Tell me something I don’t know! 14.

Když jsem dorazil domů, byl už Bill taky zpátky z pochůzky po městě. A vypadalo to, že si ji bezvadně užil, protože když jsem se s ním setkal, měl na sobě nové tričko a džíny s páskem, jehož spona byla velká skoro jako polovina mojí hlavy. Divím se, že tu kovovou tíhu vůbec unese. Umrlčí lebka, která zdobila jeho boky v koženém pásku, vypadala až moc masivně proti jeho drobnému tělu. Samozřejmě, že jsem si svoje názory nechal pro sebe, jen jsem se na něho usmál. Nechci vidět, jak se budu tvářit, až se budu potýkat s tím zapínáním. Nenáviděl jsem Billovy pásky a ty nejnovější jakbysmet. Čím novější pásek, tím složitější dobývání jeho kalhot.

„Jak vypadám?“ zeptal se mě a otočil se, abych si ho mohl prohlédnout ze všech stran.

I kdybych nechtěl, že Bill dokázal být neuvěřitelně sexy i v pytli od brambor, ale jakmile si oblékl něco takového, šílel jsem. Dokonce ani ta nejdokonalejší modelka by mě nedokázal rozpálit tak jako můj malý bráška.

„Koukám, že se některé věci nezměnily, co, Bille? Nákupní horečka tě nikdy neopustí,“ podotkl jsem s úsměvem.

Billovy tváře jemně zrůžověly. Pokrčil rameny a na rtech se mu objevil zase ten rošťácký úsměv.

„Dělám to, abych se ti líbil.“

„Mně se líbíš nejvíc, když na sobě nemáš absolutně nic.“

Před chvíli byly jeho líce růžové, a teď přímo hořely červení. Bill sklopil hlavu a otočil se zpátky k zrcadlu. Čím víc se snažil sledovat svoje nové kousky, tím víc jeho oči mířily ke mně. Bylo mi jasné, na co myslíš, podle jeho pohledu, ale dokázal to dobře zamaskovat za další slova.

„Kde jsi byl ty? Myslel jsem, že zůstaneš doma,“ dodal a sedl si na postel.

Přidal jsem se k němu. Natáhl jsem se na jeho matraci a přitáhl si ho k sobě. Bill si lehl na břicho, rukama si podepřel hlavu a sledoval můj obličej. Díval se na mě tak vyčkávavě a trpělivě. Pohladil jsem ho po tváři a pozoroval, jak přimhouřil spokojeně oči.

„Dal jsem na tvou moudrou radu a šel jsem ven. S Mathiasem jsme si zašli na jedno, popovídali si a vrátil jsem se domů.“

Bill se zašklebil. „Pivo takhle brzo? Jsi vážně nechutný, Tome,“ vyplázl jazyk, jako kdybych řekl bůhví co odporného. „Normální člověk by si spíš zašel na oběd nebo něco podobného.“

„Bille, bylo deset hodin,“ stáhl jsem obočí.

Nadzdvihl se na lokty. „Tím hůř.“

„Snad se na mě nebudeš zlobit kvůli jednomu alkoholickému nápoji,“ škádlil jsem ho.

Zamračil se. „No, mohl bych, ale ne, nebudu. Nejsem tvoje máma, abych tě hlídal na každém kroku.“ Zase se posadil a protáhl se v zádech jako kočka. „Půjdu udělat oběd. Na co bys měl chuť?“ otočil ke mně hlavu.

Pokrčil jsem rameny. „Něco rychlého, ať s tím nemáš moc práce. V lepším případě bych ti mohl pomoct.“

„A v tom horším?“

„V tom horším si sednu k televizi, hodím nohy na stůl a budu čekat.“

Bill se zasmál. „Jasně, celý ty,“ pošimral mě na břiše. „Tak pojď.“

Po pozdním obědě jsme se s Billem natáhli v obýváku na gauč. Připomnělo mi to staré časy, kdy bylo všechno v pohodě. Ne, nesnažím se říct, že teď by bylo něco špatně. Myslím tím časy, kdy si Bill všechno pamatoval. Ovšem, musím říct, že teď to není nijak odlišné od doby před tou nehodou. Většina věcí se vrátila k normálu. Vlastně je to úplně normální, jako kdyby se nikdy nic nestalo, jen s tím rozdílem, že Billovi nemotá minulost hlavu. To, co bylo, prostě pro něho neexistuje. Nevím, jestli je to dobře, nebo ne. Možná ano, možná ne.

Bill se mi opřel hlavou o hrudník.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se skoro šeptem.

Sklopil jsem k němu oči a dal mu z obličeje jediný zbloudilý pramen vlasů.

„Nad tím, jak je mi dobře,“ usmál jsem se. „Je mi dobře s tebou.“

Bill mi úsměv oplatil a natáhl krk, aby mě mohl políbit na rty. „Mně taky. Jsem tak šťastný, Tome.“

Povzdechl jsem si.

„A Bille, vzpomínáš si na něco? Nebo stále ne?“ Nedalo mi to, musel jsem se ho zeptat. Doufám, že jsem se ho tou otázkou nijak nedotkl, protože jestli ani, půjdu za dveře a vrazím si facku.

Bill sklopil oči a vypadalo to, že o něčem přemýšlí. „Nevzpomínám,“ řekl nakonec. Tím skončil. A vypadal, že ho něco mrzí.

„To nevadí. Už to není důležité,“ snažil jsem se ho utěšit. „Nezmění to nic, co se teď děje. Navíc, všechno je jako dřív, takže se svět zase točí na správnou stranu.“

Bill se na mě zase podíval a tentokrát se usmál. Snad měla moje slova takový účinek, jaký jsem si přál. Ale zdálo se, že ano. Bráška se ke mně zase začal tulit jako před chvílí. Pevně jsem ho objal a políbil do vlasů. Tyhle chvíle, kdy byl Bill doopravdy spokojený, jsem miloval.

Po několika minutách ticha jsem měl dojem, že Bill usnul a po pohledu na něho jsem usoudil, že mám pravdu. Měl zavřené oči a klidně oddychoval. Usmál jsem se. Když takhle pokojně snil, vypadal neuvěřitelně zranitelně a nevinně, ačkoliv tak nevinný nebyl. Když jsem si byl jistý, že mě nebude tak intenzivně vnímat, začal jsem uvažovat o něčem jiném. Právě teď jsem měl až příliš mnoho podnětů k uvažování. A tentokrát byl na řadě Mathias.

Mathias byl hazardér a teď si nebezpečně zahrával. Jürgena jsem sice neznal moc dobře, ale historky o něm kolovaly po celém městě. Jedním slovem to byl hajzl nejvyšší kategorie, takže v jedné věci si s Mathiasem padli do oka. Ale Mathias by nikdy nikoho nezabil proto, že už pro něj nehodlá pracovat. Podle toho, co vím, Jürgen toho schopný byl, je a bude. Díky bohu, měl jsem to štěstí, že jsem se s ním ještě nikdy nesetkal. Navíc, ten obchod, ve kterém podnikali, z toho taky nekouká nic dobrého, ale na druhou stranu, neměl jsem dobrý pocit z toho, že tam Mathias zůstává. A co mám já jako udělat? Mám ho hlídat? Mám snad dělat pro Jürgena? Ale no tak, to se mám nechat dobrovolně veřejně zabít?

Podíval jsem se na spícího Billa a povzdychl si. Nechci ho vystavit nebezpečí a jsem si stoprocentně jistý, že kdybych do té práce vložil sám sebe, stáhl bych tohle drobné černovlasé stvoření s sebou. A to není ani to poslední, co bych si přál.

Dobře, je v tom Mathias a moje drobná služba Katje za to, že nás nepráskla okolí, takže bych do toho měl jít. A co dalšího? Peníze. Peněz přece není nikdy dost a myslím, že přilepšit bychom si s Billem mohli. Ale copak mu můžu říct, že pracuju s drogami? Ne, to rozhodně ne, Bill by mi udělal to samé, co Katja Mathiasovi. Domluvili by si společnou hromadnou vraždu. Jsou věci, ve kterých jsem si absolutně jistý, a tohle je jedna z nich.

Kruci, nemůžu se rozhodnout. Jasně, vím, že, jakmile do toho jednou spadnu, už se z toho srabu ven nevyhrabu. Bill s Katjou se nesmí dozvědět ani ň. A jestli se v tom začnu topit, bude to neuvěřitelný průšvih. Jestli mám říct ano, musím si sakra dobře rozmyslet, na čem mi víc záleží. Kdybych byl mladší a nevěděl jsem, co ke mně Bill cítí, bylo by tohle rozhodování mnohem jednodušší. Kývnul bych na všechno, co by mi kdo nabídl.

Bill se na mně neklidně zavrtěl. Opatrně jsem mu přejel dlaní po zádech a hned byl zase klid. Měl jsem na něho dobrý vliv, rychle se uzdravil a bylo mu zase dobře. Kdybych přijal tu práci, nebyl bych s ním tak často a co já vím, jestli nezačne vyvádět blbosti. Budu muset vymyslet nějakou výmluvu, která mi bude zajišťovat imunitu před Billovým slíděním.

Ale moment, já jsem ještě neřekl ano! Neřekl jsem ale ani ne. Vážně nevím, jak se mám rozhodnout. Moje svědomí mi říkalo ne, mozek si nebyl jistý a zbytek těla dokonce toužil zase po nějaké lumpárně. Jenže teď už nejsem malý kluk, za to, co provedu, ponesu zodpovědnost. Odfrknul jsem si. Vážně, život je někdy tak nepříjemně komplikovaný! Ale myslím, že teď uvažuju jinak, dost bezpečně na to, abych si tohle mohl dovolit. Můžu si to dovolit? Zvážil jsem opravdu všechno? Na Billa něco vymyslím, Katja se to nemusí ani dovědět a Mathias mi slíbil, že mě taky bude krýt.

Otázkou ovšem zůstává, jestli tohle chci dělat natrvalo. Jak už bylo řečeno, jakmile jednou u Jürgena začnu, nebudu se z toho moct nikdy vyvlíknout, pokud mě někdo dřív nezabije, nebo mě nezavřou do vězení za nelegální držení drog. Hm, vážně mám skvělé vyhlídky na budoucnost.

Přejel jsem prsty po Billově hřbetu ruky a vnímal hebkost jeho kůže. Byla jako samet a k tomu nádherně voněla. I jeho vlasy voněly. Kokos, byla to kokosová vůně. Miloval jsem tu vůni. A pořád miluju. Vždycky budu. Díval jsem se, jak na mně Bill odpočívá, a myšlenky se mi v hlavě bouřily. Jsem vážně tak nerozhodný, nebo to rozhodnutí už je předem dané a já se jenom nedokážu vyslovit? Možná, že druhá odpověď je správně.

Opatrně jsem ze sebe Billa sundal a položil ho na gauč. Bráška zakňoural nespokojeností, ale jakmile jsem přes jeho tělo přehodil teplou deku, zachumlal se do ní a zase spal dál. S upřeným pohledem do jeho spící tváře jsem vycouval na chodbu a zatáhl za sebou dveře, aby mě neslyšel. Pro všechny případy. Vytáhl jsem z kapsy mobil a ještě jsem zapřemýšlel.

Vážně to chci udělat? Vážně se chci někomu jen tak hodit na milost a nemilost? Vážně v tom chci jet? Krucinál, ano chci. Konečně je ta odpověď venku. Samozřejmě, že mě ještě nějaký čas bude tížit svědomí proto, co udělám, ale s tím se nějak vyrovnám.

V seznamu jsem vyhledal Mathiasovo číslo a stiskl tlačítko pro vyzvánění. Na druhé straně se ozvalo monotónní zazvonění. Jednou. Podruhé. Potřetí. Po čtvrté.

Měl jsem chuť zavěsit a zkusit to později, když se konečně Mathias ozval na lince.

„Tome, čekal jsem, že se ozveš. Už se rozhodl?“

Přikývl jsem, ale on to nemohl vidět. „Jo, rozhodl,“ odvětil jsem. „Mathiasi, beru to.“