Životní sen 33.

autor: BlackAngel

Tom

Když jsem se po našem turné objevil doma, vypadalo to, jako bych byl pryč snad dva dny a ne takovou dobu. Matka tam zase měla toho svého přítele, cukrovali ani mi neřekli blbé ahoj. Jako bych ani nebyl, jako bych byl vzduch. Však jak chtějí, já už se nebudu doprošovat nikomu. Odnesl jsem si věci nahoru do svého pokoje, a hned jsem zase vyběhl z domu. Tak, jak jsem slíbil Billovi, jdu teď za jeho mamkou. Doufám, že ona bude tak hodná a už mi to konečně vysvětlí, nebo bude vědět, co se s Billem děje.

Bill

Po příjezdu jsem byl opravdu unavený. Ale místo spánku jsem chtěl někam vypadnout. Aby se neřeklo, chvíli jsem poseděl s mamkou a Gordonem v pokoji a vyprávěl zážitky a úspěchy. Pak jsem se ale vymluvil, že se chci projít, jít na čerstvý vzduch, srovnat myšlenky. Mamka se na mě jen tak zvláštně podívala, ale nikdo nic nenamítal.

Vzal jsem si bundu a kšiltovku, nezapomněl nasadit sluneční brýle, protože už nebylo tak lehké, procházet se po ulici, aby někdo nezačal křičet nebo šílet, že tam jde Bill Kaulitz, přece ten od Tokio Hotel. Naposled jsem se mrkl do zrcadla a otevřel jsem prudce dveře. Do náruče mi, ani nevím jak, vletěl Tom. Odskočil jsem od něj, nebo lépe řečeno od jeho nebezpečné blízkosti. Nikdy jsem ho neviděl ke mně tak chladného. Opravdu ten jeho pohled bolel. Ale je to rozhodně lepší, než aby mě miloval. Můj bratr, moje dvojče.

Tom

Už jsem se nakláněl, že zazvoním, když se prudce otevřely dveře a já zažil srážku s andělem. I teď, když měl na sobě jen obyčejný džíny, triko, koženou bundu, na hlavě kšiltovku a sluneční brýle, vypadal tak božsky. Bylo těžký toho človíčka nemilovat a vidět, že on moje city nesdílí. Ale hrál jsem jeho hru, nevím proč, ale vyplňoval jsem, co si přeje, i když uvnitř, jsem umíral. Chladně jsem ho přejel pohledem.

„Ahoj, co tady děláš, jestli jdeš za mnou, já, jdu právě pryč,“ promluvil Bill a zasunul si pramen vlasů pod kšiltovku. Jeho pohled byl těkavý, mrkl na mě jen občas, spíš se věnoval trávníku za mnou.

„Ne, jdu za tvou mamkou, mám na ni pár otázek, tak doufám, že mi je pomůže zodpovědět,“ uhnu mu z cesty a zazvoním. Cítím, že Bill stojí za mnou, jako by se mu ani nechtělo odejít, jako by mi chtěl ještě něco před odchodem říct. Ale ignoroval jsem ho. Tak, jak on přehlížel mě. Uslyšel jsem naposledy jen nádech, a pak odcházející kroky, než se otevřely dveře a uvítala mě Billova mamka.

Bill

Co vůbec chce po mé mamce? Určitě chce vědět pravdu. Tu, kterou já tak nezvládám mu říct. Mrzí mě, jak mě teď odbyl. Myslel jsem, že jde za mnou, ale z druhé strany, co by šel za mnou, když se mu snažím vyhýbat, zraňuju ho a nevšímám si ho. Naposled jsem se na něj podíval a pomalu jsem odcházel pryč. Ještěže jsem si vzal sluneční brýle, když mě totiž neschovají před fanynkami, tak aspoň zakryjí mou bolest, slzy, které se nezadržitelně spouští a stékají mi po tvářích.

Tom

„Ahoj Tome, to je návštěva, jak se máš?“ Uvítá mě srdečně Billova máma. Jen se zhluboka nadechnu a předvedu jednu z grimas, která měla asi vyjadřovat úsměv.

„Moc dobře se mi nedaří, paní Kaulitzová, Bill se se mnou nebaví a já nerozumím, nechápu proč,“ snažím se mluvit klidně, ale hlas se mi zachvěje bolestí a smutkem. Podívám se na Simone, ona se tváří tak nějak, jako by tušila, proč jsem přišel, nebo nevím. Jako by věděla, že něco takového se stane.

„Tome, já, vím co se děje, vím proč je Bill takový!“ šokuje mě. Tak ona to ví. Než se stačím zeptat, proč mi to neřekla už dříve, když jsem se ptal, tak Simone pokračuje: „Doufala jsem, že ti něco Bill řekne, ale stejně, správně bych to měla asi vysvětlit já,“ dodává. Teď nechápu už nic. Vůbec nevím, co se mi snaží říct.

Jako by zasněně vejdu k nim dovnitř a jdu s ní do obývacího pokoje. Simone mi nalije džus, asi aby to se mnou neseklo, nebo nevím, proč se tváří až tak moc vážně.

„Tome, já ti teď povím celou pravdu, ta pravda ti asi, ne asi, ale určitě změní život.“ Další věta, která mě trochu poleká. Bill je nemocný? Nebo co se to děje? Jak mi to má změnit život? A opravdu, ta doba, nevím, jak dlouho Simone, vlastně teď už moje máma, mluvila, ale dozvěděl jsem se něco, co mi opravdu změní život. Jsem Billův bratr a co hůř, jsem jeho jednovaječné dvojče. Proto se Bill tak odtahoval, proto si mě snažil držet od těla. Miluje mě pořád, ale když se dozvěděl, že jsem jeho bratr, snažil se touto cestou na mě zapomenout. Až teď se divím, že mi to nedošlo. Když se Gustav s Georgem divili, jak moc jsme si podobní. Tehdy mi to nedošlo. Teď to zní tak jasně.

Bill

Potuluji se po venku, v uších sluchátka od mého přehrávače, poslouchám jen samé smutné písničky, zamilované. Vzpomínám na dobu, kdy jsem ještě nevěděl. Chodím po místech, kde jsem tehdy byl tak šťastný. Tehdy, kdy jsem ještě nevěděl. Nevěděl, že můj miláček je ve skutečnosti můj bratr. Moje dvojče. Myšlenkami jsem ale i doma v obýváku, jestli máma už Tomovi řekla pravdu, jestli už taky ví, že jsme dvojčata a že naše láska je zakázaná? Tak moc zakázaná. Jak jen ale můžu žít, bez lásky. Proč jsem se musel zamilovat, tak moc zamilovat do osoby, tak moc mně blízké. Nevydržím bez něj jediný den, jedinou minutu, hodinu. Jak mám zvládat, být s ním, na turné, ve zkušebně. Jak mám vydržet jeho pohledy, nemoct se ho ani dotknout. To je strašné. Musím na naši lásku zapomenout. Odjet někam pryč, ano odjet někam pryč, začít znovu. Už tady nevydržím ani den.

Naposledy se podívám na lavičku v parku, kde jsme se také často scházeli, a otáčím se na cestu domů. Už vím, jak to udělám, odjedu pryč, daleko odsud. Navždycky odcestuji a zapomenu na Toma. Třeba takové L.A. To je krásné město. Nikomu neřeknu, kam se chystám utéct. Ano, utéct, utíkám před láskou, před láskou, kterou bohužel nikdy nebudu mít. Jediný, kdo bude vědět, kde jsem, je moje máma. S ní chci zůstat v kontaktu. Bez ní si svůj život nedokážu představit. Odemknu dveře od domu a spěchám do pokoje. Vytáhnu kufry a začínám balit.

„Bille, ty už jsi doma? Co to děláš? Kam se chystáš?“ ozve se mamka hned po mém vpádu do pokoje.

„Odjíždím, mami, miluji Toma a nedokážu být v jeho blízkosti jako bratr. Musím odletět, daleko pryč, zapomenout, pak možná jednou ho budu moci brát jako bratra,“ smutně vysvětluji mámě. Ta mě sice přemlouvá, snaží se to nějak vymyslet, ale pak stejně uzná, že je nemožné a doopravdy to je nemožné, udržet mě doma. Sbalím si věci, naposledy ji pevně obejmu a pak utíkám. Utíkám do nového života. Života v Americe, daleko od mé lásky.