Krev jako čokoláda 13.

Tom si přál zastavit čas a už do skonání světa vnímat jen Billovu přítomnost a jeho polibky. Jenže čas byl to, co právě neměli. Byl čas jít. Stříbro v Billově těle byla časovaná bomba a museli ho dostat pryč co nejdřív. Slunce se sklánělo, a tak zamířili ze svého nynějšího úkrytu. Bill byl zesláblý a bledší než kdy jindy. Nechal se Tomem podpírat. Cestu jim zkřížila Astrid, která jim rázně vešla do cesty, odjistila zbraň a nemilosrdně ji namířila proti Tomovi. Oba chlapci se zarazili.

„Řekla jsem si, kam by šel… kam jinam, než tam, kam nesměl.“ Promluvila chladně a oba je propalovala pohledem.

„Ne… Astrid.“ Vydechl Bill a několika kroky přešel blíž k ní. Chápal její zlobu, ale copak ona nechápala jeho lásku?

„Není jedním z nás.“ Dál nemilosrdně mířila na dredáčovo srdce. Zabil jí syna. Neměl právo zůstat na živu.

„Astrid, ne.“ Vydechl Bill a zoufale na ni koukal. „Šlo by to přece i jinak.“ Snažil se ji obměkčit.

„To člověk mi zabil sestru. A člověk mi… zabil syna.“ Astrid se snažila být co nejpevnější. Cítila nenávist vůči lidské rase jako snad ještě nikdy. Bill přešel znovu blíž k ní.

„Byl to Andeas co zabil Georga. Tak jako zabije mě.“ Díval se jí Bill do očí a získal si i její upřený pohled. Nebyla až tak silná, jak se snažila být. „Nezná totiž jinou spravedlnost.“ Vydechl Bill snad i smířený s tím, že jinak to nebude. Astrid lehce zakroutila hlavou. Její oči se leskly, jak zadržovala slzy.

„Ochráním tě.“ Kníkla nakřáplým hlasem. Její oči byly v slzách ještě víc modré než běžně. „On to pochopí.“ Dodala, ale svým vlastním slovům až tak nevěřila. Ano, chránila by Billa do roztrhání těla. Byl jako její druhý syn. Nechtěla přijít i o něj. Ať už rukou Andrease nebo člověka.

„Stejně jako pochopí, ke komu opravdu patří?“ Namítl Bill. Andreas nikdy nic nechápal. Ne takové, pro něj malicherné, záležitosti, jako je láska nebo odpuštění. Jinak by musel dávno pochopit, že patří k Astrid. K ženě, která ho bezmezně miluje a stojí mu po boku pokaždé. Astrid se zachvěla a slza již opustila svůj úkryt, aby mohla v tichosti stékat po její tváři.

„Tvoje první láska nevyšla. Prosím, neber mi tu moji.“ Vydechl Bill a prosebně se na ni díval. Věděl, že ona ho chápe, ale nevěděl jak moc. Astrid se na něj chvíli mlčky dívala a poté svěsila ruku podél těla. Zatěkala pohledem na Toma. Na druhou stranu si vážila toho, že zbaběle neutíká. Došla k Billovi a podívala se na něj tak žalostně a láskyplně zároveň, jak to v tuhle chvíli dokázala.

„Je to stříbro?“ Vydechla. Nebyla hloupá ani slepá, aby si nevšimla, že Bill není v pořádku. Bill jen přikývl.

„Jdeme za lékárníkem. Potřebuju Atnigen.“ Ulevilo se mu, že ho Astrid pochopila. I přes to všechno. „A potom odjedeme z města.“ Tak se rozhodli. Bylo to to nejlepší. V Bukurešti by je čekala jistá smrt tak jako tak. Astrid se podívala na Toma, který stál mírně za Billem. Přesto ale po jeho boku.

„Nemůže tě milovat… jestli se tě bojí.“ Možná se ještě snažila najít v něm nějakou známku podlosti. Nic takového ale nenašla. A tak jen doufala, že Billova první láska nebude tak nešťastná jako ta její. Bill sklopil zrak. Ano v tomhle jí musel dát za pravdu. Ale na druhou stranu mu věřil. Kdyby ho nemiloval, dávno by odešel. Ale on čekal. I přes ten strach.

„Řekni, abych se nezamiloval.“ Namítnul smířlivě. Nezamilovat se bylo prostě nemožné. Nedalo se to rozkázat ani zakázat. „Že v životě jsou lepší věci.“ Věděl, že mu tohle neřekne. Nic nebylo lepšího než zamilovanost. A i Astrid to věděla. I když to bolelo… nebylo nic lepšího. Astrid posmrkla a zbraň mu vtiskla do ruky.

„Běž… chlapečku můj.“ Lehce se pousmála. Nikdy by si nedokázala odpustit, že zrovna poci tlásky Billovi vzala. On už ztratil v životě hodně. Ne to ještě lásku. „Buď volný.“

O pár hodin, kdy už byla noc, zabouchal Bill s Tomem na prosklené dveře lékárníka. Ten si ho prohlédl.

„Mám tu předpis.“ Ozval se Bill přes zamčené dveře. Lékárník kývnul a otevřel dveře. Nechal je vejít a přešel za pult. Hned jak se otočil čelem k nim, setkal se pohledem s hlavní zbraně.

„Ruce na pult.“ Rozkázal Bill a odjistil zbraň. „Andreas ho má pod palcem.“ Nehodlal riskovat, že by je v nestřeženou chvíli lékárník vyšachoval. Jistě už o nich musel být informován. Jenže k tomu lékárník ruce nepotřeboval. Pod pultem sešlápl výstražné tlačítko a následně ochotně otevřel trezor s Antigenem.

„Asi to bude nějaká vážná záležitost, hm.“ Zamručel a položil ho na stůl. „Máš snad v přední tlapě třísku?“ Zasmál se, když si Bill jednu dávku vyndal a zabodl si ho do krku. V míření na lékárníka ho vystřídal Tom. Billovi projela tělem okamžitá úleva, když se mu Antigen dostal do krve.

„Jde to, abych tak řekl, na dračku.“ Spokojeně se zasmál lékárník. Tom si ho podezíravě prohlédl. V trezoru vedle Antigenu měl několik stříbrných nábojů. Zřejmě sám nebyl zrovna milovník Lugaru, ale strach je ošemetná věc. Zamířil i s Billem k východu, ale před lékárnou už parkovalo auto. Bill se zarazil. Problémy přišly dřív, než čekal. Otočil se a i s Tomem vyběhl z lékárny zadním vchodem. Než se ale stačili dostat ven z areálu, za zády jim vyšel lékárník.

„Stůj… zahoď to.“ Mířil na ně svojí vlastní zbraní, když proti němu Bill pozvedl tu svou. „Promiň, můj malý vlku. Zahoď to.“ Neměl v úmyslu nechat si ukousnout hlavu od Andrease. Tom pomalu pozvedl ruce. Bill to ale neudělal. Rozběhl se ke zdi, přeběhl přes ni, a vykopl lékárníkovi zbraň z ruky. Ranou pěstí ho poslal k zemi. Ten běh a skoky se mu vážné momentálně hodily. Bohužel oni byli jen dva, proti celé smečce, jejíž někteří členové jim začali skákat po zdech nad hlavou.

Tom chytil Billa za ruku a dal se s ním do běhu. Bohužel neměli kam moc utéct. Zbylí členové Georgovy party je obklíčili. Zamířili zpátky do lékárny. Tom vběhl dovnitř a otočil se po Billovi. Ten ho nenásledoval. Zavřel za ním mříže a sám zůstal venku. Jestli si to měl někdo odskákat… pak on. Ne Tom. Tom by neměl šanci přežít ani minutu, jakožto člověk, kdyby se na něj dostali. On jako Lugaru sice taky ne, ale pořád byla ta šance o něco málo větší. Tom byl vystrašený, ale byl to strach o Billa. Ne o sebe.

„Pozor.“ Zezadu na Billa skákal jeden z členů smečky, a když Bill uhnul, snažil se dostat za mříže. Bill mu v tom zabránil podkopnutím nohou.

„Běž.“ Křikl na Toma a sám se pustil do zápasu s ostatními. V tomhle mu byli vlčí schopnosti předností. Měl větší šanci se s nimi pobít než Tom. Tom váhal. Nemohl ho tam nechat. Nakonec ale poslechl. Bill se chystal vyběhnout jiným směrem, ale zabránila mu v tom ruka Andrease, která stiskla jeho hrdlo.

„Kolik nás musí zemřít pro tvoje štěstí.“ Zavrčel a dál ho držel. Bill neměl šanci mu utéct.

„Já ho z tebe cítím.“ Syknul Andy a trhnul s Billem, aby ho nacpal do auta. Tom utíkal, jak mohl. Přemýšlel, kam se schovat před svými pronásledovateli. Zaběhl za nejbližší roh a přitiskl se ke zdi. Ze střechy ho tu smečka neviděla. Zato on moc dobře viděl, jak Billa odvážejí.