autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
TOM
Když vylezu ze sprchy, jen se trochu otřu, obléknu si boxerky a jdu vyhledat Billa. Po cestě se stále utírám.
„Bille?“ rozhlédnu se po bytě.
„Tady jsem,“ vykoukne na mě z ložnice.
„Aha,“ usměju se a otírám si ještě mokré břicho. Bill pomalu vyjde ze dveří a podívá se na mě. Jen trošku pootevře rty a pak raději sklopí oči.
„Připravím… ti postel,“ koktne.
„To je v pohodě. Vezmu si gauč,“ odmítnu. Jen ať se vyspí ve své posteli. Potřebuje se z toho dnešního šoku vyspat. Chudáček.
„Ne, budeš v posteli,“ řekne přísně. Oh, je tak rozkošný, když si snaží prosadit svou. Pomalu dojdu až k němu a ručník si hodím přes rameno.
„Ale já nechci, abys spal na gauči. Potřebuješ se po dnešku vyspat,“ odhrnu mu pramen vlasů z obličeje.
„To ty taky. Prosím, spi v posteli. Mám velkou postel,“ uculí se sladce. „Budeš tam mít pohodlí. Já si gauč můžu rozložit.“
„No… a…“ přimhouřím oči. „Co kdybys tam spal se mnou, když je tedy tak velká?“ Hah. Ten jeho výraz.
„Nevím, jestli je to nejlepší nápad. Nechci, aby sis myslel, že se k tobě… nějak cpu, chápeš.“
„Třeba bych si přál, abys vedle mě spal. To přece nemůžeš vědět,“ pokusím se tajemně usmát.
„A třeba je ti to jen trapný a nechceš, abych vedle tebe spal,“ zaculí se.
„Tak to opravdu není,“ zasměju se. Poškrábu se na břiše. „Chci, abys spal u mě, pokud ti to nebude nějak vadit. Ale jestli nechceš, tak pochopím.“ Založím si ruce na hrudi a nakloním hlavu. Je sladký, když je na rozpacích. Chvíli si mě prohlíží. Nakonec kývne a usměje se.
„Chrápat nebudu,“ šeptne s úsměvem.
„Tak toho se nebojím,“ rozesměji se a obejmu ho. Až pak si uvědomím, jak automaticky bylo ve mně to gesto vyvolané. „Já… uhm… promiň. Já…“ začnu něco koktat za omluvu. Nevím, co mě to popadlo.
„Pššt,“ naruší mé omlouvání a sám kolem mě obmotá své štíhlé ruce a přivine se ke mně. Uf. Vydechnu a přitisknu si ho k sobě o něco silněji. Ovine se kolem mě jeho vůně stejně jako on celý. Zavřu spokojeně oči a usměju se. Tak strašně mi chyběl.
„Mm, Tome,“ vydechne po chvíli naprostého ticha a jen se ke mně přitiskne ještě víc. Pořád se ke mně tak tulí. „Potřebuju tě.“
„Já tebe taky. Víc, než si jenom myslíš,“ zašeptám a jemně ho políbím na hebkou tvář. Začnu ho hladit po zádech. Zavře oči. Úplně cítím, jak mě pošimraly jeho řasy. Jen spokojeně oddechuje. Položím si jeho hlavičku na holé rameno a jen ho hladím ve vlasech. Vlípnu mu další pusinku na tvář. Využije toho. Trošku hlavu nakloní a jemně mě políbí na krk. Je neuvěřitelné, že jsem to bez něj vůbec vydržel. Tak moc mi chyběl. Záleží mi na něm tak moc jako ještě na nikom jiném. Nevím, proč zrovna on, ale je to tak. Je úžasný, on je jedinečný. On je můj Bill.
„Nechci o tebe už nikdy přijít, Billy,“ šeptnu. „Moc pro mě znamenáš.“ Nedokážu ani slovy vyjádřit, jak moc si ho vážím, co pro mě znamená. Díky němu jsem Tom, lidská bytost.
„A ty pro mě,“ vydechne mi do ouška, „políbíš mě, prosím?“ zašeptá. Jakmile to dořekne, okamžitě vyhledám jeho rty a dlouze a měkce ho políbím. Usměju se. Hned mi to oplatí. Pak se stydlivě usměje a sklopí oči.
„Chceš si jít lehnout?“
„Ano. A chci, abys šel se mnou. Pro dnešek už toho bylo dost,“ zašeptám a znovu ho něžně políbím.
„Mmm, to máš pravdu.“ Skoro se mu až chvěje hlas. I brada se mu klepe, ale usmívá se.
„Pojď,“ ještě jednou ho políbím. Pak se skloním, chytnu ho pod nohama a vezmu ho do náruče. Páni, je vážně lehký.
„Aww, pust mě,“ zasměje se. Jen se směju s ním a položím ho do postele.
„Tohle přespávání se mi začíná líbit,“ spadnu se smíchem k němu.
„Tak to mně se už líbí dávno,“ uchechtne se a začne si sundávat ten župan. Ihned mu s ním ochotně pomůžu dolů. Miluju, když se směje a usmívá. Nevídal jsem ho často veselého. V práci se skoro vůbec neusmíval, tam se jenom trápil. A mimo klub jsme se moc… nevídali.
„Brzdi, brzdi. Co kdybych pod ním nic neměl, hm?“ zašklebí se se smíchem.
„Tak nic. Bojíš se, že tě kousnu?“ usměju se.
„Jo, bojím. Protože bych se z toho nemusel vzpamatovat,“ zasměje se a svlékne si ho úplně. Jen se trochu nadzvedne a začne ho zpod sebe soukat pryč. Prostě ho vytáhnu a položím na křeslo. Začnu se velebit v té jeho postýlce.
„Díky,“ broukne a uvelebí se na kraji postele.
„To ode mě budeš spát až tak daleko?“ zeptám se schválně smutně. Důvod proč jsem s ním chtěl spát v jedné posteli, je ten, abych ho měl co nejblíže u sebe, a on mi uteče až na druhou stranu postele. Pche.
„Vždyť jsem u tebe,“ usměje se a pokrčí nohy, div si kolena nenacpe pod bradu. „Hlavně, ať máš pohodlí.“ To se mi snad zdá. Natáhnu se pro něj, vezmu ho kolem pasu a přitáhnu si ho po posteli až k sobě.
„Pokud ti jde o mé pohodlí, tak takhle mi bude nejlíp,“ zašeptám a spokojeně ho obejmu. Zasměje se.
„Tak to příjemné spaní,“ chytne mě kolem pasu také a hlavou se mi vetře na hruď. Zavřu oči a přivinu si ho ještě víc k sobě. Z jeho těla vyzařuje tolik tepla. Je tak příjemné se ho dotýkat a cítit ho u sebe.
„Miluju, když se usmíváš. Sluší ti to,“ zašeptám do ticha. No jo, já vím, že jsem děsnej slaďák, ale musel jsem mu říct pravdu! Chci, aby se víc usmíval!
„Děkuju,“ usměje se na to konto. Zvedne hlavu a jen si mě tak prohlíží.
„Možná bychom mohli dělat přespávací dýchánky častěji, hm,“ řeknu pobaveně.
„A proč ne?“ zasměje se Bill a povytáhne se trochu výš ke mně. „Vidíš…?“ ukáže ty růže. Má je tu všechny tři.
„Páni,“ usměju se a políbím ho. Chci, ať se usmívá ještě víc. Vypadá jako malý andílek. Polibek mi oplatí, ale hned za ním následují druhý.
„Promiň, asi to už přeháním.“
„Co přeháníš?“ nechápavě nakrčím nos.
„Tohle…“ olízne si rty a stáhne ruku z mého pasu.
„Mně to nevadí,“ šeptnu a ucítím v tvářích krev. „Líbí se mi to.“
„Ani nevíš, jakou jsem měl potřebu tě u sebe mít, cítit tě… Tolik jsi mi chyběl a teď se tě vážně nemůžu nasytit,“ pošeptá provinile. Zní to hezky, ale…
„Ale já nechci, aby ses mě někdy nasytil,“ namítnu.
„Ani se mi to nikdy nepovede,“ usměje se trochu a lehne si. „Nechci a nemám tě nikdy dost.“
„Hmmm,“ usměju se samolibě. „To mě těší.“
„Ale teď už si lehni, jak je ti libo a spinkej, hm?“
„Jak je mi libo?“ zopakuji. Kdybych měl spát, jak je mi libo, ani jeden se dnes v noci nevyspíme, ale nebudu prase.
„Ano,“ usměje se.
„Dobře. Ale pak si nestěžuj,“ dám mu pusu a pořádně ho obejmu. Poté se pěkně zahrabu do peřiny až po nos a začnu se smát. „Tak takhle spí tvrďák Tom Kaulitz.“
„Tak to mě těší, tak spi,“ zasměje se Bill a vykoukne trochu zpod peřiny. „Dobrou noc a hezký sny. Kdybych v noci lezl, tak mě odkopni,“ ušklíbne se.
„Kdybych tě v noci osahával, tak mě třeba kousni,“ oplatím mu a začnu se šíleně smát. To už Bill vybuchne smíchy taky.
„Víš co? Když budeme něco dělat, jeden druhého prostě necháme. O to bude ráno zajímavější,“ uculí se.
„Tak až tě něco začne tlačit do zad, prostě si toho nevšímej,“ tlemím se do peřiny.
„Nevšímám si toho už teď,“ zasměje se Bill.
„No dovol.“
„To byl vtip. Nic nikde nestojí, ani mě netlačí,“ usměje se sladce a lehne si po chvíli na bříško. Jen mu sjedu dlaní po zádech, až ji nechám na páteři.
„Dobrou,“ zašeptám.
„Dobrou noc,“ řekne tiše a ještě mě líbne na klíční kost. Tulí se ke mně. A já ho nechávám. Nakonec spokojeně usnu.
BILL
Když jsem se probudil a podíval se na toho spícího andílka vedle sebe, skoro se mi až zatajil dech. Vypadal tak nevinně a roztomile. Ležel na bříšku a jen spokojeně oddechoval. Tolik jsem se bál, že ho už neuvidím, že mu nestihnu spoustu věcí říct, ale on přišel sám. Jsem za to rád, tak moc rád. I když jsem byl na pochybách, když přišel. Nevěděl jsem, co říct, co dělat. V jeden okamžik jsem měl chuť mu zabouchnout dveře před nosem a zařvat na něj, že ho už nechci nikdy vidět, ale zároveň jsem měl hroznou chuť se mu pověsit kolem krku a šeptat mu, jak jsem rád, že tu je. Byl jsem opravdu zmatený. Ale jsem rád, že to dopadlo tak, jak to dopadlo. Věřím mu a doufám, že mě nezklame. Nechápu jen, jak mohl Robert něco tak podlého udělat. Myslí si snad, že je pán světa?! No… to je vedlejší. Na prvním místě je teď to, aby se Tomovi nic nestalo. A udělám pro to cokoli.
Tiše vylezu z postele, hlavně abych ho nevzbudil. Byl unavený, potřebuje se pořádně prospat. Potichoučku se odeberu z ložnice ven a zavřu dveře. Zajdu do koupelny, udělám si ranní hygienu, ale nelíčím se. Převléknu se do domácích tepláčků a trička a jdu do kuchyně. Co má asi tak rád k snídani? Co když mu udělám něco, co nejí? Pěknej trapas. Začnu mu připravovat vafle a kávu. Připravím to na podnos rovnou s mlékem a cukrem. K tomu mu tam dám nějaké slané pečivo, sýr a šunku. Opravdu nevím, co má rád.
Když se i s podnosem vrátím do ložnice, pohlédnu na něj. Ani se nepohnul, pořád spí. Je mi ho líto budit, ale nakonec si k němu přisednu a zlehka jej pohladím po zádech.
„Tomi,“ pošeptám a trošku se k němu nahnu. Využiji toho, že ještě napůl spí a líbnu ho na rameno. Asi jsem vážně úchyl, osahávám ho, když spí. Ale on je tak dokonalý… přímo k pomilování. Jen tiše vydechne a dál má zavřené oči. Musím se sám pro sebe usmát. Je vážně sladký. Zkusím to znovu, políbím ho na rameno a pak na krk. Roztomile se zasměje a trochu se zavrtí. Pak konečně otevře svá čokoládová kukadla. No super, teď si zaručeně bude myslet, že ho fakt osahávám. Hned se trochu odtáhnu a jen ho sleduji.
„Dobré ráno,“ šeptnu.
„Ahoj,“ protře si jedno oko a zívne, „kolik je hodin?“ pootočí ke mně hlavu a ospale na mě mžourá.
„Chvilku po jedenácté,“ usměju se a sednu si dál, aby se mohl otočit a měl prostor.
„Hmm…“ zamručí potichu a dál jen tak ospale kouká. „Máš pohodlnou postel.“
„Díky. Tak ještě lež. Jen… tady máš snídani. Nevěděl jsem, na co jsi po ránu zvyklý, tak si vyber, nebo kdybys chtěl něco jiného, řekni si,“ usměju se a zvednu se. Přejdu k oknu a začnu vytahovat žaluzie.
„Obvykle po ránu nesnídám, ale když ses s tím dělal, tak to klidně sním,“ zasměje se trochu chraplavě a opře se na břiše o lokty. Jen mě stále s úsměvem pozoruje.
„To budu rád,“ usměju se a otočím se k němu. Je tak nádherný. Připadá mi jako ta nejkrásnější osoba na světě. Nemůžu si pomoct, ale pořád na něm objevuji něco nového, pořád na něm mám co obdivovat. Jen se usměje, otočí na záda a pomalu se posadí. Začne si protírat oči a protahovat se.
„Tak se v klidu najez, hm?“ usměju se na něj a začnu tam něco málo poklízet. „Já ani včera nestihl pořádně uklidit, promiň mi ten binec.“
Tomu se začne smát. „Buď rád, že jsi neviděl, jaký bordel mám doma já,“ mávne rukou. „To bys nacházel ponožky asi i na lustru.“
„Aha, tak to jsem na tom ještě dobře,“ zasměju se. „Já včera přišel z práce totálně mrtvej.“
„A já přišel, totálně tě vyděsil, pak ti málem způsobil infarkt a ještě ses o mě staral. Omlouvám se,“ povzdechne a začne pomalu jíst.
„Ty…“ ukážu na něj ukazováčkem. „Tohle už neříkej. Byl jsem tak rád.“
Jen se nevinně a sladce usměje.
„A moc se necul, ať ti nezaskočí,“ zasměju se.
„Neboj. Když tak tu mám tebe, abys mi dal herdu do zad,“ řekne pobaveně. Zakroutím nad tím se smíchem hlavou a posadím se k němu na postel.
„Jsem rád, že jsi tu spal. A vůbec, jak se ti spalo?“
„Úžasně,“ věnuje mi další ze svých sladkých úsměvů. Ne, tohle mi nedělej nebo se neovládnu. „A ty? Nekopal jsem nebo nechrápal?“
„Ne, neměj obavy,“ zasměju se.
„To jsem rád,“ pousměje se a chvíli si mě prohlíží. „Už jsi jedl?“
Párkrát zakývám hlavou. Měl jsem kávu, jako každý den. Jen kývne a dál jí, přičemž zamračeně sleduje peřinu.
„Mm, kam koukáš?“ usměju se. Zvedne ke mně nevědoucí pohled, jako by snad vůbec nevěděl, co jsem říkal. „Tome, tady,“ usměju se a zamávám mu před obličejem rukou.
„Jo, já… zamyslel jsem se. Promiň,“ pousměje se, ale jeho úsměv už není tak veselý jako předtím. Zadívám se na něj. Posunu se k němu blíž a zvednu mu trošku hlavu.
„Nad čím jsi přemýšlel?“
„Ale… nad ničím důležitým,“ zavrtí hlavou. „Já… už budu muset, Billy, jít.“ Veškerá nálada a dobrý pocit z toho, že ho mám u sebe, ze mě vyprchal. To kvůli mně má problémy.
„Je to kvůli Robertovi, že? Kvůli mně…“ povzdechnu a pustím ho.
„…ne, to ne,“ ujistí mě a povzdechne. Na chvíli si přikryje obličej rukou a začne lézt z postele. Zůstanu sedět a jen koukám do země.
„Všechno je to kvůli mně,“ povzdechnu.
„Není, Bille,“ zakroutí hlavou. „Díky tobě jsem naopak zase někdo. Ty za nic nemůžeš. Jen si dojdu do koupelny…“ řekne a pomalu jde z pokoje. Najednou zastaví a přidrží se futer. Ohlédnu se za ním.
„Já jsem důvod toho, že máš teď problémy. Díky mně se ti může něco stát.“ Nic neřekne. Jen tam tak dál stojí ke mně zády. Po chvíli ticha se zvednu a zezadu k němu dojdu.
„Co mám udělat, abych ti pomohl?“ pošeptám a rukama mu sjedu po nahých bocích.
„Bille, kde… kde mám bundu?“
Trochu se zamračím. Přišel přece jen v mikině, pokud se nemýlím. „Já nevím, Tomi, přišel jsi v mikině. Proč… chceš bundu?“
„Musím si… A kde mam věci?“ začne se najednou zmateně rozhlížet.
„Mikinu máš v koupelně a zbytek oblečení máš tady, Tome. Co musíš?“ nechápavě si ho k sobě otočím.
„Já…“ zakroutí hlavou a chytí se za hlavu. Začne si masírovat spánek.
„Co je ti, Tome?“ podívám se na něj. Do prdele, co mi tady nehraje? Co potřebuje?
„Už… už musím jít,“ vyvlékne se mi, dojde k oblečení a začne se oblékat.
„Tome,“ dojdu k němu a nechápavě na něj koukám. „Co jsem ti udělal?“
„Nic, nic…“ snaží si zapnout kalhoty, ale třesou se mu ruce. Když ho tak pozoruji, napadá mě pár věcí. Ale nechci myslet, natož pak říkat něco, čím bych mu křivdil.
„Co mi tajíš?“ vyhrknu ze sebe.
„…nic,“ šeptne a konečně se mu podaří kalhoty zapnout. Začne si oblékat triko.
„Lžeš mi. Nechci ti křivdit, ale teď mi lžeš.“ Jen zakroutí rychle hlavou a rozejde se pryč. Když jde kolem mě, jen mi dá pusu na tvář.
„Díky,“ zašeptá a jde rychle pryč, aniž by si vzal mikinu.
„Počkej,“ řeknu a chytnu ho za zápěstí. „Máš tu… mikinu a…“ podívám se mu do očí.
„Bille, já… vážně musím jít. Pusť mě. Prosím…“
„Jsem s tebou,“ pošeptám bezmocně a pustím mu ruku. Jen mu v rychlosti doběhnu pro tu mikinu a dám mu ji. „Opatruj se.“
Mám chuť se rozbrečet a rozkřičet, že ho zase ztrácím. Zase nevím, co se děje, ale odchází mi. A já ho nesmím držet. Nic už neřekne a odejde z mého bytu. Znovu sám. Kdybych alespoň věděl, proč odešel. Pochopil bych to, ale nevím proč. Co jsem mu jen udělal nebo řekl? Musím počkat. Snad se objeví anebo ho vyhledám sám, ale jediná možnost, kde ho hledat, je klub a tam se mi opravdu nechce. Navíc, nejsem žádná stíhačka. Chtěl odejít, měl důvod, odešel. Je na něm, jestli se bude chtít vrátit. Stejně vím, že tyhle myšlenky poruším a půjdu tam. Nafackoval bych si za to. Bille, jsi takový blbec!
Nezbude mi nic jiného než jen poklidit celý byt a čekat na to, než přijde ta správná chvíle, kdy se vydat na odpolední do práce. Nechce se mi tam. Nemám dnes chuť se s nikým bavit ani někomu vysvětlovat, proč se tvářím tak, jak se tvářím.
Když je už opravdu dost hodin, obléknu se, jen trošku se upravím a vyrazím do města. Jakmile dojdu do práce, hned dostanu snad tisíc úkolů. Samozřejmě, jako vždy. Já makám a ženský si vzadu pijou kafe. Ani mi to dnes nějak nevadí. Potřebuju se zabavit, jinak bych zešílel. Pořád musím přemýšlet jen a jen o tom, proč odešel. Mám o něj starost.
Kolem osmé večer teprve skončím. Zamknu obchod a vydám se směrem domů. Ale v půli cesty se zastavím. Když tam půjdu, možná všechno podělám, ale možná se dozvím pravdu a aspoň ho uvidím. Nechci za ním lézt, ale potřebuju vědět, že je v pořádku. Dám se na cestu do klubu. Je to daleko, ale to je mi teď jedno. Zhruba po půlhodině rychlého kroku tam konečně dojdu. Chvilku jen zamyšleně na klub koukám. Zhluboka se nadechnu a jdu dál. Moc lidí tu zatím není. Není divu, je ještě brzo. Holky nejsou ještě ani na placu. Tolik se mi všechno vrací. Pořád se tam vzadu vidím. Je mi z toho zle. Rozejdu se bezmyšlenkovitě k baru. Harry tam zrovna něco rovná, takže je otočený zády. Nenápadně mu dám ruku na rameno.
„Co je, kur…“ nedořekne a otočí se. Když mě vidí, jeho nazlobený obličej se promění v úsměv. „Bille, ahoj. Co tu děláš, jak se máš?“
„Ahoj, Harry,“ usměju se mile a opřu se o bar. „Děkuju, jde to. Mám už práci a přežívám. A ty? Jak se ti daří?“ zajímám se.
„Tady je pořád vše stejné, šéf pořád prudí. Ale vsadím se, že ses nepřišel jen podívat, jaká je tu zatím nuda. Co se děje?“ zeptá se. Je mi až trochu trapně.
„Jde o Toma. Je tady nebo byl tu dnes?“ zeptám se na rovinu, ale čekám, že se zeptá proč.
„No, byl tady, ale pak někam odešel se šéfem. Od té doby jsem ho tu neviděl. Proč?“ Jako bych to neříkal.
„Mm, jen se ptám. Potřebuju s ním mluvit. Tak mockrát děkuju.“ Takže tu byl. Je v pořádku. Ale je se šéfem. Opět se šéfem. Aspoň něco málo vím. Důvod, proč odešel tedy ne, ale nevadí.
„Mám mu něco vyřídit?“
„Ne, není třeba. Děkuju, Harry. Tak já zase půjdu. Šel jsem sem totiž rovnou z práce a jsem unavený. Tak se měj a díky,“ usměju se na něj zlehka a ještě mu mávnu.
„Jasně, čau,“ zasměje se a pokračuje zase ve své práci. Rozejdu se od baru dál. Chvíli ještě přemýšlím, zda chvíli počkat. Třeba by přišel a mohl bych s ním mluvit. Ale jestli je se šéfem, jsou někde pryč a přijedou zřejmě spolu. Navíc, kdo ví, že přijedou oba sem. Třeba Tom pojede rovnou domů a načapá mě tady jen Robert.
Nakonec se rozejdu směrem k východu. Ale ve chvíli, kdy sahám po klice od velkých dveří, je stačí někdo otevřít dříve než já. Je to Tom a hned v jeho závěsu Robert. Zůstanu jen koukat. Nevím, co teď říct. Mluvil bych býval normálně, ale to by za ním nesměl stát Robert.
„Bille?“ pozvedne Tom obočí a nechápavě na mě kouká.
„Ehm, ehm,“ ozve se za ním Robert. Tom ho rychle pustí do dveří. Robert vejde a propálí mě pohledem. Hajzl jeden. To je snad jediný člověk, kterému bych přál jen to nejhorší. Tom mě čapne za ruku a rychle mě vyvlékne ven. Ještě se prudce otočím za Robertem, ale to už mě Tom odtáhne ven.
„Co tady, Bille, děláš?!“ vyjede na mě.
„Hledal jsem tě. Mluvil jsem jen s Harrym. Měl jsem o tebe starost!“ vyhrknu ze sebe.
„A proto musíš chodit sem?!“ skoro na mě zakřičí.
„A kde tě mám jinde hledat, když ode mě vypálíš a neřekneš mi ani slovo?“ ublíženě od něj udělám krok dál. Ať byl kdykoli sebevíc naštvaný, nikdy na mě nekřičel. Zase pochytil chování Roberta?
„Nevím, kamkoliv! Ale ne sem! Uvědomuješ si vůbec, co se teď může stát?! Viděl jsi vůbec, jak se na tebe díval?!“ zakřičí. „Klidně ti může něco udělat!“ Chvíli na něj jen koukám. Snad mi zvoní i v uších z toho, jak křičí.
„Vyser se na mě. Přestaň si už dělat zbytečný problémy. Jestli s ním někdo může mít problém, tak já. Tohle si nezasloužíš. Měl jsem o tebe strach. Ráno jsi ode mě odešel a nebyl jsi ani schopen mi říct, co se ti stalo, co se děje. Pak se nediv. Ty takhle absurdně odejdeš, tak já tak přišel.“
„Fajn, skvěle. Jsem v pořádku, vidíš? Tak už jdi. Dřív, než si Robert něco usmyslí a ustřelí nám oběma hlavu!“ štěkně na mě. Vejde do klubu a práskne za sebou dveřmi. Zůstanu tam chvilku stát, zavřu oči.
Tolik křičel. Vím, že jsem sem neměl chodit, ale potřeboval jsem vědět, že je v pořádku. On si asi vůbec neuvědomuje, že o něj mám starost, že mi na něm záleží. Rozejdu se městem zpátky domů. Je už tma, naprostá tma. Pouliční lampy téměř nesvítí. Normální člověk by se bál nebo by mu to bylo alespoň nepříjemné, ale já se cítím dobře jako by na mě nikdo neviděl. A kdyby se mi náhodou něco stalo, aspoň by ode mě měl vážně už klid. Robert měl v tomhle zřejmě pravdu. I přesto, že ho nenávidím a myslím si o něm, že je tupý, tak s ním v tomhle musím souhlasit.
Když dojdu domů, je už po jedenácté. Příšerně jsem se coural. Přes slzy jsem neviděl pořádně na cestu. Docházela mi spousta věcí. Zřejmě bych to s ním měl vážně skončit. Škodím tím nejen sobě, ale hlavně jemu.Raději jsem si šel lehnout. Musel bych totiž jinak prosedět celou noc v křesle, pít a neustále přemýšlet o tom, co dělat. Věděl jsem, že jen tak neusnu. A trefil jsem se. Usnul jsem až někdy v ranních hodinách.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
No… Páni… Víc slov snad nemám… Ze začátku to vypadalo tak bezvadně, bez starostně… A ten konec, jak Tom křičel :(( A taky se mi moc nelíbí, jak jen tak vyprchalo to, jak Tom miule vyšiloval s tím, že ho oddělaj.. Mám z toho blbej pocit… ://
Poté se pěkně zahrabu do peřiny až po nos a začnu se smát. "Tak takhle spí tvrďák Tom Kaulitz." xDDD jako tenhle odstavec ten mě fakticky rozsekal xDDD
Jinak si myslím že by měl být Tom více výřečný takhle vypadnout beze slova,se nemá divit že za ním jde a Bill zase asi moc o všem přemýšlí ale povídka je to skvělá a hrozně se mi íbí x))
no nemám pocit, že by Tom byl ráno tak nervózní ze šéfa. mám dojem, že v tom jsou spíš ty prášky, ne? no ale stejně se mi ten konec nelíbí. Bill ted, ač ho to bude uvnitř trápit, určitě bude chtít dát tomovi košem, Tom bude, tak jako on, smutný i naštvaný zároveň… a Robert toho využije a určitě něco mýmu Billímu udělá 🙁
Ach jo… Štve mě, že nevím o co jde s tím Tomem.. Co se děje.. x)
Tak dál… 🙂
Samozrejme , jednoznačne tie tabletky. Debilné ,m nechápem na čo ich vôbec bral. Jansé , keď má človek nervy pobere hocičo , ale toto?! Musí sa toho nejak zbaviť , nav yše ma dosť mrzí , ako sa k Billovi správal . Jasné , je to pre jeho dobro , ale aj tak. Nemusel byť až tak krutý no… Snáď ich robert už nechá na pokoji.
přijde mi, jako kdyby měl Tom snad absťák. :/ ach jo, pěkně s Billem vyvoral. a takový idylický to bylo, když byli spolu.
úžasný!!skvělá povídka!miluju ji:)
je to ale zase drama..chudák Billík, doufám že to Toma přejde a až se k němu vrátí bude v pohodě
Na začiatku to bolo také krásne a sladké a ten koniec sa mi vôbec nepáčil, je to také smutné a je mi tak ľúto že na neho tom tak kričal :((
No tys tomu zase dal, Tome!!! Na začátku dílu jsem roztávala jak zmrzlina na slunci, bylo to něco úžasného, to celé číst… a pak se to všechno zničí s tím idotem Robertem. Myslím, že pokud se prostě neodstěhují minimálně do Ameriky, budou tady tyto problémy pořád, pořád se bude opakovat jejich radost a pak tyhle fiaskální scény. Chtělo by to změnit vzduch pro oba, daleko od Roberta, jinak to podle mě nikdy nebude v pohodě.
Na jednu stranu zcela chápu Billa, že se o Toma bál po tom divném ránu, to je pochopitelné. Na druhou stranu se snažím pochopit Toma, jistě ho teď Robert bude vyslýchat, ale zase Bill nemohl vědět, že narazí i na něj. Je to těžké, ale myslím, že Tomova psychika je na tom někdy špatně, v to ráno se mi vůbec nelíbil…
Já s jenom bojim že to špatně dopadne, ale ta povídka je skvěláá! 😀