autor: Sch-Rei & Catherine
Prolog je zde, kdo nečetl.
Tajemná schůzka
V malé kuchyni se na vařiči ohřívala v konvici voda. Píšťalka, která signalizovala, že je voda připravená k zalití ranní kávy nebo čaje, vydávala hlasitý zvuk. Na desce kuchyňské linky se skvěly dva bílé porcelánové hrníčky, v jednom byl pytlík s ovocným čajem a ve druhém nasypaná černá káva.
Černovlásek se protáhl na gauči, kde strávil zbytek noci. Nepřál si, aby Carrie s malou holčičkou spala tady, proto jim propůjčil ložnici. Místo spánku však přemýšlel nad tím, jak to bude teď. Byt, který si koupil, nebyl příliš velký. Byla v něm pouze jedna místnost, ze které udělal ložnici a obývací pokoj, spokojený s kuchyňkou. Jediná možnost byla ta, že svoji postel bude sdílet s kamarádkou. Příliš se mu tahle možnost nechtěla připustit, ale neměl na výběr. Netušil, zda má Rosie někde postýlku, pokud ne, byla to další věc na nákupním seznamu. Vydechnul a zakroutil hlavou, promnul si spánky. Celá situace mu dělala opravdu těžkou hlavu.
Bill se rozhlédl po místnosti, u kuchyňské linky se zastavil na postávající Carrie. Měla na sobě jenom bílé tričko a spodní prádlo, zalévala ranní přísun tekutin. Zakryl si pusu a zívl, byl opravdu unavený. Zakroutil hlavou, nemohlo to být takhle. Nesměl na sobě nechat znát únavu. Přeci jen… Tohle všechno udělal dobrovolně. O smetanově bílý gauč se zapřel dlaněmi a postavil se na nohy.
Než se přesunul do kuchyně, seděla už Carrie za stolem. Jako by ji ani nenapadlo se podívat na Billa, koukala mlčky do stolu.
„Vyspala ses? Aspoň trochu,“ optal se Bill, když se k ní posadil. Dívka jen pokrčila rameny a přikývla. Nevypadala na to, že by jí bylo zrovna dvakrát do řeči. Billovi to dělalo jen hodně starosti. Povzdechl si a zakroutil nad tím letmo hlavou. Věděl, že jeho kamarádka asi nemá zrovna lehké období, ale byl si jistý tím, že by jí mluvit pomohlo. Určitě, jemu to také pomáhá.
„Vyspala ses? Aspoň trochu,“ optal se Bill, když se k ní posadil. Dívka jen pokrčila rameny a přikývla. Nevypadala na to, že by jí bylo zrovna dvakrát do řeči. Billovi to dělalo jen hodně starosti. Povzdechl si a zakroutil nad tím letmo hlavou. Věděl, že jeho kamarádka asi nemá zrovna lehké období, ale byl si jistý tím, že by jí mluvit pomohlo. Určitě, jemu to také pomáhá.
Omotal dlouhé štíhlé prsty kolem teplého hrnku a opatrně se napil. Přivřel oči, když se mu horká tekutina rozlila v krku. Zase hrnek položil zpátky. Ticho v místnosti mezi nimi ho znervózňovalo. Koukal kolem sebe. Malá bílá linka, nějaké krabice, dřez, lednička…
„Je ve vězení,“ zašeptala Carrie a semkla k sobě pevně víčka. Dlaní si přejela po plochém břiše. Bill nechápavě zamrkal a podíval se na ni.
„Andreas?“ vypadlo z něj nechápavě.
„Ano,“ přikývla. „Za ublížení a zdraví ho odsoudili, když mě pustili z nemocnice,“ řekla tiše a otřela si oči. Bill na ni nechápavě koukal. Nepamatoval si moc dobře konverzaci z noci, ale dokázal si vzpomenout na zmínku o někom, kdo je v nemocnici. Dokázal si to z toho odvodit se zmínkou o podvádění.
„Andreas?“ vypadlo z něj nechápavě.
„Ano,“ přikývla. „Za ublížení a zdraví ho odsoudili, když mě pustili z nemocnice,“ řekla tiše a otřela si oči. Bill na ni nechápavě koukal. Nepamatoval si moc dobře konverzaci z noci, ale dokázal si vzpomenout na zmínku o někom, kdo je v nemocnici. Dokázal si to z toho odvodit se zmínkou o podvádění.
**
„Bille, tak já sjedu do toho obchodu, ano?“ pousmála se Carrie a podívala se na Billa, zatímco si oblékala tenké béžové sako.
„Já bych tam klidně zajel,“ namítnul černovlásek a zakroutil hlavou. Zvažoval, zda je vhodné pustit kamarádku samotnou. Přece jenom… Již od rána pršelo, vypadalo to, jako by byly tmavé mraky nasáklé víc jak houba. V dlani tiskl klíče s přívěskem od své milované černé Audi. Klíč se mu do dlaně bolestivě zařezával, stisk trošku povolil.
„To je v pořádku, hm? Rosie spinká, zvládneš to,“ usmála se mladá matka a přes rameno si ledabyle přehodila tmavou kabelku. Podívala se na sebe do zrcadla a pravou rukou si prohrábla dlouhé vlasy.
Bill se na kamarádku zadíval z profilu. Natočil hlavu do levé strany a nakrčil nesouhlasně čelo. Založil ruce na hrudi a udělal k ní pár kroků. Pohladil ji po líci. Nelíbilo se mu, jak vypadala. Vůbec ne. Tváře měla celé propadlé, obličej měla bledý. Strasti na ní byly viditelné.
Černovláskovo největší přání pro tuhle dobu bylo to, aby si Carrie lehla a pořádně si odpočinula. Mohl se přeci o miminko postarat, to bylo to nejmenší, co mohl pro tuhle chvíli udělat. Péči o Rosie miloval, připadalo mu, jako by byla snad jeho dcera. Přišla mu jako malý andílek. Měla se čile k světu, pořád se usmívala.
„Bille, nemůžu to po tobě chtít. Nadosmrti jsem ti vděčná už jen za to, jak se staráš o nás obě,“ vydechla brunetka a podívala se do země. Oči, které měla zkrášleny jen slabou vrstvou řasenky, stiskla pevně k sobě. Opět se jí pod kůži dostávaly myšlenky na Andrease. Přemýšlela o tom, co dělá, jak se asi má. Při pomyšlení, že bez něj bude dalších pět let, jí běhal mráz po zádech. Ničilo ji pomyšlení, že se k ní nebude znát, až ho propustí…
„To je maličkost, Carrie. Kdybych nechtěl, nedělám to, hm?“ pousmál se Bill a ženu lehce, přátelsky políbil na čelo. Rty se otřel tak, že to bylo, jako by se jí o čelo otřela motýlí křídla. Carrie se zachvěla a udělala krok do strany. Věděla, že od Billa to není nic víc než přátelská pusa, ale i tohle si vyčítala. Dávala sobě vinu za to, že je Andreas ve vězení.
„Stejně ti… děkuju. Půjčíš mi prosím ty klíče?“ zvedla pohled k tmavě nalíčeným očím. Dívala se do dvou přívětivých čokolád, musela se pousmát.
„Tady je máš,“ natáhl k mladé ženě Bill svoji pravou ruku, ve které držel klíč od auta. Chytil je za přívěsek mezi palec a ukazováček, klíče se malinko rozhoupaly.
„Děkuju,“ převzala si Carrie klíče a otevřela vchodové dveře ze světlého dřeva. S hlavou sklopenou do žulové podlahy, na společné chodbě s ostatními byty, z malého bytu, který sdílela s Billem a Rosie, vyšla.
„Nemáš za co. Ale… dávej na sebe pozor.“
Carrie jen přikývla a dveře za sebou zavřela. Seběhla pár poschodí, než se dostala na parkoviště, kde auto parkovalo.
Mladá hnědovlasá žena odemkla černou Audi Q7 a posadila se na sedadlo řidiče. Ještě před tím než zavřela poměrně lehké dveře, naštelovala si vše potřebné dle její výšky. Klíčky strčila do zapalování a pomalu nastartovala. Podívala se do zpětného zrcátka, vyjížděla za jeho pomoci ze zaparkovaného místa.
Z autorádia vyhrávala tiše hudba, aby si žena cestu zpříjemnila. Nevnímala, co říká moderátor, soustředila se na jízdu, obzvláště v tomhle počasí. Rádio měla puštěné prostě jenom jako kulisu.
Ze spodu pofukoval chladný vzduch klimatizace. Bylo skoro léto, tudíž i přes nečas počasí byl vzduch nepříjemně dusný.
Dešťové kapky, velké jako hrachy, se rozpleskávaly o okno. Většina jich tam zůstávala, jelikož stěrače nebyly schopné dostat pryč takové velké množství vody. Carrie jela opravdu opatrně, raději jela pomalu, bez chvátání, než aby někde za rohem auto zdemolovala. Obchod, do kterého měla namířeno, nebyl příliš daleko. S Billem bydlela v centru Berlína, supermarket byl kousek za ním. Za normálních okolností by do něj došla pěšky, vyšlo by to možná na míň času, jelikož by to nemusela zdlouhavě objíždět, jenže dneska by promokla snad i tenká látka deštníku.
*
Čokoládové oči těkaly nervózně pohledem po kavárně. Dredáč hlasitě podupával nohou, neřešil, že to ostatní v místnosti rušilo, nevnímal nic jiného, než flashback ve své hlavě. Čekal, než za místo naproti němu zasedne nejlépe známá osoba, se kterou měl schůzku. Neměl tušení, kdo měl přijít, ale měl dobrou hodinu zpoždění. Tom neměl celý den, aby posedával v kavárně. Měl důležitější věci na starosti. Vytáhl mobil z kapsy od volných kalhot a podíval se na display. Ani žádná zpráva, nic. Tiše zavrčel, byla to pro něj důležitá schůzka. Týkala se jeho. Jen kvůli němu byl ochotný vstát z postele, když měl zrovna rozdělanou práci. Věděl, že po něm nemohl chtít nic kladného, ale stále mohl mít nějaké nové informace.
Po další hodině vstal ze židle a naštvaně ji zasunul ke stolu. Zavrčel a vytáhl z kapsy nějaké peníze, položil je na stůl na zaplacení útraty za poslední dvě hodiny a odešel pryč.
Po další hodině vstal ze židle a naštvaně ji zasunul ke stolu. Zavrčel a vytáhl z kapsy nějaké peníze, položil je na stůl na zaplacení útraty za poslední dvě hodiny a odešel pryč.
Strčil ruce do kapes a vyšel na ulici ke svému autu. Než ale stačil vyndat z kapsy klíče od auta a odemknout, všimnul si koutkem oka známého auta. Bylo úplně stejné jako jeho, jen jiné barvy. Zamrkal, znal tady skoro každého, kdo by takové auto mohl vlastnit, na to měl až příliš mnoho známostí. Věděl ale, komu auto patří. Patřilo jemu.
Tom si všiml černovlasého chlapce, jak auto zamyká. Samozřejmě, že ho poznal. Byl to jeden z Andreasových přátel, pamatoval si ho, i když se skoro vlastně neznali. Jmenoval se… Axel. Jo, Axel. Ale to bylo jedno. Tom si ho chvíli zvědavě prohlížel, ale když se Axel chystal jít od auta, šel rychle k němu.
„Hej,“ houkl k němu, když už byl skoro u něj. Černovlásek se otočil, ušklíbnul se, když viděl dredáče.
„Tom, že?“ sjel ho pohledem a založil ruce. Zbytečná otázka, prolítlo mu hlavou. Andreas mu ho popsal snad do nejmenšího detailu, aby neudělal žádnou chybu. A přeci jen… Andy ho znal ze všech nejlépe, vždy. Dredáč přikývl. Sjel chlapce pohledem, jeho zelené oči mu připomínaly ty Andreasovy. Polknul, nevěděl, co má čekat, přece jen… Andreas ho dostal před nějakým tím měsícem do nemocnice, ublížil mu. Nejbližšímu člověku. Zakroutil hlavou.
„Tom, že?“ sjel ho pohledem a založil ruce. Zbytečná otázka, prolítlo mu hlavou. Andreas mu ho popsal snad do nejmenšího detailu, aby neudělal žádnou chybu. A přeci jen… Andy ho znal ze všech nejlépe, vždy. Dredáč přikývl. Sjel chlapce pohledem, jeho zelené oči mu připomínaly ty Andreasovy. Polknul, nevěděl, co má čekat, přece jen… Andreas ho dostal před nějakým tím měsícem do nemocnice, ublížil mu. Nejbližšímu člověku. Zakroutil hlavou.
„Máš od Andrease něco pro mě?“ optal se Tom zvědavě. Chtěl už to mít z krku, ten kluk mu byl od pohledu nepříjemný, i když… se zdál i trošku přitažlivý na to, že se Tomovi kluci nikdy nelíbili, až na Andrease. Vsadil by se, že černovláskův zadek už Andreas nejednou navštívil. Ušklíbl se nad tím. Možná i tohle ho trošku znepokojovalo. Nežárlil jen nad tou představou, určitě ne.
„Potřebuju, abys mi řekl, kam se teď chystáš jet. Bez zbytečných otázek proč a kdesi cosi,“ ignoroval Axel Tomovu otázku a vystrčil trošku štíhlý bok, který obtahovalo černé tričko a hned pod ním bílý pásek. Dal ruku v bok a opřel se o auto. Černé kratší vlasy mu padaly do obličeje.
„Jedu… Domů,“ pokrčil Tom jednoduše rameny. Prohlížel si důkladně postavu chlapce. Byl dokonale hubený, což zvýrazňovalo těsné tričko. Tom musel přiznat, že byl kurevsky sexy. Byl si jistý, že kdyby se teď otočil a on by mohl vidět jeho zadek v těchhle upnutých černých rourách, měl by v kalhotách hodně těsno.
Axel přikývl.
„Dobře, chci adresu. Zítra tam za tebou přijdu,“ olízl si rty. Všímal si toho, jak na něj Tom kouká. Nevadilo mu to, byl zvyklý vhledem k tomu, co dělal dřív pro Andrease a jeho kámoše.
„Napíšu ti ji,“ vydechl Tom. Černovlásek otevřel dveře od auta a vytáhl papír a tužku, podal je Tomovi, který mu napsal adresu k němu domů. Přeložil na dvakrát papír a strčil ho do zadní kapsy kalhot.
„Ještě se ozvu,“ řekl jednoduše černovlásek a nasedl do auta. Tom nechápavě zamrkal. Neměl dostat nějaké informace? Přece… Kvůli tomu tady byl, nebo ne? Nakrčil obočí, když auto vyjelo z místa na parkování. Vydechl, nemohl nic namítnout. Sám odešel ke svému autu a nastoupil. Jel směrem domů.
„Dobře, chci adresu. Zítra tam za tebou přijdu,“ olízl si rty. Všímal si toho, jak na něj Tom kouká. Nevadilo mu to, byl zvyklý vhledem k tomu, co dělal dřív pro Andrease a jeho kámoše.
„Napíšu ti ji,“ vydechl Tom. Černovlásek otevřel dveře od auta a vytáhl papír a tužku, podal je Tomovi, který mu napsal adresu k němu domů. Přeložil na dvakrát papír a strčil ho do zadní kapsy kalhot.
„Ještě se ozvu,“ řekl jednoduše černovlásek a nasedl do auta. Tom nechápavě zamrkal. Neměl dostat nějaké informace? Přece… Kvůli tomu tady byl, nebo ne? Nakrčil obočí, když auto vyjelo z místa na parkování. Vydechl, nemohl nic namítnout. Sám odešel ke svému autu a nastoupil. Jel směrem domů.
*
Toma znepokojoval prudký déšť. Nesnášel takovéhle počasí, obzvlášť když se v něm musel autem přemisťovat domů. Nejraději by teď zalezl pod deku, pustil si nějaký film a cpal se mísou plnou slaných chipsů. Kdyby mu situaci zpříjemňovala ještě nějaká dívka, bylo by vše více než ideální. Užil by si jak film, tak i zbytek noci.
Přemýšlel. V hlavě se mu mihotala otázka, zda se má ozvat nějaké své dřívější známosti na jednu noc nebo si vybrat jinou oběť, na ukojení svého chtíče v některým z předražených nočních podniků. Čísel na slečny, se kterými měl poměr, měl víc než dost, jenže… Neměl rád už použité zboží. Slečny, které s ním strávily už jednu noc, ho nelákaly tolik, jako úplně nové.
Dredáč si povzdechnul. Měl se soustředit na jízdu autem, ne přemýšlet o tom, s čí pomocí uvolní své tělo! Zakroutil nad sebou hlavou a pravou ruku stáhnul z volantu, aby mohl přidat na hlasitosti rádiu. Na jeho oblíbené stanici hrál zrovna Samy Deluxe. Knoflíkem na ovládání zvuku otočil úplně doprava. Celým autem se rozléhal hlas, který on tak moc obdivoval. Vrátil ruku na volant a prsty do něj tiše poklepával. Byl ve svém živlu, i přes déšť přidal na rychlosti.
Za bílou Audi jela dvě černá auta. V jednom seděl Brian, ve druhém Felix. Oba muži byli Andreasovi a Axelovi přátelé. Měli udělat věc, kterou jim nařídil Axel. Všechno bylo promyšlené do detailů, na mužích v autech bylo jen provést čin správně. Nic víc, nic míň. Avšak… Mohlo stačit i jen pár sekund a celý plán by byl v tahu. Šlo o co největší přesnost, dokonalé naplánování.
„Co to kurva?!“ zamručel si sám pro sebe Tom, jakmile ucítil lehký náraz do zadního blatníku auta. Nakrčil obočí, zadíval se do zrcátka. Nakrabatil čelo. Absolutně mu nedocházelo, kde se vzala najednou dvě totožná auta, když za ním dosud nikdo nejel. Šlápnul trošku víc na plyn, přišlo mu to jako nedorozumění.
Je špatné počasí, podjely mu kola, omylem do mě narazil… Míhalo se v hlavě Tomovi vysvětlení a zakroutil hlavou. Samozřejmě, že to bylo jenom nedorozumění, taky co jiného by to bylo, že?! Když v tom se to stalo znova, avšak rozdíl byl v tom, že byl náraz z obou stran. Tom si zakroutil pro sebe hlavou, opravdu to nemohlo být možné, aby se dělo tohle. Mohla to být třeba jenom… Hra? Bylo to možné…
Tom absolutně netušil, jak se má zachovat, co dělat. Možná by bylo vhodné oplatit to? Aby nevypadal slabě. Tím by si ale poničil bílý lak na své Audi, a to taky nechtěl. Miloval ji nadevšechno, staral se o ni jako o součást rodiny. Kdyby mohl, nastěhoval by si ji do postele a mazlil se s ní. Jak patetické. Drsňák Tom by se mazlil, navíc s autem. Zakroutil hlavou, zvolil protiútok. Zatlačil jemně proti autu napravo a poté i do levého.
Jestliže si Tom myslel, že hra brzy skončí, mýlil se. Nárazy a všechno okolo nabíralo na síle, na brutalitě. Občas se stalo, že byl buď Tom, nebo jedno ze zbývajících dvou aut, vytlačen do jiného silničního pruhu. Trvalo to už dobrých pár minut a dredáče to začínalo unavovat. Sešlápl plyn, Audi se rozjela mnohem rychleji. Měl v plánu ujet před dvěma blázny, kteří pravděpodobně netušili, kde končí legrace.
S čím ale nepočítal, byl fakt, že dvě naprosto totožná černá auta udělala to stejné. Rychle ujížděla za Tomem, nyní to mohlo vypadat jako závody, kdo bude v cíli rychleji.
To bílé Audi prudce narazilo z boku černé auto a Tom byl vytlačen do levého jízdního pruhu.
„Hajzl zkurvenej!“ zakřičel Tom, ačkoliv pachatel to slyšet nemohl. Z transu se probudil okamžitě, co zvednul hlavu. Proti němu jelo další černé auto. Rychle sešlápl brzdu, bylo slyšet jen kvílení pneumatik.
„Hajzl zkurvenej!“ zakřičel Tom, ačkoliv pachatel to slyšet nemohl. Z transu se probudil okamžitě, co zvednul hlavu. Proti němu jelo další černé auto. Rychle sešlápl brzdu, bylo slyšet jen kvílení pneumatik.
autor: Sch-Rei & Catherine
betaread: Janule
ten Axel nevypadá špatně jinak nějak nevím co si o tom mám myslet xDD ale je to pěkná povídka,to jo x))
Je zvláštní číst tuto povídku jakoby podruhé… ale mám ji ráda!
Billyho vztah k Rosie, andílkovi, je tak krásný. Není nic krásnějšího než úsměv dítěte.
Uuuuuuf, stačilo mi, představit si ten žhavý Tommyho pohled na Axela a číst jeho hříšné myšlenky! Proč je vždy tak popisovaný?? Prosím…
Když jste napsaly jméno "Axel"… Já jsem si v první chvíli vybavila (bez toho "e") Axla z GNR a musela jsem si říct, že mi v poslední době vše připomíná mou milovanou skupinu GNR… Ale to jen tak mimo…
Příběh se ale velmi nebezpečně, přitom velmi poutavě rozbíhá, prostě budu velmi očekávat pokračování, jak tohle dopadne?? Bojím se… Jsem napjatá a nedočkavá. Takové povídky mám tak strašně ráda, wow! Výborné. Žhavé, napínavé… co víc si přát? Snad, aby tu byl další díl co nejdřív. Prosím!