autor: Fabiana
-Tom-
Probudím se. Před víčka je žluto – pootevřu oči na malé škvírky a pátrám v tom obrovském množství světla (odkud se jen bere?) pátrám po jakémkoli náznaku událostí včerejšího dne. V hlavě mám prázdno a jediné, co vidím, je to světlo. Je až příliš silné. Posadím se, mnu si oči. Při změně polohy ze mne lehce sklouzne chatrná pokrývka prožraná od molů (a snad i něčeho většího). Holá hruď a záda mě zvláštně svědí. Prohlédnu si matraci, zasloužila by vyčistit. Určitě je v ní spousta havěti. Roztoči, červi, housenky… Radši na to nemyslet.
Rozhlédnu se kolem. Jsem v malé místnosti bez oken, nalevo i napravo ode mne jen šikmé dřevěné trámy, pokryté spoustou slámy – nebo něčeho podobného – a přede mnou zděný trojúhelník, zřejmě průčelí domu. Vypadá to jako na půdě mé babičky. Až na tu matraci.
Sluneční světlo sem proniká dírami ve střeše. Při pohledu na ně se mi vybaví hvězdy. Snad jsem se na ně odsud někdy díval. Možná to bylo včera. Možná je to už týden, možná rok. Možná v minulém životě.
Skloním hlavu – Bill stále spí. Vypadá jako anděl. Jako anděl, jehož strhli z oblasti klidu a míru na nebesích sem na zem, do předsíně pekla. Anděl, kterému utrhali křídla a pořezali tvář; ty jizvy jsou obrazem šrámů na jeho andělské duši. Jeho dech není v ranním tichu téměř slyšet. Skloním se k němu a ucítím ho na tváři.
Taky bych si přál takhle usnout. Třeba se mu zdá něco hezkého. Možná něco o nás. V jeho hlavě snad znovu sedím v jedné z těch starých, rozvrzaných školních lavic a on se mi marně pokouší vštípit metody řešení kvadratických rovnic. Na ty se ale vůbec nemohu soustředit; jak bych taky mohl, když vedle mě sedí ten nejdokonalejší člověk, jakého kdy kdo viděl? Vidím ho, jako by to bylo včera. Vraští čelo ve snaze zakrýt hluboké podráždění, plynoucí z mé neschopnosti logicky uvažovat. To mi nikdy nejde. Ale i kdybych někdy pochopil třeba právě tyhle rovnice, ze všech sil bych se snažil nedat to najevo. Protože jeho zvýšená pozornost a víc času, který s ním při doučování trávím, bych za nic nevyměnil.
Světlo je náhle tlumeno, zdvihnu hlavu – Slunce se schovává za mrakem. Jak snadné je vytrhnout člověka ze snění. Stačí jen změnit osvětlení, změní se celý pohled na situaci.
Opatrně vstanu. Pokouším se matrací hýbat co nejméně, abych neprobudil Billa, a když opět stojím nohama na pevné zemi, pátrám po svém tričku. Není k nalezení, k poklopu, jímž je možné půdu opustit, se tedy přesunu polonahý. Otevřu ho – jde to ztuha – a za chvíli už šplhám dolů po žebříku. Potřebuji prozkoumat, kam jsme se to vlastně dostali, a na Billa nemůžu čekat. Kdybych to zkusil, nejspíš bych se nahoře ukousal zvědavostí.
Octnu se v úzké chodbě. Není tu vůbec nic, ani okno; trochu světla sem proniká z vedlejšího pokoje otevřenými dveřmi. Vydám se tam, na prázdné chodbě není nic zajímavého.
Tohle je skoro jako u babičky. Velká místnost se dvěma okny, jejichž rámy jsou bělejší než omítka. V rohu stojí starodávná cihlová kamna, na nichž by se snad dalo i spát, jak jsme to u babičky dělávali. Kromě nich už je tu jen stůl a jedna rozbitá židle. Vrátím se na chodbu – oboje další dveře vedou ven. To má být jako celý dům?
Jedny si vyberu a otevřu je. Vedou na zahradu za domem. No, zahrada to možná bývala kdysi, dnes už tu zůstaly jen dva pokroucené pahýly stromů a trochu trávy. Uprostřed toho všeho trůnila masivní dřevěná kadibudka. Suchý záchod, no jistě. Kde by se tady vzala tekoucí voda. Rozhlédnu se; v okolí vůbec nikdo není. Rychle přeběhnu ten kousek země, jež mě dělí od dveří s vylomeným prknem, a otevřu je. Do tváře mě udeří hnilobný zápach; jako by tam kromě plodů lidské trávící činnosti leželo ještě několik mrtvol. Raději je zavřu a ulevím si u jednoho ze stromů. Teď už mu to je stejně jedno. Na zpáteční cestě do domu se už cítím mnohem lépe, minimálně ten tlak v močovém měchýři povolil. Konečně na mě začíná doléhat euforie z bezpečí. Jsme zachráněni, že ano? Teď, když jsme utekli z lesa a máme dům. Nějakou dobu tu pobudeme a pak se snad budeme moci vrátit zpět do Německa. Změníme si jména, podstoupíme plastickou operaci, cokoli bude nutné udělat pro to, aby nás už nenašli. A pak spolu budeme navždy šťastně žít. Dokázali jsme to. My to dokázali!
Míjí mě nějaký muž, snad soused. V náhlé salvě radosti se na něj přívětivě usměju a kývnu na pozdrav. Neříká nic, jen si mě podezíravě měří. Ale co, kašlu na něj. Vejdu zpět do domu a zavřu za sebou dveře. Po žebříku se mi šplhá neobvykle snadno, a když se opět vyškrábu na půdu, Bill stále spí. Pomalu, abych ho neprobudil, si opět lehnu; neodolám ale pokušení obejmout ho kolem pasu. Aspoň tou jednou rukou. Teď už můžeme být pořád spolu.
Pohlazení po ruce – probudil se. Ani bych si toho nevšiml. Dobré ráno, jak ses vyspal? Já taky dobře. Jako ještě nikdy. Můžeme mít k snídani vafle?
„Dobré ráno, hrdino,“ usměju se na něj.
„Proč hrdino?“
„Zachránil jsi mě před jistou smrtí, a to několikrát. Do smrti ti budu sloužit.“
„Mně sloužit nemusíš, stačí mi, když budeš do smrti se mnou,“ zašeptá. Políbí mě na čelo. Přitáhnu si jeho tvář. Je krásný. Tenhle okamžik je krásný.
„Takže, jak to bude dál?“ zeptám se, když už mě otázka moc tíží.
„Předpokládám, že se tady pár dnů zdržíme. Budeme pořád zalezlí, nikdo nás nesmí vidět. Až si budeme jisti, že je vzduch čistý, budeme pokračovat v cestě, zamíříme přes les do města a odtud vlakem přímo do Německa. Jakmile překročíme hranice, budeme na čas v bezpečí. Ale vždycky nás mohou chytit, na to pamatuj.“
„Nás nechytí. Když už jsme se dostali takhle daleko, nedohoní nás. Uvidíš,“ ujistím ho; v tuto chvíli pro mne neexistuje nic než má vlastní předpověď, o jejíž správnosti si netroufám pochybovat.
Přivinu se k Billovi, probírám se jeho vlasy. Co na to, že jsou mastné, špinavé a plné větviček. Pořád jsou jeho a tím pádem nekrásnější na světě.
Absolutní ticho, narušované jen našimi plynulými nádechy a výdechy, náhle prořízne výstřel.
Padneme k zemi; Bill se mě pořád křečovitě drží. Odtrhnu ho od sebe, abych se podíval – ne, nestřelili ho. Naštěstí.
„V pořádku?“ zašeptá.
Přikývnu, ačkoli si můj mozek ani trochu v pořádku nepřipadá.
„Jak nás kurva našli?“
„Asi nás někdo viděl,“ šeptal Bill. V jeho hlase zazní zklamání, je zřejmé, že nejsem sám, kdo se těšil na nový, lepší život.
Náhle se mi vybaví scéna z rána – ten sedlák, jehož jsem tak přívětivě zdravil! Musel to být on, nikoho jiného jsme přece neviděli. Bože, já jsem ale kokot!
„Bille… To je moje chyba…“
„Není, lásko, nedávej si to za vinu. Jestli nás někdo viděl, nemůžeš za to ani ty, ani já. Prostě se to stalo.“
„Ne, ty to nechápeš, já byl venku… Ráno. Šel jsem na malou a potkal jsem chlapa…“
Vyčítavý pohled v jeho krásných očích je záhy nahrazen chápavým. „Nezlobím se,“ ujistí mě. „Celá tahle cesta měla dva možné konce; buďto jsme se mohli bezpečně dostat do bezpečí, nebo nás mohli chytit. Jeden z nich se prostě musel stát; sám uznáš, že druhá možnost je prostě pravděpodobnější.“
Pokouším se ignorovat křik venku a soustředit se na jeho hlas.
„Jenže teď nás kvůli mně zatáhnou zpátky,“ vzlyknu.
Billovy paže se mi pevně obtočí kolem pasu, jeho hlava mi spočine na rameni. Takhle hrozně mi ještě nikdy nebylo.
Odtáhne se, pohled do očí. „Ne, Tome. Nevrátíme se. Je něco, co jsem ti neřekl, víš? Nikdy jsem neměl v plánu nechat se chytit. Šli jsme na svobodu, nebo na smrt. A teď, jelikož svoboda nevyšla, musíme se zabít.“
autor: Fabiana
betaread: Janule
ó jak pozitivní že se budou muset zabít,jakože Tom je fakticky chytrák v tomhle vylézt ven a ještě ho pozdrvit, xDD rovnouse mohl ještě představit…
No konec srandy jako docela se mi to nelíbí ta situace ale vsadím se že si kluci poradí aspoň teda doufám,jinak je to hezká povídka x)
Um..zabít? o.O .. Né, to odmítám číst, proboha to mi nedělejte! :/
Ale ta scéna s Tomem, prej: Míjí mě nějaký muž, snad soused. V náhlé salvě radosti se na něj přívětivě usměju a kývnu na pozdrav. // vůůůůůl, to mě rozesmálo…:D ..snad soused.. xDD xDD
neee…. já jim věřím, ještě něco vymyslí (naivně se snaží sama sebe přesvědčit, že neumřou…) prosííím
tušila som že nemá ísť von :-/ nie nie toto nieeeee! nemôžu ich chytiť a ani sa nemôžu zabiť, proste nie! O_o omg rýchlo rýchlo ďalej
Ajaj…tak tohle není dobré, já věděla, že s tím sedlákem to nebudev pořádku. Jen doufám, že se fakt nezabijou to by byl teda blbý konec. Snad to nějak vymyslí a zdrhnout…co já vím, třeba tam bude nějaká podzemná chodba, která povede pryč z té vesničky, nebo co to je 😉
Coooooooo??????,,….zabít…neeeee…. 🙁
Ale pořád doufám ve šťastný konec 😀