Můj svět, tvůj svět, náš svět 9.

Tom

Vejdu do školy a mířím si to rovnou do ředitelny. Jemně zaklepu a na „Dále“ vejdu. Ředitelka je mladá a moc milá. Vždycky se na ni můžu spolehnout. Rozumím si s ní. Ne po stránce jako s nadřízeným, ale jako s kamarádkou. Vlastně, je jen o pár let starší.
„Tome, co potřebuješ?“ usmála se na mě.
„Já… No… jde o Billa.“ Začnu opatrně a posadím se.
„Bill? Stalo se něco? Udělal si něco?“ vytřeštila oči.
„Ne, doufám…, proč by si měl něco udělat?“ zarazím se.
„No, dalo by se říct, že je teď ve složité situace, a potřebuje nějakou pomocnou ruku.“
„Chci mu ji nabídnout.“ Řeknu rozhodně. „Nevím, co se stalo, ale chci mu pomoct. Otevřel mi oči. Vždycky jsem ho ignoroval a podobně… ale teď… já nevím.“
„Nezamiloval ses tak náhodou?“ uculila se.
„Ne!“ vyhrknu. „No, možná…“ přiznám. „Nevím, co mám dělat. Teďka, dalo by se říct, ignoruje on mě.“
„Tak jdi za ním.“
„Jenže, já nevím, kde bydlí a určitě na něj nemůžu vybafnout, miluju tě.“
„Teďka jsi to přiznal.“
„Co?“
„Že ho miluješ.“

Vstala a něco vytáhla ze skřínky. Taková karta, spíš. Něco z ní opsala a ten lísteček mi dala. „Je to jeho adresa. Myslím, že bude rád.“
Vezmu si ji. „Děkuju, ale musím tam zajít až odpoledne…“
„Tome, jdi teď. Omluvím tě, ok? Myslím, že dál to nezvládne.“
„Vážně? Můžu? Místo školy?“
„Billa mám moc ráda. Znám ho od narození. Je citlivý a… ještě není připravený na to, co jej teď potkalo. I když to nedává najevo, uvnitř je to křehký kluk.“
„Dobře… Zajdu tam hned. Děkuju moc.“ Postavím se a vyběhnu ven. Zavolám si taxíka a nadiktuju mu z lístečku adresu.

Páni… první, co mě napadne, když uvidím jeho dům. Je to vážně jeho? Dojdu ke dveřím a chci zazvonit, jenže… „Zoe Trümperová, okamžitě si ukliď to oblečení v tom pokoji!!“ ozve se křik. Jo, teď mám jistotu, že je to vážně on. Uchechtnu se a zazvoním.

Dělá si ta holka ze mě srandu? Řekl jsem jí, ať si vybere nějaké oblečení, že pojedeme nakupovat do města, a ne ať povyhazuje všechno oblečení z kufrů. Někdo zazvonil. Jdu otevřít. Zoe seskakuje schody, byla nahoře v koupelně. Otevřu dveře a ozve se za mnou Zoein hlas.
„Ale já si nemohla vybrat…“ Protočím panenky a kouknu před sebe. To snad ne.
„Tome?“ podivím se. „Jak víš, kde bydlím?“ pootevřu dveře. Popravdě, když nemyslím na to, co budu dělat, myslím na něj. Tahle návštěva mě překvapila. Mile.
„No… to je jedno… kašli na to.“
„Pojď… dál.“ Pustím ho. Vejde a začne kolem sebe udiveně koukat. „Co?“ nechápu.
„Nečekal jsem, že zrovna… ty, bydlíš takhle. Asi máš bohaté rodiče, co?“
Semknu pevně rty k sobě. Víčka taky. Jenže nesplní to svůj účel. Stejně mi ta slza vyklouzne. Setřu ji a otočím se na Zoe. „Jdi si to uklidit…“ Jen přikývla a odešla.

„Bille, stalo se něco?“ přešel ke mně a… objal mě. Poprvé se mě takhle dotýká. A musím říct, že se mi to kruci líbí.
„Ne, nic…“ Uteče mi další slza. Jemně mi ji palcem setřel.
„Vážně nic?“
Zakroutím hlavou. Musím to někomu říct, a když už je přímo tady… „Nic není v pořádku…“ obejmu ho taky. „Nic nezvládám…“
„Ale zvládáš, co ne?“
„Zítra musím jet k našim, ale potřebuju nějaké větší auto.“
„Můžu jet s tebou… Myslím, že mám větší, než to, co jsem viděl venku.“
„Vážně bys jel?“
„Jasně… stejně jsem omluvený ve škole.“
„Dobře…“ svolím. „Děkuju… A musím ještě někoho najít na hlídání. Nebudu jí brát sebou.“ Rozhodnu. „Zavolám Agnes.“
„Agnes?“
„Jo, ředitelka, tykám jí.“
„To já taky. Je to skvělá kámoška.“
„Kámoška?“
„Jo.“

Přikývnu a jdu nahoru za Zoe, abychom už mohli vyjet.

„Zoe, co to…? ZOE!!!!“ zakřičím na ni. Vzala mi moje šminky! Je celá černá.
„Jen jsem chtěla být jako ty.“ Pokrčila rameny. Okamžitě ze mě vztek opadl. Slyšel jsem, jak se za mnou Tom uchechtl.
„Ty jsi na to malá.“ Roztáhnu ruce a ona ke mně přejde. Chytím ji za pas a ona mě kolem krku. Povzdechnu si. „Pojď, smyju ti to.“ Vezmu ji do náruče a nesu do koupelny. Posadím ji na pračku, vezmu odličovací tamponek a vodičku. Začnu jí to pomalu odstraňovat. Asi za patnáct minut to má dole. „Koupím ti nějaké dětské, jo? Tyhle nemůžeš…“ Přikývla. „A teď si vyber to oblečení, ať můžeme vyrazit.“
„Fajn, tak já jdu…“ uslyším za sebou.
„Ne, ty jdeš taky.“ Otočím se.
„Nebudu otravovat.“
„Neotravuješ, jdeš vhod. Pomůžeš mi.“
„Potřebuješ pomoct?“
„Jo, od tebe.“

Otevřel jsem zadní dveře od auta, aby Zoe mohla naskočit do sedačky. Tom se začal šíleně smát. „Děláš si prdel?“
„Co?“ nechápu a připínám Zoe.
„Růžová autosedačka? U tebe?“
Povzdechnu si. „Nemysli si, že jsem nebyl proti. Sedej.“ Zavřu dveře a přejdu na místo řidiče. Tom sedl vedle mě.
„Přežiju to?“
„Pokud nesklapneš s těma blbýma kecama, ne.“ Oba se připoutáme a já vyjedu.
„Jsem zticha,“ pronesl, jenže za minutu už jsme se bavili, jako bychom se znali nejmíň sto let. Což se… divím.