Můj svět, tvůj svět, náš svět 7.

Když jsem se vzbudil, bylo osm hodin. Vstal jsem a šel udělat snídani. Připravil jsem toasty a pár i na cestu. Převlíkl jsem se, vlasy jen vyžehlil, nalíčil se a šel vzbudit toho prcka.

„Zlato, vstávej, pojď, máme toho dneska hodně…“ Něco zamumlala a spala dál. Po pěti minutách se mi ji povedlo vykopat. Společně jsme se nasnídali, dal jsem jí vyprané oblečení, které si oblíkla, udělal jsem jí vysoký culík, sbalil pití a jídlo a mohlo se vyrazit. Ještě před tím jsem ale musel do školy. Někdy je vážně výhoda, mít spojenou základku a gympl.

Zaparkoval jsem na školním parkovišti a i se Zoe se vydal do školy. Právě byla velká přestávka, nevšímal jsem si udivených pohledů stylu ‚Co tu dělá s tou malou holkou?‘ ‚Jak to, že není ve škole?‘ a šel dál. Vešel jsem do budovy a Zoe pevně držel u sebe. Bylo tu moc malých dětí ze základky, aby se neztratila. U ředitelny jsem se zastavil. Potichu zaklepal, a když se ozvalo „Dále„, vstoupil jsem.

„Dobrý den.“ Pousmál jsem se. Mám ředitelku rád. Asi… ze všech nejraději, dalo by se říct. Asi proto, že k nám často chodívala, když jsem byl ještě malý. Znala se s mámou a dalo by se říct, i s Gordonem. Byla pro mě něco jako teta. Mladá, usměvavá, milá, vždy pomohla. Nikdy jsem se nebál za ní jít.
„Oh, Bille.“ Usmála se. „Nebyl jsi na mé hodině.“ Ukázala na křesílka naproti.
„Já vím, omlouvám se, ale… potřeboval bych vaši pomoc.“ Skousnu si ret.
„Samozřejmě, co potřebuješ? A kolikrát ti mám říkat, že v soukromí mi máš tykat.“
„Dobře, omlouvám se. Je těžký o tom mluvit.“ Sklopil jsem pohled dolů a do klína si vysadil Zoe.
„Stalo se něco?“
Pomalu jsem přikývl. „Rodiče… měli autonehodu. Nikdo nepřežil, jen… tady Zoe. Rodiče ji adoptovali, prý jeli za mnou, ukázat mi mou malou sestřičku.“

Agnes vstala a přešla ke mně. Oba nás objala. Mě, i Zoe. „Je mi to děsně líto, Bille…Tví rodiče byli moc milí. To sám víš.“
„Já vím, ale… nevím, jak to budu zvládat. Škola, propadám z matiky, Zoe, peníze, nemá se kdo starat o firmy a podobně.“
„Pomůžu ti, kdykoliv budeš chtít.“ Setřela si slzu.
„Potřebuju, abys Zoe zapsala tady na školu, ať ji mám u sebe. Taky do družiny.“ Setři si slzu i já.
„Samozřejmě. Za týden může nastoupit, ok?“
„Dobře, děkuju moc. Musíme teďka ještě zajet pro její věci. Budu se o ni starat já.“
„Vážně? Ty?“
„Jo, jinak by ji dali zpátky do dětského domova… to nedovolím,“ zvednu se a chytím Zoe za ruku.
„Bille, teď toho na tebe bude moc, kdybys cokoliv potřeboval, třeba pohlídat, stačí říct, ano? Řeknu učitelům, ať na tebe netlačí a podobně.“
„Děkuju, ale… neříkej jim prosím důvod…“
„Nebudu.“
Přejdu ke dveřím a otevřu je. „Takže, teďka nebudu ve škole, protože se o ni musím postarat a všechno zařídit.“
„Jo, omluvím tě.“
„Díky.“ Setřu slzu a vydám se ven i se Zoe za ruku.

Právě je velká přestávka. Nudím se. Kecy s klukama mě nebaví. Trümper dneska nebyl ve škole. Zajímalo by mě, co se s ním stalo, že tak rychle včera vyběhl. Jo, přesně, zajímalo. Ani nevím proč, ale dneska a i včera jsem na něj nemohl přestat myslet. Nevím ale proč. Ještě nedávno jsem si říkal, že bych ho chtěl jen dostat, ale teď myslím, že je v tom úplně něco jiného.

Jdu ven. Tady mě to nebaví. Vyjdu před školu a sednu si na lavičku. Zpozoruju, jak někdo vychází ze školy. Je černě oblečený, vlasy dole, taky černý… koho mi to jen připomíná… Bill! Zvednu se a jdu za ním. Má s sebou malou holčičku. Kdo to je? To zjistíme za chvíli.

„Bille!“ křiknu na něj a doběhnu ho. Otočí se. „Ahoj…“
„Uh… ahoj.“
„Kam si včera tak zmizel?“ zeptám se ho.
„Zmizel?“
„Jo, z té jídelny.“
„Jako by tě to zajímalo,“ odsekne
„Jo, zajímá.“ Bolí mě, když se mnou tak mluví. Vidím, jak mu po tváři stéká slza. Mám pocit, jako by mě něco bodlo do srdce. Jemně mu setřu ji. „Ty pláčeš?“
Okamžitě sklopí pohled a setře si slzy. „N-nee.“
„Tak Bille…“ pohladím ho po vlasech. Usměju se na tu malou holčičku. „Jak se jmenuješ, prcku?“ sehnu se k ní.
Přitiskla se víc na Billa. „Zoe.“
„Já jsem Tom. Nemusíš se mě bát, hm?“ mrknu na ni. Vytáhnu lízátko. „Na.“ Podám jí ho. Koukla se na Billa a ten na ni. Kývl, že ano. Nakonec si ho vzala.
„Co se řekne?“ houkl Bill.
„Děkuju.“ Snažila se ho rozbalit. Vzal jsem jí ho a sundal obal. Pak jí ho zase dal a ona začala spokojeně cucat.
„Jsi v pořádku?“ podívám se na černovláska.
„Jo, jsem.“ Hlesl. „Jen teď nebudu týden ve škole.“
„Cože? Proč?“ nechápu.
„Zajímá tě to?“ přikývnu. „Fajn, rodinný důvody. Já… už musíme jít.“ Vzal Zoe za ruku a šel s ní pryč.
Ok, zatím…“ křikl jsem za ním. Ani se neotočil. Povzdechl jsem si a šel do třídy.

Tom… Tom mě oslovil a ptal se, jestli jsem v pořádku. Já jsem v pořádku.., možná, ale on? Nebouchl se do hlavy? V poslední době… je divnej… zajímá se o mě! Jo, o mě… nechápu ho. Proč zrovna já? Mohl si vybrat kohokoliv, každou holku… Moment! Holku! Já jsem ale kluk! To pak znamená, že…? Ale co si to namlouvám. Jen se se mnou baví. Neznamená to, že se mnou chce něco mít. Jsem blbej. Jak mě to mohlo napadnout? Jsem šíleně naivní.

Posadím Zoe do zadní části auta, připnu ji a jedu do obchodu. Musím koupit nějakou autosedačku. Bez ní nemůžu jet takovou dálku. Jedu asi deset minut do obchodního centra. Je tam plno věcí všeho druhu.

„Zoe, pojď.“ Pousměju se na ni. Odepne se a vyskočí. Chytím ji za ruku, vedu do domu. Vyjdeme do prvního patra a do příslušného oddělení.

„Vyber si, jakoukoliv chceš, ok?“

„Vážně, jakoukoliv?“ zeptala se.
„Jasně.“
„Dobře.“ Šla dál. „Chci tuhle.“ Ukázala na jednu.
„Cože? Tuhle? Ale je tak… holčičí.“ Zaksichtím se. Vybrala si růžovou. Šíleně princeznovská. Oklepu se při pomyšlení, že bych měl mít něco takového v autě.
„Já vím…“ zazubila se.
„Zoe, a nechceš třeba nějakou tmavou?“ zeptám se prosebným tónem.
„Ne-e. Tahle je nejhezčí…“ posadila se do ní. „A tak pohodlná…“ dodala. „Prosím, Bille…“ nahodila psí oči.
Povzdechnu si. „Fajn…“
„Jooo!!!“ skočila na mě. „Děkuju!“
„Tak pojď, jdem se na ni poptat.“ Vezmu ji do náruče a jdu k pokladně.