Můj svět, tvůj svět, náš svět 8.

Za deset minut už jdeme já naštvaně a Zoe spokojeně do auta i s tou příšerou. Připevním ji, a pak do ní připnu Zoe.

„Jsi vážně ten nejlepší bráška, Billy.“ Usmála se, když pás cvakl.
Vhrnou se mi slzy do očí. Tohle mi nikdo nikdy neřekl. Nebo… neměl jsem to spíš od koho slyšet.

„Děkuju, zlato.“ Políbím ji na čelo. Pak přejdu na místo řidiče, nastartuju a vyjedu.

Dojedu domů a otočím se dozadu. Zoe spí. Usměju se. Je roztomilá. Vylezu a přejdu k zadním dveřím. Otevřu je.

„Zoe, vstávej.“ Začnu opatrně. Jen něco nesrozumitelného zamumlala. Odepnul jsem ji a tím i vzbudil. „Pojď, jdeme si sbalit věci…“ Vzal jsem ji do náruče a nesl do domu. Do očí se mi vedraly slzy. Postavil jsem ji na nohy a šel ke krbu, kde byly společné fotky. Byl jsem tam já a rodiče. Vezmu tu jednu do ruky a sesunu se na zem. Nemám síly.

„Billy, kde je maminka?“ přešla ke mně Zoe. Položil jsem fotku na zem a ji si posadil do klína.

„Maminka…“ začnu. „Maminka je tam nahoře. I tatínek. Dávají na nás pozor.“
„A kdy se vrátí?“
„Brzo, zlatíčko, brzo…“ rozvzlykám se a stisknu Zoe v náruči. Nemůžu jí říct, že už je nikdy neuvidí.
„Proč pláčeš, Billy?“ pousměju se nad tím oslovením.

„Běž si sbalit věci, dobře?“ pohladím ji a pokusím se o úsměv. Moc to nejde, ale musím se snažit, kvůli ní.
„Ok…“ zvedla se a utíkala nahoru. Ještě chvíli jsem tam jen tak seděl, ale pak se zvedl a šel nahoru. Vytáhl jsem nějaký menší kufr a začal balit různý fotky a cennosti rodičů. Pak jsem šel za Zoe.

Vešel jsem do jejího pokoje a zůstal stát. To si dělá legraci. Samá růžová… I ten kufr. Ošiju se. „Chceš s tím pomoct?“ Přejdu a posadím se na postel.
„Ne, to zvládnu.“
„Vezmi si jen to, co potřebuješ, ještě sem několikrát pojedu.“
„Ale já potřebuju všechno.“ Zamračila se. Podíval jsem se na ni. „Ok, vezmu si jen pár hraček… ale budu je mít potom doma, že ano?“
„Budeš, toho se neboj. Jen to všechno musím zařídit.“ Vytáhnu z kapsy zvonící mobil. Bratránek. Zvednu ho a jdu dolů.

„Ahoj, Bille.“
„Uh, ahoj. Co potřebuješ?“
„Co já potřebuju? Co ty potřebuješ. Slyšel jsem to, co se stalo. Já jen, že… Bille, kde jsi?“
„U rodičů.“
„Fajn, jsem kousek, stavím se. Zatím…“ položil to. Posadím se na sedačku. Čekám deset minut, ale pak už se po celém domě rozezní zvonek. Vstanu a jdu otevřít.

„Ahoj, Alexi.“ Otevřu dveře a nechám ho vejít.
„Čau, Bille.“ Poplácal mě po rameni. Je jen o pár let starší. Tři roky. „Poslouchej, něco mě napadlo.“
Šli jsme do obýváku. „Tak povídej.“ Posadili jsme se.
„Tví rodiče měli nějaké firmy, že?“ Přikývnu. „Tak, napadlo mě, že bych ty firmy teď převzal já. Peníze ti budu posílat na účet.“
„Vážně bys to udělal?“
„Jasně. Vsadím se, že ty o ředitelování a podobně nic nevíš.“ Zasmál se.
„Ne, to vážně nevím. Ok, přepíšu to na tebe. Děkuju moc.“ Obejmu ho.
„Prosím tě… A ještě pohřeb. Vezmu to taky na sebe, jo?“ Opět přikývnu. „Taky jsem slyšel, že máš sestřičku, kde-“

„Billy, Billy!“ ozval se dětský smích. „Už mám sbaleno.“ Vyskočila mi do klína. Dám jí pusu na čelo.
„Dobře, jsi šikulka. Tohle je tvůj bratranec, Alex. Alexi, Zoe.“
„Ahoj.“ Usmála se na něj. „Pojedeme už?“ zeptala se.
„Jasně.“ Postavím se. „Takže, my si ještě zavoláme, ok?“
„Jo…“ Postavil se taky.
„Díky moc.“ Obejmu ho.
„Prosím tě, jsme rodina, a i kdybychom nebyli, pomůžu ti a rád. Musí to pro tebe být těžké.“
„Jo, to je, ale prosím, nemluv o tom před Zoe, nechci jí to říkat.“ Zašeptám mu do ucha, aby to neslyšel.
„Billy….“ Zaskučela.
„Už jdeme. Jdi si sednout do auta, já přinesu věci.“ Jen, co jsem to dořekl, rozběhla se ven a naskočila do auta.

„Vyřešíme to teď. Ty se o nic nestarej, Všechno zařídím. O peníze nemusíš mít starost. Ty budeš mít na účtu. Každý měsíc ti je pošlu.“
„A já si chtěl hledat brigádu.“ Zasměju se.
„To fakt není potřeba.“ Poplácal mě po rameni. „Pojď, pomůžu ti, protože bys to sám nezmákl.“
„Hele, podceňuješ mě, víš o tom?“ Jdu pro její věci.

„Zoe Trümperová, děláš si srandu?!“ zakřičím. Tohle, že je pár věcí? Vzala si snad celý pokoj! Povzdechnu si. Vezmu ty věci dolů, kde mě čeká Alex. Vezme mi pár kufrů a jde s tím do auta. Já za ním. Hodím to do auta a pak připnu Zoe.

„Dávej na sebe pozor, chlape.“ Opřel se o dveře a hlavu strčil do auta přes otevřené okýnko.
„Pokusím se. Agnes slíbila, že kdybych cokoliv potřeboval, můžu za ní přijít. Víš, že je přítel rodiny.“
„Jo, je v pohodě, ale už jeď, hm? Čeká vás ještě dlouhá cesta zpátky.“
Nastartuju. „Mám kolem sebe ty nejlepší lidi, vážně moc díky za všechno.“ Pousměju se.
„Říkám, vůbec není za co. Ahoj, princezno!“ zamával Zoe.
„Ahoj, Alexi.“ Usmála se na něj, ale to už se hned věnovala svému medvídkovi. Kdybych ho postavil vedle ní, byl by jí do pasu.
„Ok, jedu, raději.“ Kouknu se na dům a pak s posledním „Ahoj.“ Vyjedu.

Zaparkoval jsem auto před domem. Zoe tentokrát nespala.

„Vystupujeme.“ Zvolal jsem. Odepla si pásy, už se to naučila cestou. Proti mé vůli. Vylezla z auta a šla ke kufru.
„Zlato, já to vezmu. Zkus otevřít dům, jo?“ Přikývla. Dal jsem jí klíče a ona odskákala i s medvídkem, který se jmenuje prý po mně, Billy, k domu. Když jsem nanosil všechny věci ke dveřím, ozvalo se radostné vypísknutí.

„Mám to!“ musel jsem se usmát.
„Šikovná, za to, ti dám odměnu, máš ráda gumídky?“ zeptám se. Pro jistotu. Prudce přikývla hlavou. „Dobře, tak mi pomož s tvými věcmi dovnitř, a pak ti dám, jo?“
„Jasně.“ Odběhla položit Billyho do obýváku, a pak se vrátila. Vzala menší kufřík na kolečkách. Jak jinak, růžový. Asi si ji budu muset převychovat.

„Zoe, pojď.“ Zavolám na ni z kuchyně, s pytlíkem gumídků v ruce. Vyskočila a vyškubla mi ho. „Zoe Trümperová!“ zavolám na ni takhle už dneska po druhé. „Co se říká?“
„Děkuju!!!“ zakřičela z obýváku. Povzdechl jsem si. Vynesl jsem věci do pokoje pro hosty. Budu ho muset kompletně předělat. To bude práce. Myslím, že budu potřebovat pomoct, ale… komu tady můžu věřit? Vytáhnu peřiny a ustelu jí postel. Stejně je už večer. Musím ale ještě udělat večeři. Jenže vůbec nevím, co.

„Co by sis dala k večeři, hm?“ brouknu na ni.
„Já nevím.“ Pokrčila rameny. „Krupičku?“ zeptala se nadšeně.
„Dobře, za půl hodiny je večeře. Jdi se zatím umýt. Věci jsem ještě nevybalil, donesu ti pyžamo do koupelny i s osuškou.“
Položila pytlík s bonbony na stůl a šla do koupelny. Já dal mezitím vařit mlíko. Potom jsem vešel opět do jejího budoucího pokoje a otevřel jeden kufr. Všechno růžové! To je snad jako zlý sen. Naši ji až moc rozmazlovali. Vytáhnu pyžamko, vezmu osušku a jdu za ní.

„Máš to tady.“ Houknu na ni a vyjdu. Mířím do kuchyně a dodělám tu krupičku. Za chvíli je hotová. Vytáhnu máslo, cukr a kakao. Přesně na čas. Zoe právě seskočila poslední schod a dosedla na židli.

„Dej si tam co chceš, ano?“ Sám si tam dám vše, co je tady na stole. Napodobila mě.

Za hodinu už spala v pokoji a já se sprchoval. Je toho na mě moc… Připadá mi, jako bych se pořád litoval, ale nemůžu za to. Jsem vážně na dně. Jen Andy a Alex mě podpořili. Jo, ještě Agnes. Jinak nikdo. Dalo by se i říct, že nikoho jinýho nemám…

Mám toho dost. Dnes prostě zajdu za ředitelkou. Zdá se, že Bill s ní má dost společnýho. Nemůžu na něj přestat myslet. Dokonce už mu neříkám ani příjmením, ale normálně jménem. S klukama se ani už moc nebavím. Nemám o čem. Asi… odtrhl jsem se od nich? Jo, dalo by se to tak i říct. Ještě pět minut a budu ve škole. Zajímalo by mě, kde vlastně bydlí. Nikdy jsem se o něj nestaral, bylo mi to jedno. Ale teď? Nemůžu ho jen tak ignorovat. I to, jak jsme spolu psali tu písničku… Nebo jak jsme spolu byli na zmrzlině. Tam mi otevřel oči. Byl jsem jen namyšlený frajírek, rád středem pozornosti. Dokonce už ani párty mě neberou. Drogy? Někdy si píchnu. Ale ne tak často. Holky? Už mě nezajímají. On mi změnil život. On je můj svět.