autor: Denie
O sedm let později
‚Máme tady novýho kluka,‘ ukázal Bill znakovou řečí, kterou se za ta léta naučila celá jeho rodina, na bratra, který mu přinesl oběd, jež si opět zapomněl doma. Nestalo se to poprvé, ale Alex byl vždy o krok napřed a než opustil dům, vždy kontroloval stůl, kde matka nechávala připravené dva balíčky se sendviči, ovocem a nějakou sladkostí pro oba chlapce k obědu. Jeden z nich už byl sice plnoletý, a ten druhý mu byl těsně v patách, ale Simone ráda měla pocit, že je pro ně stále důležitá, a udělat jim ráno před odchodem do práce oběd, byla naprostá maličkost, kterou obě její ratolesti oceňovaly.
„Vážně? Koho?“ zeptal se Alex, který se usadil na lavičce proti svému bratrovi. Bylo to už rok, co opustil tu samou střední školu, ale univerzita, kterou právě navštěvoval, nebyla daleko, a tak mohl pauzy na oběd trávit se svým bratrem, od kterého se jen velice nerad vzdaloval na příliš dlouho. Od útlého dětství na sobě byli oba sourozenci úzce vázáni. Spojovala je děsivá událost, která málem jednoho z nich stála život. Od té noci se od sebe nehnuli ani na krok a nebyl nikdo a nic, co by je dokázalo rozdělit.
Bill jen pozvednul prst, ukousnul ze svého sendviče a zatímco spokojeně žvýkal, ukázal jím jednoduše před sebe. Seděli na lavičce před budovou školy a kolem nich proudily davy do jídelny a zpět. A jedním z davu byl i onen nový žák, který dnes ráno překvapil Billa svou přítomností v jeho třídě. I přesto, že Bill ke komunikaci nepoužíval svůj hlas, chodil do normální školy. Nechtěl být odlišný, nechtěl patřit mezi ty, co museli navštěvovat zvláštní školu. Chtěl normální život. A dokud měl dobré studijní výsledky, učitelé s ním neměli problém. A dokonce i jeho spolužáci se po čase naučili jej akceptovat takového, jakým byl.
Ale tenhle nový kluk, když za Billem o první přestávce přišel a pokoušel se navázat rozhovor, neměl nejmenší tušení o tom, jaký Bill je. Představil se mu jako Tom Trümper a než stihnul Bill jakkoliv zareagovat, pověděl mu dlouhý příběh o tom, jak se musel z Kolína přestěhovat sem jen proto, že jejich stará babička už se o sebe sama nepostará, a tak jeho matka, coby hodná a zodpovědná dcera, sbalila svou rodinu a společně se všichni přistěhovali sem. Než si Tom všimnul, že je něco s Billem jinak, stihnul mu vypovědět snad půlku ze svých koníčků.
Tom Trümper byl normální teenager, který rád a hodně mluvil. Většinou měli lidé v jeho přítomnosti problém dostat se vůbec ke slovu, ale tenhle černovlasý kluk, který ho jako jediný v celé třídě toho rána zaujal, se o to ani nepokoušel. Jen na něj koukal a mlčel, na to Tom nebyl zvyklý. Měl rád, když lidé dávali najevo, že jej poslouchají, a když jim to dovolil, rád si poslechnul jejich názor na dané téma. Za vrchol neslušnosti pak považoval to, když jej někdo ignoroval, nebo mu jednoduše neodpovídal. A když mu ani po třetím vyzvání černovlasý Bill neodpověděl, prostě se zvednul a se slovy, „Seš divnej,“ odešel pryč.
Billa to mrzelo.
„Co se děje, Billy?“ Alex vždy poznal, když něco s jeho mladším bráškou nebylo v pořádku. Mohl se usmívat, jak chtěl, ale blonďáka nikdy neoklamal.
‚Nic,‘ pousmál se Bill a dál se věnoval sendviči. Kdyby mu Tom dal dopoledne šanci, alespoň by mu na kousek papíru napsal, co se děje, ale to se nestalo. Opravdu jej to mrzelo, tenhle dredatý kluk byl po dlouhé době jediný, kdo se s ním kromě členů rodiny pokusil navázat kontakt. A Bill to opět zkazil. V duchu si za to od první chvíle nadával, věděl, že je to jen jeho chyba. Vždycky všechno pokazil.
„Má to co do činění s ním?“ zeptal se Alex a kývnul ke klukovi, který se smál v hloučku nově vytvořených rádoby přátel. Bedlivě sledoval tvář svého sourozence, a jakmile zahlédnul zachmuření, které se krátce přes jeho obličej přehnalo, věděl, že má pravdu. „Billy,“ zamumlal a sednul si těsně vedle bratra, který se nechal obejmout. „Kašli na něj, hm? Jestli udělal něco, čím tě takhle rozrušil, nezaslouží si, aby ses pro něj trápil. Ani se neznáte, tak na něj kašli, hm?“ Pousmál se, když Bill přikývnul a jemně ho šťouchnul do žeber. Jako obvykle se z jednoho šťouchnutí stalo dlouhé postrkování, které přerostlo v sourozeneckou bitku plnou smíchu a vyjeknutí od staršího z nich. Oba měli rádi tyhle společné chvíle, během kterých mohli dělat, jako by vůbec nic kolem nich nebylo špatně.
Od dveří školní jídelny, ze samého středu hloučku, který si nově příchozího kluka okamžitě zvolil za svůj majetek, Tom sledoval škádlící se dvojici. Čím déle je s nakrčeným obočím pozoroval, tím více si byl jistý tím, že černovlásek byl nepříjemný ráno jen na něj, což podnítilo ještě větší nevoli, kterou k němu začínal cítit.
Se zavrcením hlavy se k dvojici otočil zády a dále se věnoval rozhovoru, který jeho nová parta právě vedla. Nějaký černovlasý kluk mu může být ukradený.
———-
‚Musím jít,‘ ukázal Bill na prstech, když se z budovy školy ozvalo zvonění, které oznamovalo, že začátek další hodiny není daleko. Alex jen přikývnul, ještě naposledy svého brášku objal a s ujištěním, že ho tady po jeho poslední hodině vyzvedne a společně se půjdou podívat do hudebního obchodu, kam chtěl Bill poslední týden, se postavil na nohy. Posbíral si vlastní věci a s úsměvem na rtech sledoval, jak jeho černovlasý bráška mizí za dubovými dveřmi školy. Otočil se a rozešel se pryč od školní budovy, ale místo toho, aby zamířil směrem, kde se nacházela jeho univerzita, vydal se ke školní jídelně. Mířil za jedním konkrétním cílem.
„Hej,“ houknul na Toma, kolem kterého stála skupinka jeho nových obdivovatelů. Pro všechny byl novým zpestřením a všichni ho obdivovali za jeho osobitý styl, vyjadřování a celkové vystupování. Byl pro ně zajímavý. A i Alex musel uznat, že tenhle kluk opravdu má něco do sebe, když se na něj zadíval a jen ukázal palcem proti své hrudi v němé otázce, jestli blonďák mluvil na něj.
„Jo ty,“ přikývnul Alex, „Můžeš na slovíčko?“ kývnul bokem od skupinky a kus od nich poodstoupil. Byl rád, když ho Tom, se zvědavým výrazem ve tváři, následoval. „Ty jsi tu novej, že jo?“
„Jo, no a?“ opáčil Tom a založil si ruce na prsou v gestu, o kterém blonďák věděl, že je v nonverbální řeči považováno za obranné. Po střední škole se rozhodnul studovat psychologii, chtěl pochopit, jaký přesný psychický problém jeho bráška má, aby mu mohl pomoct, a tohle bylo první, co se naučil.
„Chtěl bych ti říct něco o svém bratrovi,“ začal Alex a nabídnul mírný úsměv, nechtěl, aby se dredař proti němu cítil nějak nepříjemně. Neměl k tomu důvod, Alex se mu opravdu nechystal ukousnout hlavu, jen mu chtěl prozradit, proč se k němu Bill dnes ráno zachoval tak, jak se zachoval.
„Proč?“
„Protože,“ protočil blonďák oči. „Je to ten černovlasý kluk, který tu byl před chvílí se mnou. Jmenuje se Bill a vím, že spolu chodíte do třídy. A dokonce vím, že ses s ním ráno pokoušel mluvit. On-„
„Jo, ale on mě sprostě ignoroval a jenom na mě zíral,“ odfrknul si Tom, když mu blonďák připomněl ranní incident. Neměl rád, když ho lidé ignorovali.
„Nech mě domluvit. Neignoroval tě, jen… Bill nemluví,“ dodal tišeji hlasem zastřeným smutkem. Chyběl mu Billův hlas, jeho zpěv. Když na něj Tom nechápavě zíral, povzdechl si. „Od svých deseti let neřekl jediné slovo. Nebudu tě zasvěcovat do detailů proč, ale chci, abys to věděl. Neignoroval tě, vlastně s tebou opravdu mluvit chtěl, ale nemohl. Jsi první, kdo o něj po letech tady na té škole projevil nějaký zájem a jeho mrzí, že tě odradil. Viní se z toho, nadává si a to já nechci. Už tak to nemá lehké a nepotřebuje, aby mu starosti přidělával ještě někdo další. Proto tě prosím, jestli tě vážně můj bráška nějak zaujal, nevzdávej to s ním jen proto, že ti není schopný odpovědět. Když mu dáš šanci, uvidíš, že je to fajn kluk i bez toho, aby musel používat svůj hlas.“
Chvíli na sebe mlčky oba koukali, každý přemýšlel o něčem jiném, a přesto se jejich myšlenky týkaly jedné a té samé osoby. Alex opravdu doufal, že neudělal chybu, když s Tomem teď mluvil, ale v Billových očích viděl to zklamání, které jeho bráška po ranním neúspěchu cítil, a chtěl mu od toho nějak ulevit.
Nakonec dredatý blonďák přikývnul a spustil ruce podél těla. Tohle nečekal, myslel si, že černovlásek sám sobě připadá prostě příliš důležitý na to, aby mluvil s někým, jako je Tom, ale ani ve snu by jej nenapadlo, že pro své mlčení mohl mít i jiný důvod.
„Díky,“ pousmál se Alex upřímně a s rozloučením se otočil a rozběhl se k autobusové zastávce, aby se stihnul včas vrátit na další přednášku. Tom jej chvíli jen mlčky pozoroval, a když jej obklopila jeho nová parta, naoko vesele se s nimi smál a vtipkoval celou cestu na jejich další hodinu. V duchu však přemýšlel nad tím, co mu černovláskův blonďatý sourozenec před chvílí řekl. ‚Od svých deseti let neřekl ani slovo.‘
Byl si jistý tím, že tohohle kluka bude chtít poznat více.
autor: Denie
betaread: Janule
Oh….úžasní…..chci rychle další díl…moc, moc, moc pěkné. 😀
souhlasím,honem další díl! je to fakt pěkná povídka! x)))
Moc krásnej dílek..;) Byla jsem zvědavá, jak se tam připlete Toma a už ho tu máme..:D :)Tohle Tom asi opravdu nečekal co..:D 🙂 Moc hezkej dílek..;) Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat dál..;) Jak Bill začne mluvit, tedy jestli začen..:D Ale doufám, že jo..;) Třeba ho rozmluvý Tom..;) No uvidíme..;) Nádhernej dílek..♥ Moc se těším na další..;)*
krásnej dál..honem další 🙂
Nádherný!! :)) No těšim se na další :)) <3 Jak to bude pokračovat :)) Aspoň že mu to řekl ten Alex 😀 Jinak nevim jak by to dopadlo 😀 No prostě dokonalá povídka! <3 :)*
Zlatý to Alex som rada že ho Bill má. Som zvedavá ako sa Tom nakonec zachová.
dokonalost! Alex je moc hodny :))
Alexe už mám v oblibě …je vážně supr…Byla jsem zvědavá jak se do příběhu dostane Tom…jsem ráda,že s Billem hned začal mluvit…Táhle povídka mi připadá úplně skvělá….Je tak….jiná…pěkně jiná :DD…Mooocky se těším na další dílek!!
Naprosto úžasné!!! Bylo mi Billa hrozně líto a neumím si dost dobře představit už nikdy neslyšet jeho hlas… Těším se nadalší setkání Toma s Billem!! Začínám je mít všechny tři celkem ráda – Billa, protože je to prostě on, Alexe, za to, jakse chová k Billymu a Tom, protože se snaží to pochopit :** Rychle pokračování prosím!! :))
Billa je mi tak strašně moc líto!:( Nemá to lehké, chodit na normální školu bez toho, aniž by promluvil. Umím si představit, jak ho spolužáci přehlížejí a on tráví přestávky sám někde v koutě. Proto jsem moc ráda, že je s ním tráví jeho bráška, kterého jsem si mimochodem díky jeho velmi krásného činu, oblíbila!:)♥ Už od prvního dílu, kdy Billa "zachránil", je jasné, že ho nadevše miluje a nedal by na něj dopustit, ale stejně mě potěšilo, když za Tomem zašel a vše mu vysvětlil.
Co se týče Toma, ten kluk má asi stejně vysoké sebevědomí jako se na Toma Kaulitze hodí!:D Zdá se, že ho Bill opravdu zaujal a já jsem opravdu zvědavá, co bude dál… Doufám, že to s Billem jen tak nevzdá a že mu jeho ukecanost pomůže odstranit všechny rozpaky a obranné zdi, které si Bill za tu dobu už určitě stihl vytvořit.
Krásný díl, stejně jako je krásná celá povídka, což vím už po druhém dílu!:)) ♥♥♥
fuuuf….dálej dálej.:)…zaímavá povídka.:)..líbí se mi…
bezvadný. 🙂 blonďatý Alex… 😀 přišlo mi to trochu klišé, ale takové roztomilé klišé. 🙂 mám ráda takovéhle ty brášky, co svého mladšího sourozence ochraňují a prošli by kvůli němu peklem a obzvlášť, když svého brášku popostrkují k osudové lásce. 😀