Ztroskotání 8.

autor: Terý

Tom:

VEČER

Slunce už pomalu zapadalo. Všichni jsme seděli u ohně, který se nám podařil rozdělat. Bylo docela chladno. Nikky ke mně byla přitisknutá a trochu se třásla.

„Je ti zima?“ zeptal jsem se jí potichu a pevněji ji k sobě přivinul. Všiml jsem si Billova… žárlivého výrazu? Tome, nebuď paranoidní…

„Jen trochu…“ zvedla ke mně pohled a s úsměvem mě lehce políbila na rty.

„Pojď se projít…“ zašeptal jsem. Na odpověď jsem nečekal. Vzal jsem ji za ruce a pomalu se s ní vzdaloval od ostatních.

„Tomi, nespěchej tak…“ zasmála se. Zbožňuju její smích. Vždycky mám hned lepší náladu.

„Poběž!“ vykřikl jsem se smíchem. Utíkali jsme po pláži, co nejdál od ostatních. Už jsem ani oheň neviděl.

„Tome!“ vykřikla Nikky, když jsem ji pevně chytil kolem pasu a zatočil se s ní dokola. „Tomi, pusť mě!“ zasmála se. Pomalu jsem ji postavil na nohy, ale nepouštěl jsem ji. Opřel jsem si hlavu o její rameno a sledoval zapadající slunce, které se na mořské hladině dokonale odráželo a třpytilo.

„Je tu nádherně, viď?“ řekl jsem po chvíli a lehce ji políbil na rameno.

„To je… jen kdybychom tu nebyli z donucení. Bylo by to naprosto dokonalé,“ povzdechla si a ještě víc se ke mně natiskla.

„Neboj, brzo se odsud dostaneme,“ otočil jsem si ji k sobě čelem a její blonďaté vlasy, které jí vítr nafoukal do tváře, jsem dal stranou.

„A co když ne… co když tu zůstaneme?“ v jejích zlatohnědých očích se objevily slzy.

„Dostaneme, to ti slibuju,“ pohladil jsem ji po tváři a přitiskl se na její rty.

„Tomi…“ vydechla Nikky, když jsem začal na její krk sázet drobné polibky. Ani nevím jak, ale najednou jsme oba leželi na zemi. Nikky jen ve spodním prádle a já jen s kalhotama, které mi začaly být docela dost těsné. Nechtěl jsem ale spěchat, chtěl jsem si to užít, a taky jsem chtěl, aby si to užila ona. Nepamatuju se, kdy jsme se naposled pořádně pomilovali. Když už byl sex, tak jenom takový ty rychlovky, protože na to nebyl moc čas.

Rukou, kterou jsem si neopíral o zem, jsem ji hladil snad po celém těle. Od zadečku až po hrudník. Miluju její tělo. Nechápu, že jsem si nikdy nevšiml, jak jemnou kůži má. Vím, je to asi divný, ale já si nemůžu pomoct, pořád se jí musím dotýkat. Její horké kůže, stejně rozpálené, jako ta moje… Spal jsem se spoustou holek, ale žádná pro mě snad nebyla tak krásná jako ona. Asi ji vážně miluju… Teď si začínám pomalu vyčítat, že jsem ji podváděl. Vždyť ona mi byla vždycky věrná a… asi jsem vážně nenapravitelnej nadrženej debil.

Nevím proč, ale zničehonic se mi vybavila chvíle v koupelně v den odjezdu, kdy jsem políbil Billa. Sám jsem zatím moc dobře nechápal, proč jsem to tehdy udělal. V tu chvíli jsem to tak prostě cítil, a navíc ty jeho hebké a plné rty… Prostě se jim nedalo odolat a ten pocit, když se mé rty dotkly těch jeho. Bylo to něco… naprosto nádherného. Jako první zamilovaný polibek. K tomu bych to asi tak přirovnal, ale nedává mi to moc smysl. Vždyť já a Bill…

Na chvilku jsem rozdělil naše rty a zhluboka se nadechl… potřeboval jsem kyslík.

„Děje se něco, Tomi?“ pohladila mě Nikky po tváři.

„Ne ne, nic…“ odpověděl jsem s nuceným úsměvem a znovu ji políbil. Musím si s Billem v nejbližší době promluvit…

Nikky mi začala pomalu rozepínat kalhoty. Moc jí to ale nešlo, tak jsem jí pomohl. Během chvilky jsem už na sobě neměl ani boxerky. Letěly neznámo kam. To samé platilo i zbytku ‚oblečení‘, co na sobě Nikky měla.

„Vem si mě…“ zašeptala mi do ucha. V tu chvíli jsem myslel, že exploduju. Řekla to tak… provokativně, chtivě. Na nic jsem nečekal a vnikl do ní.

„Miluju tě, Tomi…“ vydechla. Byl to úžasný pocit. Být s ní zase jako jedno tělo, cítit, jak se mi její nehty zarývají do zad při každém pohybu… Byl jsem tu jen já a ona. Aspoň jsem si to myslel, protože svět kolem sebe jsem přestal naprosto vnímat…

Bill:

Ok. Vybral si sám. Když ona, tak ona. Seberu se a okamžitě vypadnu mezi stromy. Někam do neznáma. Nebudu čumět na to, jak mi tu nějaká čubka, bere Toma. Radši ať mě tu něco sežere, ale s nima tam prostě nebudu. Bude jim tam beze mě líp. Alespoň si budou moc užívat tak jako teď. Nebylo příjemný koukat na to, jak tu Tom ojíždí nějakou krávu. Chtěl jsem se ho jenom na něco zeptat a místo toho jsem byl svědkem tohohle. Myslel jsem, že ten polibek tenkrát v koupelně něco znamenal. Ale jak koukám, tak jsem se zřejmě mýlil.

Vlítnou mi slzy do očí, když si vzpomenu na to, co jsem před pár sekundami viděl. Tom a ona. Ona a Tom. Nenávidím ji. Vzala mi Tom, který měl být můj. Z celé své duše ji nenávidím. Netušil jsem, že to někdy řeknu, ale bylo by lepší, kdyby nepřežila. Kdyby se tam někde utopila a tady by už neotravovala. Tom by tu byl se mnou a ne s tou blonďatou krávou, která umí akorát někoho někomu ukrást. Vím, že ho má asi ráda ale… áá… Já nevím, co mám dělat. Tak moc mě štve, co se teď stalo, ale zase si uvědomuji, že je to i má vina. Proč jsem mu dávno neřekl, co k němu cítím? Mohl bych ho mít pro sebe, ale také bych ho mohl ztratit. Ano to je ten důvod, proč jsem mu to neřekl. Protože bych ho mohl ztratit, a to nechci.

Sednu si na nějaký kámen, na který jsem narazil, když jsem naštvaně procházel dlouhým a černým lesem. Stočím se do klubíčka a brečím. Vím, že je to má vina. Nevím, proč jsem tam odtud odešel. Ale nemůžu se dívat na to, jak je Tom šťastný s někým jiným, než jsem já. Vím, že je to jeho holka, tak proč by se s ní v klidu nevyspal. Ale vždyť ji ani nemiluje. Kdyby jo, tak by ji nepodváděl na každém kroku. Choval by se jinak, kdyby ji miloval, a ne takhle. Jsme tady na tom ostrově, vlastně ještě vůbec nevíme, kde jsme a on se tu s ní vyvaluje jako doma.

Mám toho dost, mám dost jeho. Nejdu tam. Má tam ji a mě přeci nepotřebuje. Akorát tam překážím.

Tom:

Myslel jsem si, že tu jsme sami, ale asi jsem se mýlil. Viděl jsem někoho, jak tady odtud rychle odešel. Netuším, kdo by to mohl být. Možná se mi jen něco zdálo, ale radši se tam jdu podívat. Zvednu se a chci jít na to místo, ale Nikky mě chytne za ruku. Podívám se na ni.

„Kam jdeš?“ položí mi nechápavě otázku.

„Zdálo se mi, jako bych tam někoho viděl.“

„To určitě nic nebylo. Nikdo tu není. Všichni jsou u ohníčku, a kdyby tam opravdu někdo byl, tak to mohlo být jen nějaké zvíře. Pojď, půjdem za ostatními. Už si určitě dělají starosti, kde tak dlouho jsme.“

Chvíli váhám, ale nakonec přikývnu a oba se vracíme k ostatním k ohníčku. Všichni se na nás okamžitě podívají.

„Kde jste byli?“ zajímá se Andy, u kterého se krčí Car a třese se zimou.

„Byli jsme se jen projít po pláži,“ jen přikývnou. Projedu všechny, co tu sedí. Někdo tu chybí. Sakra, kde je Bill? „Kde je Bill?“ podívám se zpět na Andyho.

„Ehm… No, ten myslím, že šel za tebou, chtěl se tě na něco zeptat, ale nikomu neřekl na co.“

„On šel za mnou?“ vykulím oči. „Jdu se po něm podívat.“ Tak on tam stál. To ne, sakra, kde je. Musím ho najít. Ale když chci jít zpátky, tak mě znovu zastaví Nikky ruka. Mám ji rád, ale s tímhle mě už štve.

„Nechoď tam. On se určitě objeví. A když ne, tak ho škoda nebude.“ Nemohu uvěřit tomu, co Nikky právě teď vypustila z pusy. Jak nebude ho škoda? Vždyť je to můj brácha, moje dvojče, jak může tohle vypustit, když ví, jak je pro mě Bill důležitý? Tak tohle mě naštvalo.

„Prosím? Tohle to snad nemyslíš vážně. Kurva jak tohle můžeš vůbec z tý tvý držky vypustit? Jak nebyla by ho škoda? Radši bych tu mě jeho než tebe!“ zařvu naštvaně. Všichni se leknou a s vykulenýma očima se na mě podívají. Nikky přede mnou stojí s otevřenou pusou. Nechápu, proč tak čumí. Jako bych jí něco udělal. Kdyby držela hubu. Nechápu, jak může něco takovýho vypustit.

„Tak tohle jsi přehnal, Tome!“ zakřičí na mě, ale vidím, že se jí chce brečet.

„Mně je to úplně jedno. Kdyby si držela hubu. Moc dobře víš, jak je pro mě Bill důležitý a řekneš tohle? A potom se ještě divíš, že jsem naštvanej?“ mám takovou chuť jí jednu napálit, ale nemůžu. Je to holka a tohle prstě nemůžu. Rozbečí se a odejde někam bůhvíkam. Mně je to jedno, ať si jde, já jdu za Billem. Myslím, že nebude daleko. Bojí se tu a nikdy by nešel hodně daleko. Jen netuším, proč odešel. Že by opravdu žárlil? Musím ho co nejdřív najít. Nevím, co to do mě vjelo. Mám jí rád, ale tímhle mě naštvala.