Innocent BawdyHouse II 59.

Tom

Hned od těch prvních vět, co jsi řekl, se mi do očí vehnaly slzy. Nevím proč a nevím jak, nejsem zase takovej cíťa, něco se mnou prostě je. Tím tónem, jakým na mě mluvíš, jsem tě snad ještě mluvit neslyšel, zní to strašně – všechno mi vyčítáš a v obličeji máš výraz, že se vážně zlobíš, ale přitom mluvíš tak strašně klidně a pomalu, jako by to všechno bylo jedno. Možná ti to jedno je, ale mně se to neposlouchá zrovna nejlíp. Když dokončíš ten monolog, už se tomu neubráním a pár slz mi steče po tváři. Proč se to musí dít zrovna teď? Cítím, jak mě znovu začíná bolet hlava, jak se mi všechny ty špatné myšlenky znovu hrnou do spánků, které začnou bolestně pulzovat jako předtím. Myslíš si, že ti budu něco vyčítat, že budu naštvanej… ale já nemám sílu až absolutně na nic a tohle jsem od tebe vážně nečekal. Pěkná podpásovka, zrovna teď, kdy mám být podle doktora v klidu a vůbec se nestresovat.

„T-ty…“ Jenom šeptnu, protože nevím, co říct. Když vstaneš, trochu doufám, že ke mně přijdeš, že mě obejmeš, protože musíš vidět, že jsi mě dorazil, že mi tečou slzy. Ale ty přejdeš k malé Amy a vezmeš do náruče ji. Sevře se mi srdíčko ve velké bolesti a cítím se ještě ublíženější než před malou chvílí, i když, jak říkáš, možná neprávem.

„Bille…“ Šeptnu zoufale a snažím se už dlouho potlačit vzlyk, který ale teď vyplyne na povrch. Neubráním se tomu a zavzlykám znovu. „T-ty… ty se se mnou chceš rozejít?“ Šeptnu naprosto zoufale, posmrknu a setřu si slzy z tváří. Hned se chytnu za spánky a usyknu nad dalším návalem bolesti.“

Bill

Koukám na tebe. Pohled na tebe mě bolí, ale vidím před sebou trosku. Tom má nervy na dranc a já to vidím. Potřeboval by si odpočinout a urovnat si v hlavě myšlenky, ale já to nezvládnu.

„Tome, tohle jsem neřekl, ale podívej se na sebe. Já nechci, aby z tebe bylo to, co z tebe teď je. Tohle není Tom, kterého znám. Ten Tom řešil problémy, byl silný a tvrdil mi, že všechno jde vyřešit s chladnou hlavou. Nepamatuješ si, jak si mě bránil ve školce a pak na základce i na střední? Měl jsi svou hlavu a šel jsi za svým, jen tak něco tě nerozházelo, a to se mi na tobě líbilo, ale tohle nejsi ty. Ty nutně potřebuješ pomoct, jinak se zblázníš. Koukni na sebe, seš jak uzlíček nervů. Jenomže ty si ode mě nenecháš pomoct, kdybych ti teď řekl, že ti najdeme nějakého doktora, nebo by sis mohl udělat víkend pro sebe, tak mi řekneš, že z tebe dělám blázna a že tě nechci mít u sebe. Ty ani nepřemýšlíš. Trošku se zamysli, co doopravdy chceš, jestli se furt ptát, jestli tě mám rád, jestli s tebou chci být, nebo tomu věřit. Já ti věřím, ale ty mně ne. Bože, myslíš, že kdybych s tebou nechtěl být, tak s tebou jsem? Zůstal jsem s tebou, i když si měl problémy s těmi prášky, i když si nechtěl přestat kouřit. Myslíš, že bych to dělal, kdybych tě neměl rád?“ Už mi po tvářích také tečou slzy, protože mi Tom ubližuje tím, že mi nevěří a to není jednorázové. Několikrát se mě ptal, jestli ho miluju. Nedůvěra je to nejhorší pro vztah, bez ní to nemůže fungovat.

Tom

„Já vím, že jsem se změnil… naučil jsem se po tolika letech poznat lásku, naučil jsem se tě milovat… nerozumím tomu, proč to chceš změnit.“ Sklopím hlavu a utřu si obličej do rukávu. „Pokud si myslíš, že to kazím a že máš na lepší budoucnost, nebudu ti v tom bránit. Nebudu ti už bránit v ničem a nikdy, i přesto, že mám stejně pocit, že některé věci od tebe jsem si nezasloužil. Já vím, že jsem idiot a většinou všechno dělám špatně, pořád máš se mnou trápení… proto bude lepší, když ti dám pokoj.“ Zvednu pohled a podívám se do těch tvých očí. Držíš v rukou Amy a slzám ses už taky neubránil. Ta, když vidí, že brečíš, začne natahovat taky, i když ona brečí rozhodně hlasitěji. Tak nahlas, že mi její nářek duní v hlavě tak otřesně, jako bych stál vedle právě startovacího letadla.

Jak je to dlouho, co sis s Amy nevěděl rady a staral jsem se o ni já? Byl jsi z toho zoufalý, já se ti trpělivě snažil všechno ukazovat a vysvětlovat, ale to ty jsi byl jako poblázněný a neměl jsi o ni zájem. Takhle se mi ta malá odplácí, žárlí, když není s tebou… má mě ona vůbec ráda? Občas použije moje plandavé kalhoty k tomu, aby se postavila na nohy, je tohle od ní láska? Nevím.

„Nejspíš to tak bude lepší… ne pro mě, ani pro malou… ale pro tebe. Myslíš si, že já jsem pořád ten špatný, proto ti chci dát volnost, abys věděl, že já nejsem ta pijavice, která ti nedá pokoj.“ Jen co to dořeknu, hlasitě se rozvzlykám.

„Stejně si myslím, že… že to taky chceš… že chceš být jen s Amy a nemít na starosti mě, jsem jako druhé dítě… není to snad pravda?“ Snažím se ti podívat do očí, ale přes slzy vidím jen mlhavě, protřu si oči. Chvilku nepřichází žádná reakce, beru to jako souhlas. Ještě pár vteřin tam stojím, pak se vytočím a pomalu odcházím směrem ke dveřím.

Ignoruju tepavou bolest hlavy a sehnu se pro botu, abych se mohl obout. Nechci odejít navždy, jen potřebuju alespoň hodinku na to, abych si odpočinul a uvědomil si, jakou blbost jsem to zase provedl. Nejspíš toho budu litovat, ale v tenhle moment jsem nenašel žádnou jinou možnost. Možná bych… — moje myšlenky zarazí nehorázná bolest, která se mi vedrala do hlavy přímo na čelo a do oblasti očí. Na chvíli nic nevidím, jen černo a pod tou bolestí se skácím k zemi.

Na pár minut jsem asi mimo, protože když oči znovu otevřu, klečíš nade mnou se zoufalým výrazem a uplakanými tvářemi. Ještě chvíli trvá, než začnu vnímat tvoje slova, ale stejně se je snažím neposlouchat – pořád se ptáš, co se mi stalo, co máš udělat.

„N-nic… já… promiň.“ Řeknu, když se snažím posadit a potom si nazuju boty. S pomocí botníku se postavím na nohy a natáhnu ruku ke klice, abych skutečně udělal to, co jsem měl prvotně v plánu.

Bill

Když se Tom zhroutí na zem, položím hned Amy a běžím k němu, ale během pár minut už je venku. Naštvaně kopnu do dveří. Zakroutím hlavou. Tom mě vůbec neposlouchá. Jak mě může mít rád, když říká takové blbosti. Ale já to pochopil, buď to nemá v hlavě v pořádku, nebo se mnou doopravdy nechce být a je to jen ‚kamufláž‘. Amy sedí na zemi, nebrečí, jen na mě kouká. Jsem nasupený. Tohle Tom přehnal. Zase… zas a znova mě opustil, copak tohle je normální, jen mi vrazí do obličeje samé lži a odejde. To je on, změnil se, ale tohle není láska. Furt tvrdí, jak s ním nechci být, ale to on sám vždycky odejde. Za den, nebo jak se mu to hodí, se vrátí a lituje toho.

NE! Tohle už nepřipustím, je dost starý na to, aby za své činy nesl zodpovědnost. A když není schopný poslouchat všechno, ale jen to, co je mu zrovna vhod, tak to nejde. Vletím nahoru, vytáhnu kufr, co jsem koupil na tu dovolenou. Naházím tam svoje věci. Do cestovní tašky hodím věci pro Amy. Dole popadnu notebook a tašku na něj, hodím tam taky všechny materiály do práce. Několikrát, co přeletím byt, se bouchnu do hlavy. Na stole nechám své klíče od bytu i auta. Vezmu mobil a zavolám si taxíka. Hned potom volám Janě, jestli bych u ní mohl na chvíli zůstat.

Ke klíčům přiložím papírek pro Toma: ‚Uvědom si, kdo odešel dřív.‘ Povzdechnu si. Nechci nikam jít, ale přesně vím, jak by to bylo. Tom by se vrátil, ale kdovíkdy a omlouval by se, bylo by to pořád dokola. Ať nejdřív jedná, než něco udělá. Já si to promyslel, a když odešel a chce být sám, tak ať je. Vezmu malou na ruce, když zazvoní taxík. Pustím ho nahoru, a když mi vezme věci, jen se otočím a povzdechnu si. Podívám se na náš byt a obutý s malou v náručí odcházím.