Byl jednou jeden učitel 28.

-Tom-

Naše cesta lesem se už vůbec nepodobala té původní. Už to nebyl ten zběsilý útěk, už to nebylo jen o nutnosti dostat se na předem určené (a bezpečné) místo za co nejkratší dobu. Připadal jsem si jako na procházce. Vidím nás. S Billem si jen tak jdeme, chvílemi se držíme za ruce, smějeme se, povídáme si. Zjišťuji, že zná spoustu skvělých vtipů. Podle všeho většinu z nich vymyslel buďto on sám, nebo některý z jeho přátel. Navrhuji, abychom si zpívali – Bill souhlasí, ale moc písní neznáme. Nakonec zpívá sám. Je zvláštní jít lesem s člověkem, kterého, jak si stále víc a víc uvědomujete, pořádně neznáte; ale kterého přesto milujete a který nádherným hlasem zpívá píseň v jazyce, jemuž nerozumíte.

Když dozpívá, otáčí se na mě. Mám zpívat já, jsem na řadě?

„Kdybys mě nechal zpívat, zkazil bych ti ten krásný efekt.“

Zasměje se a dál mě nenutí. Chvíli jdeme mlčky.

K večeru se dostáváme do nějaké vesničky – Bill se tváří, že ji zná, v očích mu ale vidím nejistotu. Je to ta správná vesnice? Co když to není ona? Vydají nás Igorovým plukům a budeme zastřeleni pod nálepkou dezertérů…

-Bill-

Tiše se plížíme, natlačeni na zdi domů a shrbeni pod jejich okny. Pokud si dobře vzpomínám, měl by to být úplně poslední dům. Dveře jsou zamčené, ale klíč je pod jedním z kamenů na dvoře. Stačí jej najít. Jakmile se dostaneme dovnitř, budeme v bezpečí. Pak už se všechno zařídí samo.

Konečně se dostaneme až úplně na konec. Už je skoro noc – na prázdném, temně modrém nebi se začínají objevovat první hvězdy.

„Hledej pod kameny,“ zašeptám Tomovi. Přikývne, aniž se zeptá, co má vlastně hledat, a dává se do práce. Ani já nezahálím a vydávám se prozkoumat kameny blíž u sousedního domu. Přitom si všimnu, že se v něm nesvítí – zvláštní. Možná už šli spát. Nebo jsou zrovna na dovolené. Jaká že je roční doba? Na dovolenou se může jet kdykoli.

„Našel jsem klíč!“ ozval se Tom. Vyškubnu mu ho z ruky, nacpu do zámku – jde to ztuha, ale dovnitř se dostaneme. Sotva za námi zapadnou dveře, zamykám.

„Je tu tma, dá se rozsvítit?“

„Ani náhodou! Chceš, aby nás našli? Drž se mě,“ poradím a stisknu jeho dlaň ve své. Vedu ho rovně, dokud nenarazím na žebřík.

„Až budu nahoře, vylez za mnou,“ řeknu tiše, pustím Tomovu ruku a jdu. Žebřík může být prohnilý, na každé příčce lehce péruji, abych si ověřil jeho spolehlivost. Tom je přece jen o něco těžší než já, a kdyby se mu něco stalo, nikdy bych si to neodpustil.

Postupuji pomalu, dokud hlavou nenarazím na dřevěný poklop. Zašátrám nad sebou rukou – jasně, tady se to otevírá. A za chvíli už jsem konečně na půdě. Vytáhnu z ponožky benzínový zapalovač a trochu si na ni posvítím. Vypadá pořád stejně.

„Polez!“ zašeptám Tomovi. Pořád je ve mně ten strach, že nás může někdo vidět.

Tom je o něco rychlejší než já, protože na příčky vidí. Ukážu mu matraci – tady budeme spát. Ráno je moudřejší večera. Zavírám poklop a zhasnu světlo.

-Tom-

„Co bude teď?“ zašeptám. Matrace mi připadá až nepřirozeně velká a měkká. Z jakého materiálu je vyrobena? Cítím, jak se prohýbá, když si Bill lehá. Okamžitě se k němu tisknu, hladí mě po zádech.

„Teď budeme spát. Ráno ti všechno vysvětlím, navíc to bude jednodušší, nebudeme potřebovat zapalovač. Snaž se usnout, ano?“

Něco zamumlám – spánek je to poslední, na co mám teď náladu. Neustále ve mně sílí touha po starých časech. Jak rád bych teď měl velkou postel, vlastní pokoj, možnost chodit do školy, teplé jídlo, rodinu…

Z ničeho nic mi vstoupí slzy do očí a já vzlykám jako malé dítě. Nedokážu se ovládnout. Bill mě pevně tiskne a pořád hladí. Nic neříká, za to jsem mu vděčný. I když to není jediná věc, za kterou bych mu měl děkovat. Snad jednou najdu způsob, jak mu poděkovat za vše.

Nevím, jak dlouho brečím; připadá mi to jako věčnost. A Bill mě pořád nepřestává objímat.

Konečně se uklidním natolik, abych přestal kvílet, slzy se mi z očí valí ale dál. Bill se kousek odtáhne a zkušeně mě zbaví šedivého a pořádně mokrého trička. Zase mě obejme, tělo na tělo. Tohle pomáhá víc. Cítím jeho kůži na své, cítím jeho prsty, jimiž mi zvolna přejíždí po páteři, taky se pokouším ho hladit, připadám si ale strašně neohrabaný. Sedíme, a když se Bill trochu pohne, jeho bradavky se otírají o moje. Je to zvláštní pocit.

Pohrávám si s pramínky jeho vlasů. Už nejsou tak hebké, jako vždycky bývaly. Dlouhým pobytem v lese zhrubly a jsou mastné, mně to ale nevadí. Ostatně, já na tom nebudu o nic moc lépe. Pak mu rukou pomalu kloužu po boku přes žebra. Nahmatám vystouplou jizvu – neptám se. Nechci to kazit. Bill se na mě zavěsí, jeho paže spočívají na mých ramenou a týl jeho hlavy mám přímo před obličejem. Třese se. Prsty mu přejedu po krku.

„Půjdeme spát,“ zašeptám pak. Tiše souhlasí. Z jeho hlasů poznám, že kdybych to neřekl, nejspíš by mi usnul v náručí. Což nezní vůbec špatně. Odněkud vytáhne tenkou pokrývku a schoulíme se k sobě. Je mi zima, ale ne dost na to, abych hledal tričko. A Bill mě hřeje mnohem krásněji, než bych se vůbec kdy dokázal hřát sám. Dírami ve střeše jsou vidět hvězdy.

„Miluju tě,“ šeptám do ticha noci, narušovaného jen jeho pravidelným oddechováním. Jen hvězdy mě slyší. Usměju se na ně. Po dnešním dni se cítím lépe. O něco. A všechny ty špatné věci se najednou zdají jako malé tečky na obrovském, tmavém plátně. Za chvíli dřímota přemůže i mě.