autor: LadyKay
„No, nazdar,“ místo aby se nejprve přivítal se mnou, začne Pete drbat za ušima psa, který se o něj bezprostředně po otevření dveří opřel předními tlapami. Plácnu ho po zadku, aby slezl dolů, a chystám se jej pokárat, že to nesmí, ale marná snaha. Absinth sice seskočí, ale návštěva ho ještě jednou podrbe na hlavě, takže nějaká výchova, na níž je beztak pozdě, by byla naprosto k ničemu. Hlavně, že já nesmím na Baxe sáhnout, když dostane po zadku. Už si mě stačil oblíbit, což je snad ještě horší, než když na mě vrčel. Když totiž teď k Petovi přijdu, obluda mě přišpendlí na zeď a začne mi olizovat obličej. Ne že bych nějak moc toužil mazlit se s ním jako on s Absim, ale jde tu o princip. Já nemůžu, on ano.
„Co se mračíš?“ Dloubne mě Pete do žeber, když se jeho pozornost zaměří na mě. Přestanu tedy zírat na chlupatou obří kouli u našich nohou, která se z medvíděte během několika měsíců stala, a zvednu k němu pohled. Než mu však odpovím, lehce jej postrčím dovnitř, abych mohl zavřít dveře. Nemusí nás ta baba odnaproti očumovat. Už takhle ke mně při setkání vysílá divné pohledy, kterými jako by se ptala, kdy si sem hodlám nastěhovat tohoto, když jsem toho předchozího vypakoval. Nejvíce mě dožrala, když se u schránek začala vyptávat, kampak zmizel ten mladík, co u mě bydlel. Co je jí k čertu do toho?!
„Rozmazluješ mi psa.“ Vyčtu mu, když nechám ježibabu ježibabou, a nespokojeně zavrtím hlavou.
„Já? On už rozmazlený byl.“ Odvětí mi pohotově horko těžko potlačujíc smích.
„Nebyl,“ bráním se jeho nařčení, počkám, až se zuje a zamířím do obýváku. Kam doufám, že dojdu a nepřerazím se, protože Absík poskakuje jak pominutý, motá se mi pod nohama, a co chvilku o něj zakopnu.
„Byl.“ Promluví znovu blonďák, když se usazuje na židli u stolu. „A leze po mně, protože cítí Baxe.“ Vysvětlí mi, proč ta přehnaná Absinthova láska k němu. Ať si říká, co chce. Rozmazluje ho.
„Absi, místo.“ Zamračím se na něj, když se chystá vyhoupnout a položit packy Petovi na nohy. Kupodivu mě poslechne a ulehne pod něj. Pohledy plné výčitek se snažím ignorovat, sáhnu do lednice pro vychlazený džus, a když už jej nalévám do sklenic, zarazím se.
Okamžitě se otočím na našeho hosta, vykulím na něj oči a zeptám se: „My jdeme dneska zase…“ Několika gesty naznačím sport, který spolu pravidelně provozujeme, a okamžitě se začnu modlit, aby mi mou domněnku nepotvrdil. Pete se na mě chvilku jen mlčky dívá, očividně pobaven mým pantomimickým ztvárněním běhu, ale nakonec jen zavrtí hlavou. Kdyby jen tušil, jaký kámen mi spadl ze srdce! Musí na mě pomalu, pokud tedy nechce, aby to se mnou seklo. Nejsem už zvyklý na tolik pohybu, to bývalo dříve. V posledních letech jsem mírně zpohodlněl a jde to sakra znát! Kondičku nemám skoro žádnou. Možná bych v tom nicnedělání pokračoval, jenže to bych se nesměl dát dohromady s někým, kdo je šílenec, který nejenže chodí do posilovny, ale ještě běhá. O dalších aktivitách jsem nechtěl nic slyšet, čistě ve vlastním zájmu.
Vlastně se mu nedivím, s tím jeho teletem normální klidné procházky nepřipadají v úvahu a vyžaduje to dobrou tělesnou kondici. Však jsem si na vlastní kůži vyzkoušel, jaké to je, držet jej na vodítku a stačit jeho tempu. Dobrovolně jsem se nabídl, že ho vyvenčím. Říkal jsem si, že když zvládnu Absiho, musím tohohle zmáknout taky. Jak jen jsem se mýlil! Normálním pomalým tempem vydržel jít nanejvýš pět minut, pak začal táhnout. U něj se za chůzi považuje běh. Nechci ani raději vědět, co si představuje pod pojmem běhat, to musí být něco přímo vražedného tempa!
K Petovi jsem se vrátil naštěstí celý, ale šíleně zadýchaný. Když jsem mu vylíčil, co ta bestie udělala, vyslechl mě, ale místo politování jsem se dočkal záchvatu smíchu. Když se uklidnil, vysvětlil mi, že Bax je zvyklý zrychlit, jakmile se ocitne na rohu ulice. Odtud prý vždycky běží. Nezapomněl dodat, že kdybych s ním šel na druhou stranu, kudy jsme šli tenkrát společně všichni tři, nedopadl bych takhle. Myslel jsem, že ho uškrtím! To mi to nemohl říct dřív?
„Myslel jsem, že nemáš čas.“ Podotknu, co mi asi před dvěma dny říkal, když usedám na vedlejší židli. Tedy on neřekl přímo, že nemá čas, ale z toho, co mi vylíčil, jsem nabyl dojmu, že je víc než zaneprázdněný. Proto jsem si naplánoval, že se pokusím napsat nějaké nové písničky, sejdu se s kapelou, společně je probereme a vyrazím s nimi i někam posedět, když mě pořád tak přemlouvají.
„Říkal jsem, že na tebe si ho udělám.“ Připomene mi svá slova a ušklíbne se, jelikož si stejně jako já vzpomněl na mou, dalo by se říct, žárlivou scénu, kdy mi oznámil, že se mu schůzka v ten den nehodí. Nahlas to však nekomentuje, on ten pohled stačí! „Krom toho, chtěl jsem se…“ Zmlkne a natáhne se po magazínu. Očima rychle přečte výrok na obálce, podívá se na tvář osoby, které se dostalo té pocty být na titulní straně, a podívá se zpět na mě. Kývnu, jakože jsem to již četl.
„Ty jsi to věděl, že jo?“ Vyslovím, co mě napadne jako první, když se zaměřím na to, jak se tvářil. Nevypadal moc překvapeně, působilo to, jako by s tím byl už dávno obeznámen.
„Když se začalo šuškat, že Bill výběrem své tváře šokoval, všichni se mě ptali, zda to nenabídl mně. Jednomu po druhém jsem opakoval, že ne. Ovšem tohle vyjde na stejno.“ Podívám se na tvář pro mě naprosto neznámého člověka na titulce magazínu, jenž Pete s neskrývaným opovržením odhodil. Význam toho, co tu povídá, mi dost dobře nedochází, protože nejsem obeznámen s děním v jeho světě.
„Ty ho znáš?“ Položím otázku, co mě svrběla na jazyku, dříve než si ji stačím pořádně rozmyslet.
„Bohužel.“ Zakaboní se. „Odpusť, věděl jsem, že Bill je cvok, ale že až takový… Sice mě jeho jméno napadlo, ale nakonec jsem si řekl, že je to blbost! No a není.“
„Kdo je to?“ Dožaduji se vysvětlení, co je ta nová tvář Billovy společnosti zač.
„Člověk, s kterým tvůj bratr do nedávné doby nemohl být v jedné místnosti, protože hrozilo, že mu skočí po krku a zabije ho. Pokud se chceš zeptat, co mu udělal, tak šetři dech, nevím to.“ Tak proto říkal, že by vyšlo na stejno, kdyby tu práci nabídl jemu. Na Peta má totiž taky pifku, jeho vztah k němu dvakrát vřelý není a asi ani nebude. Ten Bill je fakt nevyzpytatelný, znovu mi to potvrdil.
„Kdyby ti to…“
„Odmítl bych.“ Jako by svedl číst myšlenky, odpoví mi, nač jsem se chtěl zeptat, přestože jsem otázku nedopověděl do konce. Stačí mi jen pohlédnout do smaragdových očí, abych se ubezpečil, že co říká, nejsou jen planá slova, ale pravda.
„Ani kdyby ti nabídl víc, než máš teď?“ Záměrně jej zkouším nebo by se spíše hodilo říci, provokuji, ačkoli znám jeho postoj. Líbí se mi totiž, když se tváří vážně. Sluší mu to snad ještě víc, než když se směje.
„Nikdy. Už jen kvůli tobě ne.“ Znovu se na mě podívá tím pohledem, jímž mě vždy uvede do rozpaků, že pak nevím, kam s očima. Přijde mi hloupé zeptat se, proč právě kvůli mně, a vlastně to ani vědět nechci. Budu dál věřit tomu, co si myslím, a to že ho k tomu vede cit, jenž ke mně chová.
BILL
Bože, to je blbec, pomyslím si, ale dál se pokrytecky usmívám a snažím se vypadat zaujat jeho vyprávěním. Pete je sice zmetek, ale býval světlou výjimkou mezi modely. Dalo se ho poslouchat, když o něčem mluvil. Alespoň tedy do doby, než se začal chovat, jako bych mu bůhvíjak ubližoval. Tenhle, co sedí naproti mně, mě neuvěřitelným způsobem nudí, a k tomu má v hlavě seno a piliny místo mozku. Jenže ho potřebuji a pro blaho firmy musím zatnout zuby, vydržet a trpělivě naslouchat těm jeho žvástům.
„Kde máš vůbec Peteeho?“ Zeptá se mě zničehonic na osobu, o které jsem sám před chvílí uvažoval. Jestli něco můj ex nesnášel, tak když mu někdo říkal Petee. Dalo by se to přirovnat ke mně a mojí averzi, když mne někdo oslovuje Wille. Jsem Bill, ne nějaký William nebo snad hůř Wilhelm!
„Vím já, kde je ho konec.“ Pokrčím rameny a snažím se zůstat ledově klidný, ač je to nadmíru složité, protože jakmile někdo zmíní Peta, okamžitě si vybavím i Toma. Doufám, že manekýn je někde v Tramtárii hezky daleko od mého dvojčete. Zprávy o něm žádné nejsou, když pominu to, co na sebe vykecal v rozhovorech, kterých v posledních týdnech poskytnul na můj vkus až moc. Jenže je to zmetek a nic ze svého soukromí neprozradil vyjma toho, že je neuvěřitelně šťastný. Je mi na zvracení! On, který si vůbec nezaslouží, si užívá možná dokonce s mým vlastním bráchou! A já? Sedím tu a poslouchám pablba.
„Vy spolu neto? Začalo se povídat, že ses k němu vrátil.“
„To bych asi byl s ním, nemyslíš?“ Kysele se usměji, přejdu fakt, že mi stále tyká, ač jsem si několikrát důrazně odkašlal na znamení nelibosti a tykání jsem mu osobně nenabídl, a napiji se kávy. Já mu dám „neto“! Co je mu po tom, s kým já „to“ a „neto“! Ať moc neprovokuje! Musím se sakra držet zpátky, abych ho nezardousil. Podívám se na něj, probodnu jej očima a chystám se přejít k tomu, proč jsme se tu vlastně sešli. Čím dřív se ho zbavím, tím lépe pro mě. Pak se mi však znovu ozve v hlavě jeho hlas, který mi říká, že se povídá něco o mém návratu k Petovi. „Kde jsi to vzal?“
„Co?“
„Že jsem se k němu vrátil. Kdo to roznáší?“ Vytáčí mě fakt, že má někdo tu drzost, mít mě za tak ubohého, že bych se doprošoval, aby mě vzal zpátky. Ani kdyby to byl poslední člověk na světě! Neponížil bych se před ním. On mě nazval děvkou, on mě zmlátil a on mi otravuje život. Omluvit by se měl jedině on.
„Nevím. Zaslechl jsem to.“ Jméno toho odvážlivce, co si troufá tvrdit něco takového, se tedy nedozvím. Dotyčný má štěstí. Hned bych si to s ním vyjasnil. Jsem sice zvyklý, že o mně kolují různé zvěsti, ale tohle bych si líbit nenechal. Já a Pete znovu spolu? Nic směšnějšího jsem dlouho neslyšel!
TOM
„Potřebuješ něco?“ Usměji se na Taru, zpěvačku kapely, jejíž jsem producentem, když si všimnu, že postává na prahu, prohlíží si mě a nemá se k tomu, aby na mě promluvila. Zapnu tašku, přehodím si ji přes rameno a se slunečními brýlemi v ruce na ni hledím, čekaje, zda mi prozradí, co ji za mnou přivedlo či ne. Ačkoli tak zhruba tuším, proč tu je. Můj pozorovací talent na ženské funguje pořád stejně dobře jako kdysi. Stačí mi pár chvil a poznám, jak na tom u dotyčné jsem. Radost z toho ale nemám, jen to komplikuje situaci.
„Chtěla jsem se… Už jdeš?“ Otázka jistě měla znít jinak, ale budiž. Nedám na sobě nic zdát a přikývnu.
„Jo, někdo na mě totiž čeká.“
„Někdo důležitý?“ Tara začne okamžitě vyzvídat. Podle toho, jak se tváří, se domnívám, že se jí moc nezamlouvá, co jsem právě řekl.
„Ano, hodně důležitý. A pokud se zase opozdím, dostanu parádně do těla.“ Z úst mi pronikne pobavený smích. Spíš bych odhadoval, že bych poslouchal výčitky typu, že jemu stále předhazuji, když přijde pozdě a sám jsem v posledních týdnech nepřišel ani jednou včas. Ale kdoví, třeba by mi fakt dal zabrat, což bych taky nemusel přežít…
„Chtěla jsi se mnou o něčem mluvit?“ Zastavím se naproti ní, pohrávám si s brýlemi a trpělivě vyčkávám.
„Jen mě napadlo… Jestli bys třeba se mnou někam nezašel?“ S nadějí v očích se na mě zadívá a připomene mi tím všechny ty dívky, které stály hodiny před hotelem, jen aby nás koutkem oka zahlédly, všechny ty v davu pod pódiem, jejichž zrak se k nám upíral a jež doufaly, že zrovna jich si všimneme. Jedna jako druhá snila o tom, že bude tou, s níž si začneme. Ke mně se jich pár dostalo, ale láska z toho nebyla žádná.
„Někdy jindy klidně, proč ne. Jsme přece kamarádi.“ Věnuji jí úsměv a pohladím ji po paži. Neuniklo mi, jak se při slově ‚kamarádi‘ zatvářila, což mi jen potvrdilo to, co jsem si myslel a čeho jsem se tolik bál. Budu jí muset dát nějak šetrně najevo, že víc než přátelství ode mě čekat nemůže. Nerad bych kvůli tomu opustil práci, která mě naplňuje a hrozně baví.
„Jsme.“ Konečně ke mně zvedne oči a pokusí se mi úsměv oplatit, ale moc jí to nejde. Chtěl jsem jí ještě něco říct, ale sebere se a odejde. Tím se rozhovor odkládá na jindy, nebylo by dobré za ní teď chodit. Jasně mi naznačila, že chce být sama. Baby, bleskne mi hlavou, když opouštím Patův dům a otevírám dveře.
„Baf!“ Ozve se za mnou znenadání mužský hlas, který mi málem způsobí infarkt. Úlekem nadskočím, na což dotyčný reaguje smíchem. Prudce se otočím a otevřu ústa za účelem vynadat mu. Nadávky však spolknu, ale nějakou tu štiplavou větu si neodpustím.
„Ty mě vážně chceš zabít, co? Nejprve mě honíš po parku, pak mě naženeš na stěnu, a teď mě tu děsíš. Ještě párkrát a zbavíš se mě nadosmrti.“
„To bych nerad.“ Pete se přestane opírat o fasádu Patova obydlí a udělá krok mým směrem. Ze zvyku si prohlédnu, co má na sobě, abych znovu zjistil, že vypadá víc než dobře.
„Proč jsi mi nezavolal, že tu čekáš, pustil bych tě…“
„To mi nabízel už jeden, co vyšel před chvilkou ven.“
„Měl čepici kšiltem dozadu?“ Mrknu na něj, a když kývne, vyslovím jméno toho, kdo to byl: „Mickey, tedy Michael, ale říkají mu Mickey.“
Při vzpomínce na to, jak se kytarista rozčiluje, kdykoli na něj někdo zavolá jménem myšáka od Disneye, se neubráním tomu, abych se alespoň usmál. Chápu ho, sám jsem se vztekal, když mě někdo oslovil Thomas, a když se mě pak i po letech ptali, zda se skutečně jmenuji Tom nebo to je zkrácená verze delší varianty. Připadal jsem si jak papoušek, ten rovněž stále dokola opakuje jednotlivá slova. Když už se nás neptali, proč se jmenujeme Tokio Hotel, vyptávali se na moje a bráchovo jméno. Sám svěřence oslovuji „Michaeli“ nebo „Mikeu“, v jeho nepřítomnosti mi to však občas uklouzne a použiji nesnášené „Mickey“.
„Ty jsi přišel pěšky?“ Nepodaří se mi skrýt údiv a rozmrzelost, když kývne, čímž mi jen potvrdí, že budeme muset po svých. Měl bych si nějaké auto pořídit. Jenže nejsem Bill, abych si vozil zadek v nejnovějších modelech a ty střídal podle toho, co mám zrovna na sobě. Krom toho, včera jsem se zase o kus posunul k rozhodnutí přestěhovat se do nového bytu. Když o stěhování mluvil Bill, bránil jsem se. Ne však proto, že bych chtěl byt, v němž bydlím, opustit jedině nohama napřed, ale kvůli tomu, že mi to oznámil jako hotovou věc. Sám však o stěhování uvažuji čím dál více, neboť pořád narážím na věci, jež mi jej připomínají. Dokonce jsem zlikvidoval i hrnky, z kterých kdy pil. Jakmile jsem se na ně podíval, měl jsem před očima dvojče, jak je štíhlými prsty objímá a jak hrnek pozvedává k ústům. Jeden by se z toho zbláznil!
„Alespoň se trošku projdeme.“ Prohlásí s úsměvem. Trošku se projdeme, to tak! Máme před sebou pěkný kus cesty. Dál než do centra nejdu, na to ať zapomene. Raději nastoupím do přeplněného MHDčka, než abych se domů táhl pěšky!
BILL
„Zatraceně!“ Vykřiknu, když zjistím, že jsem si přiskřípl cíp saka. Naštvaně otevřu dvířka od auta, vyprostím se ze zajetí a vykročím podzemní garáží směrem k výtahu. Jestli má někdo v životě pech, jsem to jedině já. Pitomečka jsem se zbavil a už dávno bych mohl sedět doma s nohama na stole, jenže to bych si nesměl zapomenout v kanceláři klíče od domu. Aby toho nebylo málo, zjistil jsem to až při příjezdu domů, takže jsem nasedl zpátky do auta a vydal se pro ně.
Řekl bych, že je tu nějak podezřele málo aut, když uvážím, že do konce pracovní doby zbývá více než hodina. Očividně panáčkové nečekali, že bych se ještě dnes mohl vrátit. Ti ať se těší! Jsem zvědav, jak se budou tvářit, až mě uvidí. Kráčeje ztemnělým místem nešetřím nadávkami na bandu ničemů, jimž jsem dal práci. Akorát mě vykořisťují, nic víc! Pokračoval bych v tom jistě dál, kdybych neuslyšel zvláštní šramot. Zastavím se a rozhlédnu se kolem sebe. Celý prostor důkladně zkoumám očima, aby mi neunikl sebemenší podezřelý pohyb. Když však zjistím, že nikde není ani živáčka, znovu se rozejdu. Zvuk se ale ozve podruhé, tentokrát mnohem blíže, a navíc se k šoupání podrážek přidal i cinkot něčeho kovového. Srdce mi začne zběsile tlouct, jeho tlukot cítím až ve spáncích a uvnitř mě se všechno začne svírat. Poslední kapkou je, když mi nad hlavou praskne světlo. V tu chvíli už neváhám a rozeběhnu se k výtahu. Jako smyslu zbavený tisknu tlačítko na jeho přivolání, neustále se ohlížím, a když plechový krám nejede, několikrát do něj prudce kopnu nohou.
„Dělej, zatraceně!“ Zabuším na chladné kovové dveře, které se ne a ne otevřít. Vystrašený na nejvyšší možnou míru se podívám směrem, odkud jsem před chvilkou přiběhl. A když zahlédnu stín, který se přibližuje, udělám největší hloupost, jakou mohu. Otočím se zády k němu, přitisknu se k výtahu a se sevřeným hrdlem, tlukoucím srdcem a myšlenkami na můj konec čekám, co bude dál.
„Pane Kaulitzi?“
autor: LadyKay
betaread: Janule
Má drahá Ladynko♥♥♥ :-*,
nejde nenapsat slovíčko k nejdražšímu drahokamu, který se na TWB objevuje. Jsem jen šťastná, že patřím k těm čtenářům, pro které září ta jeho výjimečnost, ten jedinečný lesk. Ta dokonalost! Je pro mě čest Romea číst a vždy se těším na chvíle s NÍM! Jsou tolik vzácné, výjimečné, dokonalé!
Jak už jistě víš, naprosto miluju chvíle, kdy jsou Tommy s Petem spolu. Ale já úplně zapomněla na Absíčka. Stejně jako Bax, tento mazel si oblíbil Peta. A jistě právem. Já vím, vím, odpusť mi můj sen, nicméně, prosím o to, abys mě ještě malinkou chviličku snít nechala… protože ten můj sen je víc než nádherný a dokonalý.
Ty tak nádherně dokážeš poskládat jednotlivá slova, složit věty v takovou nádhernou povídku, které se na blogu nevyrovná vůbec nic!!♥♥♥ Zážitky, které mi vždy přinášíš ty i tvá dokonalá povídka, jsou… ach, jedinečné a tolik dokáží člověku dodat sílu. Musím stále jen děkovat.
"Pan Kaulitz". Tak, nějak zvlášť mě tato osoba nebere, ale oslovuje ho tak jen pár lidí. Třeba Marion, o tom dost pochybuji, i Alex, ale tam už je jejich vztah poměrně bližší. Ale… ještě mě napadla ta rudovlasá přítelkyně právě Alexe. A úplně první věc! Oslovil ho někdo? Vím, píšeš o stínu… Tak uvidíme. Christine to asi nebude.
Ale jedno musím, prostě musím zdůraznit! Jak u mě Pete získal veškeré body. Je úžasný. Není tou tváří a za to jsem šťastná, že nedovolí Billovi, aby si s ním tak pohrával. Já se tolik bála, že podlehne a on si zachoval veškerou čest. Nenechal se zlomit. Jsem opravdu šťastná!♥ PETE je *wow*! Joooo, miluju ho!
A je šťastný, ano, šťastný s Tomem! A pro Toma je důležitý. Bože, jsem tolik šťastná, alespoň na chvíli. Vím, že ta chvíle nebude trvat dlouho, ale alespoň teď. Jsem stejně šťasná jako Pete!♥ Ach, ať trvá co nejdéle… moc prosím!♥
Promin, ale nemohu si pomoci, příběh mě začíná trochu nudit. Nechceš vrátit do dění více Billa a Toma spolu? Takhle to bohužel opravdu ztrácí šťávu.
Chceš vyhrát super telefon Nokia E7? Podívej se na http://raketka.cz/soutez-o-telefon-nokia-e7 a hlasuj(zabere to max 1 minutku) 🙂
Chúďatko Bill 😀 Vážne ho nepošleš na liečenie? Je už úplný magor. Trochu ma potešilo, že Toma pohľad na Billove šálky stále bolí. To znamená, že ho stále miluje. Je mi tak ľúto, že sú už toľko preč od seba. Ako to môžu vydržať…