Můj svět, tvůj svět, náš svět 10.

Tom

Celou cestu jsme se bavili. Bill je naprosto v pohodě. Nechápu, jak jsem si o něm mohl myslet, že je divnej. Ale působilo to tak. Vůbec bych do něj neřekl to, jak si žije. Ve škole působil uzavřeně, jenže je pořádně ukecanej.

Zastaví a já vylezu. „Země, země! Pevná země! Já žiju!“ začnu se radovat.
„Hey, pochybuješ snad o mně?“ naoko se zamračil a otevřel Zoe dveře, aby mohla vystoupit. Asi se mu ty dveře dají otevřít jen zvenku. Jde na to chytře.
„Ne, to bych si vážně nedovolil.“ Uculím se.
„Jen aby.“ Zasmál se a vzal Zoe za ruku. Ta se ale vyškubla a šla za mnou. Ušklíbnu se na něj. Jen na mě hodí vražedný pohled a jde. Já se Zoe za ruku jdu za ním.

„Máš lízátko?“ zeptala se.
Začnu se smát a Bill se na ní zamračí. „Zoe…“ zatváří se na ni varovně.
„Tak ji nech…“ vytáhnu jedno z kapsy, rozbalím a dám jí ho.
„Děkuju.“ Usmála se a začala spokojeně cucat. Pak se mě pustila a šla za Billem. Chytla se ho za ruku. Tak proto za mnou šla. Protože věděla, že jí dám lízátko. Ušklíbnu se.

„Proč jsme tu?“ Zeptám se nechápavě, když dojdeme do oddělení s nábytkem.
„Zoe potřebuje vybavit pokoj.“
„Bude u tebe?“
Přikývnu. „U nikoho jinýho… nemůže.“
„A co její rodiče?“
Zamrká. „Rodiče… její rodiče… jsou i moji rodiče… vysvětlím ti to pak, hlavně o tom nemluv prosím před ní.“ Koukne na mě prosebně.
„Dobře.“ Kývnu hlavou, na znamení souhlasu. Stejně pořád nechápu, proč se nechce bavit o rodičích. Jdu raději za ním.

Bill

„Zoe, tak co chceš do pokojíčku?“ kleknu si k ní.
„Něco růžového!“ vypískne.
„Ne, růžovou ne. Co takhle červená? Ta je krásná.“ Pousměju se na ni.
„Růžová.“ Zamračí se a založí ruce na prsou.
„Fajn, jdeme se podívat po něčem růžovém.“ Usměju se. To ještě neví, co si plánuju.
„Růžová?“ zasměje se tiše Tom.
„No to víš, že jo. Nic nebude.“ Zašeptám.
„Billy, Billy, pojď honem, nebo to růžové vyprodají.“ Poskočila a zatleskala.
„Tak Billy, jo?“ uculil se Tom.
„Sklapni, Tommy.“ Dám mu lehký pohlavek.
„Hey!“ okřikne mě se smíchem a chce mi to vrátit, ale já se rozeběhnu za Zoe. On za mnou.

„Tak, už sis vybrala?“ zeptám se jí.
„Jo!“ ukázala prstem na takový dětský stoleček. „Ale není růžový…“ povzdechla si.
„V pořádku, zlato, zeptám se, ano?“ Přikývla. „Počkej tu s Tomem.“ Rozešel jsem se pryč. Nic nebude. Zeptal jsem se na jinou barvu. Přikývli, že tu mají. Usmál jsem se a šel zpátky.

„Zlatíčko, růžovou nemají, mají jen tuhle, modrou, červenou, oranžovou a zelenou.“ Kleknu si k ní.
Zdálo se, že se tu rozpláče. „No tak… vezmeme jinou barvu, ano? Nemusíš mít všechno růžové…“
„Ale já chci růžovou.“ Založila ruce na prsou.
„Koukni, prostě růžovou nemají. Vezmeme tu červenou, ok? Ta je taky hezká.“
„Je podobná růžové, že?“
„Jo, je.“
„Dobře…“ povzdechla si. „Červenou.“

Usmál jsem se sám pro sebe a šel k pokladně, aby si to mohli napsat. Nebudu po celém obchodě chodit se stolečkem.

Za dvě hodiny jsme vyšli z oddělení. „Teď ti koupíme nějaké oblečení, jo?“ Kouknu na ni, a když se nadechuje, aby něco řekla, skočil jsem jí do řeči. „A žádné růžové.“
Zamračila se a nafoukla. „Proč ne?“
„Protože jsi velká holka a ty růžovou nenosí.“ Vymyslel jsem si. Tom vyprskl smíchy. „Že mám pravdu?“ varovně jsem se na něj podíval.
„Jo… jasně že jo…“ smál se dál. Mávl jsem nad tím rukou.

Vešli jsme do uličky s dětskými věcmi. Chtěla se rozběhnout k věcem s Hannou Montanou. Pevně jsem jí chytil za ruku, aby nikam nešla.

„Billy…“ zaskučela.
„Ne.“
„Prosím…“
„Ne.“
„Jsi zlej.“
„Ne.“
„Jo!“
„Ne.“
„Jseš, protože mě tam nechceš pustit.“
„Nechci tě tam pustit, protože ti zachraňuju zdravý rozum.“
„Ne.“
„Jo.“
„Prosím…“ zkusila to znova.
„Prostě ne.“ Ukončil jsem to. „Tohle už není normální…“ řeknu si spíš pro sebe.

„Co není normální?“
„Nesnáším ty vymývače mozku.“
„Jaký?“
„Hannah Montana, High school musical a podobně. Jen tahat peníze za to, že tam je jejich hnusnej ksicht nebo nápis.“
„Hodně štěstí…“ poplácal mě po rameni.
„Počkej, to jsi ještě neviděl její pokoj.“
„Začínám se bát.“
„Málem jsem dostal infarkt.“
„Bojím se.“
„Měl bys.“ Začnu se smát.

Za další dvě hodiny jsme měli nakoupené i nové věci. Trval jsem na tom, že žádná růžová. Vím, jsem krutý. Ale jednou mi ještě poděkuje. Koupili jsme oblečení v různých barvách. Potom jsme si zašli na oběd.

Zoe opět… vybírala.

„Chci palačinky se šlehačkou a jahodami. Billy, můžu i k tomu zmrzlinový pohár?“ koukla na mě.
„Budeš hodná?“ Přikývla hlavou. „Dobře, můžeš.“ Já s Tomem jsme si dali napůl pizzu, šunkovou a kolu.

To hlídání… leží mi to pořád v hlavě. Nemůžu ji dát jen tak Agnes. Má hodně starostí, a ještě se mi bude starat o ségru? To nejde.

„Bille, děje se něco?“ houkne na mě Tom.
Zvednu k němu pohled. „Ne, nic se neděje…“
„Vážně? Poznám to na tobě.“
„To hlídání… u Agnes to nepůjde…“
„Jo, je to divný… co takhle… můžu říct mojí mámě…“
„Ne… zkusím zavolat Andymu.“ Vytáhnu mobil. Vím, byl tu včera? Jo, nebo předevčírem… nepamatuju se ani, co bylo před pěti minutama.
„Andy?“
„Nejlepší kamarád. Jediný, co to o mně ví…“
„Nejlepší kamarád? Ví co?“
„Že… nejsem takový, jak se na první pohled zdám. Že nejsem obyčejný kluk. Nejsem, ale chci.“
„Vždyť jsi…“
„Ne… jsem… rozmazlený…? Jo, asi jo.“ Pokrčím rameny
„Ty a rozmazlený?“ začal se smát, jenže jakmile uviděl můj výraz, nechal toho. „Děláš si srandu?“ pronesl vážně.
„Mám vše, na co si vzpomenu. Mohl jsem mát soukromého učitele, ale já chtěl normálně do školy.“
„Ujetý.“
„Ne, když jsi do svých osmnácti musel s rodiči na nějaké večírky, a tak jsem alespoň rád, že mám kolem sebe lidi ve svým věku. Sice se se mnou nebaví, ale jsem spokojený.“
„Jak můžeš být spokojený mezi lidmi, kteří se s tebou nebaví?“
„Naprosto normálně.“ Pokrčím rameny a dám Zoe ty palačinky, co přinesli. Za chvíli i tu zmrzlinu a pak i pizzu s kolama.

„Takže, abych si to ujasnil… ty nejsi obyčejný… no… víš, jak to myslím… kluk?“ zeptal se Tom.
„Dalo by se říct… ne, nejsem normální.“ Mám chuť to udělat. Nevím, jak zareaguje, ale prostě musím. „A asi nebudu normální ani teď…“ Nakloním se k němu a jemně se otřu o jeho rty těmi svými.