nemohl vzpomenout, kde to bylo. Podivuhodné bylo, že nemohl nikdy najít to, co v danou chvíli potřeboval, a když už je nehledal, samy se objevily. Foťák byl však objeven, sice kvůli němu málem převrátil pokoj naruby, ale našel jej. Ujistil se, že baterie jsou ještě dostatečně nabité, posadil se na kraj postele a přivolal k sobě Toma.
„Dívej se do objektivu,“ vyzval Bill bratra, načež zkontroloval, zda to udělal, a stiskl spoušť. „Ještě uděláme jednu.“ Prohlásil, když se podíval na snímek, který právě pořídili. Napodruhé se však k němu dvojče přitisklo, omotalo mu ruce kolem pasu a položilo si hlavu na jeho rameno, což způsobilo, že se srdce mladíka s havraními vlasy rozbušilo a okamžik trvalo, než tento moment navěky zachytil.
„Ještě jednu?“ Dotazoval se, když do něj Tom strčil. Zanechal prohlížení navždy zvěčněného okamžiku, kdy se k sobě tisknou, a pohlédl na osobu, která jej uchopila za zápěstí, přitáhla si fotoaparát blíže a prohlížela si čerstvý snímek.
„Sluší nám to spolu, viď?“ Prohodil Bill a znovu se podíval na displej foťáku. Nato se dočkal souhlasu, aspík se totiž nechal slyšet, že se mu oba dva líbí a že společně jim to sluší. Černovlasý chlapec vstal a usmívaje se odnesl fotoaparát na stůl s tím, že později možná ještě nějaké společné fotky pořídí. Nejraději by měl zachycenou každou vteřinu s Tomem, určitě by se i po letech při prohlížení obrázků rozpomněl, co kdo řekl nebo jak se právě cítil.
„Ušk-…“ Věta zůstala nedořečena. Jakmile se totiž otočil, zavěsil se mu aspík kolem krku a silně se k němu přitisknul. Bill měl v jedné chvíli strach, že ho chce udusit, jak pevný stisk byl. Objetí naštěstí polevilo a Tomův obličej se ocitl naproti tomu tolik podobnému jeho, a přesto odlišnému. Aspík s očima upřenýma na mírně pootevřených ústech čekal, až Bill udělá, co udělat má.
autor: LadyKay
betaread: Janule
Pusu! 😀 Bože můj, pusu! 😀
To je tak sladká povídka, až se mi chce brečet. 😀 ♥
bože,já bych se lekla že mě jde uškrtit! xD
jestli to bude pusa,tak ježiš!to bude nejlepší! x)
Je to fakticky skvělá povídka a stává se jednou z mých nejoblíbenějších x)))
Tuhle povídku prostě miluju. Tom mi v této situaci přijde tak… sladce zranitelný a Bill v roli ochránce je naprosto dokonalý. Je to příjemná změna. Všude je Tom ten silnější, což je taky hezký, ale tohle… prostě nádhera. Doufám, že Tom čeká alespoň malou pusu. Bylo by to vážně sladký! Už se nemůžu dočkat dalšího dílu! 😉
♥♥♥♥♥
Milá Ladynko :-*, já tady opět téměř bez dechu čtu něco překrásného, ta něha prostupuje celým dílem, každým slovem a písmenkem. Vůbec teď nedokážu vyjádřit tu jedinečnost! Nádhera!
Moc mám ráda tu Billyho ohleduplnost vůči Tommymu. Musela jsem se usmát nad zmínkou o fyzice! Billy, to dáš! Ale ten děják… věděla bych o výborné paní učitelce, která by tě nesmírně citlivým způsobem vše doučila. Bavilo by tě to! To ti klidně slíbím!! Takto… budu muset doufat v to, že profesor Tom ti nějak z toho průšvihu pomůže, když už jsi lhal i mamince! Teda, teda!
Mně se tolik líbí, když někdo píše o Tomovi jako o Tommym… a teď, má právo takto své druhé já oslovit právě Bill, až mě zamrazilo v tom momentě!♥♥♥ Krásný okamžik!
Překrásně, ale opravdu až heboučky popsaný, byl okamžik vzpomínek na dětství, ten déšť! "Bill říkal, že andělé pláčou…", slzy andělů – teda, Ladynko, mně se derou slzy do očí. Tohle je nádherně vystiženo!
Ta paní učitelka asi hodně tehdy Tomovi ublížila.
Další dokonalá scéna: fotografie! Snímky místo hvězd! Navíc ten LEV!! Víš, nač jsem si vzpomněla? Na jednu kapitolu jednoho z nejkrásnějších a stále trvajících příběhů o velkém faraonovi. Ale to bylo, jak když uhodí blesk…♥
A teď už budu jen snít, Tommy se přitiskl k Billymu, položil si hlavu na jeho rameno a poté… anóóó… snad se stane to, v co doufám. Jen… Nevím, zda to aspíčci můžou tak cítit. Bylo by to nádherné. Ale stejně si myslím, že v to, v co doufám… ale nechám tomu volný průběh!
Ladynko, dnes to byla nádhera a i to je slabé slovo! Prostě, ty jsi úžasná spisovatelka!♥
Bože, to je tak sladké 🙂
ó Můj Bože!!! TOTO je NAPROSTO dokonalý!!!Asi zešílím než bude další díl.Je to opravdu nádherné a takový krásně neškodný ;))
Ach bože, tahle povídka je jedním slovem skvost.
Strašně se mi líbilo, že když za Billem přišel Andy, černovlasý měl stále plnou hlavu svého dvojčete. Bylo to… prostě, naprosto krásný, strašně… já nevim, strašně roztomilý =o)
A to, jak si Tom pamatuje všechny tyhle detaily z jejich dětství… =3 To naprosto přesně vypovídá o tom, jak moc mu na Billovi záleží a vždycky záleželo. Miluju, jak před Billem normálně mluví, jak se klidně rozpovídá. Je to strašně krásné, strašně sladké =o)
A společné focení… No já tady téměř nedýchala. To byl tak přenádhernej okamžik!
Už teď se absolutně nemůžu dočkat dalšího dílu. Prosím, prosíííím, ať je to pusa! Protože to bych… ach! <3
Nádhera. Vážně, naprostá krása. Tento příběh naprosto miluju =o)