Tell me something I don’t know! 13.

„Někam se chystáš?“ zeptal jsem se Billa, když jsem ho našel v pokoji, jak se oblékal do úzkých džínů, tmavého trička a černé kožené bundičky. Vlasy měl schované pod pletenou čepicí a obličej pod jemnou vrstvou make-upu. Jakmile postřehl mou přítomnost opřenou o futra dveří, usmál se a popadl velkou kabelku, která ležela na posteli. Naposledy se zkontroloval ve velkém zrcadle a s letmým úsměvem přešel ke mně. Jeho prsty zavadily o lem mého trička, zatímco si mě prohlížel čokoládovýma očima.

Je to už skoro týden, co jsme s Billem, za pomoci jeho deníku, znovu našli tu touhu, která v nás vzbuzovala pocity, jež jsme k sobě chovali. Pravdou ovšem zůstává, že mu jen tak neřeknu, že ho miluju. On nemá problém sdělit mi tuhle podstatnou maličkost několikrát za den. Překvapuje mě to a jsem opravdu rád, že to vím. Jen mě děsí představa, že to jednou Bill nevydrží a naloží mi na záda ultimatum. Buď mu řeknu to, co chce slyšet, nebo mám smůlu.

Bill se usmál. „Chci se jít podívat do města. Jsem celé dny zavřený doma a už toho mám dost. Trocha sluníčka mi prospěje,“ zamrkal dlouhými řasami. „Navíc,“ dodal. „Taky by ses měl jít projít. Začínáš nějak blednout, Tome,“ mlasknul a než jsem stihl cokoliv říct, byl ze dveří pryč. V domě bylo najednou nepříjemné ticho.

Chvíli jsem jen tak chodil z místnosti do místnosti. Hledal jsem něco, čím bych se zabavil. Zkoušel jsem klavír, televizi, počítač, ale nakonec mi to stejně nedalo, obul jsem si boty a vyrazil do slunečného dne. Pro všechny případy a pro vlastní jistotu jsem nechal auto stát v garáži a domluvil si schůzku s Mathiasem. Dlouho jsem ho neviděl a upřímně řečeno, mezi námi, být ve společnosti jen s Billem, to je z části taky trochu o nervy. Ne snad, že bych svého malého brášku neměl rád, ale pivo je pivo a kamarádi jsou kamarádi.

Mathias na mě čekal v nedalekém baru, kde jsme jako patnáctiletí puberťáci trávili každý večer. Překvapuje mě, že nás nevyhodili hned poté, co jsme vešli do dveří, protože jako nezletilí jsme odtud zdrhali bez placení a strašně jsme se smáli tomu, když za námi barman řval, že nás v tom podniku už nechce ani vidět.

„Tak co?“ zeptal se mě Mathias, když jsme se usadili do jednoho boxu s červenými plyšovými sedačkami a kulatým stolkem. „Jak je na tom Bill?“

Pokrčil jsem rameny a hned potom, co jsem nadiktoval svoje přání aperitivu servírce, jsem mu odpověděl: „Je mu dobře. Možná víc než dobře.“ Při poslední větě jsem se sám pro sebe usmál. Samozřejmě, že moje myšlenky vedly k Billovi a slovo dobře vystihovalo jen jedinou možnou věc. Postel, my dva a tma. Nebo klidně i světlo.

Z přemýšlení mě vytrhla další otázka.

„A už si na něco vzpomíná?“

„Ne, ale asi na tom už nezáleží. Vrací se do normálního života i bez minulosti. Nepotřebuje si nic pamatovat, aby byl spokojený,“ pokrčil jsem rameny.

Servírka, která vypadala jako Jesicca Alba, nám donesla pivo, položila ho na stolek a se svůdným úsměvem a vrtěním zadečku zase odešla. Nemohl jsem si odpustit pohled na ni, ale kupodivu to se mnou nic nedělalo. Možná to bylo tím, že jsem s Billem strávil tolik času. Zvykl jsem si na jeho rozpálené drobné tělo a dívčí proporce už mě tolik nebraly. Možná, že jsem se zbláznil, ale to by ovšem bylo to nejmenší. A zatímco já jsem hezkou servírku skoro ignoroval, Mathias jí civěl na zadek, jako kdyby byl ze zlata. Musel jsem ho pod stolem nakopnout, aby se vzpamatoval.

„Říkal jsi něco?“ podíval se na mě a zamrkal, jako kdyby se zrovna probudil.

Zakroutil jsem hlavou.

„Ne, ale ty děláš, jako kdybys poprvé viděl ženský pozadí,“ zasmál jsem se. Mathias se jenom ušklíbl a vzal si svoji sklenici, aby se mohl pořádně napít. Na ex vypil skoro polovinu půllitru. Když to takhle půjde po zbytek naší schůzky, potáhnu ho domů na zádech.

„Mm,“ vyprskl najednou a položil sklenici na stůl. „Našel jsem si dost slušně placenou práci,“ usmál se na mě a pohodlně se usadil, nohy si hodil vedle sebe na pohovku. „A když říkám slušně placenou, myslím vážně slušně placenou,“ dodal jako upozornění.

Přimhouřil jsem oči. „Mathiasi, do čeho ses zase zamotal?“ Nevěřil jsem mu, že ta jeho práce nemá žádný háček. Mathias byl problémový hajzlík, takže tohle taky nebude bez žádného ale, právě naopak.

„Ptáš se proto, že mi chceš udílet rady jako moje máma, nebo proto, že chceš práci taky, co?“ zvedl obočí a zadíval se na mě. Na jednu stranu je pravda, že práce by se mi hodila, ale nehodlám se namočit do něčeho, z čeho kouká pořádný průšvih. Už jenom kvůli Billovi nechci udělat nějakou pitomost. Nerad bych, aby byl zklamaný ve chvíli, kdy konečně zase začal žít.

Zakroutil jsem hlavou.

„Až mi řekneš, čeho se ta práce týká, pak se rozhodnu, jestli ti mám udělit nějakou perličku s pořádným kopancem do zadku, nebo jestli se do toho pustím s tebou. Tak ven s tím – o co se jedná?“

Mathias lhostejně pohodil rameny. „Znáš Jürgena a jeho partu?“ zeptal se mě.

Zamračil jsem se. „To si snad děláš srandu, Mathiasi?“ vyjel jsem naštvaně, protože stačilo fakt málo, abych se vytočil. A zvlášť, když se něco motalo kolem Jürgena. „Ty jedeš ve drogách? Zbláznil ses? Chceš skončit za mřížemi?“

„Klid, Tome,“ zvedl ruce dlaněmi vzhůru, jako kdyby se bránil. „U Jürgena jsem v bezpečí. Sám víš, že z jeho party ještě nikdy nikoho nechytili.“

„Jo,“ zavrčel jsem naštvaně. „A stejně tak ty určitě víš, že pokud pro Jürgena začne někdo pracovat, už nemůže skončit, pokud by nechtěl skončit pod drnem.“

„Co?“

„Aha,“ protáhl jsem. „Takže tahle maličkost ti jaksi unikla, co?“

Odkašlal si. „To je mi jedno, protože bych toho už nenechal. Za ty peníze.“

Sledoval jsem ho a nechtělo se mi tomu věřit. „Kolik ti platí, že ti to za ty problémy stojí?“

„Dost na to, abych si mohl žít spokojeně až do důchodu,“ odsekl. Nelíbilo se mu, že s ním mluvím jako jeho táta, a že ho vychovávám, ale přece jenom, vsadím se, že o tomhle Katja neví. Protože kdyby věděla, zabila by ho dřív, než by jí to stihl vysvětlit.

Chvíli jsem si ho naštvaně měřil, ale nakonec jsem unaveně vydechl a opřel se. Mathias byl dost starý, aby o svém životě rozhodoval sám, ale nemohl jsem mu zabránit, aby se rozhodl takhle pitomě. Krucinál, Katja je člověk, na kterém mi záleží, a nechat jejího bráchu samotnýho v tomhle světě, bylo jako zradit přímo ji. Navíc, něco jí dlužím za to, že nikomu neřekla o mně a o Billovi. Pořádně jsem si lokl ze sklenice a zaměřil se opět na něj. Rozhlížel se a vypadal doopravdy spokojeně.

„Katja o tom neví, že ne?“ Musela jsem se zeptat. Nedalo mi to.

Odfrkl si. „Kdyby o tom věděla, roztrhala by mě na kusy jako flák masa a pak ty kousky spálila,“ zasmál se. Zdálo se, že ho ta představa doopravdy pobavila. Mně to zrovna dvakrát vtipné nepřišlo. Zamračil jsem se, abych mu to dokázal. Úsměv mu z obličeje sklouzl, jako když sundáte masku.

„Proboha, nech toho,“ zakňoural. „Nejsi moje máma, Tome, nesnaž se.“

„A co mám podle tebe dělat? Nechat tě v tom?“

Zavrtěl se. „Ne, ale jít do toho se mnou!“

Tentokrát jsem málem zapomněl zavřít pusu překvapením.

„C-Cože, zbláznil ses? To přece nemůžu!“ zhrozil jsem se.

„Proč bys nemohl?“

„Kvůli Billovi, samozřejmě,“ vydechl jsem.

Mathias mávl rukou. „Ale no tak, Bill je velký kluk. A navíc – nemusí to přece vědět, ne?“

Poškrábal jsem se na hlavě. „Nemám před ním tajemství.“

„A co? Vidí ti snad do hlavy?“

„Je to moje dvojče, Mathiasi, to snad mluví za všechno!“ vyjel jsem naštvaně. On nemohl pochopit, co to znamená vztah mezi dvojčaty, protože jeho sourozenec byl starší a ještě se nesnášeli. I kdybych mu to vysvětloval polopatě, nerozuměl by tomu.

Naklonil se ke mně přes stůl.

„Podívej, jestli chceš, můžu se zeptat Jürgena, jestli by pro tebe neměl místo. Jseš dobrý kluk, Tome, myslím, že na to máš. A co se Billa týče, udělám ti alibi, hm?“ zadíval se na mě, ve snaze mě přesvědčit.

„Mathiasi, už jsem to řekl-„

Skočil mi do řeči. „Přestaň dělat dámičku.“

„Nedělám si z tebe srandu, nejedu v ničem, co je protizákonný, rozumíš?“

Mathias se škodolibě, a zároveň sebevědomě zasmál. Zřejmě si myslel, že mě zná mnohem líp, než se znám já sám. Díval se na mě pohledem, který vyjadřoval, že stejně nakonec povolím, protože mi to nedá. Fajn, možná jsem byl ten typ, co si rád hrál na drsňáka, ale to už je pryč. Navíc, cítím jistou zodpovědnost za Billa a zrovna teď nemůžu udělat žádnou blbost, ať bych chtěl sebevíc.

Mathias rychle dopil pivo na několik loků, hodil na stůl pár bankovek a zvedl se.

„Kdyby sis to náhodou rozmyslel, moje číslo máš, nebo víš, kde mě hledat. Ozvi se, Tome,“ mrknul a potom odešel, jako kdyby se vůbec nic nestalo. Cestou ještě krátce zaflirtoval s tou servírkou a pak byl prostě pryč.

Opřel jsem si hlavu o opěrku a vydechl tak hlasitě, až jsem měl dojem, že i přes hudbu slyším svoji ozvěnu. Díval jsem se na strop a přemýšlel. Ne, tohle bych neudělal, na to asi nemám ani žaludek. Nehodlám mít problémy se zákonem. Myslete si, že jsem třeba slaboch, ale tohle prostě nepůjde.

Dopil jsem svou sklenici, s platbou jsem nechal té milé slečně i dýžko a vypadl jsem z hospody. Venku bylo snad čím dál větší vedro. Rozhlídnul jsem se nalevo, napravo a s pobouřenými myšlenkami jsem se vydal domů.