Můj svět, tvůj svět, náš svět 11.

Bill

„A asi nebudu normální ani teď…“ Nakloním se k němu a jemně se otřu o jeho rty těmi svými. Podivím se, když si mě k sobě přitáhne a polibek prohloubí. Je mi jedno, že je tu malá Zoe. Pootevřu rty a nechám jeho jazyk vplout dovnitř. Hraju si s ním. Ruce obmotám okolo jeho krku. Držím se ho a on mě za boky. Přivřu oči, když se přesune na můj krk.

„Promiňte, slečno, ale mohli byste si to nechat na doma?“ přišla k nám starší paní asi s vnoučkem. Mohlo mu být pět. Možná i míň. Moment. Slečno?
„To jste mluvila na mě?“ optám se.
„Ano, vidíte tu snad ještě nějakou holku?“
Zalapal jsem po dechu. Tom se mi směje do trička. Trošku do něj drcnu. „Jasně, omlouvám se.“ Pousměju se omluvně a ona odejde.

„Slečno…“ zopakoval Tom a skoro se dusil smíchy.
Zamračím se. „Sklapni, nemůžu za to, že je slepá.“ Otočil jsem se na Zoe a ta se uculovala. „Jasně… už i ty začínej.“ Postavím se a odejdu na toalety.

Nikdo mi, že jsem holka, říkat nebude… Copak tak opravdu vypadám? Kouknu na sebe do zrcadla. Ve škole jsem si zvykl, ale takhle… od ostatních ne.

Tom

Zjistil jsem další věc o Billovi. Spíš věci. Ta první, nádherně líbá. Překvapilo mě, když mě políbil. Tohle jsem chtěl… po tomhle jsem toužil, a teď to tu bylo… zatracená baba! Další věc – Citlivej. Tohle si moc bere k tělu.

„Zoe, počkej tady a nikam se nehni, rozumíš?“ postavil jsem se. Počkal jsem, až přikývne a běžel jsem za Billem.

„Bille?“ houknu do místnosti. Nakouknu dovnitř a uvidím ho u zrcadla. Pomalu k němu přejdu a zezadu ho kolem pasu obejmu. „No tak… byla to jen sranda.“ Pohupuju s ním ze strany na stranu.
„Není… jaký by to bylo tobě, kdyby si tě lidi pletli s holkou? Ve škole jsem si zvykl, ale tak… od ostatních…“ popotáhl. Nechystá se kvůli tomu brečet, že ne?
„Já nevím, jaké to je, neznám to, ale kašli na to. Mně se líbíš. A je mi jedno, jestli máš vlasy nahoře anebo splihlé jako holka.“
„Opravdu se ti líbím?“ otočil se ke mně čelem. Mírně se začervenal.
„Jsi roztomilej.“ Usměju se. „Musím ti něco říct…“ zvážněl jsem. Teď už si tím jsem naprosto jistý. „Miluju tě.“

Bill

Tohle mi ještě nikdo snad nikdy neřekl. Jemně se usměju. Už vím, proč mi nešel z hlavy. Něco jsem cítil, ale nevěděl jsem, jak to pojmenovat.
„Já tebe taky.“ Šeptnu a vpiju se mu do rtů. Nechápu, kde se ve mně vzala ta odvaha. Jenže, chuť okusit jeho rty byla silnější.
„Kašli na ty lidi, ignoruj je. Stejně je neznáš a oni neznají tebe… Nestojí ti za to.“
„S tímhle žiju každý den… zvyknu si, ale od lidí, kteří mě znají, třeba… ve škole. To už neřeším… Ale mají pravdu. Vypadám jako holka. Chci změnu.“ Rozhodnu se.
„Ale no tak… sluší ti to. Billy.“ Zasmál se Tom a strčil mi pramen vlasů za ucho.
„Ne, ne a ne… moment… Kde je Zoe?“ všiml jsem si její nepřítomnosti tady.
„V klidu, řekl jsem jí, ať se nikam nehne.“
„Cože? Vždyť je to malé dítě!“ vyjeknu a rozeběhnu se tam.

Koukám všude kolem sebe, ale nikde ji nevidím. Utekla? Nešla s někým jiným? Kde je? Je v pořádku? Tolik otázek a ani jedna odpověď. Začnu panikařit. „Zoe…“ hlesnu a svezu se na zem. Okamžitě je u mě Tom.
„No tak, je v pořádku, není to žádná malá holka, Billy.“ Pomůže mi na nohy.
„Je to malá holka…“ šeptl jsem.
„Posaď se tady, najdu jí, jo?“ pomohl mi sednout si. „Jestli se jí něco stane, nikdy si to neodpustím.“
Tom zakroutil hlavou. „Nestane. Je dost šikovná.“ Políbil mě. „Čekej tady. Hned se vrátím.“ Rozešel se pryč.

Tom

Sakra! Je to moje vina! Neměl jsem ji tam nechávat samotnou. Jestli má Bill pravdu, že se jí něco stane, nevím, co bych dělal. A co by taky dělal on. Je to jeho ségra! Vlastně, když se o ní tak musí starat, vlastně… jako by jeho dcera, taky ji musí živit, dát střechu nad hlavou… ale, nad čím to tu uvažuju? Musím ji najít.

Ptám se snad všech lidí, ale nikdo ji neviděl. V tom mě napadne jedna poslední věc. Dětský koutek. Rozeběhnu se tam. Je tam tolik malých dětí. Uvidím ji. Skáče mezi balonkama. Jdu jejím směrem. „Zoe!“ křiknu na ni. Otočí na mě svůj pohled. „Pojď ke mně.“ Řeknu už normálním hlasem.

Jakmile ke mně přijde, skloním se k ní. „Zoe, tohle nemůžeš. Řekl jsem ti, abys seděla a nikam, tím jsem myslel, opravdu nikam nešla.“
„Promiň,“ špitne tiše. „Ale když vy jste se dlouho nevraceli a já se nudila, tak… chtěla jsem jít sem.“
„Vyřešíme to potom, jo? Teďka půjdeme za Billem, má o tebe strach.“ Chytím ji za ruku. Táhnu ji k místu, kde by měl být on.

Když ho Zoe uvidí, vytrhne se mi z ruky a rozeběhne se k němu. Skočí mu do klína. „Promiň, Billy.“ Dá mu pusinku.
„Oh, zlatíčko, víš, jak jsem se o tebe bál? Tohle se nedělá. Musíš nám říct, kam jdeš nebo kam chceš jít.“ Přitiskl si ji k sobě. Tak moc jim to spolu slušelo…