Innocent BawdyHouse II 60.

Tom

Stál jsem kousek od našeho domu, když jsem viděl, jak nějaký chlápek dal tvůj kufr do auta, potom jsi nasedl i ty s malou a odjeli jste. Odjeli jste. Odjeli jste taxíkem někam pryč a já nevím kam. Hned na místě jsem se znovu sesypal a auto, které mě míjelo sotva o pár metrů, už jsem neviděl. Jsem rád, že jsem ho neviděl, byl bych zklamaný ještě víc, když ses ani nekoukl z okýnka, abys viděl, že ležím na trávě u cesty vedle nějakého starého domu…

Znovu jsem se probral až bůhví kdy, ležel jsem celý oděný v bílém na nemocniční posteli, nějaké hadičky mě tlačily v nose a hned po jednom pohybu ruky jsem poznal, že mám v ruce kapačky. Už si po tom všem připadám v nemocnici jako doma. Sestřička mi vysvětlí, že mě našli na ulici v mdlobách, nějaká ženská mi zavolala sanitku. Prý potřebuju ‚resetovat‘ celý svůj organismus, dostávám léky na uklidnění a na bolest. Ten otřes mozku byl prý horší, než se zdál. Co mě dostane, je, že si mě tu musí alespoň týden nechat. Přesně za týden máme odjet.

*

Cítím se už za těch pár dní líp, ale pořád do mě strkají nějaké pilulky a pořád mi vedle postele visí pytlíčky s nějakou tekutinou, tu blbost v nose mám taky. Pokaždé, když se musím jít vyčůrat nebo osprchovat, táhnu ty přístroje s sebou a musí mi pomáhat sestřička. Nevím, co mi to dali, ale nedokážu myslet na žádné špatné věci. Nedokážu své myšlenky svést k smutným věcem, nemůžu myslet na ten den, kdy jsme se ‚rozešli‘. Něco v hlavě mi v tom brání. Proto pořád jen přemýšlím o krásných věcech, o tobě a Amy, jak jste beze mě šťastní… jsem jen zvědavý, jestli to takhle bude, i když mi vysadí všechny ty léky. S nimi se cítím jako nový a naprosto pohodový člověk. Volal jsem mámě a řekl jsem jí, že jsem v nemocnici, nejdřív vyšilovala, ale řekl jsem jí, že je to v pořádku a aby to hlavně za žádnou cenu neříkala tobě. Dozvěděl jsem se od ní, že jsi u nějaké tvojí kamarádky. Žádnou neznám. Buď jsi mamce lhal, anebo jsi lhal mně, protože o žádné kamarádce nevím.

*

Je už večer, zítra navečer nám letí letadlo. Divím se, že ses mi za celou dobu ani neozval, ale chápu to. Už se mnou nechceš mít nic společného. Jenže to já nedokážu, musím tě ještě aspoň jednou slyšet. Vezmu proto mobil a opatrně si ho přiložím k uchu, když vytočím tvoje číslo. Zvedneš to během pár vteřin a slastně přivřu oči, když uslyším tvoje: „Haló?“

Slyšet teď tvůj klidný hlas je pro mě ten nejlepší lék.

„Ahoj, Bille…“ Šeptnu a slyším, že se už nadechuješ, včas tě ale zarazím. „Teď prosím nemluv, Bille, chci ti říct něco já.“ Čekám chvíli, jestli opravdu nic neříkáš, a když to respektuješ, tak hned spustím.

„Zaprvé bych se ti chtěl omluvit… já vím, říkáš si, že se ti omlouvám pořád a pořád všeho budu donekonečna litovat. Asi v tom máš pravdu, jednám bez rozvážení, a nakonec udělám věci, které jsem udělat nechtěl. Teď už to nejde vrátit zpátky, tak jen doufám, že ty se máš dobře a nejsi a nebudeš na mě naštvaný. A zadruhé… chci ti popřát hodně štěstí na dovolené s tou tvojí kamarádkou. Budu rád, když si to s ní užiješ. Vlastně jsi mi ani nikdy o ní neřekl, takže ji neznám, ale slyšel jsem, že má taky dítě, tak snad budeš šťastný i s ní. Nebudu ti lhát, mučí mě to, ale nejsem zrovna schopný soustředit se na takové myšlenky… rád bych na tu dovolenou jel s tebou, i když myslím, že ty už mě nebudeš chtít vidět. Každopádně by mě stejně z nemocnice dřív nepustili, takže… no… já…“ Co se to děje? Kam zmizela účinnost těch léků? Proč se mi derou slzy do očí, a začínám brečet?

„Tak já budu končit.“ Dodám zoufale a hned na to se rozvzlykám. „Měj se hezky… já… já jen chtěl, abys… abys prostě věděl, že mě to mrzí, to je všechno. A že… pro mě nemá smysl dál žít bez toho, abys… abys tady byl pro mě.“ Zašeptám a snažím se přes vzlyky uslyšet, jestli jsi mě vůbec celou tu dobu poslouchal. Uslyším tvoje nadechnutí, takže to vypadá, že jsi mě vnímal. Hned proto ten hovor ukončím, telefon vypnu a schovám ho pod polštář. Schoulím se na bok, nechám slzy dopadat na polštář a vzlyky dusím do rukávu nemocniční košile.

Bill

Několikrát na místě vydechnu a nadechnu se. Tom je v nemocnici? A jak mu je, co s ním je? Chvíli mi hlavou lítají myšlenky, které jsou až nelogické. Až po chvíli si v klidu uvědomím, že na tom nemůže být tak špatně, jinak by mi nevolal. Na to jsou v nemocnici celkem přísní. Řeknu to Janě a ta to se mnou v klidu probere. Nechám jí malou a jedu do nemocnice. Cestou tam zavolám mamce a ptám se jí, jestli o tom věděla. Když mi řekne, že jo, tak na ni začnu nehorázně ječet.

„Tom už není malé dítě, aby se za tebou schovával, mami! Sakra, uvědom si to taky! On by si měl uvědomit, že má to dítě se mnou. Rozhodně se tak nechová. Navíc on ho chtěl, on byl ten, kdo mě přemlouval, abych si to nechal. Volal jsem si s tebou několikrát během týdne a ty jsi mi to nebyla schopna říct. Ani nevíš, co se mezi námi děje, tak to nedělej horší, mami. Jo, zlobím se, ale moc dobře víš, že na tebe se nedá zlobit dlouho. Musíme si promluvit, jenomže Tom není schopný mluvit, on poslouchá jen to, co chce.“ Vydechnu. Jak mě to sere.

„Já… já mu, mami, říkám všechno, co mám na srdci.“ Po tváři mi začnou téct slzy.

„Chci, aby mě pochopil. Jako bych mu řekl, že mu nějaké tričko nesluší a on se urazí. Nebudu mu přece říkat, jak mu sedí, když to není pravda. Jenomže on nechce nic chápat, nedokáže mi říct, co mu na mně vadí, a tak to nesnese ani u ostatních.“ Utřu si slzy do ruky a hlasitě vzlyknu.

„Tak rád bych, aby mě aspoň jednou vnímal… aby se doopravdy vcítil do toho, co se mu snažím říct.“ Najednou auta přede mnou zastaví, prudce zabrzdím. Jenomže začnu ještě víc vzlykat. Sjedu na kraj silnice.

„Ne, jsem v pořádku. Jenomže se bojím, že to nebude v pořádku. Já mu už nemám co říct. Ne… ne, takhle jsem to nemyslel. Mám toho hrozně moc, co bych mu chtěl říct, jenomže se bojím, že to zase převrátí proti mně. Kdybych mu řekl, že by si měl někam vyrazit nebo si užít pár dnů volna, tak mě jen nařkne z toho, že s ní nechci být, že on se mnou teda nebude, když mi tak ubližuje tím, že se mnou je a odejde.“ Nadechnu se a vysmrkám se do kapesníku, který pak hodím pod sedák.

„Tak to dělá vždycky… sama vidíš, že to nemyslím špatně. Jsem rád, když jsi mi pohlídala na dvě hodinky malou a já mohl jen tak do města. I když jsem se na ni moc těšil, tak jsem byl rád, že jsem si chvíli oddechl. Budu končit. Jo, už musím.“ Položím ten telefon a zase se rozjedu.

V nemocnici jdu nejdřív za doktorem. Ptám se ho, co a jak. Řekne mi, že už je to všechno v pořádku. Jen tu prý zůstává kvůli nějakým vyšetřením. Říkal, že zítra, nejpozději pozítří ho pustí.

Přikývnu a jdu k Tomovi do pokoje. Neklepu, ale vejdu potichu. Když ho uvidím, zatají se mi dech. Tom spí. Přijdu k jeho posteli a chvíli se na něj dívám, pak vytáhnu z tašky vizitku. Na ní je jméno psychologa – manželské a partnerské problémy. Na druhé straně je datum a čas. Je to za 5 dní ve čtyři odpoledne. Povzdychnu si. Vytáhnu malý bloček, vytrhnu stránku a na ni jen napíšu: ‚Dovolená je zrušená B.‘ Sám jsem věděl, že i kdybychom se usmířili, tak je to ta největší pitomost. Jen malé dítě by se usmířilo a druhý den balilo kufry a dělalo, že se nic nestalo. I ten psycholog mi to doporučil. Pak ještě vytáhnu Tomovy klíče od našeho bytu. Když jsem něco hledal v tašce, našel jsem je a vůbec nemám ponětí, jak se ke mně dostaly. Ještě se podívám na Toma, jak klidně oddychuje. Vyjdu ven a jedu zpátky k Janě, kde na mě čeká malá Amy.